Ráno jsme se probudili s pořádnou kocovinou. Nebýt to náš veliký den určitě bychom spali až do poledne a nevstali dřív, než si dali jedno na vyproštění. Neochotně jsme vstali a rozdělali oheň, abychom se po studené noci ohřáli a také si uvařili plný škopek silného odvaru z povzbuzujících bylinek. Celé dopoledne jsme ho pak popíjeli a přitom střídavě jen tak polehávali, nebo si nemotorně připravovali výstroj.
V poledne jsme se už cítili mnohem lépe, dokonce jsme si dopřáli menší oběd ze zbytků, které jsme našli ve svých tlumocích. Takto posilněni jsme se konečně cítili připraveni vyrazit. Sbalili jsme si své věci a po neudržované, klikaté lesní cestě vyrazili do kopce.
Na vrcholu kopce les ustoupil a před námi se rozprostřela planina posetá keři a malými stromky. V jejím středu stál hrad, či lépe řečeno to, co z něj zbylo: pár polorozpadlých obvodových zdí a obytná věž bez střechy.
Dívali jsme se na tu malebnou zříceninu a na mysl se nám začaly vkrádat pochybnosti. Toto skutečně nevypadalo jako místo, které by mělo nahánět hrůzu celé vesnici. Naopak nám připadalo, že si tu musí podávat ruce jeden mladý milenecký pár z vesnice za druhým. Takovéto místo bylo pro jejich romantická dostaveníčka jako stvořené. Najednou jsme si byli téměř jistí, že nás onen muž v hospodě napálil.
Nechtěli jsme se však poddat špatné náladě, a proto jsme se rozhodli dohrát tuto hru až do konce. Budeme jednat, jako by vše, co jsme se o hradu dozvěděli, byla pravda. Prozkoumáme hrad, svedeme pár litých bitev s neskutečnými protivníky a nakonec si odneseme zasloužený poklad, třeba v podobě střepů z rozbitého zrcadla. Bude to taková zkouška na naši další, tentokrát už opravdovou výpravu.
Prvním úkolem této zkoušky bylo překonat planinu pokud možno nenápadně, abychom si na své straně ponechali moment překvapení a mohli ho využít k rychlému zneškodnění případných protivníků uvnitř hradu. Pro Chócu a Kocoura nebylo nic jednoduššího. Sebejistě vyrazili na planinu, kde se dokázali ukrývat za keři a stromky tak obratně, že nám po chvíli úplně zmizeli z očí. Jen občas jsme je spatřili vykouknout jako zajíce zpoza nějakého keře, aby se ujistili o správnosti směru, kterým postupují.
Zato se mnou a Bahňákem byla potíž. Maskovat se jako ti dva jsme neuměli, a pokud bychom se o to pokusili, s největší pravděpodobností bychom byli odhaleni a vzbudili nechtěnou pozornost. Bahňák mi proto předal svou výstroj a oblečen jako chudý poutník se jal planinu překračovat po bývalé cestě zcela nápadně. Zatím co takto odpoutával pozornost, já jsem poklekl a v mírném odstupu jsem ho podél cesty následoval na všech čtyřech stylem přebíhání od jednoho keře ke druhému.
Chóca s Kocourem se zanedlouho dostali až k hradu. Aby využili čas, než k nim dorazíme, rozhodli se prostor mezi dosud stojícími obvodovými zdmi prozkoumat z výšky. Využili k tomu další dovednost, kterou jsme jim já s Bahňákem mohli akorát tak závidět, a to šplh po zdech. Přeběhli k obytné věži a bez jakéhokoliv jištění vylezli asi do půlky její výšky, odkud měli pěkný rozhled. Nic podezřelého nespatřili a proto ve šplhu pokračovali až na vrchol věže, aby seshora zkontrolovali i její vnitřek.
Když tam vyšplhali, Bahňáka právě cesta zavedla na nádvoří hradu. Rozhlédl se po něm a spatřil naši průzkumnou dvojici naproti na vrcholku věže, kterak mu, možná až příliš horlivě, dávají znamení, že uvnitř někdo je. Zcela klidný si to tedy namířil přímo ke zbytkům dveří vedoucích do věže. Než tam došel, už jsem tam přisupěl i já. Přitiskl jsem se ke zdi hned vedle dveří, abych mu byl v případě potřeby po ruce. Bahňák nato vzal za kliku, dveře otevřel a nakoukl dovnitř. Přitom slušně pozdravil, aby zbytečně nevyplašil milence z vesnice, které tam očekával.
Jaké ale bylo jeho překvapení, když uvnitř věže namísto vesničanů spatřil čtyři odporné bytosti, nazývané skřety, jak si na ohni opékají něco mezi králíkem a krysou. I skřeti byli z nenadálé návštěvy vyvedení z míry. Chvíli tak na sebe s Bahňákem mlčky hleděli a nikdo z nich nebyl schopen nic podniknout. Skřeti se nakonec vzpamatovali jako první, chopili se svých mačet a vykročili směrem k Bahňákovi.
Kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby Chóca s Kocourem, kteří měli více času se na boj se skřety připravit, na ně v tu chvíli nezačali shora střílet z luků. Stropy se ve věži už dávno propadly a nic jim ve střelbě nebránilo. Dva skřety zabili a jeden byl příliš vzadu, aby mohl Bahňáka bezprostředně ohrozit. Ten poslední se ale k Bahňákovi dostat stačil. Mačetu držel v napřažené ruce a byl připraven jí hned v příštím okamžiku zasadit Bahňákovi smrtelný úder. V tom Bahňák předvedl, že se o sebe i přes svůj malý vzrůst dokáže postarat. Krátce si něco zamumlal pod vousy a z očí mu vyšlehly fialové blesky.
Až dosud jsem neměl nejmenší ponětí, co se vlastně děje. Stál jsem venku za dveřmi a pobízel Bahňáka, ať v nich nestojí a pokračuje do věže. Nyní jsem pochopil, že se stalo něco neočekávaného. Odstrčil jsme ho na stranu a dveřmi vběhl do věže se sekerou v ruce. Právě včas, abych před sebou spatřil skřeta seškvařeného na uhel dopadnout na zem. Další dva leželi opodál s šípy v hrudi a čtvrtý mizel v nějaké díře do podzemí. Nestačil jsem se divit. Ten muž v hospodě přece jen nelhal.
Bylo to naše první setkání se skřety, a pokud bychom ho měli zhodnotit, pak i přes počáteční rozpačitost bylo nad očekávání úspěšné. Chóca a Kocour slezli po stěně dolů a všichni jsme se sešli okolo ohně. Hlavou nám problesklo, zda bychom na počest tohoto slavného okamžiku neměli sníst ukořistěný úlovek. Ta krysa ale po bližším ohledání nevypadala zrovna vábně, a proto jsme se rozhodli nezdržovat se a raději se hned vypravit dolů za uprchlým skřetem. Než proti nám poštve své spolubojovníky.