Všechna tři místa, kde jsme nalezli symboly, jsme si v mapě pro lepší názornost spojili čárami. Výsledný obrazec nikomu kromě Bahňáka, který studoval různá tajná učení, mnoho neřekl. Musel nám vysvětlit, že podle jednoho takového učení, které nazýval geometrií, se obrazec nazývá rovnoramenný trojúhelník.
„To proto, že dvě jeho strany, nebo-li ramena, jsou stejně dlouhá,“ poučil nás. „Takovéto rozmístění symbolů jistě není náhodné. Naopak to naznačuje, že budovatelé tohoto podzemí měli o geometrii alespoň základní povědomí. Po mém soudu by podle jejích pravidel mohl být umístěn i čtvrtý symbol.“
„Fajn,“ řekli jsme trochu nedůvěřivě a posunuli před něj mapu. „Co tedy říká ta tvoje geometrie o tom, kde ten čtvrtý symbol hledat?“
„Z geometrického hlediska je situace poměrně jasná,“ odpověděl Bahňák. „Hledáme čtvrtý bod, který se nějakým způsobem vztahuje k vrcholům nám známého trojúhelníka. Předpokládejme, že onen čtvrtý bod bude též vrcholem nějakého geometrického obrazce. Pak nejjednodušším řešením takové úlohy je doplnit trojúhelník na čtverec.“
Nikdo z nás neměl nejmenší ponětí, o čem to hovořil. Každopádně když si od nás vzal pero a do mapy zakreslil další dvě čáry směřující od symbolů vody a vzduchu šikmo na sever, jeho učené řeči nám byly tak akorát k smíchu. Čáry se totiž spojily za severní stěnou hlavní místnosti, tedy ve směru, na který jsme přišli i bez té jeho geometrie. A který jsme zavrhli jako nesprávný.
Bahňák se však nevzdával: „Tato úloha má i jiná řešení. Vyjdeme-li z předpokladu, že spojení oněch čtyř bodů nebude tvořit čtverec, máme zde ještě několik dalších obrazců, které lze čtyřmi body dostatečně vytyčit. A nemusíme chodit nijak daleko od původního rovnoramenného trojúhelníku. Vezměme do úvahy kupříkladu trojúhelník rovnostranný, to jest trojúhelník, který má stejně dlouhé všechny strany.“
Bahňák do mapy zakreslil další dvě čáry, tentokrát směřující od symbolu vzduchu a vody šikmo k jihu. Spojily se daleko na jih od místnosti, ve které jsme se právě nalézali. Pak zapíchl pero přímo doprostřed takto vytvořeného trojúhelníka a pokračoval: „Jak vidíte, nalézáme se právě v těžišti tohoto rovnostranného trojúhelníka, tedy v jeho geometrickém středu. Je to tak významný bod, že je zde umístěn symbol ohně. Symboly vzduchu a vody tvoří dva z jeho vrcholů, námi hledaný symbol země pak vrchol třetí.“
Zde učinil krátkou, dramatickou pauzu, aby nechal vyniknout triumfálnímu zakončení své řeči: „Je-li má úvaha správná, pak by se nejspíše v jižní stěně této místnosti měla nacházet tajná chodba, která nás dovede k hledanému symbolu.“
Naprosto jsme netušili, proč by měl být symbol ukryt právě tam, kde ho Bahňák zakreslil. Obvykle však bylo záhodno jeho úsudku důvěřovat. Ovládal různá mocná kouzla a geometrie byla zřejmě jedním z nich. Pomalu jsme se odebrali k jižní stěně, abychom si jeho vývody ověřili na vlastní oči.
Kóža stěnu podrobně prozkoumala a k našemu velkému překvapení v ní skutečně objevila mechanismus, kterým následně otevřela skryté dveře. Ohromeně jsme zírali do temné chodby za nimi a z posvátné bázně před tím mocným kouzlem, kterým je možno i na dálku odhalit skryté části podzemí, jsme nenacházeli odvahu do chodby vstoupit. Až nám musel jít Bahňák příkladem.
Chodba se mírně kroutila, stále však směřovala na jih. Podle mapy jsme museli ujít vzdálenost rovnající se téměř celé šířce hlavní místnosti, než jsme došli do malé, kruhové místnosti. V jejím středu stál útlý, kamenný podstavec, do kterého byl vyryt symbol země. Na podstavci zářil rudý krystal velikosti sevřené pěsti. Podobné krystaly se nejspíš nacházely i v rozbitých sochách umístěných na podstavcích se symboly vzduchu a vody, dokud ovšem sochy někdo nerozbil a krystaly nevzal.
Nepochybovali jsme o tom, že je krystal kouzelný. Se zájmem jsme si ho prohlíželi, ale nikdo o něm nebyl schopen říci nic bližšího. Bahňák se ho opatrně dotkl rukou, ale zjistil jen tolik, že nebyl ani horký, ani studený. Vzal ho tedy do ruky, aby si ho lépe prohlédl, načež jsme si znovuprožili naši snad nejhorší noční můru. Jak krystal ztratil kontakt s podstavcem, uvolnila se z něj obrovská síla, která nás odmrštila od podstavce ve středu místnosti až na její stěny.
Po nárazu jsme se sesunuli na kolena, pak i na lokty a na všech čtyřech jsme se snažili popadnout vyražený dech. Byli jsme potlučení a chvilku vůbec nechápali, co se přihodilo. Když nám to došlo, v tu ránu jsme byli opět na nohou a Bahňák už vracel krystal zpět na podstavec. Nebylo to ale nic platné, všechna kouzelná síla se z něj už uvolnila. Krystal byl teď temně červený a nijak se nelišil od obyčejného drahého kamene.
Jako tenkrát ve Slunečním chrámu, uvědomili jsme si s nelibostí. I tam jsme podobný krystal sňali z podstavce a zrušili tím kouzlo, které v něm bylo uloženo. Přes nepochybnou podobnost obou činů jsme však cítili zásadní rozdíl v jejich dopadu. Kouzlo v krystalu ve Slunečním chrámu ochraňovalo chrám před útokem zvenčí a jeho zrušením jsme chrám i jeho obyvatele nevědomky vydali do rukou temného kouzelníka, který následně chrám zničil. Naproti tomu nyní jsme mohli uškodit pouze temné síle ovládající toto podzemí, což bylo přesně to, co jsme potřebovali. Pokud kouzlo krystalu obdobně souviselo s ochranou podzemí, pak jsme temnou sílu jistě oslabili a měli ji tak větší šanci porazit. Byl to však jen náš dohad, o skutečných následcích našeho činu jsme se museli teprve přesvědčit.
Krystal jsme z podstavce opět sňali, schovali si ho do tlumoku a vraceli se chodbou zpět do místnosti s branou.
V jejím ústí jsme překvapením strnuli. U stropu místnosti přímo nad branou se vznášel velký, tlustý, černočerný mrak, ze kterého na všechny strany sršely ohnivé blesky. Tak působivé představení na první pohled nenaznačovalo, že by se moc temné síly v tomto podzemí nějakým způsobem umenšila. Čím déle jsme ho však sledovali, tím více v nás rostlo přesvědčení, že se nás tím jen pokouší zastrašit, abychom s ní neměli odvahu opět bojovat. Zřejmě z nás dostala strach.
Chvilku jsme pozorovali ono zdánlivě nahodilé chrlení ohně, až jsme v něm objevili jistou pravidelnost. Pak si stačilo vytipovat dostatečně dlouhou skulinu mezi dvěma výtrysky ohně, počkat si na ni a podél východní stěny vyrazit na druhou stranu místnosti. Akorát že zrovna v tom okamžiku naším směrem vyšlehl plamen. Nejednalo se o hlavní proud, tento byl mnohem slabší, spíše zbloudilý. Díky tomu jsme neutrpěli vážné popáleniny, žár plamene nám jen sežehl skoro všechny vlasy, a mě i vousy. Velice nelibě to nesla hlavně Kóža, která si, ostatně jako každá žena, na svých vlasech velmi zakládala. A pak samozřejmě já, protože jsem přišel o svou roky pěstovanou chloubu.
Na druhém konci místnosti nás čekalo další překvapení. Kamenné dveře vedoucí do hlavní místnosti podzemí se viditelně chvěly. Temná síla se je očividně snažila zavřít, ale díky našim klínkům se jí to nedařilo. Štěstí, že jsme na ně nezapomněli, jinak bychom zde zůstali pohřbeni zaživa.
Z překvapení jsme neměli vyjít ani v hlavní místnosti. Prošli jsme kamennými dveřmi a rázem se ocitli v obklíčení asi třiceti kostlivců. Nacházeli se v půlkruhu kolem nás ve vzdálenosti pěti sáhů a pomalu se přibližovali.
Skoro to vypadalo, že jsme byli v pasti. Ustoupit do místnosti s branou jsme nemohli, tedy pokud jsme nechtěli, aby kostlivci vytáhli klínky a dveře za námi navždy zavřeli. Zároveň jsme si nebyli jisti, zda k zápasu s tolika kostlivci najednou máme dost sil. Nutně jsme potřebovali prorazit jejich obklíčení, a to nejlépe ve směru podél západní stěny. Pak bychom měli volnou ústupovou cestu do nejbližší chodby, kde by už jejich početní převaha nepředstavovala takovou výhodu, jakou byla ve volném prostranství.
Nečekali jsme, až se kostlivci přiblíží. Provedli jsme rychlý výpad k západní stěně a k zemi hned poslali dva z nich. Sice jsme si tak vytvořili ústupovou cestu, ale už jsme ji neměli čas využít. V ten moment se na nás totiž vrhli všichni zbývající kostlivci.
Jen stěží jsme se bránili jejich přesile, natož abychom vedli nějaký soustředěný útok vytyčeným směrem. Přesto se nám dařilo tu a tam nějakého zneškodnit, aniž bychom sami utržili nějaká vážnější zranění. A co bylo nejdůležitější, poražení kostlivci zůstávali ležet bez hnutí na zemi. Temná síla je už zřejmě nebyla schopna oživit, první jasný důkaz, že jsme ji skutečně oslabili.
Kostlivců kolem nás ubývalo zprvu velice pomalu. Čím méně jich ale bylo, tím jsme měli méně práce s vlastní obranou, více času jsme mohli věnovat protiútokům a tím rychleji jsme vyřazovali z boje další. Zneškodnění posledních pěti kostlivců už bylo dílem okamžiku.
Zkontrolovali jsme své kouzelné zbraně. Jejich jasná záře nám prozrazovala, že temnou sílu jsme ještě zdaleka neporazili. Přesto jsme tušili, že máme vítězství na dosah, jen temné síle nedopřát oddechový čas k sešikování svých služebníků a dalšímu útoku proti nám. Čas a místo další bitvy jsme proto vybrali sami. Za pár minut na místě, kde na nás temná síla zaútočila nejtvrději, tedy v místnosti s temnou skvrnou na stěně.
Došli jsme k našemu lanu stále visícímu z ochozu, vyšplhali se po něm nahoru a chodbou pokračovali do místnosti. Temnou skvrnu na její stěně jsme tentokrát spatřili všichni. Těm z nás, kteří ji viděli minule, připadala o něco menší, než si ji pamatovali.
Opět bez varování se na nás snesla tma, která pohltila veškeré světlo lucerny, stejně tak nás obestřelo i neproniknutelné ticho. Tentokrát jsme ale byli připraveni. Bahňák ze svého meče vykouzlil slabé světlo právě v čas, abychom zahlédli, jak se před námi ze země pomalu zvedá několik stínů.
Nebylo jich mnoho a díky alespoň slabému světlu jsme neměli větší problém jejich útoky odrazit. S každým poraženým kostlivcem tma o kousek ustoupila ve prospěch světla lucerny a řinčení zbraní bylo slyšet zase o něco zřetelněji. Také temná skvrna na stěně se stále zmenšovala, až se s porážkou posledního kostlivce vytratila úplně. Naše kouzelné zbraně pohasly a místnost opět naplnilo světlo lucerny doprovázené naším vítězným bojovým pokřikem.
Věřili jsme, že teď už nám nic opustit podzemí nebrání. Těšili jsme se ven, na čerstvý vzduch a něco pořádného k snědku. Chodbou jsme se vrátili na ochoz, po laně se spustili dolů do hlavní místnosti a zamířili přímo do středu její severní stěny, k východu z podzemí.
Jak jsme správně předpokládali, východ byl otevřený. Prošli jsme jím a další chodbou se dostali do místnosti se sochami, kvůli kterým jsme sem původně přijeli. Právě v tom okamžiku do místnosti po schodech sestupovali kouzelníci.
Jak nás spatřili, na tvářích se jim rozhostil široký úsměv. „Co se vám to stalo s vlasy?“ zeptali se pobaveně.
Naše dobrá nálada z vítězství byla ta tam. Nejen že kouzelníci neprojevili ani náznak lítosti či vysvětlení, proč nás tu zanechali bez pomoci. Oni se nám navíc posmívali! Ač neradi, zvykli jsme si, že se k nám chovají přezíravě. Ale nesnesli bychom, kdyby se k nám chovali jako ke kusu hadru.
„Jestli vás to zajímá, tak jsme tu kvůli vám málem vypustili duši!“ rozkřikli jsme se na ně z plných plic. „A co jste zatím celé ty dny dělali vy, že jsme vám nestáli ani za ujištění, zda jsme stále na živu?“
Kouzelníci se přestali smát hned na začátku našeho výstupu, nyní vypadali zmateně. „No, snad to nebylo tak zlé,“ začali opatrně. „Vždyť jste, až na ty vlasy, v pořádku. Nebo ne? Navíc jsme se tím obědem určitě nezdrželi déle něž hodinku.“
Původně jsme chtěli ve výčitkách vůči nim ještě chvíli pokračovat. Jejich odpověď nás ale zcela zaskočila. Stáli jsme tam s otevřenými ústy a snažili se pochopit, co že nám to právě sdělili.