Vrátili jsme se do hlavní místnosti a pokračovali v průzkumu. Nyní byly na řadě kamenné dveře v jižní stěně. Ty jsme si ale chtěli nechat až úplně nakonec. Jejich poloha přímo naproti vchodu a sochy před nimi po obou stranách dávaly tušit, že nás za nimi čeká něco skutečně významného. Prošli jsme proto kolem nich a zamířili do chodby u jihozápadního rohu.
Chodba vedla na rozcestí, kde se rozdvojovala. Zabočili jsme vlevo a po chvíli došli do místnosti, ve které ležely pohozeny zbytky nejrůznějších zbraní. Zřejmě bývalá zbrojnice, usoudili jsme. Ležely tu i dvě kostry navlečené v rozpadávajícím se brnění. U jedné z nich jsme nalezli váček s třiceti pěti zlaťáky.
Místnost byla průchozí a chodba z ní pokračovala do další místnosti. I v ní se povalovaly zbytky zbraní. Jen místo dvou koster v ní ležely tři. Tentokrát jsme ani u jedné nic nenalezli. Přesto nás na nich něco zaujalo. Nepadly k zemi náhodně, ale v půlkruhu. Jeho střed se nacházel ve stěně proti vchodu. Působilo to na nás, jako by tam něco chránili. Mohla to být náhoda, každopádně jsme se to rozhodli prověřit.
Kóža ten kousek stěny důkladně prohledala a skutečně tam objevila tajnou schránku. Nacházela se v ní malá truhlička a v ní pak váček se zlaťáky, prsten s bílým kamínkem a další klíč. Zřejmě opět od kamenných dveří v hlavní místnosti, protože zámek byl v obou jejich křídlech.
Po svých stopách jsme se vrátili zpět na rozcestí a pokračovali chodbou vpravo. Ušli jsme jen pár sáhů, když jsme se zarazili. Přímo před sebou jsme spatřili světlo. Okamžitě jsme tasili zbraně a připravili se k boji. Chvíli jsme tak stáli, ovšem vůbec nic nedělo. Opatrně jsme vyrazili vpřed, až nás na postupu zastavila barikáda ze starých prken a kamení. Nebyl to náhodný zával po výbuchu, někdo ji tu úmyslně postavil. Skrz četné škvíry jsme viděli část spoře osvětlené místnosti. Nikoho jsme tam nezahlédli, zaslechli jsme však nějaký pohyb.
Uvažovali jsme, jak barikádu co nejrychleji prorazit, abychom na ty uvnitř mohli zaútočit s výhodou překvapení. Pak nás ale napadalo, jestli se v místnosti náhodou neskrývají Šimon a ten druhý mladík. Ty bychom jistě vyděsili k smrti, pokud bychom tam vpadli jak velká voda a k tomu ještě po zuby ozbrojení. S ohledem na ně jsme se dobrovolně vzdali své výhody a potichu zavolali Šimonovo jméno.
Nastalo naprosté ticho. Nevěděli jsme, co si o tom myslet. Zavolali jsme proto ještě jednou a o trochu hlasitěji. Tentokrát jsme místo odpovědi zaslechly nějaký překotný pohyb. Ihned jsme zalitovali svého nápadu a již se vrhali na barikádu. Když v tom se nám Šimon ozval. Jeho hlas zněl vystrašeně.
„Kdo jste? A jak to, že znáte moje jméno?“
Na tvářích se nám rozhostil úsměv. Byli jsme rádi, že jsme je konečně našli. „Šimone, nemusíte se bát. To jsme my, před několika týdny jsme pomáhali tvé nemocné matce. Přišli jsme pro vás. Odvedeme vás zpět do vesnice. Posílá nás Olaf.“
Opět bylo chvíli ticho. Oba mladíci se zřejmě mezi sebou beze slov domlouvali. Poté se vrchol barikády pomalu odsunul a my spatřili Šimonův obličej. Byl velice bledý.
Chvíli si nás v šeru prohlížel a pak s radostí vykřikl na druhého mladíka: „Jsou to oni! Pojď se podívat.“ Průhled se uvolnil a objevil se v něm druhý obličej. „To je dobře, že jste tu,“ řekl mladík s úlevou v hlase.
Aniž bychom je pak k tomu museli pobízet, sami barikádu rozebrali a přes její zbytky přelezli k nám do chodby.
„Tak jsme vás nakonec našli, Šimone,“ prohodili jsme spíše pro sebe. „Hledali jsme vás po celém podzemí již dobré dvě hodiny.“
„Moc vám za to děkujeme. Bez vás bychom se odtud asi nedostali. Zachránili jste nás,“ řekl Šimon vděčně.
„Byla to ale od vás pěkná hloupost, že jste se sem vypravili. Je to tu velice nebezpečné. Co vás to vůbec napadlo?“ pokárali jsme je.
„Mysleli jsme si, že nám zde nehrozí žádné nebezpečí. Chtěli jsme se jen podívat, zda tu po pánech nezůstal nějaký poklad, když tak narychlo odjeli. Na povrchu se žádné cenné věci nenašli. Proto jsme usoudili, že je nejspíše ukryli zde,“ vysvětloval Šimon.
Nemohli jsme se na ně zlobit. Příliš nám připomínali nás samotné, když jsme byli v jejich letech. Také jsme se bezhlavě vrhali do nebezpečných podniků, aniž bychom si uvědomovali, že nás to může stát život.
„A co se vlastně stalo? Proč jste odtud neutekli hned, jak na vás zaútočili ty sochy u vchodu?“
„Nějaké sochy jsme viděli. Nerozumím ale, jak by na nás mohli zaútočit,“ udivil se Šimon, ale pokračoval dále. „Prošli jsme kolem nich a chodbou se dostali až do té velké místnosti. A tam něco zabilo našeho kamaráda! Šel poslední a o pár kroků se opozdil. Najednou jsme zaslechli jeho výkřik. Hned jsme se ohlédli a on již ležel na zemi mrtvý. Nevěděli jsme, jak se to stalo. Nikoho jsme kolem neviděli. Dostali jsme hrozný strach a dali se na útěk. Z toho rozrušení jsme si ale spletli směr. Když jsme si to uvědomili, bylo již pozdě. Ztratili jsme se. Nakonec jsme objevili tuto místnost a zabarikádovali se v ní. Chtěli jsme si v klidu promyslet, co uděláme, avšak nic nás nenapadlo. A pak jste přišli vy.“
„Dobře, Šimone. Teď jste již v bezpečí,“ uklidňovali jsme je. „Nemáte hlad nebo žízeň? Na to, že jste tu několik dní, nevypadáte vůbec vyčerpaně. Vzali jste si dostatek zásob?“
„Něco málo jsme si vzali,“ odpověděl Šimon. „Ale tak dlouho, jak říkáte, zde nejsme. Spíše jen pár hodin.“
To nás poněkud zaskočilo. Olaf přece tvrdil, že z vesnice zmizeli před několika dny. Kde tedy celou tu dobu byli? A jak to, že na ně sochy u vchodu neseslaly blesky? Tyto nesrovnalosti jsme si ještě chtěli upřesnit, avšak nyní nebyl ten nejlepší čas na dlouhé rozhovory. Měli jsme práci.
S oběma mladíky jsme hned vyrazili na zpáteční cestu do vesnice. V dalším průzkumu podzemí by nás jen zdržovali a navíc bychom je museli chránit, pokud bychom byli nuceni bojovat.
Po cestě jsme se zastavili v hlavní místnosti, abychom sebou vzali i toho mrtvého mladíka. Nemohli jsme ho tu nechat. Ve vesnici ho jistě budou chtít pohřbít. Z naší výstroje jsme si vyrobili nosítka a uložili ho na ně. Chodbou jsme pak došli do místnosti se sochami.
Kouzelníci byli zcela zabraní do svého zkoumání a vůbec si nás nevšimli.
„Jak to jde?“ upozornili jsme na sebe.
Zřejmě jsme to pronesli příliš nahlas, protože sebou leknutím trhli. „Á, to jste vy,“ uklidnili se zase, když nás spatřili. „Nevypadá to dobře, sochy nějak pozbyly své kouzelné síly. Vůbec se nám nedaří přimět je k činnosti. Asi jsou rozbité,“ řekli zklamaně.
Napadlo nás, že je nejspíše poškodily otřesy země způsobené výbuchem, který jsme zde minule odpálili. Před kouzelníky jsme se o tom však nezmínili. Určitě by se rozzlobili a kdo ví, jak by to s námi dopadlo. Každopádně to vysvětlovalo, proč sochy na mladíky nezaútočily.
„A kdo je to s vámi?“ všimli si až nyní.
„To jsou vesničané. Vypravili se sem v domnění, že zde naleznou něco cenného. Jednoho z nich to bohužel stálo život, další dva jsme ale zachránili,“ řekli jsme hrdě. „Chceme je odvést zpět do vesnice.“
„A to jste již s průzkumem celého podzemí hotoví?“ zeptali se chladně.
„Ne tak úplně,“ připustili jsme. „Podzemí je větší, než se zdálo. Celé jsme ho ještě prozkoumat nestačili.“
„V tom případě se tam vraťte a dokončete úkol,“ nařídili nám. „My je do vesnice dovedeme sami. Stejně si musíme něco promyslet a cesta do vesnice nám k tomu poskytne dobrou příležitost. Navíc se blíží doba oběda, takže spojíme příjemné s užitečným.“
Myšlenka na oběd kouzelníkům očividně zvedla náladu. Hned všeho nechali, mladíkům přikázali převzít nosítka a již stoupali po schodech vzhůru. Zůstali jsme v podzemí sami.
Také bychom si rádi dali teplý oběd u Olafa v hostinci. Místo toho jsme museli sníst lehkou svačinu a poté se vydat zpět dokončit průzkum. O teplou večeři nás ale kouzelníci nepřipraví, slíbili jsme si.