HAUZweb 2.0

Alespoň že jsme se dozvěděli, jak se k pokladu dostat. Přesněji: nepamatovali jsme si slovo od slova, jak ústa cestu popisovala. Spoléhali jsme na Chócu, že cestu podle jejích slov sleduje v mapě a pak nás podle ní k pokladu dovede.

Ahojky deníčku.

Vrátili jsme se k oné odbočce a chodbou se dostali k další místnosti. Už z dálky jsme z ní zaslechli podivné pomlaskávání. Někdo v ní na nás čekal.

Díky objevu onoho drahého kamene jsme opět uvěřili, že v tomto podzemí nalezneme opravdu velký poklad. Musíme jen vytrvat ve svém úsilí a překonat všechna protivenství, se kterými se zde ještě setkáme. Uschovali jsme si kámen do brašny a vykročili pokladu vstříc.

Po otevření truhly nás čekala hned dvě nemilá překvapení. Jednak jsme v ní neobjevili vůbec nic cenného, byly tam jen samé staré hadry. Jednak jsme se ocitli v obklíčení čtyř obnažených lidských koster, které ve svých pařátech držely meče a pomalu se k nám přibližovaly.

Chodba pokračovala skrz další místnosti. První podle všeho sloužila jako ubytovna skřetů. Nacházely se v ní postele a staré hadry.

Zapálili jsme pochodně a po starých schodech sestupovali do sklepení hradu. Nejdříve jsem šel já, po mně Chóca, Kocour a nakonec Bahňák. Bahňák ještě při odchodu sňal onu skřetí krmi z ohně a vzal si ji sebou. Prý se ještě může hodit.
   

Ahojky deníčku.

Fňuk brek...

Ráno jsme se probudili s pořádnou kocovinou. Nebýt to náš veliký den určitě bychom spali až do poledne a nevstali dřív, než si dali jedno na vyproštění. Neochotně jsme vstali a rozdělali oheň, abychom se po studené noci ohřáli a také si uvařili plný škopek silného odvaru z povzbuzujících bylinek.

Na počátku jsme byli čtyři: Bahňák, Chóca, Kocour a já. Čtyři mladíčci, jejichž společným přáním bylo stát se slavnými dobrodruhy. Toulali jsme se od jedné hospody ke druhé a nad sklenicemi piva se oddávali snění o tom, jaké všechny nebezpečné a vzrušující výpravy podnikneme, kolik dávno ztracených pokladů objevíme a kolika lidem pomůžeme z protivenství osudu.