Na počátku našich dobrodružství jsme byli čtyři: Bahňák, Chóca, Kocour a já. Čtyři mladíčci, jejichž společným přáním bylo stát se slavnými dobrodruhy. Toulali jsme se od jedné hospody ke druhé a nad sklenicemi piva se oddávali snění o tom, jaké všechny nebezpečné a vzrušující výpravy podnikneme, kolik dávno ztracených pokladů objevíme a kolika lidem pomůžeme z protivenství osudu. Čekali jsme jen na svou první velkou příležitost, která by naši hrdinou kariéru dobrodruhů odstartovala.
Na naší dlouhé štaci po hospodách jsme se jednou ocitli v malé vesničce. Nebyla ničím významná, byla to taková úplně obyčejná vesnička, jakých je dvanáct do tuctu. Toho večera jsme jako obvykle vysedávali v místním výčepu a nadšeně spolu hovořili o smyšlených dobrodružstvích. Byli jsme už pěkně v ráži, když si k nám přisedl postarší muž, od pohledu hospodský povaleč.
„Mladí páni,“ oslovil nás. „Od vedlejšího stolu jsem vás zaslechl vyprávět o nebezpečných dobrodružstvích, ze kterých mě, usedlému vesničanovi, místy běhal mráz po zádech. Hned mě napadlo, že právě takoví bohatýři, kteří se nebojí postavit se jakémukoli nebezpečenství, by jistě objasnili tu strašlivou záhadu, která po desetiletí visí nad naší vesnicí. Záhadu Temného hradu!“
„Temný hrad?“ zpozorněli jsme. Znělo to tak romanticky a dobrodružně. Neomylně jsme vycítili svou šanci, na kterou jsme tak dlouho čekali. Abychom ale před mužem nevypadali jako úplní zelenáči, kteří vezmou zavděk čímkoli, snažili jsme se ovládnout své vzrušení a předstírat jen vlažný zájem. „Dobrý muži, původně jsme chtěli hned zítra pokračovat v cestě v jedné mimořádně důležité záležitosti. Vaše řeč na nás ale učinila dojem. Snad bychom se zde mohli ještě jeden den zdržet a na ten váš hrad se podívat. Řekněte nám, co je na něm vlastně tak záhadného?“
Muž zřejmě počítal s tím, že se budeme chtít dozvědět podrobnosti, protože najednou dělal drahoty. „Milerád vám budu o Temném hradu vyprávět, vzácní páni. Jenže mi úplně vyprahlo v hrdle a hovořit mi činí nemalé obtíže,“ pronesl a na důkaz svých slov si suše odkašlal. „Kdybyste mě ráčili pozvat na medovinu či dvě, hned by se mi hovořilo lépe. Povím vám pak vše, co o hradu vím.“
Pokud bychom byli střízliví a uvážliví, mávli bychom nad ním rukou s tím, že je to jen starý ochmelka, který nemá na vlastní útratu. Jistě se nám bude snažit namluvit různé rádoby záhadné historky, jen aby udržel naši pozornost a mohl si říci o další pití. Že jsme ale měli sami upito, medovinu jsme u hostinského bez meškání objednali.
Když ji hostinský donesl, muž ji v mžiku vypil a poručil si na náš účet ještě jednu. Než jsme se mohli vůči jeho neomalenému chování ohradit, pokynul nám rukou, abychom se k němu přisedli blíž. Jako by nechtěl, aby hostinský ani hosté u okolních stolů zaslechli, co se nám právě chystá sdělit.
Hostinský cosi zamručel, načež odešel vyřizovat další objednávku. A muž tlumeným hlasem spustil: „Tak tedy poslouchejte. Temný hrad říkáme hradu tyčícímu se na kopci severně od vesnice. Odjakživa byl sídlem velice zámožných pánů spravujících celý tento kraj. Jejich moc se zdála být neotřesitelná, ovšem jak se říká, všeho jen do času. Už tomu bude padesát let, byl jsem tehdy ještě klučina, kdy se po jeho pánech doslova přes noc slehla zem. Řeknete si možná, že se jen někam odstěhovali. Proč by pak ale zde zanechávali svůj majetek? Vozy, na kterých by ho mohli odvést, odtud nikdo odjíždět neviděl. Hrad ani nikomu neprodali, alespoň se zde nikdy žádný nový majitel neukázal.“
Na tomto místě se muž odmlčel, protože se u našeho stolu opět objevil hostinský s medovinou. Nastalo napjaté ticho, které jen povzbuzovalo naši netrpělivost. Muž si tentokrát ze skleničky pouze usrkl, počkal, až hostinský poodejde k vedlejšímu stolu, a až poté opět pokračoval ve vyprávění.
„Jak se proslechlo, že hradní páni zmizeli a hrad je opuštěný, několik vesničanů se tam s vidinou snadného zbohatnutí vypravilo. Nikdo z nich se však živý nevrátil. Brzy nato se mezi lidmi rozšířily zvěsti o tom, že je hrad prokletý. Hradní páni v něm prý provozovali čarodějnictví, z rozmaru vyvolávali temné síly a to se jim nakonec vymstilo. Aby kletba hradu nepřešla i na vesnici, raději se mu všichni začali vyhýbat. Co se ve skutečnosti stalo, jsme se tak nikdy nedozvěděli.“
Více jsme slyšet nepotřebovali. Vymrštili jsme se ze židlí, popadli své zbraně a batohy s výstrojí a vyběhli z hospody, aniž jsme hostinskému zaplatili za útratu. Však na to ještě bude dostatek času, jen co se vrátíme, pomysleli jsme si. Co nám síly stačily, spěchali jsme na sever, za pokladem. Čekal tam na nás už padesát let a déle by třeba nemusel. Co kdyby nás na poslední chvíli ještě někdo předběhl!
Po půl hodině jsme celí udýchaní doběhli k úpatí kopce, na kterém hrad stál. Na chvíli jsme se zastavili, abychom nabrali síly na závěrečný výstup. Teprve když jsme se trochu vydýchali, všimli jsme si, že je nás podezřele málo. Nebyl s námi Bahňák.
Kam se mohl ten malý hobit ztratit? přemýšleli jsme. Že by nám jeho malé nožky nestačily? Jako trpaslík jsem je neměl o moc delší, ale za Chócou a Kocourem jsem nijak nezaostával. Nebo že by se zalekl, když konečně mělo přijít na věc? Ať to bylo, jak chtělo, rozhodli jsme se na něj chvíli počkat. Ne, že by nám mohl být s jeho slabou tělesnou schránkou v boji, kdo ví jak, užitečný. Avšak vždy nás uměl povzbudit do dalšího konání, když už jsme sami klesali na mysli. Bez něj jsme se necítili tak úplně silní v kramflecích.
Zanedlouho nás Bahňák skutečně dohnal. Původně jsme ho chtěli trochu poškádlit a utrousit pár vtipných poznámek o strašpytlech na jeho adresu, ale vůbec nás nepustil ke slovu.
„Co blázníte?“ rozkřikl se na nás. „Chováte se jako banda usmrkanců! Copak nevíte, že samotné svaly jsou úplně k ničemu, pokud nemáte dostatek informací? Bez nich se nemůžete připravit na možné nebezpečí, ani se správně rozhodnout v důležitých okamžicích. Kdybyste si to vyprávění ráčili doposlechnout až do konce jako já, dozvěděli byste se, že se na hrad před námi vypravilo i několik dobrodruhů. Avšak ani ti se odtamtud nevrátili. Nejspíše proto, že byli stejně lehkomyslní jako vy!“
Naše nadšení pod tíhou jeho slov pomalu vyprchalo. Najednou nám bylo jasné, že zmocnit se pokladu vůbec nebude tak jednoduché, jak se nám zprvu zdálo. Dokonce se do našich myslí začala vkrádat pochybnost, zda to vůbec zvládneme, pokud zde neuspěli jistě mnohem zkušenější dobrodruzi.
Bahňák naštěstí s výčitkami skončil a nyní pokračoval v mnohem smířlivějším tónu. „My se však z osudu předešlých výprav poučíme. Počkáme si na zítřek, až vystřízlivíme a naše smysly se opět stanou bystrými a paže rychlými. Na nebezpečí, které nás na hradě čeká, budeme připraveni a za použití nejen naší síly, ale hlavně našeho důvtipu, nepřátele přemůžeme. Díky tomu se na rozdíl od našich předchůdců nejen že vrátíme zpět živí a zdraví, my se navíc vrátíme s obrovským pokladem. Takže, souhlasíte všichni s tímto plánem?“
Bahňák pronesl řeč, za kterou by se nemusel stydět mnohý generál vedoucí své muže do rozhodující bitvy. Vyzdvihl naše přednosti, ale zároveň varoval před našimi slabými místy. Jelikož jsme nechtěli, aby se naše první výprava stala i tou poslední, dali jsme mu za pravdu. Připravili jsme si noční ležení a poslušně ulehli ke spánku.
Ráno jsme se probudili s pořádnou kocovinou. Nebýt to náš velký den určitě bychom spali až do poledne a nevstali dřív, než si dali jedno na vyproštění.
Neochotně jsme se vypotáceli ze svých spacích pytlů a rozdělali oheň, abychom se po studené noci ohřáli. Uvařili jsme si plný škopek silného odvaru z povzbuzujících bylinek a celé dopoledne ho pak popíjeli a dávali se dohromady.
V poledne jsme si dopřáli menší oběd ze zbytků, které jsme našli ve svých tlumocích, a takto posilněni jsme se konečně cítili připraveni vyrazit. Sbalili jsme si své věci a po neudržované, klikaté lesní cestě vyrazili do kopce.
Na vrcholu kopce les ustoupil a před námi se rozprostřela planina posetá keři a malými stromky. V jejím středu stál hrad, či lépe řečeno to, co z něj zbylo: pár polorozpadlých obvodových zdí a obytná věž bez střechy.
Hleděli jsme na tu malebnou zříceninu plni rozčarování. Toto místo nemohlo vesničanům nahánět hrůzu ani v nejmenším. Naopak jsme si byli téměř jistí, že za prvním keřem nutně narazíme na mladý milenecký pár, který si zde sjednal své romantické dostaveníčko. Nebylo pochyb, že nás onen muž v hospodě napálil. Ovšem to se od něho dalo čekat.
Abychom se vyhnuli rozmrzelosti, rozhodli jsme se dohrát tuto hru až do konce. Budeme jednat, jako by vše, co jsme se o hradu dozvěděli, byla pravda. Prozkoumáme ho, svedeme pár litých bitev s neskutečnými protivníky a nakonec si odneseme zasloužený poklad. Třeba v podobě střepů z rozbitého zrcadla. Bude to taková zkouška na naši další, tentokrát už opravdovou výpravu.
Prvním úkolem naší zkoušky bylo překonat planinu pokud možno nepozorovaně, abychom si na své straně ponechali výhodu překvapení a mohli ji využít k rychlému zneškodnění případných protivníků uvnitř hradu.
Pro Chócu a Kocoura nebylo nic jednoduššího. Sebejistě vyrazili na planinu, kde se dokázali ukrývat za keři a stromky tak obratně, že nám po chvíli úplně zmizeli z očí. Jen občas jsme je spatřili vykouknout jako zajíce zpoza nějakého keře, aby se ujistili o správnosti směru, kterým postupují.
Zato se mnou a Bahňákem byla potíž. Maskovat se jako ti dva jsme neuměli, a pokud bychom se o to pokusili, s největší pravděpodobností bychom byli ihned odhaleni. Bahňák mi proto předal svou výstroj a oblečen jako chudý poutník se jal planinu překračovat po bývalé cestě zcela nápadně. Zatím co takto odpoutával pozornost, já jsem poklekl na všechny čtyři a v mírném odstupu jsem ho podél cesty následoval přebíháním od jednoho keře ke druhému.
Chóca s Kocourem se zanedlouho dostali až k hradu. Aby využili čas, než k nim dorazíme, rozhodli se prostor mezi dosud stojícími obvodovými zdmi prozkoumat z výšky. Využili k tomu další dovednost, kterou jsme jim já s Bahňákem mohli akorát tak závidět, a to šplh po zdech.
Přeběhli k obytné věži a bez jakéhokoliv jištění vylezli asi do půlky její výšky, odkud měli pěkný rozhled. Nic podezřelého nespatřili, a proto ve šplhu pokračovali až na vrchol věže, kde chtěli seshora zkontrolovali i její vnitřek.
Bahňáka cesta po chvíli zavedla na nádvoří hradu. Rozhlédl se po něm a spatřil naši průzkumnou dvojici už na vrcholku věže, kterak mu, možná až příliš horlivě, dávají znamení, že uvnitř někdo je. Namířil si to tedy přímo ke zbytkům dveří vedoucích do věže.
Než tam došel, už jsem tam přisupěl i já. Přitiskl jsem se ke zdi hned vedle vstupu do věže, abych mu byl v případě potřeby po ruce. Bahňák nato odstrčil ztrouchnivělá prkna bývalých dveří a nakoukl dovnitř. Přitom slušně pozdravil, aby zbytečně nevyplašil milence z vesnice, které tam očekával.
Jaké bylo jeho překvapení, když uvnitř věže spatřil čtyři odporné bytosti, nazývané skřety, jak si na ohni opékají něco mezi králíkem a krysou. Dokonce i samotní skřeti byli z nenadálé návštěvy vyvedení z míry. Chvíli tak na sebe s Bahňákem mlčky hleděli a nikdo z nich nebyl schopen nic podniknout. Skřeti se nakonec vzpamatovali jako první. Chopili se svých mačet a vykročili směrem k Bahňákovi.
Kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby Chóca s Kocourem, kteří měli více času se na boj připravit, na ně v tu chvíli nezačali shora střílet z luků. Stropy se ve věži už dávno propadly a nic jim ve střelbě nebránilo. Dva skřety zabili a jeden byl příliš vzadu, aby mohl Bahňáka bezprostředně ohrozit.
Ten poslední se ale k Bahňákovi dostal. Mačetu svíral v napřažené ruce a hned v příštím okamžiku jí mohl Bahňákovi zasadit smrtelný úder. V tom Bahňák předvedl, že se i přes svůj malý vzrůst o sebe dokáže postarat. Krátce si něco zamumlal pod vousy a z očí mu vyšlehly fialové blesky.
Až dosud jsem neměl nejmenší ponětí, co se vlastně děje. Stál jsem venku za dveřmi a pobízel Bahňáka, ať v nich nestojí a pokračuje do věže. Nyní jsem pochopil, že se stalo něco neočekávaného.
Odstrčil jsme ho na stranu a se sekerou v ruce vstoupil do věže. Právě včas, abych před sebou spatřil na uhel seškvařeného skřeta, kterak dopadá na zem. Další dva leželi opodál s šípy v hrudi a čtvrtý právě mizel v nějaké díře do podzemí. Nestačil jsem se divit. Došlo mi, že toto nebude jen zkouška.
Naše první setkání se skřety. Pokud bychom ho měli zhodnotit, pak i přes počáteční rozpačitost bylo nad očekávání úspěšné.
Chóca a Kocour slezli z věže dolů a všichni jsme se sešli okolo ohně. Hlavou nám problesklo, zda bychom na počest tohoto slavného okamžiku neměli sníst ukořistěný úlovek. Ta krysa ale po bližším ohledání nevypadala zrovna vábně, a proto jsme se rozhodli raději se nezdržovat se a vypravit se hned dolů za uprchlým skřetem. Co kdyby ve sklepení měl nějaké spolubojovníky.
Zapálili jsme pochodně a po starých schodech sestupovali do sklepení hradu. Nejdříve jsem šel já, po mně Chóca, Kocour a nakonec Bahňák. Ten ještě při odchodu sňal z ohně onu skřetí krmi a vzal ji sebou. Prý se ještě může hodit.
Ocitli jsme se v úplně prázdné místnosti, ze které vedla dva sáhy vysoká a sáh široká chodba. Ta na dosvit naší pochodně, asi tak po deseti sázích, pak ústila do jiné chodby.
Vypadalo to, že podzemí nebude jen tímto sklepem pod obytnou věží. Bude patrně mnohem rozsáhlejší. Abychom v něm náhodou nezabloudili, chopil se Chóca kreslení mapy.
Na křižovatce s druhou chodbou nás čekalo nemilé překvapení. Jmenovitě mě, protože jsem šel první. Jak jsem se s pochodní v ruce na křižovatce objevil, z ničeho nic z levé strany přilétl šíp a zabodl se mi přímo do ramene.
Tak jsem se lekl, až mi pochodeň vyklouzla z ruky a spadla na zem. Hořet naštěstí nepřestala. Veden pudem sebezáchovy jsem se ještě stačil stáhnout zpět do chodby, kde jsem se zády přitiskl co nejvíce ke stěně a pak už jen nepřítomně hleděl na protější zeď.
Byl jsem v šoku. Nikoli ze zranění, na těle i na ramenou jsem měl kožené brnění, které šíp zbrzdilo natolik, že rána byla jen škrábnutím. Bylo to ale poprvé, kdy mě někdo ohrožoval na životě. Stačil kousek a šíp by mě zasáhl do nechráněno obličeje. Nechat se hned při prvním příležitosti zohavit, či dokonce zabít, by věru nebyl ten nejlepší začátek mé životní dráhy dobrodruha.
Zatím co jsem pomalu přicházel k sobě, ostatní mi šíp z ramene opatrně vyjmuli a ránu zběžně ošetřili. Přitom přemýšleli, jak bychom střelce v chodbě mohli zneškodnit. Základním předpokladem k úspěšné akci bylo zjistit, kde přesně se střelec nachází, a to aniž by se někdo z nás stal terčem dalšího šípu.
Jak se ukázalo, Chóca sebou pro takovéto případy nosil malé zrcátko. Jelikož jsem stál nejblíže křižovatky, zrcátko mi podal a já ho pak opatrně vystrčil za levý roh. Díky světlu z pochodně, která na zemi stále hořela, jsem spatřil obrys skřetí postavy. Stála v ústí nějaké místnosti, odhadem dvacet sáhů ode mě, a v rukou třímala natažený luk připravený kdykoli vystřelit.
Svá zjištění jsem si nechal pro sebe a nejspíše ještě pod vlivem utrpěného šoku jsem se rozhodl pomstít se skřetovi na vlastní pěst. Otevřel jsem svou alchymistickou truhlu a ze surovin, které vždy nosím sebou, jsem si v mžiku připravil velice účinnou třaskavinu. Na pobízení ostatních, co jsem v chodbě viděl, jsem odpovídal zarytým mlčením.
Když jsem byl hotov, ještě jednou jsem zrcátkem překontroloval umístění skřeta a třaskavinu pak hodil za roh do chodby. Ozvala se mohutná rána. Nato jsem se zrcátkem s uspokojením přesvědčil, že má pomsta byla dokonána.
Vykročil jsem opět do křižovatky a vydal se chodbou vlevo za skřetem. Ostatní mě následovali s neskrývanou nelibostí. Měl jsem se prý s nimi o dalším postupu poradit.
Po dvaceti sázích jsme překročili mrtvolu skřeta a vstoupili do místnosti za ním. Byla zcela prázdná, přičemž naproti nám z ní vedla další chodba.
Nacházeli jsme se právě uprostřed místnosti, když se na nás z protější chodby vyřítili další čtyři skřeti s mačetami. Jistě je zburcoval mnou způsobený výbuch, což mi také ostatní dali krátkým, leč o to výmluvnějším, pohledem najevo. Ve své pomstychtivosti jsem na takovéto důsledky vůbec nepomyslel.
Hbitě jsme tasili zbraně, odrazili první útok střetů a pustili se s nimi do boje. Kov řinčel o kov a jeden výpad stíhal druhý. Síly se na obou stranách zdály být vyrovnané.
Na naší straně však byla jedna podstatná výhoda, náš mladický zápal. Byla to naše největší zbraň proti skřetům. Přestože jsme utržili několik bolestivých zásahů, po kterých určitě budeme mít nevzhledné jizvy, v našem úsilí jsme nepolevili. A díky tomu jsme skřety nakonec pozabíjeli.
Mrtvé skřety jsme prohledali, ale nic užitečného jsme u nich nenalezli. Rychle jsme si ošetřili rány a pokračovali chodbou, odkud přiběhli.
Chodba nás přivedla k další místnosti. Ještě než jsme do ní vstoupili, Bahňák nás varoval. Prý v ní cítí nějakou živou bytost. Nevěděli jsme ještě, jak citlivý jeho čich je, ovšem nechtěli jsme podcenit žádné varování.
Opatrně jsme nahlédli dovnitř. Žádní další skřeti v místnosti nebyli, jen nějaká zpola oděná postava. Ruce měla řetězy připoutané ke stěně a hlava jí volně visela u hrudi. Nehýbala se. Vešli jsme do místnosti a šli si ji prohlédnout.
Byla vyšší a mohutnější než člověk, tedy barbarské rasy, a podle nepřehlédnutelných znaků to byla žena. Na několika místech těla byla zraněna. Na šrámy utržené v boji to ale nevypadalo, spíše na stopy po mučení.
Zvedli jsme jí hlavu a ona na chvíli pootevřela oči. Její pohled byl zcela nepřítomný. Pak oči opět zavřela a my nechali její hlavu klesnout zpět k hrudi. Musela být úplně vyčerpaná. Podepřeli jsme ji, aby nám neupadla, sundali jí řetězy z rukou a pomalu ji položili na podlahu.
Poté jsme jí ošetřili zranění. Zašátral jsem ve své truhle a vyndal z ní lahvičku s velice silný povzbuzujícím lektvarem, po kterém se člověku opět vrátí ztracená síla. A také se díky němu rychleji hojí zranění. Nadzvedl jsem jí hlavu a nalil jí trochu lektvaru do úst. Polkla ho jen s velikými obtížemi. Hlavu jsme jí opět položil na zem a čekal, až lektvar začne účinkovat.
Po chvíli barbarka skutečně otevřela oči. Ba co víc, bez naší pomoci se převalila na bok a pomalu se posadila. Hlava jí sice stále padala, to ji ale nebránilo, aby mi z ruky nevzala lahvičku s lektvarem a celý její obsah naráz vypila. Pak se konečně začala zajímat o své okolí.
Zvedla hlavu a nedůvěřivě si nás prohlížela. Když si uvědomila, že toho na sobě moc nemá, zakryla si hruď rukama a očima začala pátrat po místnosti po svých šatech. Rozhlédli jsme se s ní a v jednom rohu místnosti objevili rozervanou košili, velký obouruční meč a těžké kroužkové brnění.
Košili jsme barbarce přinesli a ta si ji rychle ustrojila. Poté jsme jí nabídli, že jí pomůžeme na nohy. Nabízenou pomoc přijala, avšak stále se na nás dívala podezřívavě.
„Co jste zač?“ vyštěkla na nás, když vstala.
„Tví zachránci, krásná válečnice,“ uculili jsme se a jeden po druhém se jí představili. „Smíme nyní my znát tvé ctěné jméno?“
Barbarka na naši otázku hned neodpověděla. Nejprve si do rohu místnosti došla pro svůj meč a brnění, které si na sebe rychle navlékla. Když se k nám vrátila, uchopila meč oběma rukama a zaujala bojový postoj. Chladným hlasem pak prohlásila: „Jmenuji se Stáňa a poklad tohoto podzemí je můj!“
Úsměv nám ztuhl ve tvářích. O barbarech si říká, že nejsou moc chytří, a zřejmě na tom něco bude. Jak jinak si vysvětlit, že se nám takto odvděčí za svou záchranu? Nebo se v ní právě vzepjala hrdost uražená tím, že jsme ji viděli nahou a poníženou? Tak či onak, důležité bylo, že jsme nechtěně pomohli své soupeřce usilující o stejnou věc.
Pokud bychom trvali na svém nároku na poklad, museli bychom se s barbarkou utkat v boji, což by pro nás s tím jejím obouručním mečem a posilujícím lektvarem v krvi mohlo představovat značné riziko. Nejlepší by bylo přesvědčit jí o výhodnosti vzájemné spolupráce.
„Jistě jsi tu byla dříve než my a máš proto na poklad přednostní právo. Snad by ses ale o něj mohla s námi podělit odměnou za to, že jsme ti zachránili život. Vždyť bez nás bys tu zahynula bídnou smrtí, aniž by ses k pokladu byť jen přiblížila. Navíc v tomto stavu nebudeš mít sama dostatek síly, abys přemohla další nepřátele. Naproti tomu spojíme-li své síly, máš získání pokladu téměř jisté.“
Stáňa se na chvíli zamyslela, načež ze svého neústupného stanoviska trochu slevila: „Dobře, rozdělíme se na půl. Půl pokladu vy, půl já.“
Nebyl to zrovna poměr, který bychom si představovali. Na druhé straně lepší půlka pokladu než poklad žádný. Přikývli jsme proto na srozuměnou s tím, že si o tom ještě v klidu promluvíme.
Stáňa zavěsila svůj meč na opasek u pasu a všichni společně jsme vyrazili chodbou vedoucí z místnosti.
Chodba se po pár sázích rozdělovala. Vlevo vedla do místnosti, která byla pokryta rohožemi, na nichž se povalovaly staré hadry. Pravděpodobně pelechy skřetů.
Vpravo se nacházela místnost, jejíž jediným vybavením bylo o stěnu opřené, dva sáhy vysoké a sáh široké zrcadlo. Jeho rám byl celý vyroben ze stříbra. Poprvé v životě jsme viděli něco tak cenného. Ve městě bychom za něj dostali tolik zlaťáků, že bychom měli o živobytí postaráno na půl roku a možná ještě déle.
K našemu velkému zklamání byl ale stříbrný rám natolik těžký, že jsme zrcadlo jen stěží nadzvedli. Rozhodně nebylo v našich silách ho odtud odnést. Nezbývalo než se s tím smířit a doufat, že v podzemí nalezneme ještě něco podobně hodnotného.
Z místnosti vedly dvě chodby. Vydali jsme se tou první a přišli do místnosti, která byla zcela prázdná. Ani žádná další chodba z ní nevedla.
Původně jsme se v ní vůbec nechtěli zastavovat, Chócovi a Kocourovi se ale zdálo, že s jednou z jejích zdí není vše úplně v pořádku. A opravdu. Při bližším ohledání zjistili velice zajímavou věc. Místo, aby se jejich ruce o stěnu zarazily, prošly jí bez jakéhokoli odporu. Jako by tam ani žádná stěna nebyla.
Z mladické nerozvážnosti jsem se přihlásil jako dobrovolník, který stěnou projde a porozhlédne se na druhé straně. Naštěstí jsem měl alespoň tolik rozumu, abych souhlasil s návrhem na udržování kontaktu s ostatními tím, že se chytnu jednoho z nich za ruku.
Pozapomněl jsem si sebou vzít pochodeň a proto jediné, co jsem za stěnou spatřil, byla tma. Zato můj čich neměl o podněty nouzi. Strašně to tam smrdělo hnilobou. Chvíli jsem posečkal v naději, že mé oči přivyknou. Jakožto trpaslík vidím ve tmě mnohem lépe, než ostatní. Leč při nejlepší vůli jsem stále nic neviděl.
Právě jsem se otáčel s tím, že vrátím pro pochodeň, když mi něco jedním silným tahem rozervalo kožené brnění na boku a zajelo i do svalů. Celým tělem mi projela křečovitá bolest. Vykřikl jsem, načež se mi podlomila kolena a já klesal k zemi.
Dopadl jsem na ní naštěstí už zase v místnosti, protože mě mí druzi za nataženou ruku ihned vytáhli. Ležel jsem na chladné zemi a tiše úpěl bolestí.
Pomohli mi z brnění a zranění prohlédli. V boku jsem měl souběžně vedle sebe čtyři tržné rány, jako by od drápů nějakého zvířete. Ze všech zvířat ale vládl takovou silou, aby dokázal rozervat kožené brnění, jedině medvěd. Ovšem na něj byly rány příliš blízko u sebe. A hlavně, co by dělal medvěd ve sklepení hradu?
Stáňa mi rány vymyla a začala je zručně sešívat. Když s tím byla hotova, stehy ještě pomazala mastí z různých bylinek pro rychlejší hojení a tlumení bolesti a nakonec mi celý bok obvázala.
Ostatní mezitím vymysleli, jak se přesvědčit, co mě za stěnou napadlo. Bahňák zapálil druhou pochodeň a odhodil ji za stěnu v jejím levém rohu. Poté tam protáhl i onu na rožni napíchnutou skřetí pečeni a přidržoval ji nad zemí asi ve výšce pasu. Občas s ní pohnul, aby na druhé straně přilákal pozornost. Kocour s Chócou pak opatrně za stěnu nahlédli v jejím opačném rohu.
Při pohledu, který se jim naskytl, jako by na ně sáhla sama smrt. O nastrčenou návnadu se svými ostrými pařáty mezi sebou prali tři ztuha se pohybující postavy. Podobaly se lidem, dokonce na nich visely staré hadry vzdáleně připomínající lidské ošacení. Avšak na jejich obličeji a také na rukou a nohou jim kůže a svalstvo zahnívalo a na mnoha místech se jim dokonce odlupovalo od kostí.
Byli to zombie! Nebyly to živé bytosti, přesto se pohybovaly. Zemřely a ze záhrobí byly temnými kouzly povolány zpět, aby škodily těm živým.
Všichni jsme si je postupně prohlédli. Naháněly nám takový strach, že jsme se jim neodvažovali postavit v boji. Přenechali jsme ji návnadu, ať se o ni dál perou, a místnost jsme co nejrychleji opustili.
Vrátili jsme se do předešlé místnosti a pokračovali druhou chodbou, která z ní vedla. Došli jsme do místnosti, v jejímž středu stála dřevěná, asi dva sáhy dlouhá a sáh široká a vysoká truhla opatřená zámkem. Na zemi ji obklopovaly lidské kosti, staré hadry a docela zachovalé meče.
Usoudili jsme, že v minulosti se na tomto místě svedla o truhlu nelítostná bitva, při níž padlo mnoho lidí. V truhle tedy muselo být uloženo něco velice cenného. Byli jsme tak vzrušeni očekáváním, že jsme úplně zapomněli na ostražitost.
Okamžitě jsme se k truhle nahrnuli. Chóca s Kocourem ji rychle prozkoumali, zda není chráněna nějakým nastraženým mechanismem, a pak šperhákem rozlomily starý zámek.
Po otevření truhly nás čekala hned dvě nemilá překvapení. Jednak jsme v ní neobjevili vůbec nic cenného, byly tam jen samé staré hadry. Jednak jsme se ocitli v obklíčení čtyř obnažených lidských koster, které se mezi tím kolem nás poskládaly z kostí na zemi. V pařátech držely meče a pomalu se k nám přibližovaly.
Jelikož je po hromadě nedržely žádné svaly ani vazy, musela je ovládat nějaká kouzla podobně jako zombie. Aniž jsme tak o to stáli, seznámili jsme se s dalšími nemrtvými. Tentokrát kostlivci.
Stáňa nelenila a vrhla se na toho nejbližšího. Jejich meče o sebe dvakrát zařinčely a z boku ji napadl druhý kostlivec. I jeho útok pohotově vykryla a pustila se do boje s oběma najednou.
Nevypadalo to, že by potřebovala naši pomoc. Byla opravdu zkušenou válečnicí. Nechali jsme ji, ať si zaslouží svou půlku zdejšího pokladu, a rozdělili si mezi sebou zbylé dva kostlivce.
Přestože jsme na ně útočili v poměru dva na jednoho, dlouho jsme je nebyli schopni přemoci. Ukázalo se, že kostlivci jsou velice zruční bojovníci a navíc velmi houževnatí. Nebyli živí a proto necítili bolest. I když jsme jim uštědřili mnoho zásahů, třeba jim usekli jednu ruku, stejně se nevzdávali. Meč jen vzali do té druhé a pokračovali v boji stejně usilovně.
Po velmi dlouhé a namáhavé bitvě se nám všechny čtyři kostlivce přece jen podařilo porazit. Sami jsme však byli k smrti vyčerpáni a pokračovat v tomto stavu v průzkumu podzemí by se rovnalo holé sebevraždě. Potřebovali jsme si najít nějakého bezpečné místo, kde bychom si mohli odpočinout a možná se i trochu prospat.
Volba byla jasná. Zamířili jsme do místnosti, kterou jsme si označili jako ubytovnu skřetů. Byly tam rohože, na kterých jsme se mohli natáhnout, a navíc se nacházela napůl cesty ven z podzemí. To byla výhoda v případě, že bychom byli nuceni odtud rychle prchnout.
Chóca s Kocourem nastražili na rozcestí chodeb před místností několik pastí, které nás měly včas upozornit, kdyby se k nám někdo nebo něco blížilo. V místnosti jsme pak z rohoží vyházeli všechny nečisté, skřetí hadry a uložili se na ně. Poležení to bylo poněkud tvrdé, ale i za ně jsme byli v dané chvíli vděční.
Vzájemně si ošetřili utržené rány a když se nám začali zavírat oči, ještě jsme si rozdělili hlídky. Po chvíli jsme už téměř všichni tvrdě spali.
Po čtyřech hodinách posilujícího spánku nás Stáňa, která právě držela hlídku, vzbudila. Ze spaní jen na rohožích jsme byli trochu rozlámaní a chvilku nám trvalo, než jsme se rozpohybovali. Neohrabaně jsme si převázali zranění a pak se i najedli, protože nám pořádně vyhládlo. Kdo se stále ještě necítil úplně při síle, tomu jsem připravil povzbuzující lektvar.
Vrátili jsme se do místnosti, kterou jsme prozkoumávali naposledy, tedy do té s truhlou a kostlivci, a pokračovali chodbou v protější stěně. Chodba se po chvíli stočila ostře vpravo a po dalších deseti sázích nás zavedla na rozcestí. Zde jsme si mohli vybrat ze tří směrů: vpravo, rovně a vlevo. Zvolili jsme přímý směr.
Ušli jsme asi pět sáhů a stanuli před místností, z níž se neslo podivné tiché hučení. Nahlédli jsme dovnitř a v jednom jejím rohu spatřili kouli, z níž vyzařovalo bledé modré světlo. Měla asi sáh v průměru a jen tak se vznášela půl sáhu nad zemí. Opět kouzla a čáry, pomysleli jsme si.
S nedůvěrou jsme se ke kouli přiblížili, abychom si ji lépe prohlédli. Tvořila ji nějaká pružná, měkká hmota, o které jsme toho ale více říct nedokázali. Opatrně jsme do koule píchli mečem a poté se jí i dotkli rukou. Vůbec nic se nestalo. Až když jsme ji odtlačili na jiné místo, zaznamenali jsme alespoň nějakou odezvu. Koule se pomalu vrátila na své původní místo.
Popravdě řečeno jsme si oddechli. Alespoň něco v tomto podzemí nebylo vůči nám vyloženě nepřátelské. Na druhou stranu nám trochu vadilo, že jsme nedokázali určit její smysl.
Nakonec problém ke všeobecnému údivu vyřešil Kocour. Kouli zabalil do nějakých hadrů, hodil si ji na záda a zavelel k dalšímu pochodu. Nebylo nám úplně jasné, co s ní zamýšlí, přesto jsme ho následovali. Nikdo z nás si s ní stejně rady nevěděl a takto třeba svůj účel vyjeví později.
Vrátili jsme se na rozcestí a tentokrát se rozhodli pro chodbu vpravo. Přišli jsme do kruhové místnosti, v jejímž středu se nalézal do pasu vysoký, kamenný podstavec a na něm skleněná pyramida. V ní rudě zářil velký, červený krystal.
Že bychom konečně nalezli něco hodnotného, co si odtud budeme moci odnést a směnit za hromadu zlaťáků? Po předešlých zkušenostech jsme se raději drželi při zemi a nepropadali předčasnému nadšení.
Natáhli jsme k pyramidě ruce, abychom jí odklopili a krystal z ní vyjmuli, ale rychle jsme je zase odtáhli. Čím blíže jsme k pyramidě byli, tím větší žár jsme cítili. Až se stal přímo nesnesitelným.
Když to nejde po dobrém, půjde to o zlém, utvrdili jsme se. Stáňa si vzala na pomoc svůj meč a chtěla jím useknout vrchol pyramidy. Jenže meč po pyramidě sklouzl, aniž by ji vůbec poškrábal.
A to už jsme věděli, na čem jsme. Toto podzemí bylo plné kouzelných věcí, stačilo vzpomenout na Kocourovu kouli nebo tu kouzelnou stěnu v místnosti se zombiemi. Pyramida byla další v řadě. Ale počkat, napadlo nás. Možná je i tato pyramida pouhým přeludem podobně jako ona kouzelná stěna. A přeludem je možná i žár, který z ní sálá.
Byl jsem to opět já, kdo se přihlásil jako dobrovolník, jenž naší domněnku ověří. Vyhrnul jsem si rukáv na levé ruce, postavil se před pyramidu a chvíli se zhluboka nadechoval a vydechoval. Poté jsem zatnul zuby a rychle hmátl po krystalu. Ruka pyramidou prošla, jako by tam ani žádná nebyla. Přesně, jak jsme předpokládali. Jen ten žár ne a ne zmizet.
Uchopil jsem krystal, z pyramidy si ho hodil do druhé ruky a z ní ho rychle položil na zem. Hned poté jsem začal pobíhat po místnosti jako smyslu zbavený, mával kolem sebe oběma rukama a hlasitě nadával. Prázdná pyramida se nato rozlétla na malé kousky.
Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, žár nepocházel z pyramidy, ale přímo z onoho krystalu. A nebyl to žádný přelud. Levá ruka mě pálila jako čert, pravá o něco méně. Na obou jsem měl popáleniny. Nejraději bych si je ponořil do škopku plného ledové vody, kdyby tu ovšem nějaký byl. Takto jsem se musel spokojit s pár kapkami z měchu s pitnou vodou a mastí proti bolesti.
Ostatní si zatím krystal se zájmem prohlíželi. Po té, co opustil pyramidu, velice rychle chladl a ztrácel zář. Za chvíli ho už mohli vzít beztrestně do rukou. S nadšením si ho podávali a dohadovali se, jakou asi má cenu. Jejich debatu jsem nakonec ukončil tím, že jsem jim krystal sebral. Jako bolestné.
Díky objevu onoho krystalu jsme opět uvěřili, že v tomto podzemí nalezneme opravdu velký poklad. Musíme jen vytrvat ve svém úsilí a překonat všechna protivenství, se kterými se zde ještě setkáme.
Chodba pokračovala do další místnosti. Na zemi se v ní povalovaly čtyři lidské kostry. Podruhé jsme se už zaskočit nenechali a než kostlivci povstaly, stačili jsme tentokrát obklíčit my je.
V samotném boji jsme navíc zúročili draze nabyté zkušenosti z toho předchozího. Věděli jsme už o jejich slabinách v zacházení s mečem, i jak jich využít. Netrvalo dlouho a z kostlivců se opět staly jen po zemi se válející kosti, nyní většinou přeražené vedví. Ani jsme přitom neutržili vážnější zranění.
Mezi kostmi jsme následně nalezli pěknou, malými barvenými kameny vykládanou dýku. A také jeden starý svitek. Svitek si vzal Bahňák. Jak nám vysvětlil, bylo v něm uloženo nějaké kouzlo. Zatím mu sice nerozuměl, ale věřil, že si ho postupně osvojí.
Onu vykládanou dýku zabavil Kocour. Už jsme se dovtípili, že nachází velké zalíbení v okouzlujících věcech. Nijak jsme mu proto nebránili, aby ji nesl.
Snadné vítězství nad kostlivci nám stouplo do hlavy. Začali jsme se cítit jako neohrožení bojovníci, kteří si hravě poradí s každým nepřítelem. Tento pocit vlastní neohroženosti však nebyl na místě, o čemž jsme se měli přesvědčit hned v následující místnosti.
Bezstarostně jsme napochodovali do jejího středu a až zde si uvědomili, že se nám zdá být povědomá. Něco nám říkalo, že ve skutečnosti je dvakrát tak velká a ta stěna, která stojí přímo proti nám, je pouhým přeludem. A pak ten příšerný zápach!
S neblahým tušením jsme se ohlédli zpět. A nemýlili se. Z rohů místnosti vedle vchodu se k nám přibližovaly tři zombie.
Docela jsme na ně zapomněli. Už při našem předchozím, letmém setkání nás dost vyděsily. Nyní jsme jim mohli pohlédnout přímo do jejich zohyzděných tváří, z čehož na nás sáhla vysloveně hrůza.
Opustila nás veškerá vůle. Stáli jsme tam a nebyli sto cokoli podniknout. Ani prchnout skrz stěnu za námi. Mě navíc opět rozbolela rána v boku, kterou mi minule způsobily.
Zombie zatím došly až k nám a zaútočily. Pud sebezáchovy byl v nás naštěstí silnější než hrůza, která nás ochromila. Pod hrozbou jejich útočících pařátů jsme konečně tasili zbraně.
Bitva to byla více než krvavá. Zombie byly ještě silnějšími a houževnatějšími bojovníky než kostlivci. Vyrovnat se jim a účinně na ně útočit dokázala jen Stáňa, a to díky tvrdému válečnickému výcviku a skvělému zacházení s obouručním mečem.
Do boje ještě významněji zasáhl Bahňák. Stál sice v bezpečí až za námi a boje se přímo neúčastnil, ovšem jeho kouzelné blesky, které odtamtud na zombie sesílal, měnily zbytky jejich svaloviny na uhel a výrazně tak snižovaly jejich pohyblivost.
My ostatní jsme se zmohli pouze na zoufalé bránění se jejich výpadům. Přesto byla naše úloha nezastupitelná. Drželi jsme zombie na uzdě, aby je Bahňák mohl z bezpečí oslabit a Stáňa pak jednu po druhé přemoci.
Tímto způsobem jsme všechny tři zombie pozabíjeli. V boji jsme ale utržili několik nepěkně vyhlížejících ran, které nás nyní dost bolely a které jsme si nemohli řádně ošetřit. Vypotřebovali jsme už všechny léčivé bylinky a všechny použitelné lektvary.
Začali jsme pomýšlet na ústup. Všechny nepřátele jsme sice zatím dokázali přemoci, ovšem nevěděli jsme, kolik jich tu na nás ještě čeká. A síly nám rychle ubývaly.
Rozhodli jsme se prozkoumat ještě jednu dvě místnosti. Pokud bychom v nich místo vytouženého pokladu nalezli kostlivce nebo zombie, další průzkum podzemí budeme muset vzdát. Vystoupíme napovrch, odkud se sem nevrátíme dřív, než si řádně neodpočineme a nezahojí se nám všechna zranění.
Štěstěna ale stála při nás. Přes předešlé dvě místnosti jsme se vrátili na rozcestí a odtamtud se vydali poslední chodbou, tady vlevo. Po deseti sázích z ní vedly odbočky do dvou místností. První z nich kdysi sloužila jako alchymistická pracovna.
Na dlouhých policích se v ní pod nánosy prachu a pavučin válely desítky různých flakónků, baněk a sklenic s různobarevnými tekutinami. Podle všeho obsahovaly buď už vyrobené lektvary nebo suroviny na jejich výrobu.
Byl jsem ve svém živlu a s nadšením jsem se jal zkoumat, co všechno bychom mohli upotřebit. K mému velkému zklamání se však mé znalosti ukázaly být méně než chabé. Drtivou většinu lektvarů jsem vůbec nepoznal a k přesnému určení dalších bych se potřeboval poradit s učenými alchymistickými knihami, které jsem si sebou samozřejmě nevzal.
Jist jsem si byl pouze u pár jednoduchých lektvarů, jež jsem sám uměl i připravit. Naštěstí mezi nimi byly i léčivé a povzbuzující lektvary, které pak museli všichni povinně vypít. Díky nim se nám vrátila naše bývalá síla a na nějaké vzdávání se těsně před nalezením pokladu jsme už ani nepomysleli.
Svou pošramocenou pověst jsem si trochu vylepšil objevem celého soudečku pálenky. Abychom rozhodli, zda se s ní vůbec máme tahat, ochutnali jsme ji. Nejprve jsem si přihnul já, pak Stáňa a nakonec Kocour. Její jemná a zároveň ostrá chuť byla tím nejlepším balzámem na protrpěné strasti a bolavá zranění. Nabízeli jsme i Chócovi a Bahňákovi, ale ti s díky odmítli. Prý ochutnají, až nalezneme poklad.
Do své truhly jsem si poté uschoval několik dalších lektvarů pro pozdější využití, načež jsme přešli do vedlejší místnosti.
V ní na nás opět čekaly tři zombie. Poučeni předchozími zkušenostmi jsme nyní postupovali s největší obezřetností a proto jsme je překvapili. Stály v hloučku zády k nám. Využili jsme toho a zaútočili na ně bez varování. Nebylo to příliš fér, na druhou stranu jsme se s nimi nemínili pouštět do dalšího vyčerpávajícího boje.
Než se k nám vůbec stačily svými neohrabanými pohyby otočit, dvěma z nich jsme ze zálohy usekli hlavy. Ta poslední už pro nás nepředstavovala větší překážku a po krátké chvíli skončila stejně jako dvě předešlé.
Na oslavu dalšího snadného vítězství jsme si jak se patří přihnuli ze soudku. Jak vidno, pokud jsme se nenechali ukolébat naší neohrožeností a nenechali se zaskočit, dokázali jsme nepřátele porážet velice snadno.
Naše nadšení poněkud ochablo, když jsme zjistili, že z místnosti žádná další chodba nevede. Co teď? V celém tomto podzemí jsme si nedokázali vybavit jedinou chodbu či místnost, kterou jsme ještě neprozkoumali. Přece nebylo možné, že by zde podzemí hradu končilo. Vždyť jsme ještě žádný pořádný poklad nenalezli!
Chóca nás ale uklidnil. Zahloubal se nad mapou, kterou průběžně kreslil, a našel v ní jednu odbočku, kterou jsme skutečně opominuly. Nacházela se kousek od místnosti, ve které jsme se poprvé setkali se zombiemi, což naše opomenutí zčásti omlouvalo.
Vrátili jsme se k oné odbočce a chodbou pokračovali až k místnosti, z níž se ozývalo podivné pomlaskávání. Někdo tam na nás čekal.
Neočekávali jsme, že by nám podzemí vydalo svůj poklad bez závěrečné bitvy. Naopak jsme s ní počítali. Směle jsme tasili zbraně a s bojovým pokřikem jsme se vyřítili dovnitř.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ocitli v úplně prázdné místnosti, ze které ani nevedla žádná další chodba. Zamžikali jsme očima, jestli se nám to nezdá. Nezdálo.
Chóca ještě jednou překontroloval mapu, zda jsme náhodou nepřehlédli ještě jednu odbočku. Bezúspěšně. Toto byl skutečně konec podzemí. Začali jsme propadat zoufalství. Všechna ta námaha byla úplně k ničemu!
A tu na nás promluvil nějaký ženský hlas: „Buďte vítán, můj pane. Tak dlouho jste se se mnou nepřišel poradit! Už jsem si myslela, že o mé služby nestojíte. Mlask.“
Vyděšeně jsem se rozhlíželi po místnosti, jestli do ní někdo nevešel za našimi zády. Stále jsme tam ale byli sami. Až po chvíli jsme si šimli, že v jednom rohu místnosti ze zdi vystupuje cosi, co tvarem připomíná ústa.
A ta ústa na nás opět promluvila: „Mlask. Řekněte, můj pane, s čím vám mohu dnes poradit?“
Vypadalo to, že ústa představovala nějaké mocné kouzlo, které pánovi tohoto podzemí sloužilo jako studnice informací. My jsme samozřejmě nedosahovali takových rozumových výšin, abychom se zajímali o věci, o které se pravděpodobně zajímal on. Nás v tuto chvíli zajímalo jediné: kde je poklad? Odpověděla by nám na to ústa, pokud bychom se jich zeptali?
„Chtěl bych, abys mi zodpověděla pár otázek týkajících se tohoto podzemí,“ zkusil to Bahňák.
„Zajisté, můj pane,“ odpověděla ústa. „Zodpovím každou vaší otázku, dáte-li mi za odpověď něco kovového k snědku. Však víte, jak jsem stále hladová. Mlask.“
Opět nám svitla jiskřička naděje. Otázek, na které bychom se mohli zeptat, nás napadalo hodně. Horší to ovšem bylo s kovem, který si ústa žádala. Pokud jsme nepočítali naše zbraně a brnění, které jsme jim předhodit nemínili, neměli jsme sebou skoro žádný.
Rozutekli jsme se proto po celém podzemí hledat, čím bychom ústa nasytili. Akce to byla časově náročná a čas od času jsme si ji zpříjemnili přihnutím si ze soudku s kořalkou.
Do místnosti s ústy jsme postupně snesli zbraně skřetů a kostlivců, nějaké staré hrnce ze skřetí ubytovny a pár dalších menších předmětů, které jsme našli. Jak jsme měli vše pohromadě, opět jsme ústa oslovili.
„Pro začátek by mě zajímalo, jaké kouzlo je uloženo v tomto svitku,“ pronesl Bahňák a ukázal ústům svitek, který jsme nalezli u kostlivců.
Ústa se místo odpovědi doširoka rozevřela. Bahňák do nich nejprve hodil jeden meč, a když se ústa stále nezavírala, tak i druhý.
Až poté promluvila: „Mlask, mlask. To kouzlo vás ochrání před útoky nemrtvých, můj pane.“
„Není náhodou kouzlená i tato dýka?“ vložil se do řeči Kocour a ukázal onu vykládanou dýku nalezenou na stejném místě.
Ústa snědla další dva meče a odpověděla: „Ale jistě, můj pane. Mlask. Ta dýka vás upozorní, pokud se na blízku vyskytuje bytost stvořená kouzly. V boji navíc takovéto bytosti způsobí větší zranění než dýka obyčejná.“
„A co tato koule na mých zádech?“ dodal spěšně Kocour a hodil ústům dvě skřetí šavle.
„Je také kouzelná, mlask. Když se jí dotknete rukou, propůjčí vám po omezenou dobu větší sílu.“
Nyní se slova chopil Chóca: „V jedné místnosti tady v podzemí je velké zrcadlo zasazené ve stříbrném rámu. Není náhodou také kouzelné?“ Nato ústům hodil další dvě skřetí šavle.
„Ó, nikoliv, můj pane. Je to docela obyčejné zrcadlo,“ odpověděla ústa.
Také jsem se chtěl na něco zeptat. Zajímalo by mě, na co jsou všechny ty lektvary, které jsem nedokázal určit. Ale Bahňák nám všem rázně pokynul, abychom už byli zticha. Zásoby kovových předmětů se nám povážlivě ztenčili a my se zatím k nalezení pokladu nepřiblížili ani o píď. Museli jsme vzít rozum do hrsti a položit tu správnou otázku.
Bahňák se zamyslel a pak povídá: „Nemohu si vzpomenout, kam přesně jsem v tomto podzemí ukryl svůj drahocenný poklad. Jak se k němu odtud dostanu?“
Ústa snědla staré hrnce a povídá: „Poklad, který ti je, můj pane, nade vše nejdražší, jsi ukryl za tajnými dveřmi, aby ho nemohl nikdo objevit.“ Načež nám popsala, jak se k těm tajným dveřím dostaneme.
Byli jsme nadmíru spokojeni. Kovu nám zbylo na poslední otázku.
„Je zde nějaká překážka, která by pokladu bránila opustit toto podzemí?“ zeptal se ještě pro jistotu Bahňák.
„Ano, můj pane. Jak sám nejlépe víš, zbavil jsi svůj drahocenný poklad toho nejcennějšího, jeho srdce, aby už nikdy toto podzemí nemohl upustit. Pokud jsi změnil názor, vezmi ono srdce a spoj je opět se svým pokladem.“
Z této odpovědi jsme vůbec nebyli moudří. Co znamenalo spojit srdce s pokladem? A našli jsme zde vůbec něco, co by se za srdce pokladu dalo pokládat?
Tu jsem si vzpomněl na onen rudý krystal, který se nacházel ve skleněné pyramidě a který při troše dobré vůle srdce připomínal. Vyňal jsem ho ze své truhly, ukázal ho ústům a zeptal se: „Je toto ono srdce pokladu?“
Místo odpovědi se ústa opět doširoka rozevřela a čekala na další příděl kovu. Když se nedočkala, zase se zavřela a více s námi nepromluvila.
Alespoň že jsme se dozvěděli, jak se k pokladu dostaneme. Přesněji: nepamatovali jsme si slovo od slova, jak ústa cestu popisovala. Spoléhali jsme na Chócu, že cestu podle jejích slov sleduje v mapě a pak nás podle ní k pokladu dovede.
Jenže Chóca teď mapu nervózně otáčel na všechny strany a přitom si sám pro sobe cosi nesrozumitelného mumlal. Nato s pokrčením ramen mapu odložil a rozpačitě se pousmál. Jako by snad vůbec netušil, kudy se vydat.
S tušením nejhoršího jsme mu mapu sebrali a rozložili si ji před sebe. Několik dlouhých chvil jsme pak na ni celí zkoprnělí zírali. Ta jeho mazanice se ani mapou nazvat nedala. Byl to naprostý chaos, místnosti se v ní překrývaly, chodby bez příčiny mizely a zase se objevovaly. Zázrak, že nás podle ní vůbec dokázal přivést do této místnosti.
Chtěli jsme, aby nám v té své patlanici alespoň označil místo, kde se nacházejí ony tajné dveře vedoucí k pokladu. Cestu k nim bychom už nějak nalezli. Jenže Chóca nevěděl ani to. Ústa prý mluvila příliš rychle a on ji nestačil sledovat. Jinými slovy, neměli jsme nejmenšího ponětí, kde poklad hledat.
Právě jsme se chystali Chócu proklít nejméně do třetího pokolení, když nás Bahňák zadržel. Napadl ho způsob, jak se k pokladu dostat i za těchto neradostných okolností. Jasně si vybavoval, že ústa ke konci popisu cesty k tajným dveřím hovořila o nejdelší chodbě v podzemí. Pokud bychom onu chodbu nalezli a pak dali dohromady další útržky, které se nám vybavovali, měli bychom velkou šanci dveře objevit.
Započali jsme pátrání po oné nejdelší chodbě. Mapě jsme už nedůvěřovali, a proto jsme museli znovu projít celé podzemí a změřit délku všech chodeb. Zároveň s tím jsme si kreslili mapu novou.
Tyto činnosti nám zabraly poměrně hodně času, ale nevadilo nám to. Naopak jsme byli čím dál veselejší, protože jsme u toho opět upíjeli ze soudku.
Nesl jsem ho já a proto jsem z něho zřejmě upíjel nejčastěji. Tehdy mi na tom nepřišlo nic špatného. Avšak čím více kořalky jsem vypil, tím méně jsem si pak z pátrání pamatoval.
Tajné dveře do chodby vedoucí k pokladu jsme výše naznačeným způsobem skutečně nalezli. Kocour s nimi docela dlouho zápasil, až se mu je konečně povedlo otevřít. Před námi se objevila dlouhá chodba.
Vstoupili jsme do ní, ušli odhadem dvacet třicet sáhů, ale jejího konce jsme stále nedohlédli. Jako by snad byla nekonečná. A právě někde v této nekonečné chodbě mě má paměť opustila.
Probudil jsem se venku v lese. Slunce stálo vysoko na obloze a já měl zase kocovinu. Chvilku jsem se domníval, že se mi vše jen zdálo. Že jsem se právě probudil po večeru stráveném v hospodě a až nyní se na hrad skutečně vypravíme. Jenže pak jsem se překulil na bok a ucítil palčivou bolest. To se ozvala rána na boku, kterou mi způsobila jedna ze zombií.
Mí druzi se též začali probouzet. I oni byli po opici, ale na rozdíl ode mě ve velice dobré náladě. Pochvalovali si, jaký jsme to učinili veledobrý skutek. Dokonce se přeli o to, zda náhodou nepřevážil i všechny ty cennosti, které jsme si z podzemí odnesli.
Já jsem jim jen přitakával, ač jsem vůbec netušil, o čem hovoří. Zeptat jsem se jich na to ale nechtěl. Musel bych přiznat, že jsem se opil ještě před dokončení naší výpravy. A oni by si pak mohli myslet, že na mě není spolehnutí, a zdráhali by se vzít mě sebou na další.
V naději, že mi možná některá z mých věcí připomene včerejší události, jsem vysypal obsah svého tlumoku do trávy. Do očí mi padla krásná, válečnická sekyra, jejíž čepel obsahovala tenké stříbrné žilky. Kde a jak jsem k ní přišel, jsem si ale při nejlepší vůli nevybavil. A nevzpomněl jsem si ani na nic jiného.
I ostatní vysypali své tlumoky. Na rozdíl ode mě hledali, zda nám ještě nezbylo nějaké jídlo. Nikdo nic nenašel a tak jsme zase své tlumoky sbalili a vyrazili na zpáteční cestu do vesnice.
V hostinci jsme si poručili pořádný oběd a poté si dopřáli vydatný odpočinek. Polehávali jsme po lavicích, popíjeli medovinu a mnozí si i zdřímli. Čekali jsme, zda se náhodou neobjeví onen postarší muž, který nám o pokladu na hradě vyprávěl. Chtěli jsme se mu pochlubit naším úspěchem, ale neukázal se.
Pozdě odpoledne jsme zamířili do nejbližšího města prodat nalezené věci. Jednalo se o zlatý náhrdelník, dva prsteny s drahými kameny a dokonce i kus onoho stříbrného zrcadla, který se nám nějak podařilo odřezat. Ten rudý krystal, ono srdce pokladu, jsme u sebe neměli. Patrně jsme ho z nějakého důvodu museli zanechat v podzemí.
Mnoho zlaťáků jsme za to vše nedostali. Pro každého tak na čtvrt roku skromného živobytí. Ale mí druzi i tak vypadali spokojeně.
Rozdělili jsme se rovným dílem a poté se na nějaký čas rozešli. Během výpravy jsme narazili na propastné mezery ve svých znalostech a dovednostech a na další výpravu jsme proto chtěli být mnohem lépe připravení. Plánovali jsme vyhledat mistry v uměních, na která jsme se zaměřovali, a za utržené zlaťáky se u nich dát alespoň na krátkou dobu do učení.
Samozřejmě jsme si ještě slíbili, že se budeme pravidelně setkávat v hospodě nad medovinou, abychom mezi sebou udržovali spojení. A až nadejte ten správný okamžik, vydáme se na další dobrodružnou výpravu.