Chodba pokračovala skrz další místnosti. První podle všeho sloužila jako ubytovna skřetů. Nacházely se v ní postele a staré hadry.
V druhé místnosti se nenalézalo nic kromě dva sáhy vysokého a sáh širokého zrcadla opřeného o jednu ze stěn. Nebylo by na něm nic pozoruhodného, kdyby ovšem dosti tlustý rám, ve kterém bylo zasazené, nebyl celý z ryzího stříbra. Poprvé v životě jsme viděli něco tak cenného. Ve městě bychom za něj dostali tolik zlaťáků, že bychom měli o živobytí postaráno na rok a možná ještě déle.
K našemu velkému zklamání byl ale stříbrný rám natolik těžký, že jsme zrcadlo jen stěží nadzvedli. Rozhodně ho nebylo v našich silách odtud odnést. Museli jsme se s tím smířit a doufat, že v podzemí nalezneme ještě něco podobně hodnotného.
Následující místnost byla zcela prázdná. Původně jsme se v ní vůbec nechtěli zastavovat, Chócovi a Kocourovi se ale zdálo, že s jednou z jejích zdí není vše úplně v pořádku. A opravdu. Při bližším ohledání zjistili velice zajímavou věc. Místo, aby se jejich ruce o stěnu zarazily, prošly jí bez jakéhokoli odporu. Jako by tam ani žádná stěna nebyla.
Z mladické nerozvážnosti jsem se přihlásil jako dobrovolník, který stěnou projde a porozhlédne se na druhé straně. Naštěstí jsem měl alespoň tolik rozumu, abych souhlasil s návrhem na udržování kontaktu s ostatními tím, že se chytnu jednoho z nich za ruku. V případě nutnosti by mě za ni mohli vytáhnout zpět.
Pozapomněl jsem si sebou za stěnu vzít pochodeň a proto jediné, co jsem tam spatřil, byla tma. Zato můj čich neměl o podněty nouzi, strašně to tam smrdělo hnilobou. Chvíli jsem posečkal v naději, že mé oči tmě přivyknou, jakožto trpaslík totiž vidím ve tmě mnohem lépe, než ostatní. Leč při nejlepší vůli jsem stále nic neviděl. Nebylo zbytí, musel jsem se vrátit pro pochodeň.
Stál jsem krok za stěnou zády k ní. Pootočil jsem se, abych učinil krok zpět do místnosti, když mi něco na boku dále od stěny rozervalo jedním silným tahem kožené brnění a zajelo mi hluboko do svalů. Celým tělem mi projela velice palčivá bolest, která mi rozechvěla všechny svaly. Vykřikl jsem bolestí, načež se mi podlomily nohy a já klesl na kolena.
Ostatní sice přes stěnu můj výkřik neslyšeli a normálně by mé kleknutí si nepokládali za něco zlověstného, ale ono napětí všech mých svalů pro ně bylo jasným znamením, že jsem se dostal do potíží. Za nataženou ruku mě odtamtud ihned vytáhli.
Ležel jsem na zemi a tiše úpěl bolestí. Stáňa mi opatrně pomohla z brnění a zranění mi prohlédla. V boku jsem měl souběžně vedle sebe čtyři rány, s největší pravděpodobností od drápů nějakého zvířete. Rány mi Stáňa vymyla a pak i zručně zašila. Z váčku, který měla připevněný na svém opasku, na ně ještě nasypala různé bylinky pro rychlejší hojení a tlumení bolesti a nakonec mi celý bok obvázala. Svou péčí mi oplatila tu mou, když jsem jí svým lektvarem opět postavil na nohy.
Zbytek naší výpravy zatím přemýšlel, jak zjistit, co mě to za stěnou napadlo, aniž by dopadli tak jako já. Ze všech zvířat vládl takovou silou, kterou by mi dokázal rozervat kožené brnění, jedině medvěd. Ovšem na něj byly rány od drápů příliš blízko u sebe. A hlavně, co by dělal medvěd ve sklepení hradu?
Když Stáňa skončila s ošetřením, měli už vše připravené. Bahňák nejprve na druhou stranu stěny v jejím levém rohu prostrčil pochodeň a odhodil ji tam na zem. Poté stěnou protáhl onu na rožni napíchnutou skřetí pečeni a přidržoval ji nad zemí asi ve výšce pasu. Občas s ní pohnul, aby na druhé straně přilákal pozornost. Ostatní se nyní za stěnu podívali v jejím pravém rohu.
Pohled, který se jim naskytl, jim vyrazil dech. O nastrčenou návnadu se mezi sebou svými ostrými pařáty praly tři ztuha se pohybující postavy. Podobaly se lidem, dokonce byly oblečeny ve starých hadrech připomínajících lidské oblečení. Avšak na jejich obličeji a také na jejich rukou a nohou jsme viděli, že jejich svalstvo je v pokročilém rozkladu a na mnoha místech se jim odlupuje od kostí. Byly to zombie.
Jako by na nás při tom pohledu sáhla sama smrt. Ty postavy nebyly živé, přesto se pohybovaly. Zemřely a ze záhrobí byly povolány zpět, aby škodily živým. Naháněly nám strach. Neodvažovali jsme se jim postavit v boji, raději jsme jim přenechali návnadu, ať se o ni dál perou, a místnost jsme co nejrychleji opustili.
Chodbou jsme pokračovali do další místnosti. V jejím středu stála velká, asi sáh dlouhá truhla opatřená zámkem. Na zemi ji obklopovaly lidské kosti, staré hadry a docela zachovalé meče. Usoudili jsme, že se o truhlu svedla v minulosti nelítostná bitva, při níž padlo mnoho lidí. V truhle muselo být uloženo něco velice cenného.
Všichni jsme se k ní okamžitě nahrnuli. Chóca s Kocourem ji prozkoumali, zda není chráněna nějakým nastraženým mechanismem, a pak ji šperhákem otevřeli. Byli jsme tak vzrušeni očekáváním, co se v ní ukrývá, že jsme úplně zapomněli na ostražitost. Ani jsme si nepovšimli, že se kosti kolem nás pomalu skládají dohromady.