Démon 13.

Někdo s námi silně zatřásl a my se vzbudili. Byli to strážní. Prý nás nechali spát čtyři hodiny, protože jsme vypadali jako v posledním tažení. Ale teď už jsme museli vstávat.

Neochotně jsme opustili postele a v jejich doprovodu jsme se pomalu vraceli zpět do štoly a dále dolů do síně. Zde jsme zamířili rovnou k místu bojiště.

Osada Baba

V létě roku 2004 jsem pořídil následující fotky z osady Baba v pražských Dejvicích, která je plná krásných funkcionalistických vil. Chtěl jsem je zveřejnit s nějakým podrobnějším povídáním, ale nikdy jsem se k němu nedostal, takže je zveřejňuji alespoň s uvedením základních informací.

Silvestr 2003

Hledal jsem zrovna nějaké fotky a narazil na tyto ze Silvestra roku 2003. Pokud si dobře vzpomínám, dostal jsem zrovna k Vánocům nový fotoaparát a tak jsem ho poprvé, a snad i naposledy na nějaké akci, použil (nebo to fotil někdo jiný?). Sice jsem tyto fotky tehdy zveřejnil, ale v novém redakčním systému nejsou, takže je tímto doplňuji včetně původních komentářů.

Carodejnice a 1.Maj 2010

Silvestr 2009

Želvy

V říjnu 2009 byla u mě na návštěvě Gorila a zrovna chtěla vyzkoušet svůj nový fotoaparát. Vznikly tak tyto fotky mých želv.

Ke hvězdám

Fotky z výletu na Ještěd z prosince 2005

Míšáček

Fotky nejmladšího děťátka Míšáčka. Pořídil je v létě 2001 strýček Mároš, který se o něho staral, zatím co jsem byl na dovolené.

Démon 12.

Strážní nás vedli spletí chodeb až k místu, kde začínala úzká štola, o které mluvil Tauryon. Zde se zastavili a pokynuli nám, abychom do ní vstoupili sami. Oni prý jít dál nemohou. Byli bledí a neklidní. Očividně se báli.

Jako trpaslíka mě to pobouřilo. Ještě jsem neviděl příslušníka našeho druhu, který by svůj strach dával najevo před cizími lidmi. To se prostě na trpaslíka neslušelo. Abych jim předvedl, jak se mají chovat, vstoupil jsem do štoly jako první. A ostatní mě následovali.

Démon 11.

K trpasličímu dolu jsme přijeli v poledne. Navenek ho prozrazovala jen mohutná železná brána vsazená přímo do skály a cesta, která k ní vedla.

Zaklepali jsme na velké kruhové klepadlo v bráně. Chvíli jsme čekali, a když se stále nic nedělo, zaklepali jsme ještě jednou. Tu se v bráně prudce otevřelo malé okénko, z kterého na nás hleděl rozlobený obličej strážného. Zřejmě jsme ho vyrušili z jeho zaslouženého odpočinku.