Na počátku jsme byli čtyři: Bahňák, Chóca, Kocour a já. Čtyři mladíčci, jejichž společným přáním bylo stát se slavnými dobrodruhy. Toulali jsme se od jedné hospody ke druhé a nad sklenicemi piva se oddávali snění o tom, jaké všechny nebezpečné a vzrušující výpravy podnikneme, kolik dávno ztracených pokladů objevíme a kolika lidem pomůžeme z protivenství osudu. Čekali jsme jen na svou první velkou příležitost, která by naši hrdinou kariéru dobrodruhů odstartovala.
Na naší dlouhé štaci po hospodách jsme se jednou ocitli v malé vesničce, jejíž jméno jsem nevěděl snad ani tenkrát. Nebyla ničím významná, byla to taková úplně obyčejná vesnička, jakých je dvanáct do tuctu. Toho večera jsme jako obvykle vysedávali v místním výčepu a nadšeně spolu hovořili o smyšlených dobrodružstvích. Byli jsme už pěkně v ráži, když si k nám přisedl postarší muž, od pohledu hospodský povaleč.
„Mladí páni,“ oslovil nás. „Od vedlejšího stolu jsem vás zaslechl vyprávět o nebezpečných dobrodružstvích, ze kterých mě, usedlému vesničanovi, místy až běhal mráz po zádech. Hned mě napadlo, že právě takoví bohatýři, kteří se nebojí postavit se jakémukoli nebezpečenství, by jistě objasnili tu strašlivou záhadu, která po desetiletí visí nad naší vesnicí. Záhadu Temného hradu!“
„Temný hrad?“ zpozorněli jsme. Znělo to tak romanticky a dobrodružně. Neomylně jsme vycítili svou šanci, na kterou jsme tak dlouho čekali. Abychom před mužem nevypadali jako úplní zelenáči, kteří vezmou zavděk čímkoli, snažili jsme se ovládnout své vzrušení a předstírat jen vlažný zájem. „Dobrý muži, původně jsme chtěli hned zítra pokračovat v cestě v jedné mimořádně důležité záležitosti. Vaše řeč na nás ale učinila dojem. Snad bychom se zde mohli ještě jeden den zdržet a na ten váš hrad se podívat. Řekněte nám, co je na něm vlastně tak záhadného?“
Muž zřejmě počítal s tím, že se budeme chtít dozvědět podrobnosti, protože najednou začal dělat drahoty. „Milerád vám budu o Temném hradu vyprávět, vzácní páni. Jenže mi úplně vyprahlo v hrdle a hovořit mi činí nemalé obtíže,“ pronesl a na důkaz svých slov si suše odkašlal. „Kdybyste mě ráčili pozvat na medovinu či dvě, hned by se mi hovořilo lépe a mohl bych vám povědět vše, co o hradu vím.“
Pokud bychom byli střízliví a uvážliví, mávli bychom nad ním rukou s tím, že je to jen starý ochmelka, který nemá na vlastní útratu. Jistě se nám bude snažit namluvit různé rádoby záhadné historky, jen aby udržel naši pozornost a mohl si říci o další pití. Takto jsme ale medovinu u hostinského hned objednali, samozřejmě i pro sebe, a nemohli se dočkat, až se dá do vyprávění.
Když hostinský medoviny donesl, muž tu svou v mžiku vypil a bez našeho svolení si poručil další. Než jsme se mohli vůči jeho neomalenému chování ohradit, pokynul nám rukou, abychom se k němu naklonili blíž. Jako by nechtěl, aby hostinský ani hosté u okolních stolů zaslechli, co se nám právě chystá sdělit.
Hostinský cosi zamručel, načež odešel vyřizovat další objednávku, a muž tlumeným hlasem spustil: „Tak tedy poslouchejte. Temný hrad říkáme hradu tyčícímu se na kopci severně od vesnice. Odjakživa byl sídlem velice zámožných pánů spravujících celý tento kraj. Jejich moc se zdála být neotřesitelná, ovšem jak se říká, všeho jen do času. Už tomu bude padesát let, byl jsem tehdy ještě klučina, kdy se po jeho pánech doslova přes noc slehla zem. Řeknete si možná, že se jen někam odstěhovali. Proč by pak ale zde zanechávali svůj majetek? Vozy, na kterých by ho mohli odvést, odtud nikdo odjíždět neviděl. Hrad ani nikomu neprodali, alespoň se zde nikdy žádný nový majitel neukázal.“
Na tomto místě se muž odmlčel, protože se u našeho stolu opět objevil hostinský s medovinou. Nastalo napjaté ticho, které jen povzbuzovalo naši netrpělivost. Muž si tentokrát ze skleničky pouze usrkl, počkal, až hostinský poodejde k vedlejšímu stolu, a až poté opět pokračoval ve vyprávění.
„Jak se proslechlo, že hradní páni zmizeli a hrad je opuštěný, několik vesničanů se tam s vidinou snadného zbohatnutí vypravilo. Nikdo z nich se však živý nevrátil. Brzy nato se mezi lidmi rozšířily zvěsti o tom, že je hrad prokletý. Hradní páni v něm prý provozovali čarodějnictví, z rozmaru vyvolávali temné síly a to se jim nakonec vymstilo. Aby kletba hradu nepřešla i na vesnici, raději se mu všichni začali vyhýbat. Co se ve skutečnosti stalo, jsme se tak nikdy nedozvěděli.“
Více jsme slyšet nepotřebovali. Vymrštili jsme se ze židlí, popadli své zbraně a vyběhli z hospody, aniž jsme hostinskému zaplatili. Však na to ještě bude dostatek času, jen co se vrátíme. Co nám síly stačily, jsme spěchali na sever, za pokladem. Čekal tam na nás už padesát let a déle by třeba nemusel. Na poslední chvíli by nás mohl někdo předběhnout!
Po půl hodině jsme celí udýchaní doběhli k úpatí kopce, na kterém hrad stál. Na chvíli jsme se zde zastavili, abychom nabrali dalších sil na závěrečný výstup na kopec. Teprve když jsme se trochu vydýchali, všimli jsme si, že je nás podezřele málo. Nebyl s námi Bahňák.
Kam se mohl ten malý hobit ztratit? přemýšleli jsme. Že by nám jeho malé nožky nestačily? Jako trpaslík jsem je neměl o moc delší, ale za Chócou a Kocourem s jejich dlouhými nohami jsem nijak nezaostával. Nebo že by se zalekl, když konečně mělo přijít na věc? Ať to bylo, jak chtělo, rozhodli jsme se na něj počkat. Ne, že by nám mohl být s jeho slabou tělesnou stavbu v boji, kdo ví jak, užitečný. Vždy nás však uměl povzbudit do dalšího konání, když už jsme sami klesali na mysli. Bez něj jsme se necítili tak úplně silní v kramflecích.
Zanedlouho nás Bahňák skutečně dohnal. Původně jsme chtěli na jeho adresu utrousit pár vtipných poznámek, trochu ho poškádlit, ale vůbec nás nepustil ke slovu.
„Co blázníte?“ rozkřikl se hned na nás. „Chováte se jako banda usmrkanců! Copak nevíte, že samotné svaly jsou vám úplně k ničemu, pokud nemáte dostatek informací? Bez nich se nemůžete připravit na možné obtíže, ani se v kritických okamžicích správně rozhodnout. Kdybyste si to vyprávění ráčili doposlechnout až do konce jako já, dozvěděli byste se, že na hrad se před námi vypravilo kromě vesničanů i několik dobrodruhů. Avšak ani ti se odtamtud nevrátili. Nejspíše proto, že byli stejně lehkomyslní jako vy!“
Naše nadšení pod tíhou jeho slov pomalu vyprchalo. Najednou nám bylo jasné, že zmocnit se pokladu vůbec nebude tak jednoduché, jak se nám zprvu zdálo. Dokonce se do našich myslí začala vkrádat pochybnost, zda to vůbec zvládneme, pokud zde neuspěli ani jistě mnohem zkušenější dobrodruzi.
Bahňák naštěstí s výčitkami skončil a nyní pokračoval v mnohem smířlivějším tónu. „My se však z osudu předešlých výprav poučíme. Počkáme si na zítřek, až vystřízlivíme a naše smysly se opět stanou bystrými a paže rychlými. Na nebezpečí, které nás na hradě čeká, tak budeme připraveni a za použití nejen své síly, ale hlavně svého důvtipu, nepřátele přemůžeme. Díky tomu se na rozdíl od našich předchůdců nejen že vrátíme zpět živí a zdraví, my se navíc vrátíme s obrovským pokladem. Takže, souhlasíte všichni s tímto plánem?“
Bahňák pronesl řeč, za kterou by se nemusel stydět mnohý generál vedoucí své muže do rozhodující bitvy. Vyzdvihl naše přednosti, ale zároveň varoval před našimi slabými místy. Jelikož jsme nechtěli, aby se naše první výprava stala i tou poslední, dali jsme mu za pravdu. Připravili jsme si noční ležení a poslušně ulehli ke spánku.