Zapálili jsme pochodně a po starých schodech sestupovali do sklepení hradu. Nejdříve jsem šel já, po mně Chóca, Kocour a nakonec Bahňák. Bahňák ještě při odchodu sňal onu skřetí krmi z ohně a vzal si ji sebou. Prý se ještě může hodit.
Ocitli jsme se v chodbě dva sáhy vysoké a sáh široké, do které asi po deseti sázích kolmo ústila další chodba. Vypadalo to, že podzemí nebude jen sklepem pod obytnou věží, bude patrně daleko rozsáhlejší. Abychom v něm náhodou nezabloudili, chopil se Chóca kreslení mapy.
Na křižovatce s tou druhou chodbou na nás čekalo nemilé překvapení. Tedy jmenovitě mě, jelikož jsem šel první. Chtěl jsem zkontrolovat, kam ona chodba vede, proto jsem do ní z poza rohu nahlédl a pochodní zdviženou vysoko nad hlavou si tam posvítil. Než jsem se však stačil rozkoukat, přilétl odtamtud šíp a zabodl se mi přímo do ramene.
Tak jsem se lekl, až jsem pochodeň v chodbě upustil na zem. Veden pudem sebezáchovy jsem se ještě dokázal schovat zpět za roh, tam jsem se ale zády přitiskl co nejvíce ke stěně a pak už jen nepřítomně hleděl na protější zeď. Byl jsem v šoku. Nikoli ze zranění, na těle i na ramenou jsem měl kožené brnění, které šíp zbrzdilo natolik, že rána nebyla nijak hluboká. Byl jsem v šoku z toho, že stačilo jen pár palců výše a šíp zasáhl můj nechráněný obličej. Nechat se hned při prvním příležitosti zohavit, či dokonce zabít, by věru nebyl ten nejlepší začátek mé životní dráhy dobrodruha.
Zatím co jsem pomalu přicházel k sobě, ostatní mi šíp z ramene opatrně vyjmuli a ránu zběžně ošetřili. Přitom přemýšleli, jak bychom na střelce v chodbě mohli vyzrát. Jelikož nevěděli, jak daleko se od nás střelec nachází a zda je za něčím ukrytý, jejich úvahy k žádném výsledku nevedly. Aby tyto informace zjistili, musel by do chodby opět někdo nahlédnout, a k tomu se z pochopitelných důvodů neměli.
Naštěstí se ukázalo, že Chóca má u sebe zrcátko. Nevypadal, že by ho zrovna užíval k úpravě svého zevnějšku, zřejmě ho sebou nosil právě pro tyto případy. Stál jsem nejblíže rohu, a proto mi zrcátko podal. Opatrně jsem ho vystrčil do chodby a díky světlu z pochodně, která na zemi v chodbě stále hořela, jsem v něm spatřil obrys skřetí postavy. Stála v ústí nějaké místnosti, odhadem dvacet sáhů ode mě, a v rukou třímala natažený luk připravený kdykoli vystřelit.
Svá zjištění jsem si nechal pro sebe a nejspíše ještě pod vlivem utrpěného šoku jsem se rozhodl pomstít se skřetovi na vlastní pěst. Otevřel jsem svou alchymistickou truhlu a ze surovin, které vždy nosím sebou, jsem si připravil velice účinnou třaskavinu zvanou Ohnivá hlína. Na pobízení ostatních, co jsem v chodbě viděl, jsem odpovídal zarytým mlčením.
Když jsem byl hotov, ještě jednou jsem zrcátkem překontroloval umístění skřeta a pak Hlínu za roh do chodby hodil. Ozvala se mohutná rána, načež jsem se opět zrcátkem přesvědčil, že má pomsta byla dokonána. Vykročil jsem do chodby. Ostatní mě následovali s neskrývanou nelibostí nad tím, že jsem se s nimi nejprve o dalším postupu neporadil.
Po dvaceti sázích jsme překročili mrtvolu skřeta a vstoupili do místnosti za ním. Byla zcela prázdná, ale naproti nám z ní vedla další chodba. Byli jsme uprostřed místnosti a mířili k té chodbě, když se na nás právě odtamtud vyřítili další čtyři skřeti s mačetami v napřažených rukou. Jistě je zburcoval mnou způsobený výbuch, na což jsem ve své pomstychtivosti vůbec nepamatoval. Ostatní mi to nyní dali krátkým, leč o to nevraživějším, pohledem co nejvýmluvněji najevo.
Rychle jsme tasili své zbraně, odrazili první útok střetů a pustili se s nimi do boje muže proti muži. Kov řinčel o kov a jeden výpad stíhal druhý. Síly se zdály být na obou stranách vyrovnané. Na naší straně však byla jedna podstatná výhoda, a to náš mladický zápal. To byla naše největší zbraň proti skřetům. Přestože jsme utržili několik bolestivých zásahů, po kterých určitě budeme mít nevzhledné jizvy, v našem úsilí jsme nepolevili a díky tomu jsme je nakonec všechny pozabíjeli.
Po vítězné bitvě jsme skřety prohledali, ale nic užitečného jsme u nich nenalezli. Rychle jsme si ošetřili rány a pokračovali chodbou, odkud přiběhli.
Chodba nás přivedla k další místnosti. Ještě než jsme do ní vstoupili, Bahňák nás varoval. Prý v ní cítí nějakou živou bytost. Nevěděli jsme, jak citlivý jeho čich je, nechtěli jsme však podcenit žádné varování. Opatrně jsme nahlédli dovnitř. Žádní další skřeti v místnosti nebyli, jen nějaká polooděná postava. Vešli jsme do místnosti a šli si ji prohlédnout.
Byla vyšší a mohutnější než člověk, tedy barbarské rasy, a podle nepřehlédnutelných druhotných znaků to byla žena. Ruce měla nad hlavou připoutané ke stěně řetězy, hlavu skloněnou k hrudi. Na několika místech těla byla zraněna. Na šrámy utržené v boji to ale nevypadalo, spíše na stopy po mučení.
Zvedli jsme jí hlavu a ona na chvíli otevřela oči. Její pohled byl nepřítomný, jako by vůbec nevěděla, co se s ní děje. Pak oči opět zavřela a my nechali její hlavu klesnout zpět k hrudi. Musela být úplně vyčerpaná. Podepřeli jsme ji, aby nám neupadla, sundali jí řetězy z rukou a pomalu ji položili zády na podlahu.
Ošetřili jsme její zranění a já jsem zašátral ve své truhle, abych z ní tentokrát vyndal lahvičku s lektvarem Rudého kříže. Je to velmi silný povzbuzující prostředek, po kterém se člověku opět vrátí ztracená síla. A také se díky němu rychleji hojí zranění. Nadzvedl jsem jí hlavu a nalil jí trochu lektvaru do úst. Polkla ho jen s velikými obtížemi. Opět jsme jí hlavu položili na zem a čekal, až lektvar začne účinkovat.
Po chvíli barbarka skutečně otevřela oči. Ba co víc, bez naší pomoci se posadila do tureckého sedu. Hlavu sice měla stále svěšenou, to ji ale nebránilo, aby ke mně nenatáhla ruku. Vložil jsem do ní lahvičku s lektvarem, ona si ji hned přiložila k ústům a celý její obsah vypila. Pak se konečně začala zajímat o své okolí.
Zvedla hlavu a zběžně si nás prohlédla nedůvěřivým pohledem. Když si uvědomila, že toho na sobě moc nemá, zakryla si hruď rukama a očima začala pátrat po místnosti po svých šatech. Rozhlédli jsme se s ní a v jednom rohu místnosti objevili těžkou kroužkovou košili a velký obouruční meč. Košili jsme barbarce přinesli a ta si ji rychle ustrojila. Poté jsme jí nabídli ruce, abychom jí pomohli na nohy. Nabízenou pomoc přijala, avšak stále se na nás dívala podezřívavě.
„Kdo jste?“ vyštěkla na nás, když vstala.
„Tví zachránci, krásná válečnice,“ uculili jsme se a jeden po druhém se představili. „Smíme nyní my znát tvé ctěné jméno?“
Barbarka na naši otázku neodpověděla hned, nejprve si do rohu místnosti došla pro svůj meč. Poté se opět postavila před nás, široce se rozkročila, uchopila meč oběma rukama a chladným hlasem prohlásila: „Jmenuji se Stáňa a poklad tohoto podzemí je můj!“
Úsměv nám ztuhl ve tvářích. O barbarech si říká, že nejsou moc chytří, a zřejmě na tom něco bude. Jak jinak si vysvětlit, že se nám takto odvděčí za svou záchranu? Nebo se v ní právě vzepjala hrdost uražená tím, že jsme ji viděli nahou a poníženou? Tak či tak, důležité bylo, že jsme pomohli naší soupeřce usilující o stejnou věc.
Pokud bychom trvali na svém nároku na poklad, museli bychom se s barbarkou utkat v boji, což by pro nás s tím jejím obouručním mečem a posilujícím lektvarem v krvi mohlo představovat značné riziko. Nejlepší by bylo domluvit se s ní na spolupráci, k tomu jsme ji však museli nejprve přesvědčit.
„Jistě jsi tu byla dříve než my a máš proto na poklad přednostní právo. Snad by ses ale o něj mohla s námi podělit odměnou za to, že jsme ti zachránili život. Vždyť bez nás bys tu zahynula, aniž by ses k pokladu byť jen přiblížila. Navíc v tomto stavu nebudeš mít sama dostatek síly, abys přemohla další nepřátele. Naproti tomu spojíme-li své síly, máš získání pokladu téměř jisté.“
Stáňa se na chvíli zamyslela a poté ze svého neústupného stanoviska slevila: „Dobře, ale rozdělíme se půl na půl. Půl pokladu vy, půl já.“
To nebyl zrovna poměr, který bychom přivítali s nadšením. Na druhé straně lepší půlka pokladu než poklad žádný. Proto jsme přikývli na srozuměnou.
Bylo dojednáno. Stáňa zavěsila svůj meč na opasek u pasu a všichni společně jsme vyrazili další chodbou vedoucí z místnosti.