Temný hrad 01.

Na počátku jsme byli čtyři: Bahňák, Chóca, Kocour a já. Čtyři mladíčci, jejichž společným přáním bylo stát se slavnými dobrodruhy. Toulali jsme se od jedné hospody ke druhé a nad sklenicemi piva se oddávali snění o tom, jaké všechny nebezpečné a vzrušující výpravy podnikneme, kolik dávno ztracených pokladů objevíme a kolika lidem pomůžeme z protivenství osudu. Čekali jsme jen na svou první velkou příležitost, která by naši hrdinou kariéru dobrodruhů odstartovala.

Na naší dlouhé štaci po hospodách jsme se jednou ocitli v malé vesničce, jejíž jméno jsem nevěděl snad ani tenkrát. Nebyla ničím významná, byla to taková úplně obyčejná vesnička, jakých je dvanáct do tuctu. Toho večera jsme jako obvykle vysedávali v místním výčepu a nadšeně spolu hovořili o smyšlených dobrodružstvích. Byli jsme už pěkně v ráži, když si k nám přisedl postarší muž, od pohledu hospodský povaleč.
   
„Mladí páni,“ oslovil nás. „Od vedlejšího stolu jsem vás zaslechl vyprávět o nebezpečných dobrodružstvích, ze kterých mě, usedlému vesničanovi, místy až běhal mráz po zádech. Hned mě napadlo, že právě takoví bohatýři, kteří se nebojí postavit se jakémukoli nebezpečenství, by jistě objasnili tu strašlivou záhadu, která po desetiletí visí nad naší vesnicí. Záhadu Temného hradu!“

„Temný hrad?“ zpozorněli jsme. Znělo to tak romanticky a dobrodružně. Neomylně jsme vycítili svou šanci, na kterou jsme tak dlouho čekali. Abychom před mužem nevypadali jako úplní zelenáči, kteří vezmou zavděk čímkoli, snažili jsme se ovládnout své vzrušení a předstírat jen vlažný zájem. „Dobrý muži, původně jsme chtěli hned zítra pokračovat v cestě v jedné mimořádně důležité záležitosti. Vaše řeč na nás ale učinila dojem. Snad bychom se zde mohli ještě jeden den zdržet a na ten váš hrad se podívat. Řekněte nám, co je na něm vlastně tak záhadného?“

Muž zřejmě počítal s tím, že se budeme chtít dozvědět podrobnosti, protože najednou začal dělat drahoty. „Milerád vám budu o Temném hradu vyprávět, vzácní páni. Jenže mi úplně vyprahlo v hrdle a hovořit mi činí nemalé obtíže,“ pronesl a na důkaz svých slov si suše odkašlal. „Kdybyste mě ráčili pozvat na medovinu či dvě, hned by se mi hovořilo lépe a mohl bych vám povědět vše, co o hradu vím.“

Pokud bychom byli střízliví a uvážliví, mávli bychom nad ním rukou s tím, že je to jen starý ochmelka, který nemá na vlastní útratu. Jistě se nám bude snažit namluvit různé rádoby záhadné historky, jen aby udržel naši pozornost a mohl si říci o další pití. Takto jsme ale medovinu u hostinského hned objednali, samozřejmě i pro sebe, a nemohli se dočkat, až se dá do vyprávění.

Když hostinský medoviny donesl, muž tu svou v mžiku vypil a bez našeho svolení si poručil další. Než jsme se mohli vůči jeho neomalenému chování ohradit, pokynul nám rukou, abychom se k němu naklonili blíž. Jako by nechtěl, aby hostinský ani hosté u okolních stolů zaslechli, co se nám právě chystá sdělit.

Hostinský cosi zamručel, načež odešel vyřizovat další objednávku, a muž tlumeným hlasem spustil: „Tak tedy poslouchejte. Temný hrad říkáme hradu tyčícímu se na kopci severně od vesnice. Odjakživa byl sídlem velice zámožných pánů spravujících celý tento kraj. Jejich moc se zdála být neotřesitelná, ovšem jak se říká, všeho jen do času. Už tomu bude padesát let, byl jsem tehdy ještě klučina, kdy se po jeho pánech doslova přes noc slehla zem. Řeknete si možná, že se jen někam odstěhovali. Proč by pak ale zde zanechávali svůj majetek? Vozy, na kterých by ho mohli odvést, odtud nikdo odjíždět neviděl. Hrad ani nikomu neprodali, alespoň se zde nikdy žádný nový majitel neukázal.“

Na tomto místě se muž odmlčel, protože se u našeho stolu opět objevil hostinský s medovinou. Nastalo napjaté ticho, které jen povzbuzovalo naši netrpělivost. Muž si tentokrát ze skleničky pouze usrkl, počkal, až hostinský poodejde k vedlejšímu stolu, a až poté opět pokračoval ve vyprávění.

„Jak se proslechlo, že hradní páni zmizeli a hrad je opuštěný, několik vesničanů se tam s vidinou snadného zbohatnutí vypravilo. Nikdo z nich se však živý nevrátil. Brzy nato se mezi lidmi rozšířily zvěsti o tom, že je hrad prokletý. Hradní páni v něm prý provozovali čarodějnictví, z rozmaru vyvolávali temné síly a to se jim nakonec vymstilo. Aby kletba hradu nepřešla i na vesnici, raději se mu všichni začali vyhýbat. Co se ve skutečnosti stalo, jsme se tak nikdy nedozvěděli.“
   
Více jsme slyšet nepotřebovali. Vymrštili jsme se ze židlí, popadli své zbraně a vyběhli z hospody, aniž jsme hostinskému zaplatili. Však na to ještě bude dostatek času, jen co se vrátíme. Co nám síly stačily, jsme spěchali na sever, za pokladem. Čekal tam na nás už padesát let a déle by třeba nemusel. Na poslední chvíli by nás mohl někdo předběhnout!
   
Po půl hodině jsme celí udýchaní doběhli k úpatí kopce, na kterém hrad stál. Na chvíli jsme se zde zastavili, abychom nabrali dalších sil na závěrečný výstup na kopec. Teprve když jsme se trochu vydýchali, všimli jsme si, že je nás podezřele málo. Nebyl s námi Bahňák.
   
Kam se mohl ten malý hobit ztratit? přemýšleli jsme. Že by nám jeho malé nožky nestačily? Jako trpaslík jsem je neměl o moc delší, ale za Chócou a Kocourem s jejich dlouhými nohami jsem nijak nezaostával. Nebo že by se zalekl, když konečně mělo přijít na věc? Ať to bylo, jak chtělo, rozhodli jsme se na něj počkat. Ne, že by nám mohl být s jeho slabou tělesnou stavbu v boji, kdo ví jak, užitečný. Vždy nás však uměl povzbudit do dalšího konání, když už jsme sami klesali na mysli. Bez něj jsme se necítili tak úplně silní v kramflecích.
   
Zanedlouho nás Bahňák skutečně dohnal. Původně jsme chtěli na jeho adresu utrousit pár vtipných poznámek, trochu ho poškádlit, ale vůbec nás nepustil ke slovu.
   
„Co blázníte?“ rozkřikl se hned na nás. „Chováte se jako banda usmrkanců! Copak nevíte, že samotné svaly jsou vám úplně k ničemu, pokud nemáte dostatek informací? Bez nich se nemůžete připravit na možné obtíže, ani se v kritických okamžicích správně rozhodnout. Kdybyste si to vyprávění ráčili doposlechnout až do konce jako já, dozvěděli byste se, že na hrad se před námi vypravilo kromě vesničanů i několik dobrodruhů. Avšak ani ti se odtamtud nevrátili. Nejspíše proto, že byli stejně lehkomyslní jako vy!“
   
Naše nadšení pod tíhou jeho slov pomalu vyprchalo. Najednou nám bylo jasné, že zmocnit se pokladu vůbec nebude tak jednoduché, jak se nám zprvu zdálo. Dokonce se do našich myslí začala vkrádat pochybnost, zda to vůbec zvládneme, pokud zde neuspěli ani jistě mnohem zkušenější dobrodruzi.
   
Bahňák naštěstí s výčitkami skončil a nyní pokračoval v mnohem smířlivějším tónu. „My se však z osudu předešlých výprav poučíme. Počkáme si na zítřek, až vystřízlivíme a naše smysly se opět stanou bystrými a paže rychlými. Na nebezpečí, které nás na hradě čeká, tak budeme připraveni a za použití nejen své síly, ale hlavně svého důvtipu, nepřátele přemůžeme. Díky tomu se na rozdíl od našich předchůdců nejen že vrátíme zpět živí a zdraví, my se navíc vrátíme s obrovským pokladem. Takže, souhlasíte všichni s tímto plánem?“
   
Bahňák pronesl řeč, za kterou by se nemusel stydět mnohý generál vedoucí své muže do rozhodující bitvy. Vyzdvihl naše přednosti, ale zároveň varoval před našimi slabými místy. Jelikož jsme nechtěli, aby se naše první výprava stala i tou poslední, dali jsme mu za pravdu. Připravili jsme si noční ležení a poslušně ulehli ke spánku.

Temný hrad 02.

Ráno jsme se probudili s pořádnou kocovinou. Nebýt to náš veliký den určitě bychom spali až do poledne a nevstali dřív, než si dali jedno na vyproštění. Neochotně jsme vstali a rozdělali oheň, abychom se po studené noci ohřáli a také si uvařili plný škopek silného odvaru z povzbuzujících bylinek. Celé dopoledne jsme ho pak popíjeli a přitom střídavě jen tak polehávali, nebo si nemotorně připravovali výstroj.

V poledne jsme se už cítili mnohem lépe, dokonce jsme si dopřáli menší oběd ze zbytků, které jsme našli ve svých tlumocích. Takto posilněni jsme se konečně cítili připraveni vyrazit. Sbalili jsme si své věci a po neudržované, klikaté lesní cestě vyrazili do kopce.

Na vrcholu kopce les ustoupil a před námi se rozprostřela planina posetá keři a malými stromky. V jejím středu stál hrad, či lépe řečeno to, co z něj zbylo: pár polorozpadlých obvodových zdí a obytná věž bez střechy.

Dívali jsme se na tu malebnou zříceninu a na mysl se nám začaly vkrádat pochybnosti. Toto skutečně nevypadalo jako místo, které by mělo nahánět hrůzu celé vesnici. Naopak nám připadalo, že si tu musí podávat ruce jeden mladý milenecký pár z vesnice za druhým. Takovéto místo bylo pro jejich romantická dostaveníčka jako stvořené. Najednou jsme si byli téměř jistí, že nás onen muž v hospodě napálil.

Nechtěli jsme se však poddat špatné náladě, a proto jsme se rozhodli dohrát tuto hru až do konce. Budeme jednat, jako by vše, co jsme se o hradu dozvěděli, byla pravda. Prozkoumáme hrad, svedeme pár litých bitev s neskutečnými protivníky a nakonec si odneseme zasloužený poklad, třeba v podobě střepů z rozbitého zrcadla. Bude to taková zkouška na naši další, tentokrát už opravdovou výpravu.

Prvním úkolem této zkoušky bylo překonat planinu pokud možno nenápadně, abychom si na své straně ponechali moment překvapení a mohli ho využít k rychlému zneškodnění případných protivníků uvnitř hradu. Pro Chócu a Kocoura nebylo nic jednoduššího. Sebejistě vyrazili na planinu, kde se dokázali ukrývat za keři a stromky tak obratně, že nám po chvíli úplně zmizeli z očí. Jen občas jsme je spatřili vykouknout jako zajíce zpoza nějakého keře, aby se ujistili o správnosti směru, kterým postupují.

Zato se mnou a Bahňákem byla potíž. Maskovat se jako ti dva jsme neuměli, a pokud bychom se o to pokusili, s největší pravděpodobností bychom byli odhaleni a vzbudili nechtěnou pozornost. Bahňák mi proto předal svou výstroj a oblečen jako chudý poutník se jal planinu překračovat po bývalé cestě zcela nápadně. Zatím co takto odpoutával pozornost, já jsem poklekl a v mírném odstupu jsem ho podél cesty následoval na všech čtyřech stylem přebíhání od jednoho keře ke druhému.

Chóca s Kocourem se zanedlouho dostali až k hradu. Aby využili čas, než k nim dorazíme, rozhodli se prostor mezi dosud stojícími obvodovými zdmi prozkoumat z výšky. Využili k tomu další dovednost, kterou jsme jim já s Bahňákem mohli akorát tak závidět, a to šplh po zdech. Přeběhli k obytné věži a bez jakéhokoliv jištění vylezli asi do půlky její výšky, odkud měli pěkný rozhled. Nic podezřelého nespatřili a proto ve šplhu pokračovali až na vrchol věže, aby seshora zkontrolovali i její vnitřek.

Když tam vyšplhali, Bahňáka právě cesta zavedla na nádvoří hradu. Rozhlédl se po něm a spatřil naši průzkumnou dvojici naproti na vrcholku věže, kterak mu, možná až příliš horlivě, dávají znamení, že uvnitř někdo je. Zcela klidný si to tedy namířil přímo ke zbytkům dveří vedoucích do věže. Než tam došel, už jsem tam přisupěl i já. Přitiskl jsem se ke zdi hned vedle dveří, abych mu byl v případě potřeby po ruce. Bahňák nato vzal za kliku, dveře otevřel a nakoukl dovnitř. Přitom slušně pozdravil, aby zbytečně nevyplašil milence z vesnice, které tam očekával.

Jaké ale bylo jeho překvapení, když uvnitř věže namísto vesničanů spatřil čtyři odporné bytosti, nazývané skřety, jak si na ohni opékají něco mezi králíkem a krysou. I skřeti byli z nenadálé návštěvy vyvedení z míry. Chvíli tak na sebe s Bahňákem mlčky hleděli a nikdo z nich nebyl schopen nic podniknout. Skřeti se nakonec vzpamatovali jako první, chopili se svých mačet a vykročili směrem k Bahňákovi.

Kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby Chóca s Kocourem, kteří měli více času se na boj se skřety připravit, na ně v tu chvíli nezačali shora střílet z luků. Stropy se ve věži už dávno propadly a nic jim ve střelbě nebránilo. Dva skřety zabili a jeden byl příliš vzadu, aby mohl Bahňáka bezprostředně ohrozit. Ten poslední se ale k Bahňákovi dostat stačil. Mačetu držel v napřažené ruce a byl připraven jí hned v příštím okamžiku zasadit Bahňákovi smrtelný úder. V tom Bahňák předvedl, že se o sebe i přes svůj malý vzrůst dokáže postarat. Krátce si něco zamumlal pod vousy a z očí mu vyšlehly fialové blesky.

Až dosud jsem neměl nejmenší ponětí, co se vlastně děje. Stál jsem venku za dveřmi a pobízel Bahňáka, ať v nich nestojí a pokračuje do věže. Nyní jsem pochopil, že se stalo něco neočekávaného. Odstrčil jsme ho na stranu a dveřmi vběhl do věže se sekerou v ruce. Právě včas, abych před sebou spatřil skřeta seškvařeného na uhel dopadnout na zem. Další dva leželi opodál s šípy v hrudi a čtvrtý mizel v nějaké díře do podzemí. Nestačil jsem se divit. Ten muž v hospodě přece jen nelhal.

Bylo to naše první setkání se skřety, a pokud bychom ho měli zhodnotit, pak i přes počáteční rozpačitost bylo nad očekávání úspěšné. Chóca a Kocour slezli po stěně dolů a všichni jsme se sešli okolo ohně. Hlavou nám problesklo, zda bychom na počest tohoto slavného okamžiku neměli sníst ukořistěný úlovek. Ta krysa ale po bližším ohledání nevypadala zrovna vábně, a proto jsme se rozhodli nezdržovat se a raději se hned vypravit dolů za uprchlým skřetem. Než proti nám poštve své spolubojovníky.

Temný hrad 03.

Zapálili jsme pochodně a po starých schodech sestupovali do sklepení hradu. Nejdříve jsem šel já, po mně Chóca, Kocour a nakonec Bahňák. Bahňák ještě při odchodu sňal onu skřetí krmi z ohně a vzal si ji sebou. Prý se ještě může hodit.
   
Ocitli jsme se v chodbě dva sáhy vysoké a sáh široké, do které asi po deseti sázích kolmo ústila další chodba. Vypadalo to, že podzemí nebude jen sklepem pod obytnou věží, bude patrně daleko rozsáhlejší. Abychom v něm náhodou nezabloudili, chopil se Chóca kreslení mapy.

Na křižovatce s tou druhou chodbou na nás čekalo nemilé překvapení. Tedy jmenovitě mě, jelikož jsem šel první. Chtěl jsem zkontrolovat, kam ona chodba vede, proto jsem do ní z poza rohu nahlédl a pochodní zdviženou vysoko nad hlavou si tam posvítil. Než jsem se však stačil rozkoukat, přilétl odtamtud šíp a zabodl se mi přímo do ramene.

Tak jsem se lekl, až jsem pochodeň v chodbě upustil na zem. Veden pudem sebezáchovy jsem se ještě dokázal schovat zpět za roh, tam jsem se ale zády přitiskl co nejvíce ke stěně a pak už jen nepřítomně hleděl na protější zeď. Byl jsem v šoku. Nikoli ze zranění, na těle i na ramenou jsem měl kožené brnění, které šíp zbrzdilo natolik, že rána nebyla nijak hluboká. Byl jsem v šoku z toho, že stačilo jen pár palců výše a šíp zasáhl můj nechráněný obličej. Nechat se hned při prvním příležitosti zohavit, či dokonce zabít, by věru nebyl ten nejlepší začátek mé životní dráhy dobrodruha.
   
Zatím co jsem pomalu přicházel k sobě, ostatní mi šíp z ramene opatrně vyjmuli a ránu zběžně ošetřili. Přitom přemýšleli, jak bychom na střelce v chodbě mohli vyzrát. Jelikož nevěděli, jak daleko se od nás střelec nachází a zda je za něčím ukrytý, jejich úvahy k žádném výsledku nevedly. Aby tyto informace zjistili, musel by do chodby opět někdo nahlédnout, a k tomu se z pochopitelných důvodů neměli.

Naštěstí se ukázalo, že Chóca má u sebe zrcátko. Nevypadal, že by ho zrovna užíval k úpravě svého zevnějšku, zřejmě ho sebou nosil právě pro tyto případy. Stál jsem nejblíže rohu, a proto mi zrcátko podal. Opatrně jsem ho vystrčil do chodby a díky světlu z pochodně, která na zemi v chodbě stále hořela, jsem v něm spatřil obrys skřetí postavy. Stála v ústí nějaké místnosti, odhadem dvacet sáhů ode mě, a v rukou třímala natažený luk připravený kdykoli vystřelit.

Svá zjištění jsem si nechal pro sebe a nejspíše ještě pod vlivem utrpěného šoku jsem se rozhodl pomstít se skřetovi na vlastní pěst. Otevřel jsem svou alchymistickou truhlu a ze surovin, které vždy nosím sebou, jsem si připravil velice účinnou třaskavinu zvanou Ohnivá hlína. Na pobízení ostatních, co jsem v chodbě viděl, jsem odpovídal zarytým mlčením.

Když jsem byl hotov, ještě jednou jsem zrcátkem překontroloval umístění skřeta a pak Hlínu za roh do chodby hodil. Ozvala se mohutná rána, načež jsem se opět zrcátkem přesvědčil, že má pomsta byla dokonána. Vykročil jsem do chodby. Ostatní mě následovali s neskrývanou nelibostí nad tím, že jsem se s nimi nejprve o dalším postupu neporadil.

Po dvaceti sázích jsme překročili mrtvolu skřeta a vstoupili do místnosti za ním. Byla zcela prázdná, ale naproti nám z ní vedla další chodba. Byli jsme uprostřed místnosti a mířili k té chodbě, když se na nás právě odtamtud vyřítili další čtyři skřeti s mačetami v napřažených rukou. Jistě je zburcoval mnou způsobený výbuch, na což jsem ve své pomstychtivosti vůbec nepamatoval. Ostatní mi to nyní dali krátkým, leč o to nevraživějším, pohledem co nejvýmluvněji najevo.

Rychle jsme tasili své zbraně, odrazili první útok střetů a pustili se s nimi do boje muže proti muži. Kov řinčel o kov a jeden výpad stíhal druhý. Síly se zdály být na obou stranách vyrovnané. Na naší straně však byla jedna podstatná výhoda, a to náš mladický zápal. To byla naše největší zbraň proti skřetům. Přestože jsme utržili několik bolestivých zásahů, po kterých určitě budeme mít nevzhledné jizvy, v našem úsilí jsme nepolevili a díky tomu jsme je nakonec všechny pozabíjeli.

Po vítězné bitvě jsme skřety prohledali, ale nic užitečného jsme u nich nenalezli. Rychle jsme si ošetřili rány a pokračovali chodbou, odkud přiběhli.

Chodba nás přivedla k další místnosti. Ještě než jsme do ní vstoupili, Bahňák nás varoval. Prý v ní cítí nějakou živou bytost. Nevěděli jsme, jak citlivý jeho čich je, nechtěli jsme však podcenit žádné varování. Opatrně jsme nahlédli dovnitř. Žádní další skřeti v místnosti nebyli, jen nějaká polooděná postava. Vešli jsme do místnosti a šli si ji prohlédnout.

Byla vyšší a mohutnější než člověk, tedy barbarské rasy, a podle nepřehlédnutelných druhotných znaků to byla žena. Ruce měla nad hlavou připoutané ke stěně řetězy, hlavu skloněnou k hrudi. Na několika místech těla byla zraněna. Na šrámy utržené v boji to ale nevypadalo, spíše na stopy po mučení.

Zvedli jsme jí hlavu a ona na chvíli otevřela oči. Její pohled byl nepřítomný, jako by vůbec nevěděla, co se s ní děje. Pak oči opět zavřela a my nechali její hlavu klesnout zpět k hrudi. Musela být úplně vyčerpaná. Podepřeli jsme ji, aby nám neupadla, sundali jí řetězy z rukou a pomalu ji položili zády na podlahu.

Ošetřili jsme její zranění a já jsem zašátral ve své truhle, abych z ní tentokrát vyndal lahvičku s lektvarem Rudého kříže. Je to velmi silný povzbuzující prostředek, po kterém se člověku opět vrátí ztracená síla. A také se díky němu rychleji hojí zranění. Nadzvedl jsem jí hlavu a nalil jí trochu lektvaru do úst. Polkla ho jen s velikými obtížemi. Opět jsme jí hlavu položili na zem a čekal, až lektvar začne účinkovat.

Po chvíli barbarka skutečně otevřela oči. Ba co víc, bez naší pomoci se posadila do tureckého sedu. Hlavu sice měla stále svěšenou, to ji ale nebránilo, aby ke mně nenatáhla ruku. Vložil jsem do ní lahvičku s lektvarem, ona si ji hned přiložila k ústům a celý její obsah vypila. Pak se konečně začala zajímat o své okolí.

Zvedla hlavu a zběžně si nás prohlédla nedůvěřivým pohledem. Když si uvědomila, že toho na sobě moc nemá, zakryla si hruď rukama a očima začala pátrat po místnosti po svých šatech. Rozhlédli jsme se s ní a v jednom rohu místnosti objevili těžkou kroužkovou košili a velký obouruční meč. Košili jsme barbarce přinesli a ta si ji rychle ustrojila. Poté jsme jí nabídli ruce, abychom jí pomohli na nohy. Nabízenou pomoc přijala, avšak stále se na nás dívala podezřívavě.

„Kdo jste?“ vyštěkla na nás, když vstala.

„Tví zachránci, krásná válečnice,“ uculili jsme se a jeden po druhém se představili. „Smíme nyní my znát tvé ctěné jméno?“

Barbarka na naši otázku neodpověděla hned, nejprve si do rohu místnosti došla pro svůj meč. Poté se opět postavila před nás, široce se rozkročila, uchopila meč oběma rukama a chladným hlasem prohlásila: „Jmenuji se Stáňa a poklad tohoto podzemí je můj!“

Úsměv nám ztuhl ve tvářích. O barbarech si říká, že nejsou moc chytří, a zřejmě na tom něco bude. Jak jinak si vysvětlit, že se nám takto odvděčí za svou záchranu? Nebo se v ní právě vzepjala hrdost uražená tím, že jsme ji viděli nahou a poníženou? Tak či tak, důležité bylo, že jsme pomohli naší soupeřce usilující o stejnou věc.

Pokud bychom trvali na svém nároku na poklad, museli bychom se s barbarkou utkat v boji, což by pro nás s tím jejím obouručním mečem a posilujícím lektvarem v krvi mohlo představovat značné riziko. Nejlepší by bylo domluvit se s ní na spolupráci, k tomu jsme ji však museli nejprve přesvědčit.

„Jistě jsi tu byla dříve než my a máš proto na poklad přednostní právo. Snad by ses ale o něj mohla s námi podělit odměnou za to, že jsme ti zachránili život. Vždyť bez nás bys tu zahynula, aniž by ses k pokladu byť jen přiblížila. Navíc v tomto stavu nebudeš mít sama dostatek síly, abys přemohla další nepřátele. Naproti tomu spojíme-li své síly, máš získání pokladu téměř jisté.“

Stáňa se na chvíli zamyslela a poté ze svého neústupného stanoviska slevila: „Dobře, ale rozdělíme se půl na půl. Půl pokladu vy, půl já.“

To nebyl zrovna poměr, který bychom přivítali s nadšením. Na druhé straně lepší půlka pokladu než poklad žádný. Proto jsme přikývli na srozuměnou.

Bylo dojednáno. Stáňa zavěsila svůj meč na opasek u pasu a všichni společně jsme vyrazili další chodbou vedoucí z místnosti.

Temný hrad 04.

Chodba pokračovala skrz další místnosti. První podle všeho sloužila jako ubytovna skřetů. Nacházely se v ní postele a staré hadry.

V druhé místnosti se nenalézalo nic kromě dva sáhy vysokého a sáh širokého zrcadla opřeného o jednu ze stěn. Nebylo by na něm nic pozoruhodného, kdyby ovšem dosti tlustý rám, ve kterém bylo zasazené, nebyl celý z ryzího stříbra. Poprvé v životě jsme viděli něco tak cenného. Ve městě bychom za něj dostali tolik zlaťáků, že bychom měli o živobytí postaráno na rok a možná ještě déle.

K našemu velkému zklamání byl ale stříbrný rám natolik těžký, že jsme zrcadlo jen stěží nadzvedli. Rozhodně ho nebylo v našich silách odtud odnést. Museli jsme se s tím smířit a doufat, že v podzemí nalezneme ještě něco podobně hodnotného.

Následující místnost byla zcela prázdná. Původně jsme se v ní vůbec nechtěli zastavovat, Chócovi a Kocourovi se ale zdálo, že s jednou z jejích zdí není vše úplně v pořádku. A opravdu. Při bližším ohledání zjistili velice zajímavou věc. Místo, aby se jejich ruce o stěnu zarazily, prošly jí bez jakéhokoli odporu. Jako by tam ani žádná stěna nebyla.

Z mladické nerozvážnosti jsem se přihlásil jako dobrovolník, který stěnou projde a porozhlédne se na druhé straně. Naštěstí jsem měl alespoň tolik rozumu, abych souhlasil s návrhem na udržování kontaktu s ostatními tím, že se chytnu jednoho z nich za ruku. V případě nutnosti by mě za ni mohli vytáhnout zpět.

Pozapomněl jsem si sebou za stěnu vzít pochodeň a proto jediné, co jsem tam spatřil, byla tma. Zato můj čich neměl o podněty nouzi, strašně to tam smrdělo hnilobou. Chvíli jsem posečkal v naději, že mé oči tmě přivyknou, jakožto trpaslík totiž vidím ve tmě mnohem lépe, než ostatní. Leč při nejlepší vůli jsem stále nic neviděl. Nebylo zbytí, musel jsem se vrátit pro pochodeň.

Stál jsem krok za stěnou zády k ní. Pootočil jsem se, abych učinil krok zpět do místnosti, když mi něco na boku dále od stěny rozervalo jedním silným tahem kožené brnění a zajelo mi hluboko do svalů. Celým tělem mi projela velice palčivá bolest, která mi rozechvěla všechny svaly. Vykřikl jsem bolestí, načež se mi podlomily nohy a já klesl na kolena.

Ostatní sice přes stěnu můj výkřik neslyšeli a normálně by mé kleknutí si nepokládali za něco zlověstného, ale ono napětí všech mých svalů pro ně bylo jasným znamením, že jsem se dostal do potíží. Za nataženou ruku mě odtamtud ihned vytáhli.

Ležel jsem na zemi a tiše úpěl bolestí. Stáňa mi opatrně pomohla z brnění a zranění mi prohlédla. V boku jsem měl souběžně vedle sebe čtyři rány, s největší pravděpodobností od drápů nějakého zvířete. Rány mi Stáňa vymyla a pak i zručně zašila. Z váčku, který měla připevněný na svém opasku, na ně ještě nasypala různé bylinky pro rychlejší hojení a tlumení bolesti a nakonec mi celý bok obvázala. Svou péčí mi oplatila tu mou, když jsem jí svým lektvarem opět postavil na nohy.

Zbytek naší výpravy zatím přemýšlel, jak zjistit, co mě to za stěnou napadlo, aniž by dopadli tak jako já. Ze všech zvířat vládl takovou silou, kterou by mi dokázal rozervat kožené brnění, jedině medvěd. Ovšem na něj byly rány od drápů příliš blízko u sebe. A hlavně, co by dělal medvěd ve sklepení hradu?

Když Stáňa skončila s ošetřením, měli už vše připravené. Bahňák nejprve na druhou stranu stěny v jejím levém rohu prostrčil pochodeň a odhodil ji tam na zem. Poté stěnou protáhl onu na rožni napíchnutou skřetí pečeni a přidržoval ji nad zemí asi ve výšce pasu. Občas s ní pohnul, aby na druhé straně přilákal pozornost. Ostatní se nyní za stěnu podívali v jejím pravém rohu.

Pohled, který se jim naskytl, jim vyrazil dech. O nastrčenou návnadu se mezi sebou svými ostrými pařáty praly tři ztuha se pohybující postavy. Podobaly se lidem, dokonce byly oblečeny ve starých hadrech připomínajících lidské oblečení. Avšak na jejich obličeji a také na jejich rukou a nohou jsme viděli, že jejich svalstvo je v pokročilém rozkladu a na mnoha místech se jim odlupuje od kostí. Byly to zombie.

Jako by na nás při tom pohledu sáhla sama smrt. Ty postavy nebyly živé, přesto se pohybovaly. Zemřely a ze záhrobí byly povolány zpět, aby škodily živým. Naháněly nám strach. Neodvažovali jsme se jim postavit v boji, raději jsme jim přenechali návnadu, ať se o ni dál perou, a místnost jsme co nejrychleji opustili.

Chodbou jsme pokračovali do další místnosti. V jejím středu stála velká, asi sáh dlouhá truhla opatřená zámkem. Na zemi ji obklopovaly lidské kosti, staré hadry a docela zachovalé meče. Usoudili jsme, že se o truhlu svedla v minulosti nelítostná bitva, při níž padlo mnoho lidí. V truhle muselo být uloženo něco velice cenného.

Všichni jsme se k ní okamžitě nahrnuli. Chóca s Kocourem ji prozkoumali, zda není chráněna nějakým nastraženým mechanismem, a pak ji šperhákem otevřeli. Byli jsme tak vzrušeni očekáváním, co se v ní ukrývá, že jsme úplně zapomněli na ostražitost. Ani jsme si nepovšimli, že se kosti kolem nás pomalu skládají dohromady.

Temný hrad 05.

Po otevření truhly nás čekala hned dvě nemilá překvapení. Jednak jsme v ní neobjevili vůbec nic cenného, byly tam jen samé staré hadry. Jednak jsme se ocitli v obklíčení čtyř obnažených lidských koster, které ve svých pařátech držely meče a pomalu se k nám přibližovaly.

Jelikož je po hromadě nedržely žádné svaly ani vazy, musela je ovládat nějaká kouzla podobně jako zombie. Aniž jsme tak o to stáli, seznámili jsme se s dalšími nemrtvými. Tentokrát kostlivci.

Stáňa nelenila a vrhla se na toho nejbližšího. Jejich meče o sebe dvakrát zařinčely a z boku ji napadl druhý kostlivec. I jeho útok pohotově vykryla a pustila se do boje s oběma najednou. Nevypadalo to, že by potřebovala naši pomoct, byla to opravdu zkušená válečnice. Nechali jsme ji, ať si zaslouží svou půlku zdejšího pokladu, a rozdělili si mezi sebou další dva kostlivce.

Přestože jsme útočili v poměru dva na jednoho, dlouho jsme nebyli schopni využít své početní převahy a kostlivce přemoci. Byli to zruční bojovníci a navíc se ukázalo, že jsou i velmi houževnatí. Díky tomu, že nebyli živí, necítili bolest. I když jsme jim uštědřili mnoho zásahů, třeba jim usekli ruku, stejně se nevzdávali. Meč jen vzali do té druhé a pokračovali v boji stejně usilovně.

Po velmi dlouhé a namáhavé bitvě se nám je přece jen podařilo porazit, sami jsme však byli k smrti vyčerpáni. Pokračovat v tomto stavu v průzkumu podzemí by se rovnalo holé sebevraždě. Potřebovali jsme si najít nějakého bezpečné místo, kde bychom si mohli odpočinout a možná se i trochu prospat.

Volba byla jasná. Zamířili jsme do místnosti, kterou jsme si označili jako ubytovnu skřetů. Byly tam postele, na kterých jsme se mohli natáhnout, nebo z nich postavit barikádu. Další výhodou bylo, že se nacházela napůl cesty ven z podzemí. To v případě, že bychom byli nuceni odtud rychle prchnout. Cestou Chóca s Kocourem nastražili několik pastí, které nás měly včas upozornit, kdyby se k nám někdo nebo něco blížilo.

Na postelích se povalovaly nečisté, skřetí hadry, které jsme všechny vyházeli na podlahu. Zbyly tak jen holé, tvrdé pryčny, ovšem i za ty jsme v tu chvíli byli vděční. Posadili jsme se na ně a vzájemně si ošetřili utržené rány.

Když jsme začali polehávat a zavírat oči, raději jsme si ještě rozdělili hlídky. A po chvíli jsme už téměř všichni tvrdě spali.

Po čtyřech hodinách posilujícího spánku nás Stáňa, která právě držela hlídku, vzbudila. Z tvrdých pryčen jsme byli trochu rozlámaní a chvilku nám trvalo, než jsme se rozpohybovali. Neohrabaně jsme si převázali zranění a pak se i najedli, protože nám pořádně vyhládlo. Kdo se stále ještě necítil úplně při síle, tomu jsem připravil povzbuzující lektvar. A mohli jsme vyrazit.

Vrátili jsme se do místnosti, kterou jsme prozkoumávali naposledy, tedy do té s truhlou a kostlivci, a chodbou jsme pokračovali dále.

Z následující místnosti se chodbou neslo podivné tiché hučení. Nahlédli jsme dovnitř a v rohu místnosti spatřili kouli, z níž vyzařovalo bledé modré světlo. Měla asi sáh v průměru a jen tak se vznášela půl sáhu nad zemí. Opět kouzla a čáry, pomysleli jsme si.

S nedůvěrou jsme ke kouli přistoupili blíž, abychom si ji lépe prohlédli. Tvořila ji nějaká pružná, měkká hmota, o které jsme se toho více nedozvěděli. Opatrně jsme do koule píchli mečem a poté se jí dokonce dotkli rukou. Kupodivu se vůbec nic nestalo. Až když jsme ji odtlačili na jiné místo, zaznamenali jsme alespoň nějakou odezvu. Koule se pomalu vrátila na své původní místo.

Popravdě řečeno jsme si oddechli. Alespoň něco v tomto podzemí nebylo vůči nám vyloženě nepřátelské. Na druhou stranu nám trochu vadilo, že jsme nedokázali odhalit její účel.

Nakonec problém ke všeobecnému údivu vyřešil Kocour. Kouli zabalil do nějakých hadrů, hodil si ji na záda a zavelel k dalšímu pochodu. Nebylo nám úplně jasné, co s ní zamýšlí, přesto jsme ho následovali. Nikdo jiný si s ní rady nevěděl a takto třeba svůj účel vyjeví později.

Chodba nás zavedla do místnosti, v jejímž středu se nalézal do pasu vysoký, kamenný podstavec, na kterém stála skleněná pyramida. Uvnitř pyramidy rudě zářil velký a jistě i patřičně drahý, červený kámen.

Že bychom konečně nalezli něco hodnotného, co si odtud budeme moci odnést a zpeněžit? Po předešlých zkušenostech jsme se raději drželi při zemi a nepropadali předčasnému nadšení. Nejprve jsme ten kámen museli z pyramidy vyjmout.

Natáhli jsme k ní ruce, ale nedokázali se jí dotknout. Na rukou jsme ucítili nesnesitelný žár a museli je zas od pyramidy odtáhnout, pokud jsme se nechtěli zle popálit. Vzali jsme si proto na pomoc meč a zkusili jím pyramidu rozseknout. Jenže po ní sklouzl, aniž by ji vůbec poškrábal.

A to už jsme věděli, na čem jsme. Toto podzemí bylo plné kouzelných věcí a pyramida byla jistě další v řadě. Možná byla jen přeludem podobně jako ta kouzelná stěna, kterou jsme prošli k zombiím. A přeludem možná byl i ten žár, který vydávala.

Byl jsem to opět já, kdo se přihlásil jako dobrovolník, jenž naší domněnku ověří. Vyhrnul jsem si rukáv na levé ruce, postavil se před pyramidu a chvíli se zhluboka nadechoval a vydechoval. Poté jsem zatnul zuby a rychle hmátl po kamenu. Ruka mi pyramidou prošla, jako by tam ani žádná nebyla. Přesně, jak jsme předpokládali.

Uchopil jsem kámen a hned poté se bolestí skácel na zem. Kámen mi z ruky vypadal a kousek se kutálel po podlaze, než se zastavil. Prázdná pyramida se nato rozlétla na malé kousky.

Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, žár nepocházel z pyramidy, ale z onoho kamene. A nebyl to přelud. Ruka mě z něj pálila jako čert. Nejraději bych si ji celou ponořil do škopku se studenou vodou, kdyby tu nějaký byl. Takto jsem se musel spokojit se zbytky z měchu s pitnou vodou a mastí proti bolesti.

Ostatní se zatím nahrnuli ke kameni a se zájmem si ho prohlíželi. Když nebyl uzavřen v pyramidě, velice rychle vychladl a po chvilce ho už mohli vzít do svých rukou. Jejich nadšené dohadování o tom, jakou asi má cenu, jsem ukončil tím, že jsem si vymínil největší podíl z jeho prodeje. Jako bolestné.

Temný hrad 06.

Díky objevu onoho drahého kamene jsme opět uvěřili, že v tomto podzemí nalezneme opravdu velký poklad. Musíme jen vytrvat ve svém úsilí a překonat všechna protivenství, se kterými se zde ještě setkáme. Uschovali jsme si kámen do brašny a vykročili pokladu vstříc.

Chodba se obloukem stočila zpět směrem k východu z podzemí a nyní nás zavedla do místnosti, v jejímž středu se na zemi povalovaly čtyři lidské kostry. Podruhé jsme se už zaskočit nenechali. Než kostlivci povstaly, stačili jsme tentokrát obklíčit my je.

V samotném boji jsme navíc zúročili draze nabyté zkušenosti z předchozího boje. Věděli jsme už o jejich slabinách v zacházení s mečem, i jak jich využít. Kostlivce jsme tak dokázali zneškodnit ve velmi krátké době a my sami přitom utržili jen menší zranění.

Ještě v boji jsme si všimli, že jeden z nich v pařátu, ve kterém nedrží meč, svírá pěknou, malými barvenými kameny vykládanou dýku. Další pak nějaký svitek. Svitek si po boji vzal do úschovy Bahňák. Jak nám vysvětlil, v takovýchto svitcích obvykle bývají uložena kouzla. A těm kromě Bahňáka nikdo z nás nerozuměl.

Onu vykládanou dýku bez řečí zabavil Kocour. Už jsme se dovtípili, že nachází velké zalíbení v okouzlujících věcech. Temně zářící modrá koule, stále spočívající na jeho rameni, toho byla dosti výmluvným důkazem. Nijak jsme mu proto nebránili, aby nesl i dýku. Samozřejmě jen do doby, než si vše nalezené rozdělíme.

Snadné vítězství nad kostlivci nám dost stouplo do hlavy. Začali jsme se cítit bezmála jako neohrožení bojovníci, kteří si hravě poradí s každým nepřítelem. Tento pocit vlastní neohroženosti však nebyl ani v nejmenším na místě. Přesvědčit jsme se o tom měli hned v následující místnosti.

Bezstarostně jsme z chodby napochodovali až do jejího středu a zde si uvědomili, že se nám místnost zdá být povědomá. Něco nám říkalo, že ve skutečnosti je dvakrát tak velká a ta stěna, která stojí přímo proti nám, je pouhý přelud.

S neblahým tušením jsme pozvedli lucernu a snažili se posvítit si do málo osvětlených rohů místnosti. A nemýlili jsme se. Ocitli jsme v té druhé půlce místnosti. V té, kde se nacházely zombie.

Docela jsme na ně zapomněli. Už předtím, když jsme je zahlédli jen krátce, nás dost vyděsily. Nyní jsme jim hleděli přímo do jejich mrtvých očí a z toho pohledu nás popadla vysloveně hrůza. Opustila nás veškerá naše vůle a my tam jen stáli a nebyli schopni cokoli podniknout. Dokonce ani prchnout. Mě navíc opět hrozně rozbolela rána v boku, kterou mi zombie způsobily minule.

Zombie zatím pomalu a zcela nerušeně došly až k nám a zaútočily. Tváří tvář útoku jejich drápů jsme vedeni pudem sebezáchovy konečně tasili zbraně.

Bitva to byla velice krvavá. Ukázalo se, že zombie jsou ještě silnějšími a houževnatějšími bojovníky, než jakými byli kostlivci. Vyrovnat se jim a účinně na ně útočit dokázala jen Stáňa, a to díky tvrdému válečnickému výcviku a skvělému zacházení s obouručním mečem.

Do boje ještě významněji zasáhl Bahňák. Stál sice v bezpečí až za námi a boje se přímo neúčastnil, ovšem jeho kouzelné blesky, které odtamtud na zombie sesílal, měnily zbytky jejich svaloviny na uhel a výrazně tak snižovaly jejich pohyblivost.

My ostatní jsme se zmohli pouze na zoufalé bránění se jejich výpadům. Přesto byla naše úloha nezastupitelná. Drželi jsme zombie na uzdě, aby je Bahňák mohl z bezpečí oslabit a Stáňa pak jednu po druhé přemoci.

Tímto způsobem se nám nad zombiemi sice nakonec podařilo zvítězit, sami jsme na tom však byli prabídně. Utrpěli jsme nepěkné tržné rány, které nás dost bolely, a byli jsme také hrozně unavení. Rány jsme si ošetřili jen zběžně, protože Stáňa už dříve vypotřebovala všechny své léčivé bylinky a mně stejně tak došly všechny použitelné lektvary.

Avšak štěstěna stála při nás, protože následující místnost sloužila jako alchymistická pracovna. Na dlouhých policích se tam pod nánosy prachu a pavučin válely desítky různých flakónků, baněk a sklenic s různobarevnými tekutinami. Podle všeho obsahovaly buď už vyrobené lektvary nebo suroviny na jejich výrobu.

Byl jsem ve svém živlu a s nadšením jsem se jal zkoumat, co všechno bychom mohli upotřebit. Mé znalosti se však k mému velkému zklamání ukázaly být méně než chabé. Drtivou většinu lektvarů jsem vůbec neznal a k jejich určení bych potřeboval učené alchymistické knihy, které jsem sebou samozřejmě neměl.

Jist jsem si byl pouze u pár jednoduchých lektvarů, jež jsem sám uměl připravit. Byli mezi nimi i léčivé a povzbuzující lektvary, které jsme hned vypili. Ty ostatní jsem si uschoval do své truhly pro pozdější použití.

Svou pošramocenou pověst jsem si vylepšil objevem celého soudečku pálenky. Museli jsme ji hned ochutnat, zda-li se s ní vůbec máme tahat. Nejprve jsem si přihnul já, pak Stáňa a nakonec Kocour. Její jemná a zároveň ostrá chuť byla tím nejlepším balzámem na protrpěné strasti a bolavá zranění. Nabízeli jsme i Chócovi a Bahňákovi, ale ti s díky odmítli. Prý ochutnají, až nalezneme poklad. Posíleni lektvary a kořalkou jsme se vydali chodbou dále.

Ve vedlejší místnosti na nás čekaly další tři zombie. Poučeni předchozími zkušenostmi jsme nyní postupovali s největší obezřetností a proto jsme je překvapili. Stály v hloučku zády k nám. Využili jsme toho a zaútočili na ně bez varování. Nebylo to příliš fér, na druhou stranu jsme se s nimi nemínili pouštět do dalšího vyčerpávajícího boje.

Než se k nám vůbec stačily svými neohrabanými pohyby otočit, dvěma z nich jsme ze zálohy usekli hlavy. Ta poslední zombie už pro nás nepředstavovala větší překážku a po krátké chvíli jsme ji přemohli také.

Na oslavu dalšího snadného vítězství jsme si jak se patří přihnuli ze soudku. Jak vidno, pokud jsme se nenechali ukolébat naší neohrožeností a nenechali se zaskočit, dokázali jsme nepřátele porážet velice snadno.

Naše nadšení poněkud ochablo, když jsme se rozhlédli a zjistili, že z místnosti žádná další chodba nevedla. Nechtělo se nám věřit, že bychom už prozkoumali celé podzemí hradu. Vždyť jsme zatím žádný pořádný poklad nenalezli! Snažili jsme se vzpomenout, zda jsme nějakou chodbu omylem nepřeskočili.

Sice jsme se na žádnou neupamatovali, Chóca nás ale uklidnil. Zahloubal se nad mapou, kterou průběžně kreslil, a našel v ní jedno nedokreslené místo. Vedlo z odbočky, kterou jsme napoprvé přešli a už se k ní nevrátili. Až nyní jsme tak náležitě docenili to jeho věčné zdržování, než do mapy zakreslí všechny chodby a místnosti, kterými jsme prošli.

Temný hrad 07.

Vrátili jsme se k oné odbočce a chodbou se dostali k další místnosti. Už z dálky jsme z ní zaslechli podivné pomlaskávání. Někdo v ní na nás čekal.

Neočekávali jsme, že by nám podzemí vydalo svůj poklad bez závěrečného boje a poražení všech zbylých nepřítel. S poslední bitvou o poklad jsme naopak počítali. Směle jsme tasili zbraně a s bojovým pokřikem jsme se vyřítili dovnitř.

K našemu velkému překvapení však byla místnost zcela prázdná. Zamžikali jsme očima, jestli se nám to nezdá. Nezdálo. Nejen že v místnosti nebyl nikdo, s kým bychom mohli změřit své síly. Ona z ní ani nevedla žádná další chodba. Chóca ještě jednou překontroloval mapu, zda náhodou nepřehlédl nějaké další nezmapované místo. Ovšem bezúspěšně. Podzemí zde prostě končilo.

Začali jsme propadat zoufalství. Jak se ukázalo, všechno naše úsilí na poražení nepřátel bylo zbytečné. Žádný poklad se zde nenalézal.

A tu na nás promluvil nějaký ženský hlas: „Buďte vítán, můj pane. Tak dlouho jste se se mnou nepřišel poradit! Už jsem si myslela, že o mé služby nestojíte. Mlask.“

Vyděšeně jsem se rozhlíželi po místnosti, zda do ní někdo nevešel za našimi zády. Stále jsme tam ale byli sami. Až nyní jsme si všimli, že v jednom rohu místnosti ze zdi vystupuje cosi, co tvarem připomíná ústa.

A ta ústa na nás opět promluvila: „Mlask. Řekněte, můj pane, s čím vám mohu pomoci tentokrát?“

Vypadalo to, že ústa představovala nějaké mocné kouzlo, ze kterým chodil pán tohoto podzemí pro rady. My jsme samozřejmě nedosahovali takových rozumových výšin, abychom se zajímali o věci, o které se pravděpodobně zajímal on. Nás v tuto chvíli zajímalo jediné: kde je poklad? Odpověděla by nám na to ústa, pokud bychom se jich zeptali? Rozhodli jsme se to alespoň zkusit.

„Ano, můžeš mi pomoci,“ ujal se slova Bahňák. „Chtěl bych, abys mi zodpověděla pár otázek týkajících se tohoto podzemí.“

„To je samozřejmost, můj pane. Mlask. Zodpovím každou vaší otázku, pokud mi za to dáte k snědku něco kovového. Však víte, jak jsem stále hladová,“ odpověděla ústa.

Opět nám svitla jiskřička naděje. Otázek, na které bychom se mohli zeptat, nás napadalo hodně. Horší to ovšem bylo s těmi kovovými předměty. Pokud jsme nepočítali naše zbraně a brnění, které jsme ústům předhodit nemínili, neměli jsme sebou skoro žádné.

Rozhovor s ústy jsme proto přerušili a rozutekli se po celém podzemí hledat, čím bychom je nasytili. Akce to byla časově náročná a my si ji čas od času zpříjemnili přihnutím si ze soudku s kořalkou.

Do místnosti s ústy jsme postupně snesli zbraně skřetů a kostlivců, nějaké hrnce ze skřetí ubytovny a pár dalších menších předmětů, které jsme tam našli. Jak jsme měli vše pohromadě, opět jsme ústa oslovili.

„Pro začátek by mě zajímalo, jaké kouzlo je uloženo v tomto svitku,“ pronesl Bahňák a ukázal ústům svitek, který jsme nalezli u jednoho z kostlivců.

Ústa se místo odpovědi doširoka rozevřela. Bahňák do nich nejprve hodil jeden meč, a když se ústa stále nezavírala, tak i druhý.

Až poté ústa promluvila: „Mlask, mlask. To kouzlo vás ochrání před útoky nemrtvých, můj pane.“

„Není náhodou kouzlená i tato dýka?“ vložil se do řeči Kocour a ukázal onu vykládanou dýku, kterou jsme též nalezli u kostlivců.

Ústa snědla další dva meče a odpověděla: „Ale jistě, můj pane. Mlask. Ta dýka vás upozorní, pokud se na blízku vyskytuje bytost stvořená kouzly. V boji navíc takovéto bytosti způsobí větší zranění než jiné zbraně.“

„A co tato koule na mých zádech?“ dodal spěšně Kocour a hodil ústům dvě skřetí šavle.

„Je také kouzelná, mlask. Když se jí dotknete rukou, propůjčí vám po omezenou dobu větší sílu.“

Nyní se slova chopil Chóca: „V jedné místnosti tady v podzemí je velké zrcadlo zasazené do stříbrného rámu. Není náhodou také kouzelné? Neslouží jako vstup do skryté chodby?“ Nato ústům hodil další dvě skřetí šavle.
   
„Ó, nikoliv, můj pane. Je to docela obyčejné zrcadlo.“ odpověděla ústa.

Také jsem se chtěl na něco zeptat. Zajímalo by mě, na co jsou všechny ty lektvary, které jsem nedokázal určit. Ale Bahňák nám všem rázně pokynul, abychom už byli zticha. Zásoby kovových předmětů se nám povážlivě ztenčili a my se zatím k nalezení pokladu nepřiblížili ani o píď. Museli jsme vzít rozum do hrsti a položit tu pravou otázku.

Bahňák se na chvíli zamyslel a pak povídá: „Nemohu si vzpomenout, kam přesně jsem v tomto podzemí ukryl svůj drahocenný poklad. Jistě se bude nalézat za nějakými skrytými dveřmi, které jen tak někdo neobjeví. Jak se k nim odtud dostanu?“

Hodil ústům staré hrnce a ona nám na oplátku popsala, kudy se máme vydat. Chodbu za chodbou, odbočku za odbočkou. Byli jsme nadmíru spokojeni. Kovu nám zbylo na poslední otázku.

„Je zde nějaká překážka, která by mi zabránila poklad odtud odnést?“ zeptal se pro jistotu Bahňák.

„Ano, můj pane. Jak sám nejlépe víš, zbavil jsi svůj poklad toho nejcennějšího, jeho srdce, aby už nikdy toto podzemí nemohl upustit. Pokud jsi změnil názor, vezmi ono srdce a spoj je opět se svým pokladem.“

Z této závěrečné odpovědi jsme vůbec nebyli moudří. Co znamenalo spojit srdce s pokladem? A našli jsme zde vůbec něco, co by se za srdce pokladu dalo pokládat?

Tu jsem si vzpomněl na onen rudý kámen, který se nalézal v rozžhavené pyramidě. Vyňal jsem ho ze své truhly, ukázal ho ústům a zeptal se: „Je toto ono srdce pokladu?“

Místo odpovědi se ústa opět doširoka rozevřela a čekala na další příděl kovu. Když se nedočkala, zase se zavřela a více s námi nepromluvila.

Temný hrad 08.

Alespoň že jsme se dozvěděli, jak se k pokladu dostat. Přesněji: nepamatovali jsme si slovo od slova, jak ústa cestu popisovala. Spoléhali jsme na Chócu, že cestu podle jejích slov sleduje v mapě a pak nás podle ní k pokladu dovede.

Jenže Chóca teď mapu nervózně otáčel na všechny strany a přitom si sám pro sobe cosi nesrozumitelného huhňal. Nato s pokrčením ramen mapu odložil a rozpačitě se pousmál. Jako by snad neměl nejmenšího ponětí, kudy se vydat.

S tušením nejhoršího jsme mu mapu sebrali a rozložili si ji před sebe. Několik dlouhých chvil jsme pak na ni celí zkoprnělí zírali. Ta jeho mazanice se ani mapou nazvat nedala. Byl to naprostý chaos, místnosti se v ní překrývaly, chodby bez příčiny mizely a zase se objevovaly. Zázrak, že nás podle ní vůbec dokázal přivést do této místnosti.

Chtěli jsme, aby nám v té své patlanici alespoň označil místo, kde se nacházejí ony skryté dveře vedoucí k pokladu. Cestu k nim bychom už nějak nalezli. Jenže Chóca nevěděl ani to. Ústa prý mluvila příliš rychle a on ji nestačil sledovat. Jinými slovy, nejen že nevěděl, kudy se vydat. On ani nevěděl, kam máme dojít.

Právě jsme se chystali Chócu proklít nejméně do třetího pokolení, když nás Bahňák zadržel. Naštěstí ho napadl způsob, jak se k pokladu dostat i za těchto okolností. Jasně jsme si vybavovali, že ústa ke konci popisu cesty ke skrytým dveřím hovořila o nejdelší chodbě v podzemí. Pokud bychom onu chodbu nalezli a pak porovnali další útržky, které se nám vybavovali, s mapou, měli bychom velkou šanci dveře objevit.

Začali jsme pátrat po oné nejdelší chodbě. Mapě jsme už nevěřili a proto jsme museli znovu projít celé podzemí a změřit délku všech chodeb. Abychom věděli, kde je pak hledat, kreslili jsme si zároveň i úplně novou mapu.

Tyto činnosti nám zabraly poměrně hodně času, ale nevadilo nám to. Naopak jsme byli čím dál veselejší, protože jsme u toho opět upíjeli ze soudku.

Nesl jsem ho já a proto jsem z něho zřejmě upíjel nejčastěji. Tehdy mi na tom nepřišlo nic špatného. Avšak čím více kořalky jsem vypil, tím méně jsem si z pátrání zapamatoval. Proto už jen ve zkratce.

Skryté dveře do chodby vedoucí k pokladu jsme výše naznačeným způsobem skutečně nalezli. Kocour se je dlouho snažil otevřít, až se mu to nakonec povedlo. Dveře se otevřely a před námi se objevila tajná chodba. Vstoupili jsme do ní.

Postupovali jsme chodbou už hodnou chvíli, ale jejího konce jsme stále nedohlédli. Měl jsem pocit, jako by snad byla nekonečná. A právě někde v této nekonečné chodbě mě má paměť opustila docela.

Ráno jsem se probudil venku v lese. Slunce stálo vysoko na obloze a já měl zase kocovinu. Chvilku jsem si myslel, že se mi snad vše jen zdálo. Že jsem se právě probudil po večeru stráveném v hospodě a až nyní se na hrad skutečně vypravíme. Jenže pak jsem se překulil na bok a ucítil palčivou bolest. Ta rána od zombií byla skutečná.

Mí druzi se též začali probouzet. I oni byli po opici, ale na rozdíl ode mě ve velice dobré náladě. Pochvalovali si, jaký jsme to učinili veledobrý skutek. Dokonce se přeli o to, zda náhodou nepřevážil i všechny ty cennosti, které jsme si z podzemí odnesli.

Já jsem jen pokyvoval a přitakával, ač jsem vůbec netušil, o čem hovoří. Zeptat jsem se jich na to ale nechtěl. Musel bych přiznat, že si vůbec nic nepamatuji, protože jsem se opil ještě před dokončení naší výpravy. A oni by si pak mohli myslet, že na mě není spolehnutí, a zdráhali by se vzít mě sebou na další výpravu.

V naději, že mi možná některá z mých věcí připomene události včerejšího večera, jsem vysypal obsah svého tlumoku do trávy. Do očí mi padla krásná, válečnická sekyra, do jejíž čepele byly vkuty tenké žilky stříbra. Kde a jak jsem k ní přišel, jsem si ale při nejlepší vůli vzpomenout nedokázal. A nevzpomněl jsem si ani na nic jiného.

I ostatní mezitím vysypali své tlumoky. Na rozdíl ode mě hledali, zda nám ještě nezbyly nějaké zásoby jídla. Nikdo nic nenašel a tak jsme si své tlumoky zas rychle sbalili a vyrazili na zpáteční cestu do vesnice.

V hostinci ve vesnici jsme si poručili pořádný oběd a poté si dopřáli řádný odpočinek. Polehávali jsme po lavicích, popíjeli medovinu a mnozí si i zdřímli. Čekali jsme, zda se náhodou neobjeví onen postarší muž, který nám o pokladu na hradě vyprávěl, abychom se mu pochlubili svým úspěchem. Ale neukázal se.

Odpoledne jsme zamířili do nejbližšího města prodat nalezené věci. Jednalo se o zlatý náhrdelník, dva prsteny s drahými kameny a dokonce i kus onoho stříbrného zrcadla, který se nám nějak podařilo odřezat. Ten temně rudý kámen, ono srdce pokladu, jsme u sebe neměli. Patrně jsme ho museli nechat v podzemí.

Suma sumárum jsme si toho z podzemí mnoho neodnesli. Ani jsme za to nedostali příliš mnoho zlaťáků. Pro každého tak na půl roku skromného živobytí. Ale mí druzi i tak vypadali spokojeně.

Rozdělili jsme si zlaťáky a poté se na nějaký čas rozešli. Během výpravy jsme narazili na propastné mezery ve svých znalostech a dovednostech a na další výpravu jsme proto chtěli být mnohem lépe připravení. Plánovali jsme vyhledat mistry v uměních, na která jsme se zaměřovali, a za utržené zlaťáky se k nim dát alespoň na krátkou dobu do učení.

Samozřejmě jsme si ještě slíbili, že se budeme pravidelně setkávat v hospodě nad medovinou, abychom mezi sebou udržovali spojení. A až nadejte ten správný okamžik, vydáme se na další dobrodružnou výpravu.

Démon 01.

Jak jsme si slíbili, skutečně jsme se pravidelně setkávali v určené hospodě. Nazývala se U bílého poníka a nacházela se ve městě Balmora, správním městě celého kraje.

Zpočátku jsme se v ní scházeli jen tři. Já, Kocour a Bahňák. O Stáně a Chócovi jsme neměli žádné zprávy. Zřejmě se za svými mistry vypravili do jiného města či kraje a na to, aby přišli jen posedět a pohovořit, to měli daleko.

Namísto nich se k nám po čase přidali dva jiní dobrodruzi: Hyatt a Milča. Jednou nás zaslechli, jak zase nad medovinou spřádáme plány na další dobrodružné výpravy, a dali se s námi do řeči. Zjistili jsme, že jsou stejné krevní skupiny jako my, a velice rychle jsme se s nimi spřátelili.

Kromě Hyatta a Milči jsme se ještě v hospodě seznámili s místním zlodějem, hobitem Ilmirilem. Sice nebyl dobrodruh jako my, nicméně byl asi tak stejně starý a byla s ním legrace. Navíc vždy věděl nějakou zajímavou novinku, nějaký drb ze společnosti, se kterým se s námi neváhal rozdělit. A jedním z nich začalo i naše další dobrodružství.

Seděli jsme opět v hospodě a byli už notně opilí. Kocour se zrovna zvedl a chystal se odskočit si, když do hospody vešel Ilmiril. Jak nás spatřil, zamířil rovnou k našemu stolu a už nám začal líčit, co se zas nového dozvěděl. Jelikož Kocour nechtěl jeho novinky zmeškat, zase se posadil.

Ilmiril tentokrát vyprávěl o místním alchymistovi Codovi Callonovi, což byla významná postava ve vyšších společenských kruzích. Před několika dny byl prý přepaden, a ač ho útočník viditelně nezranil, přesto od té doby ležel v bezvědomí a stále se z něho neprobral. Ošetřoval ho doktor Galthragot, který byl pověstný svým uměním široko daleko. Ovšem ani on si s Callonem nevěděl rady. Ve vyšetřování se navíc vůbec nepokročilo. Kupodivu nikdo nic neviděl ani neslyšel a pachatel na místě činu nezanechal žádné stopy.

Zatím co jsme nad tou zprávou hloubali, Kocour se konečně odebral na místní sociální zařízení. Když se vrátil, byl viditelně rozrušený. Skrz pootevřené okénko tam zaslechl tlumený rozhovor dvou mužů, kteří zrovna v tu chvíli šli venku kolem. Zprvu mu nevěnoval pozornost. Upoutal ho, až když zaslechl cosi o vraždě Gindrala Hlerana, zdejšího místodržícího. Více podrobností se ale nedozvěděl, protože muži mezitím poodešli příliš daleko, aby je mohl slyšel.

Kocour opatrně vykoukl okénkem ven. Byl už večer a on v setmělé uličce spatřil dvě postavy. Do tváří jim neviděl. Všiml si jen, že jeden z mužů byl zahalen do dlouhého tmavého pláště a hlavu měl nadto zakrytu kápí. Druhý byl podle uniformy příslušníkem místní vojenské posádky. Na konci uličky, na rozcestí s větší ulicí, si muži podali ruce a každý z nich zamířil jiným směrem.

Ihned jsme věděli, že musíme místodržícího varovat. Různili jsme se jen v názoru, nakolik to nesnese odkladu. Zda bychom se k němu měli pokusit dobývat ještě teď v noci, anebo počkat až do druhého dne na obvyklé dopolední slyšení.

Nakonec jsme usoudili, že v podnapilém stavu by nás k němu stejně nepustili. Spíše by nás rovnou vsadili do chládku, což by neprospělo ani nám, ani místodržícímu samotnému. Návštěvu jsme tedy odložili v naději, že ještě tuto noc se ho snad nikdo zavraždit nepokusí.

Druhý den ráno jsme se rozhodli, že za místodržícím nepůjdeme všichni, ale jen dva z nás. Bude to vypadat lépe, než kdybychom se k němu nahrnuli v plném počtu a jeden druhého před ním překřikovali. Ze svého středu jsme vybrali Milču, protože svým uhlazeným zevnějškem vzbuzoval u lidí důvěru a navíc dovedl mluvit na úrovni. A Kocoura, který měl zopakovat, co předešlého večera slyšel a viděl. Ty dva jsme pak poslali do sídelního paláce.

Když tam došli, ohlásili se u kancléře Iena Saranda a dožadovali se slyšení u místodržícího. Kancléř si je přeměřil podezíravým okem, načež prohlásil, že místodržící nemá na nějaké hlouposti čas. Milča s Kocourem se však nenechali odradit. Dušovali se, že jejich věc je velice důležitá, je to dokonce otázka života a smrti. Nehnou se odtud, dokud si s místodržícím nepromluví. Kancléř nakonec ustoupil a k místodržícímu je uvedl.

Kocour a Milča se ocitli v dlouhém sálu, na jehož konci stál stůl a za ním seděl místodržící Hleran. Studoval nějaké listiny a tvářil se velice ustaraně. Od dveří až ke stolu se na podlaze táhl červený koberec, jinak byl celý sál prázdný. Jelikož si jich místodržící nevšímal, vydali se po koberci k němu, aby upoutali jeho pozornost.

Došli asi do půli sálu, když místodržící zvedl hlavu od listin. Zamračil se na ně a nevrle se zeptal: „Tak prosím, pánové, co je tak důležitého, že to nemůže počkat? Mluvte, nemám času nazbyt.“

Naši druzi se zastavili a Milča naléhavým hlasem pronesl: „Pane místodržící, je povinností vašich oddaných služebníkům upozornit vás, že vám někdo usiluje o život. Včera večer jsme byli zcela náhodou svědky rozhovoru dvou mužů, kteří se domlouvali na vaší vraždě.“

Místodržící Milču vyslechl beze stopy zájmu. „Takových varování mám denně tucet. Znáte jména těch lidí?“

„Bohužel neznáme, pane,“ připustil Milča.

„Jak tedy vypadali?“ zkusil to s nimi ještě místodržící.

„Byla tma, pane,“ přidal se do hovoru Kocour. „Neviděli jsme jim do tváří. Ale jeden z těch mužů byl voják.“

„To je nesmysl. Mí muži mi jsou zcela oddáni,“ odvětil místodržící netrpělivě. „Zbytečně mě zdržujete od důležité práce. Nemáte-li na srdci nic jiného, můžete jít.“ Pokynul jim směrem ke dveřím a opět se zahloubal do listin před sebou. Slyšení bylo u konce.
   
Milča přesto podnikl ještě jeden pokus vynutit si pozornost místodržícího: „Pane, neměl byste brát naše varování na lehkou váhu. Něco se chystá a my si děláme vážné obavy o vaši bezpečnost.“
   
„Tak dost!“ vykřikl místodržící a udeřil pěstí do stolu. „Řekl jsem, že máte zmizet. Nebo vás mám nechat zavřít? Stráže!“

Otevřely se dveře a do sálu vstoupili dva vojáci, kteří před sálem drželi hlídku.

Kocour s Milčou se na sebe podívali a pokrčením ramen si dali znamení, že zde už více nezmohou.

„Prosíme za prominutí, pokud jsme vás obtěžovali,“ omluvil se ještě Milča a spolu s Kocourem se za doprovodu stráží odebrali do předsálí.

Ocitli se opět před kancléřem Sarandem. Ten si chvíli pohrával s myšlenkou, zda je skutečně za jejich opovážlivost nevsadit do vězení. Pak ale nad nimi mávl rukou a přikázal jim, aby se ztratili.

Nato pokynul vojákovi, který též čekal na slyšení. Řada byla na něm. Voják byl nápadně neklidný a do sálu za místodržícím vykročil nejistým krokem. Bezděky si přitom pravou rukou překontroloval, zda má u boku připjatu dýku.

Démon 02.

Dveře za vojákem zaklaply a Milča s Kocourem vytušili potíže. Teď nemohli odejít. Postávali v předsálí a předstírali, že něco hledají po kapsách. Získávali čas, aby si mohli promyslet, co podniknou.

V tom zaslechli, jak v sále něco těžkého dopadlo na podlahu. Na nic dalšího nečekali, rozrazili dveře a vběhli dovnitř. Spatřili vojáka, jak s dýkou v ruce pospíchá k místodržícímu. Místodržící se kryl za deskou převráceného stolu a proto ji po něm voják hodit nemohl. Zbývalo jen pár vteřin, než se dostane až ke stolu a na místodržícího zaútočí.

Kocour pohotově vytáhl svou dýku ze záňadří a v běhu ji vrhl po vojákovi. Ten se právě napřahoval, aby zasadil místodržícímu smrtelnou ránu do krku, když se mu Kocourova dýka zabodla do zad. Zachroptěl, klesl na kolena a jeho vlastní dýka mu z ruky vyklouzla na koberec.

Do sálu konečně vtrhli i stráže. Tasili meče, ale v nepřehledné situaci se zatím nedokázali zorientovat. Místodržící zpoza stolu vstal, došel k vojákovi a nohou do něho štítivě dloubl. Voják se svalil na zem.

„Tak to bylo o fous,“ oddychl si Kocour s úsměvem na tváři.
   
Místodržící se rozhlédl po sále, komu že vděčí za svůj život. Když spatřil bezradné stráže, které to být rozhodně nemohli, rozkřikl se na ně: „Na co čekáte? Odkliďte toho zrádce z mého koberce, než mi ho celý zakrvácí!“

„Jak poroučíte, pane,“ odpověděli. „A co s těmito?“ nedůvěřivě ukázali na Kocoura a Milču.

„Zmizte mi z očí!“ křikl na ně místodržící nepříčetně.

Stráže se už raději na nic neptali, popadli svého druha a vynesli ho ven. Dveře se zavřely a Milča a Kocour s místodržícím opět osaměli. Místodržící se nyní pomalu, zpočátku spíše je pro sebe, rozhovořil.
   
„Před několika dny jsem z důvěryhodného zdroje obdržel zprávu upozorňující mě, abych si dával pozor na jídlo. Může být prý otrávené. Vyměnil jsem kuchaře a tím pokládal věc za vyřízenou. Věřil jsem, že nikdo se ke mně nemůže dostat tak blízko, aby mě mohl jakkoli ohrozit. To proto jsem vás před chvílí tak odbyl. Snad to ode mne bylo pošetilé.“ Zhluboka se nadechl a na chvilku se odmlčel. Bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí.

Když si uspořádal myšlenky, pokračoval: „Pánové, chtěl bych vás požádat o pomoc. Jak to vypadá, svým vojákům už nemohu důvěřovat. Navíc člověk, na kterého v podobných případech spoléhám, není momentálně dosažitelný. Zachránili jste mi život a jste tak v dané chvíli asi jediní, komu mohu skutečně věřit.“
   
„Pane, jsme vám plně k službám,“ odpověděli hrdě. „A ne jen my dva. Byli jsme k vám vysláni jako zástupci celé skupiny podobně smýšlejících lidí. Dohromady je nás pět.“

„Dobře,“ přitakal místodržící trochu překvapen. „Více lidí znamená větší šanci na úspěch. Je však na ně také takové spolehnutí jako na vás?“

„Jistě, pane. Ručíme za ně.“

„Dostavte se tedy ke mně všichni ještě dnes odpoledne. Sdělím vám úkol, kterým vás chci pověřit. Do té doby ale o tom, co se zde odehrálo, s nikým nemluvte. A nyní mě, prosím, omluvte. Musím do té doby ještě něco zařídit.“

Milča a Kocour se s místodržícím rozloučili a spěchali za námi. Zastihli nás v hostinci, kde jsme si zrovna dopřávali vydatného oběda. Trochu nám vyčinili, že zatím co mi se tu cpeme, oni nasazují za místodržícího krk. Ale po chvilce se též dali s chutí do jídla a mezi sousty nám vše dopodrobna vylíčili.

Jak jsme je poslouchali, nestačili jsme se divit, co se za tu chvíli u místodržícího přihodilo. A ještě překvapivější bylo, že nás chce osobně požádat o další pomoc. Takové cti pracovat přímo pro místodržícího se jen tak někomu nedostane. Navíc jsme právem očekávali, že za naše služby nás nemine ani štědrá odměna.

Zatím co jsme odpočívali po jídle, slunce se přehouplo přes svůj nejvyšší bod na obloze a začalo pomalu klesat. Byl nejvyšší čas vypravit se do sídelního paláce.

U kancléře Saranda jsme tentokrát žádat o přijetí nemuseli. Bez dlouhých řečí nás hned pustil dál, i když příliš nadšen z toho očividně nebyl. Stále nás zřejmě pokládal za pobudy, kteří zde nemají co pohledávat, jenže příkazu samotného místodržícího se protivit nemohl.

Místodržící Hleran byl stále zachmuřený, ale přivítal nás docela přátelsky. Dokonce pro nás nechal do sálu přistavit židle, na které jsme se směli usadit. Než je jeho sluha přinesl, stručně jsme se představili.

„Jak jsem naznačil dopoledne, chci vás pověřit velice důležitým úkolem,“ započal Hleran rozmluvu. „Než vás s ním ale seznámím, potřebuji vědět, že se ho zhostíte s plným nasazením. Splnit ho nebude vůbec jednoduché a možná se to ukáže být i nebezpečné.“

Nezaváhali jsme ani chvilku: „Pane, jsme připraveni vám pomoci bez ohledu na možné nebezpečí.“
   
„Vás postoj je velice chválihodný,“ řekl na to místodržící. „Takových lidí schopných zasadit se o dobrou věc bych potřeboval více. Nyní ale k samotnému úkolu. Vypadá to, že se proti mé osobě chystá spiknutí. Momentálně nevím, kam až sahá, komu ještě mohu důvěřovat a komu už ne. Na svou ochranu proto potřebuji vojáky z jiné posádky než je ta zdejší.

Jediným člověkem, kterým si nyní mohu být naprosto jistý, je můj starý dobrý přítel, generál Azra Bej. Bok po boku jsme se účastnili mnohých válečných výprav proti barbarům a během nich se mezi námi vytvořilo přátelství na celý život. Věřím, že mi pomoc neodmítne a pošle mi ty nejspolehlivější muže.

Vaším úkolem bude doručit mu dopis, který vám svěřím. O víc se starat nemusíte. Generál Bej velí pevnosti Forsyth, která se nalézá na severu, na druhém břehu Jezera. Dostanete ode mě dopis i pro starostu přístavního města Vivek. V něm mu přikážu, aby vám co nejdříve zajistil loď, na které se přes Jezero přeplavíte. Bude to rychlejší, než ho celé objíždět.

Mějte však na paměti, že na cestě musíte být nanejvýš opatrní. Pokud se skutečně jedná o spiknutí, možná se vám v ní někdo pokusí zabránit.“

Poté místodržící zavolal svého sluhu Aurra a nadiktoval mu oba dopisy. Aurrus je nakonec opatřil pečetěmi svého pána a předal nám je.

„Kancléř Sarandas vám vyplatí dvacet pět zlatých na výdaje, obstará mapu okolí Jezera a také vybavení, které budete potřebovat,“ řekl ještě místodržící. „To je vše. Spoléhám na vás, že svůj úkol splníte.“

„Dopis generálovi doručíme stůj co stůj, pane,“ ujistili jsme ho.

S místodržícím jsme se rozloučili a u kancléře Saranda si vyžádali zlaťáky, mapu, lepší brnění a zbraně, jídlo na několik dní, a jelikož byl náš úkol naléhavý, i koně. Pro ty menší z nás poníky. Kancléř Sarandas vše zařídil a my se neprodleně vydali na cestu.

Démon 03.

Mezi Balmorou a Vivekem se rozprostíral rozsáhlý les, skrz nějž vedla jediná, zato však široká a udržovaná cesta. Užívali jí převážně obchodníci, kteří na vozech převáželi zboží z jednoho města do druhého. Bylo jich tolik, že se místním lidem vyplatilo provozovat podél cesty hned několik zájezdních hostinců. Abychom nebyli příliš nápadní, schovali jsme své zbraně a převlékli se také za obchodníky.

Po dnu cesty, asi uprostřed lesa nás směrem od Balmory dohnala šestičlenná družina jiných obchodníků. Jeli o něco rychleji než my, přesto nevypadali, že příliš pospíchají.

„Buďte zdrávi, přátelé,“ oslovil nás jeden z nich. „Vás jsem zde ještě nepotkal a to tu už jezdím dobrou řádku let. Jedete do Viveku pro zboží nebo naopak prodat?“

„Jedeme teprve pro zboží,“ snažil se mlžit Bahňák. „V Balmoře výhodně prodáme.“

„Ano, ano, jako my. Také využíváme vyšších cen v Balmoře. A o jaký druh zboží se zajímáte?“ vyzvídal obchodník.

S čím bychom tak mohli obchodovat? Bahňák si musel honem něco vymyslet. „Nezaměřujeme se na žádný. Pracujeme spíše na objednávku.“

„Ale to je velice zajímavé. Víte, mě osobně už také nebaví převážet sem a tam zboží, u kterého nemám zaručeno, že ho ode mě skutečně někdo odkoupí. Rád bych se dověděl, jak na to jdete vy, není-li to ovšem vaše obchodní tajemství. Mohli bychom se k vám připojit? V hovoru nad takovým tématem nám cesta rychleji uběhne.“

Moc se nám to nelíbilo. Sice nám na těch obchodnících nebylo nic podezřelého, jenže jsme měli jisté důležité poslaní. Nebylo by příliš moudré, kdybychom se s kýmkoliv zdržovali. A hlavně, co bychom mu měli povídat?

„Promiňte, ale máme zrovna trochu naspěch. To víte, náš zákazník, náš pán. Každopádně si o tom můžeme promluvit příště, jistě se ještě setkáme,“ zakončil s ním Bahňák rozhovor.

Obchodník se zatvářil uraženě. Asi na takové jednání nebyl zvyklý. „Ano, chápu to. Tak příště.“ Nato obchodníci práskli do koní a pokračovali v cestě sami.

K večeru téhož dne jsme projížděli kolem jednoho zájezdního hostince a rozhodli se v něm přespat. Minulou noc nám v lese bylo trochu chladno a po dvou dnech bychom též uvítali pořádné teplé jídlo. Ubytovali jsme se a sešli na večeři do lokálu.

A koho jsme tam k našemu nemilému překvapení nespatřili. Ony obchodníky, kteří se s námi dali dnes do řeči. Naštěstí spokojeně popíjeli pivo a nejevili úmysl opět s námi zapříst rozhovor. Dokonce se nám zdálo, že před námi uhýbají očima. Patrně jsem je vskutku urazili.

Rychle jsme se najedli a vrátili se zpět na pokoj. Medovinu jsme si neobjednávali pamětliví slov místodržícího, který nás nabádal k obezřetnosti. V noci jsme navíc drželi hlídky jako předešlého večera.

Za Kocourovi hlídky se v zámku našeho pokoje ozvalo tiché zarachocení. Ihned nás všechny probudil a my díky tomu měli trochu času, abychom popadli zbraně. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř napochodovaly tři temné postavy. V pokoji osvětlené jen měsíčním svitem se nato strhla nepřehledná bitka.

Útočníci zřejmě neočekávali, že budeme klást odpor. Byli vyzbrojení pouze dýkami, které se hodili tak na podříznutí našich krků ve spánku, nikoli na boj proti našim mečům. Jelikož jsme nadto byli v početní převaze, všechny tři jsme velice rychle přemohli.

Po bitvě jsme zapálili lucernu, abychom si na mrtvé útočníky náležitě posvítili. Příliš nás nepřekvapilo, když jsme v nich poznali nám známé obchodníky. Z toho, že jsme se s nimi setkali podruhé za jeden den, jsme neměli zrovna dobrý pocit.

Ale moment, dohromady jich přece bylo šest, uvědomili jsme si. A to už do našeho pokoje vrhli zbývající tři. Místo dýk drželi v rukou meče.

Prvního jsme zabili hned, jak se objevil ve dveřích, druhého se Hyattovi podařilo pouze omráčit a třetí se před námi nakonec dal na útěk. Sice za ním dva z nás běželi, leč venku v tmě lesa se jim ztratil.

My ostatní jsme zatím probrali toho omráčeného obchodníka a chtěli z něj vypáčit, proč nás napadli. Zda to náhodou nesouvisí s naším úkolem, a pokud ano, kdo je poslal. Jenže když si ten obchodník uvědomil bezvýchodnost své situace, v mžiku odkudsi vytáhl flakónek s čirou tekutinou a než jsme mu v tom stačili zabránit, celý ho do sebe obrátil. Zmohli jsme se jen na hlasité zaklení, načež muž padl k zemi mrtev.

„Co je to za lidi, kteří se raději zabijí, než aby cokoli prozradili?“ nevycházeli jsme z údivu. Pokud jsou schopni se zabít, jsou schopni čehokoliv.

V tomto světle nás mírně zneklidnilo, když nám ten poslední obchodník uprchl. Kdo ví, jaké další nepříjemnosti nám ještě mohl způsobit. Rozhodli jsme se proto déle se zde nezdržovat a ještě za tmy vyrazit dál.

Jeli jsme půlku noci a celé dopoledne, až jsme k odpoledni dorazili do Viveku, dohromady po třech dnech cesty. Naše kroky směřovaly rovnou na radnici, za starostou Tirem Sadem.

„Přejeme dobrého odpoledne, starosto,“ vnutili jsme se mu do dveří, i když se nás jeho sekretářka snažila přesvědčit, že dnes už nás přijmout nemůže. „Máme pro vás naléhavý dopis od místodržícího Gindrala Hlerana.“

„Ale to jsou k nám vzácní hosté. Poslové samotného místodržícího. Jaká čest pro nás prosté poddané. Posaďte se, pánové, prosím,“ vyzval nás starosta.

Nebylo nám úplně jasné, zda svá slova myslí upřímně. Zdálo se nám, že v jeho hlasu slyšíme mírný ironický podtón. Každopádně na jeho vztazích s místodržícím nezáleželo. Hlavně jestli nám pomůže.

„Tak copak to po mě zase pan místodržící chce?“ zeptal se starosta sám sebe, když si od nás dopis přebíral. S obavami ho otevřel a chvilku ho zachmuřeně četl. Pak se ovšem jeho tvář projasnila a on pravil: „Ale to je maličkost, pánové. Loď vám seženu, žádný strach. Hned zítra ráno bude připravená. Bude to stačit, že? Do té doby si u nás alespoň odpočinete, jistě jste po cestě unavení. Hned za radnicí máme pěkný hotýlek, který vám jistě bude vyhovovat. A vaří tam moc dobrá jídla, sám tam velice často chodím. Však je to na mě také vidět,“ pohladil si své objemné břicho.

Na jeho jalové řeči jsme neměli náladu. Poděkovali jsme starostovi za ochotu a odebrali se do jím vychváleného hotelu. Po dlouhé jízdě nám skutečně přišlo vhod, že jsme se mohli pohodlně natáhnout a dosyta se prospat.

Démon 04.

Ráno nás starosta zavedl do přístavu. Kotvilo v něm mnoho pěkných lodí, rybářských i obchodních, ale on se u žádné z nich nezastavil. Vedl nás dál, až na konec mola, kde kotvila stará, prohnilá kocábka. Podle toho, jak vypadala, musela mít svá nejlepší léta za sebou už dávno předtím, než jsme se vůbec narodili. Naši nedůvěru k ní nemohl přemoci ani její vznešený název: Bystrý jeseter.

„To nemyslíte vážně, starosto!“ protestovali jsme proti jeho výběru. „Tahle bárka s námi půjde při první bouři ke dnu!“

„Jen nechte na hlavě, pánové,“ bránil se starosta. „Pravda, není už nejmladší, zato je ještě postavena z poctivého materiálu a tradičními postupy. Ne jako ty dnešní, narychlo stavěné lodě, do nichž po pár letech zatýká. Kdepak, tahle loď se tak snadno nepotopí. Dejte na mě.“

Než jsme mu stačili cokoli namítnout, přešel starosta po malém můstku na palubu lodi. Nezbylo nám, než ho následovat.

Na palubě na nás čekal kapitán s posádkou. Kapitán vypadal jako ostřílený mořský vlk, jenže už teď po ránu byl silně cítit kořalkou. A jeho posádka čítající pět mužů se nám jevila být jen bandou náhodně vybraných pobudů.

„Panové,“ oslovil nás slavnostně starosta, „dovolte mi, abych vás seznámil s kapitánem Ariny Orethym. Je to snad ten nejzkušenější kapitán, který kdy brázdil nevyzpytatelné vody Jezera. Jistě s ním budete navýsost spokojeni.“

Kapitán Orethy si na chválu příliš nepotrpěl a jen znuděně odfrkl: „Zdravim.“

„Moc nás těší, kapitáne,“ pronesli jsme opatrně. „Chtěli bychom se vás hned na něco zeptat. Jsme pověřeni jistým úkolem, kvůli němuž musíme dbát na bezpečnost plavby. Nemohli jsme si nevšimnout, že vaše posádka zrovna nevypadá jako vzorné mužstvo, bez urážky. Proto bychom rádi vědět, zda všechny své muže dobře znáte a ručíte za ně.“

Kapitán se na nás překvapeně zadíval. Zřejmě přemýšlel, zda svou otázku míníme vážně. Pak rozpačitě rozhodil rukama. „Tak to nemůžu sloužit, mládenci. Má posádka není nikdy stálá. Najímám lidi podle toho, zda pro ně mám práci a kdo je právě po ruce.“

„Pánové,“ vmísil se opět do rozhovoru starosta, „s kapitánem Orethym vám žádné nebezpečí nehrozí, o tom vás mohu ubezpečit. Ostatně příliš na výběr stejně nemáte. Žádná jiná loď, která zde kotví, momentálně vyplout nemůže. Museli byste si den dva počkat.“

Vůbec se nám to nelíbilo, ale co jsme mohli dělat? Nalodili jsme naše koně a poníky, rozloučili se se starostou a vypluli.

Plavba i přes naše obavy probíhala velice klidně. Bystrý jeseter skutečně nebyla špatná loď, v tom měl starosta pravdu. A posádka sice vykonávala svou práci neochotně, ale vždy řádně.

Problém jsme tak měli jen s mořskou nemocí. Kapitán Orethy nám na ni naordinoval medicínu, která prý zabírá na vše. Silný, námořnický rum. V našem stavu jsme ho nedokázali odmítnout, ovšem nezdálo se nám, že by výrazně zabíral.

Druhou noc na palubě Bystrého jesetera nás probudila ohromná rána, kterou následoval zvuk podobný kácení stromu v lese. Přiopilí a zmatení jsme se vymotali z kajuty a se zděšením jsme spatřili, co se přihodilo. Někdo z posádky odpálil nálož u hlavního stěžně lodi. Stěžeň se zlomil a následně skácel do vody.

Po podrobnějším ohledání místa činu se ukázalo, že sabotér svou záškodnickou akci nepřežil. Ležel kousek od stěžně, u navijáku, kterým se na hladinu spouštěl jeden ze dvou záchranných člunů. Patrně ve člunu plánoval odplout, jenže nálož omylem explodovala dříve, než měla.

Jak jsme si toho muže nyní prohlíželi, zdál se nám být povědomý. Nebyli jsme schopní říci s určitostí, zda to skutečně byl onen uprchlý obchodník. Viděli jsme ho předtím jen letmo, navíc neměl výrazné rysy a nyní vypadal dost zanedbaně. Každopádně vše tomu nasvědčovalo. I kapitán nám potvrdil, že si nevzpomíná, že by toho muže viděl dříve než večer před naším odjezdem, kdy v přístavní krčmě narychlo sháněl posádku.

Bez stěžně, a tedy bez plachet, jsme dál plout nemohli. Kapitán přesto neztrácet dobrou náladu. Ubezpečoval nás, že není důvod propadat malomyslnosti. Za těch bezpočet let ztrávených na Jezeře prý zažil mnohem krušnější chvíle. Toto podle něj byla jen menší nepříjemnost. Posádka stěžeň do dvou tří dnů prozatímně opraví a pak poplujeme dál.

Jenže tolik času jsme neměli. Místodržící na nás spoléhal, že dopis generálovi Bejovi doručíme co nejdříve. Vrátili jsme se do kajuty a přemýšleli, co podnikneme. Když jsme na nic nepřišli, raději jsme naší bezmocnost zaspali.

Ráno se ukázalo být moudřejší večera. U snídaně jsme od kapitána zjistili, že do pevnosti to sice jsou ještě dva dny plavby, ovšem k nejbližší pevnině ani ne jeden. Než jsme dojedli, pohotově jsme vymysleli náhradní plán.

Půjčíme si záchranné čluny, a bude-li celý den vát příznivý vítr, do večera doplujeme ke břehu. Podle mapy se budeme nacházet někde u vesničky Skyda, kterou prochází cesta vedoucí až do pevnosti Forsyth. Mělo by se nám po ní jet rychle a příliš času bychom tím ztratit neměli. Až se kapitánovi podaří stěžeň opravit, dopluje za námi k pevnosti a vezme nás na zpáteční cestu.

Kapitánovi nešlo na rozum, kam tolik pospícháme. Nakonec ale s naším plánem souhlasil s podmínkou, že s námi pošle jednoho svého muže, aby s čluny připlul zpět.

Naskládali jsme do člunů naše vybavení, přivedli tam také naše koně a poníky, a poté čluny spustili na hladinu. I když byly dosti prostorné, žádné velké pohodlí jsme v nich s neklidnými zvířaty neměli.

Zvedli jsme skládací stěžně, kterými byly čluny opatřeny, napjali plachty a od zmrzačeného Bystrého jesetera odrazili.

Démon 05.

Pluli jsme přímo na sever. Byl počátek prosince a na Jezeře se začaly objevovat kousky ledu, které po čase přerostly v menší ledové kry. K tomu se ještě spustilo husté sněžení.

K večeru, když se na obzoru začala rýsovat vesnice Skyda, jsme narazili na souvislý led. Vylodili jsme se, zajistili čluny, aby neodpluly, a pokračovali dál pěšky.

Asi uprostřed cesty do vesnice nás přepadla smečka hladových vlků. Byli to vlci sněžní, jeden a půl sáhu dlouzí, a navíc odhodlaní se dnes dosytosti najíst. Z jejich vyceněných tesáků šel skutečně strach.

Rychle jsme sehnali koně a poníky k sobě a rozestoupili se okolo nich se zbraněmi v rukou, abychom je chránili. Též jsme zapálili pochodně, kterých se vlci, jako všechna divoká zvířata, báli. Díky tomu jsme pro ně nebyli snadnou kořistí.

Přímo na nás zaútočili pouze tři nejodvážnější. Když jsme je zabili, ostatní se raději stáhli do bezpečné vzdálenosti. Odtamtud nás bedlivě pozorovali připravení znova zaútočit, pokud bychom v naší obraně polevili.

Ve zmíněným obranném útvaru jsme se pomalu vydali na další cestu. Vlci se nás stále drželi, až těsně před vesnicí se konečně vytratili.

Vstoupili jsme do Skydy a zamířili rovnou do místního hostince. Byli jsme promrzlí na kost a potřebovali jsme si dát něco na teplého zahřátí.

Horká medovina a poctivé vesnické jídlo dokáží v tomto smyslu učiněné zázraky. Pookřáli jsme dokonce natolik, až nás vesničané od vedlejší stolu v dobrém upozornili, abychom se v noci ve svém stavu vyvarovali rušení nočního klid. Vesnice hostila stálou, ač nepočetnou, vojenskou posádku, a mohli bychom s ní mít problémy.

Velice nás zaujalo, kde se tu vojáci berou. Dali jsme se s vesničany do hovoru a dozvěděli se od nich, že vojáci zde vykonávali dohled nad těžbou drahokamů. Vesničané je těžili v nedalekém dole a byly pro ně hlavním zdrojem jejich obživy. Jednou týdně je pak za ozbrojeného doprovodu vozili do skladu v pevnosti Forsyth. Odtamtud drahokamy putovaly lodí do Viveku a dále do Balmory, kde se z nich pod přísným dohledem vyráběly šperky.

Padla noc a my si v hostinci vyžádali pokoj na přespání. Ráno jsme se vzbudili odpočatí a posilnění spánkem zase jednou na pevné zemi. Rozloučili jsme se s námořníkem, který se vracel s čluny k Bystrému jeseterovi, a vyrazili jsme po cestě na východ do pevnosti Forsyth.

Čerstvě napadaný sníh nám ztěžoval pohyb a my se kvůli němu pohybovali pomaleji, než jsme plánovali. Po půl druhém dni jsme se nalézali teprve v půli cesty mezi Skydou a pevností.

V těchto místech jsme narazili na starou strážní věž. Tyčila se do výšky tří pater a její střecha sloužila jako pozorovatelna opatřená cimbuřím. Místo vojáka s dalekohledem tam stála jakási socha. Celkově vypadala věž opuštěně, dveře i okna měla vytlučená a ve sněhu kolem jsme neviděli žádné lidské stopy, ani stopy koní. Přesto jsme měli nepříjemný pocit, jako by nás odtamtud někdo pozoroval.

Z opatrnosti jsme se zastavili asi padesát sáhů před věží. Jelikož má válečná sekera už dlouho zahálela, nabídl jsem se, že věž nejprve sám prozkoumám. Bahňák na mě pro zpestření seslal kouzlo, které mě mělo mírně nadnášet. K obveselení svých druhů jsme pak k věži doskákal ladnými, obřími kroky.

Přízemí věže bylo prázdné, až na prohnilá prkna, která popadala z polorozpadlých schodů stoupajících okolo zdí vzhůru na střechu. V zaschlém blátě na zemi jsem zahlédl stopy medvěda, který se zde patrně usadil.

Vystoupal jsem po schodech nahoru nezřídka využívaje působení kouzla tam, kde několik schodů chybělo. Ani v pozorovatelně na střeše nikdo nebyl. Socha, která tam stála, měřila asi dva sáhy, byla kamenná a představovala lidskou postavu. Ve tváři se jí však zračil děsivý, nelidský škleb, a ze zad jí vyrůstala obrovská ptačí křídla.

Nechápal jsem, proč ji sem vojáci umístili. Nemysleli si snad, že tím někoho vystraší? Zastrčil jsem svou sekyrku za opasek, nahnul se přes proluku v cimbuří dolů a dal svým druhům znamení, že mohou přijít blíž. Byl to planý poplach.

Užíval jsem si rozhledu na zasněženou krajinu a v dáli na zamrzlé Jezero, když jsem koutkem oka zachytil nějaký pohyb. Rychle jsem se ohlédl, ale stále jsem byl na střeše se sochou sám. Vykročil jsem k ní, abych se přesvědčil, že se za ní nikdo neschovává. A v tom se socha pohnula!

Otočila se na mě, výhrůžně roztáhla svá křídla a sekla po mně jedním svým pařátem. Byl jsem z toho tak vyvedený z míry, že jsem se nezmohl na pražádnou obranu. Jen díky pevnému, kroužkovému brnění, které nám zajistil kancléř Sarandas, mi socha nerozpárala břicho.

Než na mě stačila zaútočit druhým pařátem, rychle jsem před ní ustoupil až k protějšímu cimbuří a nabytého času využil k tasení své sekerky.

Moji druzi zahlédli, co se přihodilo, a hned se mi rozběhli na pomoc. Vystřelili po soše pár šípů, ale podařilo se jim zasáhnout pouze její křídla, která nad cimbuří vyčnívala. I to však stačilo.

Oživlá socha se na ně ohlédla a já měl neopakovatelnou příležitost zasadit jí zdrcující úder přímo do boku. Už jsem se k tomu napřahoval, jenže v tom socha otevřela ústa a vydala tak pronikavý a vysoko položený skřek, až se mi z něho zatmělo před očima.

Ztratil jsem rovnováhu a převážil se dozadu. Naneštěstí jsem právě stál u proluky v cimbuří. Místo, abych se tak zády zapřel za jeden z jeho zubů, podrazilo mi nohy a já hlavou napřed padal z věže dolů.

Když jsem přišel k sobě, ležel jsem na zemi pod věží. Zprvu se mi nechtělo věřit, že jsem stále ještě na živu. Posadil jsem se a přitom zjistil, že jsem dokonce neutrpěl ani žádnou zlomeninu, jen pár oděrek. To Bahňákovo kouzlo muselo můj pád ztlumit natolik, že jsem z té výšky třech pater dopadl na zem jak do peřiny. Každopádně teď už nepůsobilo.

Rozhlédl jsem se kolem a viděl půlku svých druhů, jak se sochou zápasí. Druhá půlka se právě probouzela z jakési strnulosti, pravděpodobně též způsobené tím pronikavým skřekem.

Zvedl jsem se a přidal se k ostatním. Obklíčili jsme sochu a chtěli na ni naráz zaútočit. Jenže ona opět vyloudila ten svůj skřek a další dva z nás ochromila.

Takto jsme se s ní chvíli potýkali, půlka z nás bojující a druhá půlka ochromená, až se nám konečně podařilo kámen, z něhož byla stavěna, nalomit. Rozlomit ho úplně nám pak už dlouho netrvalo. Socha rozpůlena vedví se nato zhroutila na zem.

V boji s ní jsme utrpěli jen lehká zranění. Její pařáty nebyly moc silné a my měli dobrá brnění. Zranění jsme si ošetřili a samozřejmě jsme se i posilnili léčivými lektvary.

Poté jsme naskočili na naše koně a poníky a pokračovali v cestě do pevnosti. Jak jsme se později dozvěděli, takovéto oživlé sochy se nazývaly gargoily.

Démon 06.

Po dalším dnu jízdy nás už od pevnosti dělilo jen pár mil. Přestože jsme spěchali, učinili jsme ještě jednu zastávku, lépe řečeno zajížďku.

Zasněženou cestou k nám mířily stopy mnoha koňských kopyt. Samo o sobě by na tom nic zvláštního nebylo, kdyby ovšem těsně před námi z cesty nesjely a nepokračovaly dál na sever. Vrtalo nám hlavou, kam tolik jezdců míří, když podle naší mapy nebylo tím směrem nic než pustina. Nakonec jsme se ze zvědavosti rozhodli stopy alespoň chvíli sledovat.

Asi po půl hodině, když jsme se už chtěli vrátit, jsme přijeli na rozlehlou planinu. A na ní jsme spatřili naprostou spoušť. Ve sněhu zbroceným krví zde leželo asi padesát vojáků. Všichni byli mrtví. Jejich koně jsme ale nikde nezahlédli, stejně tak ani žádné padlé nepřátele.

Zběžně jsme bojiště prohlédli. Mezi stopami vojáků a stopami jejich koní jsme nalezli i mnohem větší stopy. Podobali se lidským, byly však dvakrát tak velké. Obři! zděsili jsme se. Až dosud jsme se domnívali, že se vyskytují jen v dětských povídačkách. Ovšem zde byl jasný důkaz o opaku.

Podle stop obři po bitvě odtáhli na sever a vzali sebou své mrtvé. A též ukořistěné koně. Dále jsme je nesledovali, už tak jsme toho viděli více, než by nám bylo milé.

Chtěli jsme toto truchlivé místo opustit, jenže v našich šlépějích právě na planinu vstoupil jeden z obrů. Měřil dobré čtyři sáhy a na širokých ramenou se mu pohupoval obrovský kyj.

Zřejmě se jednalo o průzkumníka, který byl obhlédnout okolí a nyní se vracel k hlavnímu oddílu. A k naší smůle na nás náhodou narazil. Jak si nás všiml, sňal z ramene svůj kyj a rozběhl se přímo k nám.

Silou jsme se obrovi rovnat nemohli. V boji s ním jsme se však mohli spolehnout na jiné naše přednosti. Díky tomu, že jsme proti němu byli obratnější, se nám dařilo uhýbat před ničivou silou jeho kyje. Náš větší počet nám zase dovolovat útočit na něj současně z více stran. A v neposlední řadě jsme též uměli kouzlit.

Obra jsme ve čtyřech obklíčili a bojovali s ním, zatímco Bahňák na něj zpovzdálí sesílal své blesky. Jak se ukázalo, jeden obr i přes svou výšku a sílu nebyl pro nás pět rovnocenným soupeřem. Přemohli jsme ho nad očekávání snadno a navíc téměř bez zranění na naší straně.

Na planině jsme se ale déle nezdržovali. Nechtěli jsme se střetnout s dalšími obry, a proto jsme se rychle vrátili zpět na cestu.

Na ní nás po chvíli dohnala skupina dvaceti pěti vojáků na koních, kteří jeli tryskem směrem od vesnice Skyda. Sice hodně spěchali, nicméně u nás se zastavili.

Jejich velitel se na nás hned obořil: „Co tu, proboha živého, pohledáváte? Nevíte, že zde není bezpečno? To poslední, na co mám teď čas, je chránit neukázněné civilisty.“

Chápali jsme jeho rozhořčení, v našem případě ale nebylo na místě. „Víte, důstojníku,“ začali jsme svou obhajobu.

„Jsem kapitán,“ přerušil nás velitel. „Kapitán Beven Relet z posádky pevnosti Forsyth.“

„Tak tedy, kapitáne,“ opravili jsme se. „Nejsme úplní civilisté. Sice nejsme součástí ozbrojených sil, vezeme však velice naléhavý dopis generálovi Bejovi.“

Kapitán Relet se na nás podezíravě zadíval. „V tom případě mi ho můžete svěřit. Generálovi ho předám při první příležitosti.“

„To bohužel není možné, kapitáne,“ ohradili jsme se důrazně. „Máme jasný příkaz dopis doručit osobně. A v co nejkratší době.“

Nedůvěra k nám v kapitánovi rostla. „A kdo vám takový příkaz dal?“

„Místodržící Gidral Hleran,“ odpověděli jsme po pravdě.

Kapitán Relet se zasmál. „Chcete říct, že by místodržící svěřil důležitý dopis pro svého armádního velitele civilistům? To se mi nechce věřit!“

Neměli jsme mu to za zlé. Nemohl vědět, v jak obtížném postavení se místodržící ocitl. Nezbývalo než dopis vytáhnout a ukázat kapitánovi pečeť, kterou byl opatřen. „Poznáváte tu pečeť, kapitáne?“

Kapitán Relet neodpověděl, ale smát se přestal. Poté nám zasalutoval a prohlásil: „V tom případě pojede s námi. Až dojedeme do pevnosti, osobně vás ke generálovi zavedu.“ Nato zavelel svým mužům: „Odjezd!“

Pod ochranou vojáků jsme konečně dojeli do pevnosti Forsyth. Sesedli jsme z koní a kapitán nás, jak slíbil, zavedl rovnou ke generálovi.

„Generále,“ ohlásil se kapitán Relet. „Přivážím nejnovější zprávy z vesnice Skyda. Také jsem sebou přivedl tyto muže, kteří vám předají důležitý dopis od místodržícího Hlerana, pane.“

Démon 07.

Generál Bej byl zasmušilý podobně jako místodržící Hleran, když jsme ho navštívili poprvé. I on nesl veliké břímě starostí, jež vyplývaly z jeho postavení.

Stál k nám bokem skloněný nad stolem, na kterém měl rozloženou nějakou mapu. Aniž by od mapy vzhlédl, k nám napřáhl otevřenou ruku. Když jsme mu do ní dopis vložili, neurvale na něm rozlomil pečeť a položil si ho přes mapu.

„Tak mému příteli, jak to vypadá, někdo usiluje o život,“ promluvil generál sám k sobě. „Žádá posily. Jenže mi už nepíše, kde je mám vzít.“

Nato zvedl hlavu a otočil se na nás. „Je mi líto, pánové, ale Hleran bude muset počkat. Mí zvědové hlásí, že se k nám z hor na severu právě blíží velká skupina sněžných obrů. Máme-li je zastavit, potřebuji zde každého muže schopného udržet meč. Mimochodem, kapitáne?“ obrátil se na Releta. „Jak to vypadá u Skydy?“

„Zatím je tam klid,“ odpověděl Relet. „Opakovaně jsme však v blízkosti vesnice nalezli stopy jejich průzkumníků. Vypadá to, že obři o vesnici jeví velký zájem. Pokud se jí budou chtít zmocnit, pravděpodobně se neubráníme. Máme tam příliš málo mužů, pane.“

„Kapitáne, vesnice ani důl u ní nesmí za žádnou cenu padnout do rukou nepřítele. Dostanete dalších padesát mužů a s nimi máte za úkol posílit obranu a vesnici ubránit. Je vám to jasné?“

„Jasné, pane.“

„Dobře. Plukovníka Varionu s jeho oddílem jste náhodou po cestě nepotkal? Měl se už dávno vrátit.“

„Kromě těchto mužů,“ ukázal na nás Relet, „jsme nikoho neviděli.“

„Pane, obáváme se, že vaši muži jsou mrtví,“ vmísili jsme se opatrně do jejich rozhovoru. „Kousek od místa, kde jsme potkali kapitána Releta, svedli s obry nerovnou bitvu. A byli v ní na hlavu poraženi.“

„Čert aby vzal tu zatracenou sběř!“ zahromoval generál. „Co plukovník Drinar Variona, ten také padl?“

„Žádného důstojníka jsme tam nezahlédli, pane. Ovšem příliš důkladně jsme si mrtvé neprohlíželi.“

Generál Bej se na chvíli zamyslel a pak opět promluvil k Reletovi: „Kapitáne, cestou do Skydy se zajedete podívat na místo té bitvy. Zjistíte, kdo všechno padl, a poté mrtvé pohřbíte.“

„Rozkaz, generále.“

Nato se generál obrátil zpět na nás. „Pánové, přesvědčili jste se sami, že situace je velice vážná. Nemohu vám sice nic nařizovat, mohu se jen dovolávat vašeho smyslu pro povinnost. Každopádně potřebuji, abyste kapitána Releta na místo té bitvy dovedli.“

„Zajisté, generále,“ přitakali jsme.

„To však není všechno. Pokud plukovník Variona nebude mezi padlými, vydáte se ve stopách obrů a zjistíte, kam ho odvlekli. A bude-li to možné, pokusíte se ho i osvobodit. Je to můj nejlepší velitel a já se bez něj neobejdu.“

„Tak, moment generále,“ ohradili jsme se důrazně proti jeho návrhu, „my nejsme stopaři. Nemáme potřebný výcvik ani zkušenosti, abychom se mohli proplížit do tábora nepřátelské armády. Jsme jen obyčejní povaleči, kteří vám jen přivezli dopis od místodržícího.“

Generál se zachmuřil ještě více. Zřejmě nebyl zvyklý, že mu někdo odporuje. „Pánové, uvědomte si, že je válka! Pokud pevnost padne, s vaším sladkým zahálením v Balmoře je konec! Nemám dostatek vlastních mužů a vaše malá skupina je pro průzkum jako stvořená.“

„Rozumíme, generále,“ připustili jsme neochotně. „Učiníme, co bude v našich silách. Slibte nám však, že až obry porazíte, dostojíte své povinnosti a neprodleně své muže vyšlete na pomoc místodržícímu.“

„Máte mé slovo,“ prohlásil generál bez zaváhání.

Už se stmívalo a generál Bej proto naplánoval odjezd na druhý den ráno. Do té doby jsme si měli odpočinout. Kapitán Relet nás zavedl do společné ubytovny vojáků, kde jsme se mohli uložit na volné postele. A také do jídelny, ve které jsme dostali najíst dosytosti. I když jsme si příliš nepochutnali.

Relet nás probudil ještě před svítáním. Měli jsme ihned vstát a přichystat se. Do půl hodiny jsme museli vyrazit.

Na tak časné vstávání jsme ovšem nebyli zvyklí a stanovená lhůta nám málem nestačila. Motali jsme se, naráželi do zdí, nebyli schopni se obléci. Už kvůli takovýmto výmyslům nebyla služba v armádě nic pro nás. Proto jsme si také vybrali svobodné povolání dobrodruhů.

Planinu, na které se uskutečnila bitva, jsme našli snadno. Stopy už sice byly zpola zaváté, cestu jsme si ale dobře pamatovali.

Dojeli jsme na místo a vojáci hned začali s ohledáváním těl a zjišťováním jejich totožnosti. Z padesáti členného oddílu plukovníka Variony napočítali čtyřicet osm mrtvých. Jak správně předpokládal generál Bej, samotný plukovník mezi nimi nebyl. Obři ho prozatím ušetřili, aby z něj mohli dostat důležité informace.

Padlé jsme společně pohřbili, načež kapitán Relet zavelel svým mužům k odjezdu do Skydy. A my jsme se vydali za obry do hor.

Démon 08.

Po několika hodinách stoupání v čím dál náročnějším terénu jsme stanuli na horském hřebenu. Pod ním se rozléhalo menší údolí a v něm polní tábor obrů. Přikrčili jsme se, aby nás obři nezahlédli, a tábor si pořádně prohlédli.

Tvořily ho pouze jednoduché oválné stany se špičatou střechou určené k ubytování. Všechny byly stejné, nikde žádný význačný pro velitele, ani větší sloužící jako kuchyň a jídelna.

Zázemí tábora se podle všeho nacházelo jinde, a to v jeskyni kousek nad táborem, na protějším úbočí. Odhadovali jsme, že plukovníka Varionu věznili právě tam.

Z počtu stanů jsme usuzovali, že tábor mohl pojmout až dvě stovky obrů. Jelikož se jich po táboře potulovalo jen pár, ostatní buď ještě byli na cestě sem, nebo právě plnili úkoly v okolí.

Poloprázdný tábor byl naší šancí na osvobození plukovníka. Jen jsme zatím nevěděli, jak to provést. Vchod do jeskyně střežili dva strážní a jim před očima bychom se dovnitř určitě neproplížili. Chvíli jsme zvažovali přepad pod rouškou tmy, ale tolik času jsme možná neměli. Tábor se do té doby mohl zaplnit.

Napadl nás ovšem jiný plán. Jako správný trpaslík jsem věděl, že obývané jeskyně zpravidla mívají boční vchod. Nebo alespoň nějakou průrvu, která by zajišťovala přísun čerstvého vzduchu. Tou bychom se mohli do jeskyně protáhnout nikým nezpozorováni.

Koně a poníky jsme nechali na místě, obešli hřeben až nad jeskyni a jali se něco takového hledat. Štěstí stálo při nás a my skutečně po chvilce jednu průrvu nalezli. Zela do hloubky dobrých deseti sáhů.

Lano patřilo k naší základní výbavě, neměli jsme ho však, kam uvázat. Dva až tři z nás tedy museli zůstat nahoře a lano přidržovat. Mělo to i své výhody. V případě potřeby mohli ty dole rychle vytáhnout.

Než jsme se stačili dohodnout, kdo zůstane, Kocour navrhl, že jeskyni nejprve prozkoumá sám. Dokázal se pohybovat velice tiše a dobře se skrývat. Díky tomu měl větší šanci uniknout pozornosti obrů, než by měla větší skupina. Souhlasili jsme s tím, že nebude nic podnikat na vlastní pěst. O dalším postupu se s námi přijde poradit.

Zapřeli jsme se o skálu a spustili Kocoura dolů. Když stanul na pevné zemi, dal nám znamení a my lano vytáhli zpět nahoru. Nechtěli jsme, aby ho náhodou některý z obrů objevil.

Kocour se ocitl v chodbě, která sloužila k větrání. Vedla pouze jedním směrem, a to do nitra jeskyně. Průrvou sem dopadaly sluneční paprsky a panovalo tu mírné příšeří.

Po několika sázích chodba ostře zahýbala. Za rohem planuly pochodně a do chodby tam po obou stranách ústilo několik místností. První byla noclehárnou, druhá zbrojnicí. O účelu dalších dvou nic netušil, protože dveře do nich byly zavřené. Pátá místnost byla též zavřená, ovšem skrz dveře se odtamtud ozývalo bolestné sténání. Pravděpodobně vězení spojené s mučírnou.

Byl u cíle. Zbývalo nahlédnou dovnitř a ověřit, že původcem onoho sténání je skutečně plukovník. Aby na sebe zbytečně neupozornil, dveře od místnosti sám neotevřel. Místo toho se schoulil do stínu chodby a vyčkal, až nějaký obr vejde dovnitř nebo vyjde ven.

Z místnosti po chvíli skutečně jeden vyšel. Než za sebou dveře opět zavřel, mohl Kocour uvnitř zahlédnout plukovníka Varionu připoutaného řetězy ke stěně. Vedle něho tam visel ještě jeden voják, zřejmě už mrtvý. Nikdo další se v místnosti nenacházel.

Více jsme vědět nepotřebovali. Kocour se vrátil zpět k průrvě, kde nám dal smluvené znamení. Spustili jsme mu lano a vytáhli ho k nám nahoru.

Vypadalo to, že bychom plukovníka mohli osvobodit bez větších problémů. Dva z nás by to měli zvládnout, museli však být nanejvýš opatrní. Přihlásil se opět Kocour a dále Milča.

Pro jejich úkol jsem je vybavil dvěma lektvary. První pro plukovníka na posilněnou, aby vůbec byl schopen chůze. A druhý jen pro jistotu, kdyby se potřebovali skrýt. Jednoho z nich by dokázal doslova zprůsvitnět a téměř by tak nebyl k rozeznání od pozadí, před kterým by se nalézal.

Kocoura a Milču jsme nato spustili do jeskyně. Zde se rychle přesunuli k místnosti, ve které byl uvězněný plukovník, a skrz dveře naslouchali, zda se mezitím obr do místnosti nevrátil.

Společnými silami pak odtlačili těžké dveře, proklouzli dovnitř a dveře za sebou zase zavřeli. Milča u nich zůstal hlídat, zatímco Kocour přiskočil k plukovníkovi a jal se ho probírat z mrákot.

Plukovník Variona utrpěl ošklivá poranění po celém těle, ale byl to tvrdý chlap a něco vydržel. Když začal vnímat, Kocour mu dal vypít lektvar na posilněnou. Plukovník po něm významně ožil a byl tak v rámci možností schopen samostatného pohybu.

Poté vzal Kocour šperhák a snažil se odemknout pouta, jimiž byl plukovník připoután. Zároveň mu začal vysvětlovat, kdo jsou a proč ho přišli zachránit. Milča ale Kocoura nervózně okřikl, aby tolik neřečnil a raději si pospíšil s těmi pouty. Na vysvětlování bude dost času, až se odtud dostanou.

Démon 09.

Kocour vysvobodil plukovníka Varionu z pout a poté spěchal k Milčovi ke dveřím. Poslechem zkontrolovali, zda v chodbě nikdo nejde, a chtěli místnost opustit.

Jenže plukovník si postavil hlavu a bez těla svého mrtvého druha se z místnosti odmítal hnout. Vojenská čest by mu prý nedovolila nechat ho tu obrům napospas. Jistě by si na něm vybili zlost, že jim plukovník uprchl. A pak ho také musí řádně pohřbít.

Kocour i Milča se chvíli snažili plukovníka přesvědčit, že na to nemají čas. Každou chvíli může někdo z obrů přijít a načapat je tu. Ovšem plukovník byl neoblomný. Kocour se tedy k němu musel vrátit a pustit se do odemykání druhých pout.

Tentokrát mu to šlo lépe od ruky a zanedlouho byl volný i druhý voják. Plukovník byl ještě slabý, a proto Kocoura požádal, aby mu hodil tělo na záda. Ponese ho už sám. Nato všichni konečně vyrazili z místnosti zpět k průrvě.

Došli pod ní a mysleli si, že jejich úkol je u konce. Zbývalo jen, abychom je vytáhli nahoru. Dali nám znamení a v povznesené náladě čekali, až jim ze shora shodíme lano. Čekali však marně.

Nemohli jsme je z jeskyně vytáhnout, protože jsme se v tu chvíli nad průrvou nenacházeli. Jak jsme tam na ně netrpělivě čekali, zahlédli jsme na obloze tři zlověstné stíny. Hned jsme je k našemu zděšení poznali a bezhlavě se před nimi utíkali schovat za nejbližší převis skály. Blížily se k nám gargoily!

Sice jsme z průrvy zaslechli smluvené znamení, náš úkryt jsme se ale opustit neodvažovali. Pokud by si nás gargoily všimly, byl by s námi zaručeně konec. Buď by nás zabily samy, nebo spolu s obry, které by na nás upozornily.

Kocour s Milčou v jeskyni usoudili, že náš plán na snadnou záchranu plukovníka nevyšel. Patrně z toho důvodu, že nás nahoře přepadla hlídka obrů. Lano jim tudíž už neshodíme a oni se o sebe budou muset postarat sami. Zbývala jim jediná možnost, jak se z jeskyně dostat. Hlavní vchod.

Na zlikvidování stráží mohli hned zapomenout. Sami dva by je přemoci nedokázali. A i kdyby se jim to čirou náhodou podařilo, během bitvy by ztropili nežádoucí rozruch. V zádech by jim pak stáli všichni obři, kteří v táboře zůstali.

Východem naopak museli projít, aniž by je strážní vůbec zpozorovali. A k tomu se potřebovali stát doslova neviditelnými.

Milča si pro sebe něco zamumlal a plukovník, i s druhým vojákem na ramenou, jim zmizel před očima. Tím se Milča jasně zařadil k těm vyvoleným, kteří ovládali umění kouzel. Po bok Bahňáka.

Sám Milča pak ze sebe strhal všechny svršky a spolu se svým mečem je předal Kocourovi. Vypil můj lektvar a pomalu splynul s pozadím chodby. Zbýval Kocour, ten se však spoléhal na své uměním maskování se.

Všichni se poté vydali na cestu k východu. Prošli chodbou kolem pěti už známých místností včetně mučírny, načež stanuli na rozcestí. Na něm zabočili ve směru, odkud k nim doléhalo slabé denní světlo.

Rychle míjeli další místnosti, z nichž zaslechli hlasy několika obrů. Chodba se postupně rozšiřovala a světla přibývalo. Až nakonec stanuli před velkým otvorem, kterým dovnitř vnikalo oslepující sluneční světlo. Nadešla chvíle pravdy.

My ostatní jsme začali být trochu neklidní. Gargoily si nás sice nevšimly a přelétávaly dále přes hory, stále jsme se však báli náš úkryt opustit.

Přemýšleli jsme, jak se asi zachovali Milča s Kocourem, když se nás nedovolali. Jistě by nebyli tak blázniví, aby se pokoušeli projít kolem stráží hlavním vchodem, shodli jsme se. Budou trpěliví a počkají, než se objevíme.

Gargoily konečně zmizely za obzorem a my se vrátili k průrvě. Nikdo pod ní ale nečekal. Zneklidněli jsme ještě víc. V hlavách nám vířily ty nejčernější myšlenky. Co když je obři objevili a zajali? Mohli bychom je ještě zachránit? A jak bychom do jeskyně měli proniknout?

V tom se ve sněhu za námi ozvaly kroky. Po zádech nám projel silný mráz, až jsme se z něho zpotili. To je náš konec! řekli jsme si a s odevzdaností se otočili.

Oslnilo nás ostré slunce. Mžourali jsme do něho, ale při nejlepší snaze jsme před sebou nikoho nespatřili. Měli jsme jen dojem, že se kousek od nás vznáší jemný bílý obláček.

A to se už zpoza obláčku vynořil Kocour. Než k nám došel, bílý obláček se rozplynul a na jeho místě stál nahý Milča. A poté se před námi zčistajasna zjevil i plukovník Variona s mrtvým tělem svého druha na ramenou.

Milča se rychle oblékal a Kocour nám mezitím vyprávěl, jak se jim  podařilo projít kolem strážných. Plukovník byl neviditelný a mohl si to namířit přímo mezi nimi. Jen si musel dávat dobrý pozor, aby strážní nezaslechli jeho kroky.

S Milčou to bylo trochu těžší. Jak jsme sami viděli, v ostrém denním světle nebylo jeho splývání s okolím tak účinné. Raději se proto přitiskl k jedné zdi a východem prošel mezi ní a jedním strážným.

Nejtěžší to měl Kocour, avšak i on si věděl rady. K východu se proplížil u druhé stěny a poté uplatnil starý trik s odvedením pozornosti. Do nitra jeskyně hodil kamínek. Strážní se ohlédli za hlukem, který kamínek způsobil při dopadu na skálu, a Kocour se v tu chvíli prosmýkl ven mezi stěnou a druhým strážným.

V táboře stále panoval klid. Obři si zatím útěku vězňů nepovšimli. Nad průrvou jsme se déle nezdržovali a rychle se vraceli ke svým koním a poníkům. Až zmizení vězňů vyjde najevo, chtěli jsme odtud být co nejdále.

Jak jsme doběhli ke zvířatům, věděli jsme, že máme vyhráno. Teď už nás obři dohnat nemohli. Vyskočili jsme do sedel, Milča si k sobě vzal plukovníka, Hyatt druhého vojáka, a uháněli jsme ze svahu dolů.

Přes pláně jsme se pak dostali na hlavní cestu a do večera jsme byli zpět v pevnosti Forsyth.

Zde plukovník předal mrtvé tělo strážím a přikázal jim ho pohřbít. Nato jsme všichni zamířili za generálem Bejem.

Démon 10.

Generál se s plukovníkem Varionou velice srdečně přivítal. Padli si kolem ramen a my na generálově tváři poprvé spatřili úsměv. Poté se plukovníka přeptal na zdraví a zda neutrpěl nějaké vážnější zranění.

Nato se obrátil na nás a slavnostně pronesl: „Pánové, kdybyste byli vojáky, nechal bych vás ihned povýšit. Takto vám musím alespoň poděkovat za vynikající práci, kterou jste odvedli. A též vám za ní slíbit přiměřenou odměnu.“

„Děkujeme za uznání, generále. Odměnu od vás rádi přijmeme,“ odpověděli jsme. Nemohli jsme si ale odpustit, abychom ještě nedodali: „Ovšem tou nejlepší odměnou by nám bylo urychlené vyslání vašich mužů do Balmory.“

„Ach, ano,“ povzdechl si generál a úsměv se mu z tváře opět vytratil. „Počítám s tím. Nepůjde to však dřív, než vybojujeme rozhodující bitvu. Kdy se uskuteční, to v tuto chvíli nedokážu předvídat.“

Nato už opět strohým vojenským tónem přikázal Varionovy: „Plukovníku, podejte mi hlášení o pohybu obrů a vašem zajetí.“

„Jistě, pane,“ přisvědčil plukovník. „Obři nás přepadli při průzkumu plání severozápadně od pevnosti. Bylo jich příliš mnoho a my se jim nedokázali ubránit. V bitvě jsem přišel o všechny své muže, jen já a jeden vojín jsme byli zajati a odvlečeni do jejich tábora v horách asi půl dne jízdy od pevnosti.

V táboře nás tvrdě vyslýchali. Snažili se od nás dozvědět podrobnosti o slabinách opevnění pevnosti, velikosti zdejší posádky a její výzbroje. Nic jsme neprozradili, pane, i když můj vojín nakonec své mlčení zaplatil životem.

Na druhou stranu jsme se od nich něco dozvěděli my. Mezi výslechy jsem zaslechl, že obři plánují přepadnout pevnost, a to už za dva dny. Jen co se do tábora stáhnou všechny jejich jednotky. Podle velikosti tábora odhaduji, že celkem na nás zaútočí přes dvě stě obrů.“

„A já jsem poslal do Skydy s kapitánem Reletem sedmdesát pět mužů!“ vyčítal si generál své rozhodnutí. „Budu je odtamtud muset ihned odvolat.“

„Na to nemáme čas, pane,“ namítl Variona. „Nevrátili by se dřív než za tři dny. Navíc i s nimi dáme dohromady všeho všudy pět set bojeschopných mužů. Na dvě stě sněžných obrů to patrně postačovat nebude.“

„Ty obry nám byl čert dlužen!“ zaklel generál. „Nemáme dost mužů, ani žádnou další posádku v okolí. Co podnikneme, plukovníku?“

Variona jen pokrčil rameny.

Generál Bej dlouho uvažoval a poté prohlásil: „Zbývá poslední možnost! Musíme požádat o pomoc krále Tauryona! Snad nás vyslyší.“

Pak promluvil opět k nám: „Pánové, měl bych pro vás ještě jeden úkol. Doufám, že mě vzhledem k okolnostem ani tentokrát neodmítnete.“

„Mluvte, generále,“ vybídli jsme ho, abychom se dozvěděli, co má za lubem.

„V horách na severovýchodě několik hodin jízdy odtud se nalézá menší království trpaslíků. S jejich králem Tauryonem udržujeme přátelské vztahy a sem tam si navzájem prokážeme menší službičku. Pojedete za ním a přesvědčíte ho, aby nám poslal na pomoc přinejmenším sto svých mužů.

Vymyslete si na místě cokoli. Třeba že je to v jeho vlastním zájmu. Když padne pevnost, budou chtít obři zabrat i jejich důl a s ním všechny ty jeho poklady. Každopádně se nesmíte vrátit s nepořízenou. Jinak pevnost padne.

Napíšu vám pro Tauryona dopis, aby vás vyslechl a hned vás nevyhodil. Jeho přízeň si však budete muset získat sami.“

Na rozdíl od prvního úkolu, kterým nás generál pověřil, při tomto by nám pravděpodobně žádné nebezpečí nehrozilo. O to více by však vyžadoval zapojení chytrosti a výřečnosti. A hlavně bychom při jeho plnění nesli mnohem větší díl zodpovědnosti za osud pevnosti.

„Vynasnažíme se krále Tauryona přesvědčit,“ prohlásili jsme, i když výsledkem naší snahy jsme si dopředu úplně jisti nebyli.

Generál Bej tedy sepsal dopis, ve kterém poukázal na výborné vzájemné vztahy a vyjádřil přání je i nadále rozvíjet. Ke konci pak nadnesl myšlenku společné obrany proti zlu. Tu by mohli hned i uvést v život obranou před obry, kteří se právě chystají zaútočit na pevnost.

Abychom nezabloudili, zakreslil nám generál přesnou polohu trpasličího dolu do naší mapy a doporučil i nejkratší cestu. Nakonec nás vybídl ke spěchu, protože čas pracoval proti nám.

Stejně jako předešlého dne jsme se poté odebrali vrchovatě se najíst a vyspat se. Za úsvitu dalšího den jsme vyrazili za trpaslíky.

Démon 11.

K trpasličímu dolu jsme přijeli v poledne. Navenek ho prozrazovala jen mohutná železná brána vsazená přímo do skály a cesta, která k ní vedla.

Zaklepali jsme na velké kruhové klepadlo v bráně. Chvíli jsme čekali, a když se stále nic nedělo, zaklepali jsme ještě jednou. Tu se v bráně prudce otevřelo malé okénko, z kterého na nás hleděl rozlobený obličej strážného. Zřejmě jsme ho vyrušili z jeho zaslouženého odpočinku.

Strážnému jsme okénkem předali dopis pro Tauryona a zároveň vyslovili přání, zda bychom králi směli sdělit podrobnosti osobně. Strážný něco zabručel, načež okénko v bráně opět zabouchl.

Brána zůstala zavřená několik dlouhých minut a my začali pochybovat, zda nám ji generálův dopis skutečně otevře. Jestli naopak krále Tauryona svým obsahem nepopudil. Nakonec se ale brána otevřela a my mohli vstoupit dovnitř. Koně a poníky jsme zanechali venku.

Dva strážní nás poté vedli bludištěm chodeb až do velkého sálu. Zde na vyvýšeném trůnu seděl Tauryon oděn ve zlatem vykládanou zbroj. Před ním po obou stranách postálo asi padesát dalších trpaslíků tvoříce k němu živou uličku.

Vprostřed této uličky jsme se zastavili a pronesli odtamtud na uvítanou: „Zdravíme veleváženého krále trpaslíků, Tauryona. Přinášíme vám nejsrdečnější pozdravy od zástupce našeho království v této oblasti, generála Azra Beje, velitele pevnosti Forsyth. Generál vám dále posílá dopis, ve kterém vás zdvořile žádá o pomoc při obraně pevnosti před nelítostnými obry.“

„Ano, ten dopis jsem četl,“ odpověděl Tauryon beze stopy zájmu. „A musím říci, že ač si dobrých vztahů s vaším královstvím vážím, bitky mezi vámi a obry se mě skutečně netýkají. Vyřiďte generálovi, že v této záležitosti zůstávám nestranný.“

Bej nás varoval, že přesvědčit Tauryona nebude jednoduché. Zatím jsme nevěděli, na jakou notu zahrát, abychom v něm probudili žádanou odezvu. Rozhodli jsme se proto hrát o čas. Snad nás něco napadne během rozhovoru.

„Dobrotivý králi, prosíme za prominutí, že jsme příliš zjednodušili poselství dopisu. Generál Bej nemá na mysli jednorázovou pomoc. Jeho záměrem je naopak dlouhodobá spolupráce na obraně obou našich království. Žijeme v nejisté době a společná obrana je vždy účinnější a levnější, než samostatná.“

„Muže být,“ připustil Tauryon. „Každopádně jak mám vědět, zda generál takto nemluví jen proto, že mu právě teče do bot? Jakou mám záruku vstřícnosti z jeho strany, až budou obři poraženi?“

„Mocný králi, z vlastní zkušenosti vás můžeme ubezpečit, že generál Bej svým závazkům vždy dostane. Je to velice zásadový člověk a plnění dohod je pro něj otázkou osobní cti.“ Trochu jsme si vymýšleli, ale v zájmu dobré věci.

„Zajímavé,“ poznamenal Tauryon suše. „Rád bych věděl, jestli ten váš generál je skutečně taková osobnost, že byste za něj dali i ruku do ohně.“

„Králi?“ otázali jsme se nechápavě.

„Náhodou tu mám jednu takovou nešťastnou záležitost, na které bychom si to mohli vyzkoušet.“

Začalo nám docházet, kam asi Tauryon míří. Chtěli jsme ho sice přesvědčit pouze slovy, na to jsme ale nestačili.

„Spravedlivý králi, bude-li to v našich skromných silách, jsme připravení dokázat vám výhodnost generálovi nabídky svými činy. Samozřejmě pod podmínkou, že pak vyslyšíte jeho žádost o pomoc pevnosti Forsyth.“
   
„Ujednáno,“ zaradoval se Tauryon. „Poslyšte tedy váš díl dohody. Nedávno se mí poddaní při prohlubování jedné ze štol probourali do prastaré síně, o které se nám dochovaly zprávy pouze ve starých pověstech. Přístup do ní byl před dávnými časy zavalen a v průběhu věků i zapomenuto její přesně umístění.

Síň je součástí naší minulosti a my bychom se o ní chtěli dozvědět více. Jenže ji nemůžeme prozkoumat. V síni přebývá nějaké dravé zvíře, které všechny mé poddané napadá. Nevíme, kde se tam vzalo, ani co je zač. Vy to zvíře najdete a zabijete.

Do síně vás doprovodí dva mí muži. Budou mi průběžně podávat zprávy, jak si vedete, a vy se na ně obracejte, budete-li cokoliv potřebovat. Do práce se můžete pustit okamžitě, jistě máte sami naspěch.“

V Tauryonově vyprávění se nám nezdálo hned několik věcí. Předně čím by se takové zvíře hluboko v podzemí živilo? Dále proč do té síně neposlal své muže? Ať se tam nacházelo jakékoli zvíře, oddíl srdnatých trpasličích válečníků by si s ním měl poradit. A pokud ne, jakou jsme ho měli oproti nim šanci přemoci?

A konečně, čím byla ona síň pro Tauryona natolik důležitá, že by kvůli ní klidně riskoval životy svých válečníků v boji s obry? Tedy v záležitosti, která se jej, jak sám řekl, vůbec netýkala.

Kvůli těmto nevyjasněným otázkám jsme z přiděleného úkolu neměli dobrý pocit. Záviselo však na něm, zda se pevnost podaří ubránit, nebo zda padne. Proto jsme s jeho splněním nakonec souhlasili.

Tauryonovi se nyní objevil v očích zvláštní žár. Jako by se na něco velice těšil. Hned určil dva strážné, kteří nás měli k síni dovést, a vybídl nás k jejich následování.

Démon 12.

Strážní nás vedli spletí chodeb až k místu, kde začínala úzká štola, o které mluvil Tauryon. Zde se zastavili a pokynuli nám, abychom do ní vstoupili sami. Oni prý jít dál nemohou. Byli bledí a neklidní. Očividně se báli.

Jako trpaslíka mě to pobouřilo. Ještě jsem neviděl příslušníka našeho druhu, který by svůj strach dával najevo před cizími lidmi. To se prostě na trpaslíka neslušelo. Abych jim předvedl, jak se mají chovat, vstoupil jsem do štoly jako první. A ostatní mě následovali.

Mířili jsme k síni a přitom přemýšleli. Věděli jsme už, proč do ní Tauryon neposlal své muže. Byli vyděšení a v boji by proto mnoho platní nebyli. O to víc nás začala trápit jiná otázka: Co mohlo jinak statečné trpaslíky tak hrozně vyděsit?

A mohlo to být vůbec něco skutečného? Tauryon se zmínil o pověstech, díky nimž se o síni zachovalo mezi trpaslíky povědomí. Pokud se v některé z nich vyprávělo o krvelačné zrůdě, která v síni přebývá a nelze ji přemoci, pak by to mohla být ta pravá příčina jejich strachu.

V tomto světle se nám jevil náš úkol o něco jasněji. Ony pověsti jsme neznali a tudíž jsme byli schopni přistupovat k možnému nebezpečí s chladnou hlavou. Díku tomu jsme mohli uspět i tam, kde by neuspěl ani celý oddíl trpasličích bojovníků. Závěry naší úvahy zněly velice rozumně a navíc nám dodávaly odvahy.

Došli jsme na konec štoly a v její pravé stěně spatřili proražený otvor. Vedl kamsi do velkého tmavého prostoru, tedy někam vysoko nad podlahu síně.

Připravili jsme si lano a hledali, kam bychom ho uchytili. Při tom jsme na konci štoly zahlédli něco lesklého. Posvítili jsme si tam a uzřeli žílu drahokamů.

Pomalu nám docházel pravý účel našeho úkolu. Tauryona samotná síň pravděpodobně vůbec nezajímala a ty řeči o poznání minulosti na nás měly jen zapůsobit. Šlo mu o drahokamy. Objevení oné síně mu naopak překazilo plány, protože jeho muži se sem teď odmítali vrátit a pokračovat v jejich těžbě. Jak jsme to názorně viděli na příkladu strážných.

Lano jsme přivázali ke skobě, která zde už byla do skály zapuštěná, a spustili se dolů do síně.

O její velikosti jsme si nemohli učinit ani hrubý odhad, protože naše lucerna dosvítila slabých deset sáhů okolo nás a konce síně jsme zdaleka nedohlédli. Avšak podle toho, jak hluboko jsme se do ní spouštěli, musela být obrovská. Vydali jsme se na její obhlídku.

Po pár krocích jsme na zemi spatřili pět mrtvých těl trpaslíků. Zřejmě se jednalo o první odvážlivce z řad kopáčů drahokamů, kteří se sem vypravili bezprostředně po proražení stěny síně. Nic zajímavého u sebe neměli a my pokračovali dál.

Odhadem tak v prostředku síně jsme narazili na další bojiště, tentokrát mnohem větší a starší. Místo těl zde ležely jen kosti asi tak padesáti trpaslíků. Z jejich šatstva zbyly jen cáry a  jejich zbraně napůl zrezivěly a napůl se rozpadly. Jelikož jsme nenalezli žádné jiné kosti, usoudili jsme, že trpaslíci zde byli na hlavu poraženi.

Právě tato bitva mohla dát podnět ke vzniku oněm pověstem o jakési zrůdě, která obsadila síň. Trpaslíci, jimž se podařilo z bitvy uprchnout, jistě podali svému tehdejšímu králi zprávu o neporazitelnosti nepřátel, se kterými bojovali. A ten, aby uchránil zbývající poddané, rozhodl o zavalení přístupu do síně.

Přemítali jsme nad minulostí a zároveň prohledávali bojiště, zda neobjevíme něco cenného. Byli jsme zhruba v jeho půlce, když jsme začali mít pocit, jako bychom se znovu ocitli ve zlém snu, který jsme už jednou prožili. Kosti všude kolem nás se pomalu sbíraly ze země.

Nepoučili jsme se z minulých chyb a proto jsme po chvíli ocitli v obklíčení padesáti trpasličích kostlivců. Na sebeobviňování ale nebyl nejlepší čas. Stáhli jsme se co nejblíže k sobě, abychom si vzájemně kryli záda, popadli zbraně a pustili se s kostlivci do boje.

Neměli brnění a jejich zbraně moc nevydržely. Přesto nás málem udolali svou desetinásobnou početní převahu. Vyvážit ji dokázaly  jen kouzla, která na ně jedno za druhým sesílali Milča s Bahňákem.

Nakonec jsme kostlivce pobili a jejich kosti rozprášili, kam jsme jen dokopli. Na další průzkum síně jsme však mohli zapomenout. Utrpěli jsme mnohá zranění a museli si je ošetřit a odpočinout si.

Vzpomněli jsme si na Tauryonova slova, že se máme obracet na strážné, pokud bychom cokoli potřebovali. Ustoupili jsme zpět do štoly a vrátili se až k chodbě, kde na nás čekali.

Když nás spatřili, vykřikli hrůzou. Museli jsme je ubezpečit, že jsme to skutečně my. Zabředli jsme jen do menší potyčky s jistými nepřátelskými silami, která se neobešla bez zranění na naší straně. Ale nejsou tak vážná, jak možná na první pohled vypadají.

Pokud bychom se mohli někde v klidu dát zase dohromady, budeme za chvíli v pořádku. Pak se do síně vrátíme a svou práci tam dokončíme.

Strážní nás zavedli do místnosti vyhrazené hostům a přinesli nám tam čisté obvazy a také jídlo na posilněnou. Poté se omluvili a běželi zpravit Tauryona, jak to s námi vypadá. Nic jsme nenamítali. Jistě na něj udělá dojem, že se skutečně snažíme a nasazujeme pro ty jeho drahokamy vlastní krk.

Pečlivě jsme si ošetřili zranění, trochu pojedli a zapili to léčivými lektvary ze svých zdrojů. Když se strážní stále nevraceli, uvelebili jsme se na postelích, které zde byly pro hosty přichystány. A ač to přímo nebylo naším úmyslem, chvilku poté jsme usnuli.

Démon 13.

Někdo s námi silně zatřásl a my se vzbudili. Byli to strážní. Prý nás nechali spát čtyři hodiny, protože jsme vypadali jako v posledním tažení. Ale teď už jsme museli vstávat.

Neochotně jsme opustili postele a v jejich doprovodu jsme se pomalu vraceli zpět do štoly a dále dolů do síně. Zde jsme zamířili rovnou k místu bojiště.

Trpasličí kosti jsme minule přesekali a rozptýlili do okolí, a proto jsme nepředpokládali, že by opět povstaly. Celé bojiště jsme si tak mohli nerušeně prohlédnout.

Mezi kostmi, starými hadry a zbraněmi jsme našli pár zlaťáků, stříbrný prsten a také pozoruhodně zachovalou a drahými kameny vykládanou dýku. Beze slova ji zabavil Kocour a fešácky si ji připnul na opasek. Nebránili jsme mu a raději jsme pokračovali v započatém průzkumu síně.

Netrvalo dlouho a dospěli jsme až na sám její konec. Nic dalšího jsme neobjevili a ani na nás nikdo další nezaútočil. Náš úkol se zdál být splněn. Nakonec nebyl tak těžký, jak jsme se zprvu obávali, zaradovali jsme se.

Už jsme se chtěli vrátit za Tauryonem, když nám došlo, že tu zřejmě něco nesedí. Co vlastně zabilo trpaslíky, kteří proti nám prve povstali? A to už Bahňák ucítil, že se k nám něco blíží. Ať jsme se však kolem sebe rozhlíželi sebevíc, nikoho jsme neviděli.

Byl jsem to já, kdo měl Bahňákův pocit potvrdit. A to na své vlastní kůži. Z ničeho nic mě něco mrazivého bodlo zezadu do levého ramene. Neovládl jsem se a vykřikl bolestí. Ostatní se po mně ohlédli, ale vůbec netušili, co se mi stalo.

Nato vykřikl Kocour. Na rozdíl ode mne ovšem údivem. Z té drahými kameny vykládané dýky se linula jasná modrá záře.

Bahňákovi začalo docházet, s čím že máme tu čest. Křikl na nás, že někde kolem mě se pohybuje neviditelný útočník. Je stvořen zlým kouzlem, a proto ho nemůžeme vidět. Ale máme štěstí, máme tu dýku. Kouzlo v ní nám pomůže. Kocourovi poté poradil, aby se pomocí té dýky pokusil neviditelného zaměřit a zasáhnout.

Kocour přiskočil ke mně a rychle dýku natáčel různými směry. Tam, kde se mu jevila nejjasnější, bodl. A skutečně ucítil, jak její ostří proniká něčím měkkým. Zajásal nad zásahem, čímž dal podnět Bahňákovi a Milčovi.

Oba na označené místo seslali několik svých blesků, jeden za druhým. Blesky kousek před Kocourem beze stopy mizely, aby pak zevnitř slabě osvítily obrysy neviditelného, jako by v něm vybouchly. Na malou chvilku jsme před sebou spatřili asi dva sáhy široký a sáh vysoký beztvarý oblak, který se vznášel půl sáhu nad podlahou síně.

Hyatt též nelenil a do míst, kde viděl onen oblak, začal zběsile sekat mečem. Sice se střídavým úspěchem, každopádně Kocourova dýka zanedlouho zcela pohasla.

Zvítězili jsme. A ani nás to nestálo mnoho sil a zranění. Nepočítáme-li v to moje rameno, které ukrutně bolelo a vůbec jsme s ním nemohl pohybovat. Možná jsme ale měli více štěstí než rozumu. Kdybychom nenašli onu kouzelnou dýku, nebo ji nedokázali účinně použít jako trpaslíci před námi, mohl nás čekat stejný osud jako je.

Mí druzi mi ošetřili rameno, načež jsme celou síň prošli ještě jednou dokola. To abychom se ujistili, že se v ní neukrývá ještě nějaké další překvapení. Kocourova dýka po druhé nepromluvila a my mohli síň s klidným svědomím opustit. Vrátili jsme se ke strážným a ti nás odvedli za Tauryonem.

„Velectěný králi, vámi zadaný úkol jsme splnili,“ prohlásili jsme slavnostně. „Vaše síň je zcela bezpečná. Žádné nebezpečí v ní už nehrozí.“

Tauryonovy zablýskly oči, ale nechtěl se radovat předčasně. „Rád bych vám věřil, pánové. Avšak jaký mi přinášíte důkaz? Kdybyste mi přinesli hlavu nějaké příšery, nebylo by o vašich slovech pochyb. Jenže jak vidím, nenesete mi nic.“

S tím jsme nepočítali. Jak jsme měli dokázat, že jsme zabili něco, co jsme ani neviděli?

„Spravedlivý králi,“ ujal se slova Bahňák, „nemohli jsme vám přinést žádnou hlavu, ani jinou část těla. To, co v síni zaútočilo na vaše muže, nebylo zvíře. Žádná krvelačná šelma by v síni nepřežila. Bylo to čisté zlo. Přesněji zlé kouzlo, které díky nám navždy pominulo. Nemůžeme vám o našich slovech podat žádný důkaz, můžete se však o nich přesvědčit. Vyberte nejstatečnější muže a pošlete je s námi zpět do síně. Zaručujeme se vám, že se vrátí živí a zdraví.“

Tauryon se zamyslel. „Dobrá, budu vám důvěřovat. Ale nepokoušejte se mě oklamat!“ pohrozil nám. „Nebo budete litovat.“

Nato určil tři statné trpaslíky, se kterými jsme se do síně vrátili.

Na jejich tvářích jsme zpočátku viděli přemáhaný strach. Jak jsme ale obešli půlku síně, jejich strach se postupně měnil v radost. Až se nakonec změnil v hrdost nad tím, že byli prvními trpaslíky, kteří se zde po tolika letech volně procházeli.

Démon 14.

Opět jsme stanuli před Tauryonem. Když mu naši průvodci potvrdili, že v síni je skutečně bezpečno, konečně nám uvěřil. A od té chvíle nám prokazoval mnohem větší úctu.

„Vzácní pánové,“ pronesl k nám s dojetím v hlase, „dnešek je pro celé naše království šťastným dnem. Dnem, kdy se obnovila spojitost mezi naší minulostí a naší přítomností a položily se tak hluboké základy pro rozkvět našeho království v budoucnosti. Abych vám vyjádřil svou vděčnost za to, že jste nám byli v tomto úsilí nápomocni, uspořádám hned na vaši počest opravdu bohatou hostinu.“

„Mocný králi, vaše pozvání na hostinu rádi přijímáme,“ odvětili jsme a snažili se vážit každé další slovo, abychom snad neurazili jeho pohostinnost. „Brzy se z ní ovšem budeme muset omluvit. Zdrželi jsme se u vás déle, než jsme původně zamýšleli, a nejpozději zítra za svítání se musíme vydat na cestu zpět do pevnosti Forsyth.“

„Ale to je velká škoda,“ pravil Tauryon naštěstí beze stopy lítosti v hlase. „Pokud však nedáte jinak, nemohu vás zde déle držet.“

„Děkujeme vám za pochopení. Chtěli bychom se ještě ujistit, že můžeme počítat s oddílem vašich mužů, jak jsme se dohodli.“

„Ale jistě, ovšem,“ řekl Tauryon pomalu a rozpačitě, jako by mu až nyní došlo, k čemu se zavázal. Pak ale rázně dodal: „Slovo krále trpaslíků platí. Ráno bude připraven oddíl čítající stovku mužů, který vám pomůže zahnat obry daleko na sever.“

Byli jsme sami se sebou navýsost spokojeni. A spokojen s námi bude i generál Bej, kterému už zítra přivedeme posily. Jen jsme doufali, že obři na pevnost zaútočí dle očekávání, to jest až třetí den od našeho odjezdu, což bychom měli akorát stihnout.

Hostina, která následovala, byla poněkud skrovnější, než jsme si ji z Tauryonových slov představovali. Přesto jsme se velice dobře najedli i napili. Uprostřed veselý jsme se pak omluvili a odebrali se do místnosti pro hosty.

Připadalo nám, že jsme spali jen pár minut, když nás strážní opět probudili. Venku prý začalo svítat, byl čas vyrazit. Sbalili jsme si věci, rozloučili se s Tauryonem a s oddílem po zuby ozbrojených trpaslíků jsme spěchali zpět k pevnosti.

Jelikož trpaslíci neměli koně, dorazili jsme tam až k večeru. Den sice už končil, ovšem v pevnosti stále panoval překotný ruch. Vrcholily v ní přípravné práce na útok obrů.

Oddíl trpaslíků jsme zatím zanechali na nádvoří a jejich velitele uvedli ke generálovi Azra Bejovi. Ten právě s plukovníkem Varionou probíral poslední pokyny na zítřejší bitvu.

Generál i plukovník se s velitelem trpaslíků přivítali a generál mu krátce poděkoval, že přispěchal se svými muži pevnosti na pomoc. Velitel ale nebyl na plané řeči, proto jen pokýval hlavou a hned se začal zajímat, jak je pevnost chráněná, kolik ji bude bránit mužů, kolik očekávají obrů a jaké jsou plány na obranu. Nato všichni tři zasedli ke stolu a nad plány opevnění se dali do závažné debaty.

My jsme u ní nebyli nic platní a tak jsme se odebrali nejprve do jídelny a pak na ubytovnu, abychom si na zítřek pořádně odpočinuli.

Za rozbřesku dalšího dne obři skutečně přitáhli. Bylo jich podle očekávání okolo dvou set a z jejich dupotu a válečnického řevu šel skutečně strach. Pevnost však byla na útok dobře připravena a vojáci odhodláni ji ubránit.

A ještě jsme tam byli my. Jako nevojáci jsme sice nepodléhali vojenskému velení a stáli tak mimo řady obránců. Průběh bitvy jsme ovšem pozorně sledovali a sami od sebe jsme se do ní vkládali tam, kde bylo nejvíce zapotřebí. Hlavně pak naši kouzelníci Bahňák a Milča za pomocí svých kouzel dokázali odvrátit nejeden hrozící průlom obrany pevnosti.

Přesto se v jednu chvíli zdálo, že obrana bude prolomena a pevnost nutně padne. V tom se však na planině před pevností objevil kapitán Relet se svými muži. Doslova v hodině dvanácté přispěchal ze Skydy a vpadl obrům do zad. V jejich řadách propukla panika a průběh bitvy to zcela zvrátilo.

Obři byli nakonec na hlavu poraženi a jejich zbytky následně rozprášeny po celém okolí. Bylo to velké vítězství. Zaplaceno však bylo i mnohými ztrátami. Z lidí a trpaslíků, kteří bránili pevnost, padla asi jedna třetina a další třetina byla raněna.

Během odpoledne generálovi zvědové sledovali pohyb zbylých obrů. Ti se nejprve stáhli do tábora, odkud jsme zachránili plukovníka Varionu. A odtud pak odtáhli daleko na sever. Vypadalo to, že alespoň na nějaký čas od nich bude pokoj.

V pevnosti zatím samovolně propukla oslava. Vojáci jásali, generál nechal vyvalit sudy s vínem a oslavu následně posvětil slavnostním projevem.

Démon 15.

„Vojáci!“ začal generál svou řeč. „Dnes jste se svou odvahou a udatností zapsali velkými písmeny do dějin našeho království. Bojovali jste ze všech sil a porazili jste nelítostné nepřátele. Mysleli si, že si nás budou moci podrobit. Že budou moci plenit naše města a zabíjet naše blízké. Vy jste jim však ukázali, že jim to nedovolíte. Alespoň dokud bude stát tato pevnost.“

Nato se celou pevností rozezněl radostný pokřik: „Huráááá!“

„Mí vojáci! Vzdejme nyní hold našim přátelům, chrabrým trpaslíkům, kteří nám v hodině nejtěžší přispěchali na pomoc. Mnozí z nich tu položili své životy, abychom společně mohli žít v míru.“

„Huráááá!“

„Poděkujme také kapitánovi Reletovi, který nešetřil sebe ani své muže a ve dne v noci spěchal až ze Skydy, aby zcela zvrátil výsledek této bitvy.“

„Huráááá!“

„A v neposlední řadě též poděkujme této malé skupince dobrodruhů,“ a generál ukázal na nás, „kteří, ač civilisté, osvobodili plukovníka Varionu ze zajetí a zasloužili se o navázání úzké spolupráce s našimi přáteli, trpaslíky.“

„Huráááá!“

V té chvíli jsme byli nevýslovně hrdí, že jsme mohli svými skromnými silami, avšak zásadní měrou, přispět k tomuto slavnému vítězství.

„Vojáci! Bitva skončila! Oslavujte!“

Generál Bej dokončil svůj proslov a veselí propuklo naplno.

Ovzduší radosti a bezstarostnosti nás na chvíli zcela pohltilo. Až po dvou třech pohárech vína jsme se upamatovali na hlavní důvod naší přítomnosti zde a požádali Beje o rozhovor.

„Generále, byla to krásná řeč. Opravdu. Moc vám děkujeme, že jste nás v ní též zmínil. Nicméně, chtěli jsme si s vámi promluvit o něčem trochu jiném. Slíbil jste nám něco vykonat, až budou obři poraženi. Nezapomene na to?“

„Ach, ano, ty posily pro přítele Hlerana!“ zalovil generál v paměti. „Dobře, že jste mi je připomněli. Ještě jsem nad tím sice neměl čas přemýšlet, každopádně kvůli těm zatraceným obrům jsme se dost zdrželi. Řekl bych, že otálet s pomocí byť jen o den déle by už bylo trestuhodné. Neprodleně proto vydám pokyny, aby muži, které nyní můžeme postrádat, byly připraveni odjet do Balmory hned zítra ráno. Spokojeni?“

Rozzářili jsme se radostí a horlivě přikyvovali na znamení naprostého souhlasu. Bej se jen pousmál, načež se odebral za svými povinnostmi, ke kterým mu právě přibyla další. A my jsme se konečně mohli naplno ponořit do víru veselí spolu s vojáky a trpaslíky.

Kromě vítězství nad obry jsme k oslavě měli ještě jeden dobrý důvod. Úkol, kterým nás zavázal místodržící Hleran a kvůli kterému jsme podstoupili tolik nebezpečenství, bude zítřkem dovršen.

Jak generál Bej slíbil, tak se stalo. Když jsme druhý den ráno vstali, oddíl čítající sto jezdců už byl připraven vyrazit. Velel mu osvědčený kapitán Relet.

Hned jsme zašli za generálem, abychom mu poděkovali. A při té příležitosti jsme se s ním i rozloučili. Jakmile se nasnídáme, měli jsme v úmyslu vrátit zpět do Balmory. Generál nám nabídl, že se můžeme přidat k vojákům, což jsme ovšem zdvořile odmítli.

Počítali jsme s tím, že kapitán Orethy nás už bude netrpělivě očekávat v přístavu kousek od pevnosti. A spolu s ním i opravený Bystrý jeseter. Na jeho palubě se nám bude cestovat o mnoho pohodlněji a navíc rychleji. Vojáci na koních budou muset Jezero zdlouhavě objíždět podél jeho východního břehu, kdežto my poplujeme přímo.

Jezdci krátce nato odjeli a my si zašli do jídelny pro něco k snědku. Od jídla nás po chvíli vytrhly hlasité bojové výkřiky. To se udatní trpaslíci vydali na pochod zpět do svého dolu. Ztichlou pevnost jsme nakonec opustili i my.

Ještě, než jsme dospěli k přístavu, tryskem nás na koni dohnal generál Bej. Pokud nám to prý nebude vadit, rád by nás do Balmory doprovodil.

Když oddíl vedený kapitánem Reletem z pevnosti odjel, konečně si našel trochu času, aby mohl popřemýšlet o souvislostech Hleranovi žádosti. Hleran věděl, že je pevnost v ohrožení. Bej mu v tomto smyslu poslal několik zpráv. Nebylo tedy pravděpodobné, že by Hleran chtěl odvelet část jejích obránců jen kvůli nějakému mlhavému podezření. Musel mít o spiknutí proti jeho osobě skutečně závažné důkazy.

Tato úvaha vedla Beje k rozhodnutí. O bezpečnost svého přítele se musí zasadit osobně, stejně tak i o odhalení onoho spiknutí. Urychleně předal velení nad pevností plukovníkovi Varionovi a rozjel se za námi s tím, že si podobně jako my zkrátí cestu plavbou po Jezeře.

Kapitán Orethy nás v přístavu skutečně očekával. Za dobu, kdy jsme se neviděli, stačil dát Bystrého jesetera jaksepatří do pořádku. A očividně stihl doplnit i své rumové zásoby. Jen co jsme se nalodili, už začal rozdával sklenky, jak on říkal, pro zahřátí. A nestrpěl žádné výmluvy.

Zavdat si s ním musel i samotný generál Bej, který nám pak v opilosti začal líčit vskutku pozoruhodné historky z válečných výprav, které svého času podnikl s dnešním místodržícím Hleranem.

Démon 16.

Tři dny plavby uběhly jako voda. Ani jsme pořádně nestačili vystřízlivět a Bystrý jeseter už kotvil v Suranu.

Rozloučili jsme se s kapitánem Orethym a štědře mu zaplatili za jeho služby. Však měl kvůli nám nemalá vydání. Kapitán nás na oplátku ubezpečil, že se na něj můžeme kdykoli obrátit, až zase budeme cestovat na druhý břeh Jezera.

Naše první kroky na pevné zemi vedly do nejbližší hospody. Po těch třech dnech ztrávených v kapitánově společnosti jsme nutně potřebovali doplnit tekutiny a také minerály.

Hospodu jsme nalezli kousek za přístavem. Vstoupili jsme dovnitř a právě si vybírali, kam se usadíme, když naši pozornost upoutala postava sedící v příšeří v rohu místnosti. Mávala na nás a ukazovala na volné židle u jejího stolu. Popošli jsme k ní blíž, abychom si ji lépe prohlédli. A on to náš přítel Ilmiril!

„Buď zdráv, Ilmirile,“ pozdravili jsme ho. „Tebe bychom tu nečekali. Copak tě sem přivádí?“

„Ale to víte. Při mém povolání musím mít přehled, co se kde děje,“ odpověděl Ilmiril rozverně. „Často objíždím okolní města, mluvím s lidmi a ptám se jich na různé věci. Občas narazím na zajímavou informaci a tu pak výhodně prodám dál.“

Postupně jsme si k jeho stolu přisedali a on si až nyní všiml, že mezi námi je i nějaký důstojník v uniformě. Najedou zmlknul a nedůvěřivě si Beje prohlížel.

Generál vytušil, odkud vítr vane, a podotkl směrem k nám: „Pánové, nepředstavíte nás?“

„Ach, ano. Generále, toto je náš přítel z Balmory, Ilmiril. Je to …, on se živí jako …,“ nemohli jsme rychle nalézt ta správná slova, abychom Ilmirila neuvedli v pro něj nepříznivém světle.

„Drobný živnostník,“ přispěchal nám Ilmiril na pomoc.

„Ano, drobný živnostník,“ zopakovali jsme po něm. „Ilmirile, představujeme ti generála Azra Beje, velitele pevnosti Forsyth.“

„Těší mě, Ilmirile,“ řekl generál přátelsky. „Co se mě týče, nemusíš se znepokojovat. Nejsem zde, abych činil potíže drobným živnostníkům jako jsi ty.“

Ilmiril se jen chabě pousmál.

„To je pravda,“ přitakali jsme. „Generál přijíždí navštívit svého přítele a místodržícího v Balmoře, Gindrala Hlerana.“

Ilmiril se na nás překvapeně zadíval a poté opatrně pronesl: „Je mi líto, generále, ale zřejmě budu první, kdo vám tu smutnou zprávu sdělí. Váš přítel je po smrti.“

Nemohli jsme uvěřit vlastním uším. Snad jsme nepodstoupili všechna ta nebezpečenství jen proto, abychom nakonec přijeli pozdě! „To není možné, Ilmirile! Ani ne před dvěma týdny jsme s ním hovořili a nic mu nescházelo. Teď přece nemůže být mrtvý!“

„Je to bohužel tak,“ nenechal se Ilmiril zviklat.

Na generálovi bylo vidět, že ho zpráva o smrti přítele opravdu zasáhla. Byl to ale voják každým coulem. Místo aby se podal citům, zatvrdil se a vyrazil do protiútoku.

„Jak jsem pochopil, Ilmirile, máš přístup k informacím, ke kterým se každý nedostane. Chci, abys mi o Hleranově smrti pověděl vše, co o ní víš,“ přikázal mu.

Ilmiril se zprvu nemohl rozhodnout, zda je oprávněn předávat informace získané z důvěrných zdrojů zástupci ozbrojených sil. Nakonec však usoudil, že je to ve vyšším zájmu a v takovém případě může učinit výjimku.

„Mnoho o tom nevím, generále,“ předeslal. „Úředně potvrzenou příčinou Hleranovy smrti je celkové vyčerpání v důsledku velkého pracovního vypětí a nedostatku odpočinku.“

„Větší nesmysl jsem ještě neslyšel,“ zavrčel generál.

„Úmrtní list vystavoval doktor Galthragot, který je znám jako čestný člověk,“ namítl mu Ilmiril.

„Dobrá, dobrá. Vezměme to tedy z opačné strany. Komu Hleranova smrt nejvíce prospěla?“

„Patrně bývalému kancléři Ienovi Sarandovi, který se po Hleranovi ujal úřadu místodržícího. A také Sarandově pravé ruce, plukovníkovi Danderu Selarovi, veliteli balmorské posádky. Sarandas ho dosadil na své bývalé místo kancléře. Oba, Sarandas a Selaro, jsou nyní nejmocnější muži v Balmoře.“

„Věc je tedy jasná,“ shrnul generál a tón jeho hlasu nabýval na vášni. „Podle mě Hleran padl za oběť vražednému spiknutí, jehož cílem bylo uchvátit úřad místodržícího. Jako hlavního strůjce spiknutí vidím Saranda, vykonavatelem vraždy pak Selara. A nesmím zapomenout na ctihodného Galthragota, který to celé kryje. Až přijedou mí muži, proniknu s nimi do Balmory, zmíněné pány pozatýkám a donutím je k přiznání.“

„Zadržte, generále!“ vykřikli jsme úlekem. „Nemůžete s vojáky vtrhnout do Balmory. Je-li vaše úvaha správná, Sarandas se Selarem se vám bez boje nevzdají. Pošlou proti vám celou balmorskou posádku a v ulicích se strhne krutá bitva. Zahyne při ní spousta nevinných lidí!“

„Nepoučujte mě, co můžu a co ne!“ utrhl se na nás generál. „Jsem
voják a vím, co je má povinnost!“

Představa Balmory proměněné v bojiště nás děsila. Byl nejvyšší čas vymyslet něco chytrého.

Brána 01.

Byla půlka měsíce ledna a my se nudili. Naše služby nikdo nepotřeboval a ani my sami o žádné práci nevěděli. Na tak malém prostoru, jakým byl Ilmirilův domek, jsme si brzy začali lézt na nervy. Abychom předešli hrozícím rozepřím, snažili jsme se zabavit, jak jsme jen dovedli.

Hyatt si jako obvykle zařídil dobrovolnické služby u hradní stráže. Tam si alespoň občas mohl užít trochu opravdové chlapské zábavy. Já jsem byl povětšinou zalezlý s Ranisem ve sklepě, který nám sloužil jako alchymistická laboratoř. Až se nám ostatní posmívali, co tam spolu asi můžeme celé dny dělat. Dároš se sbalil a raději odjel na menší loveckou výpravu. Ještě předtím ale navštívil místního krejčího, aby mu z kůže zlaté lišky, kterou byl podarován v minulém dobrodružství, spíchl slušivé rukavice. Měly být hotové, až se vrátí.

Kóža pravidelně docházela do zlodějského cechu, kde se po nedávném přijetí seznamovala se svými budoucími kolegy a úkoly, jež bude plnit. Korour si nemohl ujít příležitost a se vším jí ochotně pomáhal. Bahňák pro změnu navštěvoval cech kouzelnický. Občas si zašel odpočinout do knihovny, kde bloumal mezi regály zaprášených knih a snažil se nalézt něco zajímavého.

Takto uběhlo několik dlouhých týdnů. Skoro jsme již ztráceli naději, že se ještě někdy vydáme na další dobrodružnou výpravu. Až jednoho dne Bahňákovi přišlo pozvání k přátelskému posezení od samotného Radaryse, což v našich řadách vyvolalo oprávněnou vlnu vzrušení. Vždyť přesně takto započalo naše minulé dobrodružství.

V určenou hodinu se Bahňák dostavil do kouzelnického cechu a vstoupil do Radarysovy pracovny. Radarys na něj již čekal a hned ve dveřích se s ním přivítal. Poté ho usadil do pohodlného křesla a nalil mu sklenku archivního vína. Takové zacházení si Bahňák nechal líbit. Radarys, ostatně jako všichni starší kouzelníci, obvykle takový nebýval. Jen když potřeboval něco nad rámec běžných povinností.

Zatímco Bahňák spokojeně upíjel ze sklenky, Radarys ze stolu před ním zvedl jakousi starou knihu. Chvíli si v ní mlčky listoval, načež ji podal Bahňákovi.

„Toto je důvod, proč jsem tě dnes pozval. Víme, že i přes tak mladý věk se ti dostalo zvláštní výsady navštívit místa, která zůstávají skryta i mnohem starším kouzelníkům. V cechu právě pátráme po jistých objektech, které jsou vyobrazeny v této knize. Pokud bys v některé z kreseb poznal něco, co jsi viděl na vlastní oči, velice bys nám s tím pomohl. S prohlížením nemusíš pospíchat. Času máš, kolik budeš chtít. Důležitý je výsledek.“

Bahňák odložil víno a se zvědavostí knihu otevřel. Rád by se dozvěděl, co tak významného v knize stojí, ale textu při nejlepší vůli neporozuměl. Byl tak nucen zaměřit se skutečně jen na ony kresby. Ty většinou přestavovaly sochy. Byly zde ale i další objekty nejrůznějších tvarů, o jejichž smyslu Bahňák neměl nejmenšího ponětí.

Probíral se knihou již nějakou chvíli, když radostně vykřikl: „Tu sochu jsem již viděl!“

„Velmi dobře,“ pochválil ho Radarys, hned jak zjistil, o jakou se jedná. „Pamatuješ si, kde přesně to bylo?“

Bahňák v duchu probíral všechna naše dobrodružství a snažil se ji správně zařadit. Nakonec si vzpomněl: „Bylo to v podzemí jednoho statku blízko Suranu. Cech jsem o něm informoval v souvislosti tajnou jednotkou vlkodlaků, která se v něm usídlila.“

„Ach, ano,“ rozvzpomněl se zase Radarys. „Tvé hlášení jsme tu, tuším, měli. Mám ale dojem, že se nepotvrdilo. V celém okolí jsme na žádné vlkodlaky nenarazili.“

„To není možné,“ bránil se Bahňák. „Vždyť nás málem zabili!“

„Bylo vás tam tedy víc?“ zeptal se Radarys, jako by Bahňákovu námitku přeslechl.

„Jistě,“ přitakal Bahňák. „Vypravili jsme se tam všichni, celá naše skupina.“

„Ano, ano, málem bych zapomněl. Ta vaše skupina. V tom případě bude asi lepší, aby u našeho rozhovoru byli přítomni všichni. Zde by se to ale příliš nehodilo. Vyřiď svým přátelům, že je dnes večer zvu k sobě domů. Společně se navečeříme a poté bych si od vás vyslechl všechny podrobnosti, které se vám v souvislosti s tou sochou vybaví. Máte celé odpoledne, abyste si na vše vzpomněli. A nyní si doprohlédni zbytek knihy, jestli tam neobjevíš ještě něco.“

Bahňák ale v knize již nic povědomého nenalezl. A když dopil víno, Radarys se s ním rychle, i když zdvořile, rozloučil.

My ostatní jsme v Ilmirilově domku netrpělivě čekali, s čím se Bahňák od Radaryse vrátí. Trochu nás zklamalo, že mu šlo jen o popis nějaké sochy, které jsme navíc tváří v tvář nevěnovali příliš pozornosti. Měli jsme v tu chvíli jiné starosti. Na druhou stranu se nám nepoštěstilo zrovna často, aby nás tak významný kouzelník hostil vybranými lahůdkami a víny skvělých ročníků.

Místo přemýšlení o soše jsme proto celé odpoledne věnovali úpravě svého zevnějšku ve snaze projevit Radarysovi svou upraveností náležitou úctu. Bahňák s Kóžou se dlouze drhli v kádi s vodou a pak se nemohli rozhodnout, které šaty si mají při této sváteční příležitosti obléci. My ostatní jsme se spokojili s umytím obličeje, zastřižením vousů a vlasů a vypráním jediných šatů, které jsme vlastnili. Když se setmělo, v povznesené náladě jsme vyrazili za Radarysem.

Brána 02.

Byli jsme na cestě do hotelu, ve kterém jsme Radaryse navštívili posledně, když nás Bahňák zarazil. Radarys v tom hotelu prý již nějakou dobu nebydlí. Se svým bratrem Radaranem koupil vlastní dům na hlavním náměstí. Zahnuli jsme tím směrem a sázeli se mezi sebou, jaký že si to asi pořídili.

Neuhodl nikdo. Bahňák nás zavedl ke skoro největšímu a nejhonosnějšímu paláci na náměstí. Kouzelničtí bratři si očividně dost polepšili. Zřejmě úměrně tomu, jak vzrostl jejich význam a váženost v novém kouzelnickém cechu.

Zabušili jsme na vstupní dveře. Namísto jednoho z bratrů nám přišel otevřít sluha. Postaral se nám o svršky a zavedl nás do prostorné jídelny. Zde již seděl náš hostitel, jeho bratr a ještě jeden kouzelník, kterého Bahňák znal od vidění. Jmenoval se Kasius. Všichni tři spolu o něčem vášnivě hovořili. Jakmile si nás všimli, okamžitě zmlkli a jali se s námi vítat. Radarys nám nabídl sklenky s vínem a poté všechny vyzval, aby zasedli ke stolu.

Naše představy o slavnostní tabuli se splnily mírou vrchovatou. S uspokojením jsme sledovali, jak nám sluha nosí další a další chody těch nejvybranějších lahůdek, jaké jsme kdy měli možnost ochutnat. Kouzelníci si věru nežili špatně. Tak bychom se chtěli jednou mít i my!

Když jsme uspokojili své chuťové pohárky a vrchovatě nasytili žaludky, přesunuli jsme se do salónku. Usadili jsme se zde do křesel, Radarys nám nechal nalít ostřejšího vína pro dobré trávení a zájemcům nabídl tlusté doutníky. Popíjeli jsme, pokuřovali nebo jen tak spokojeně posedávali. Byl to ten pravý okamžik pro vážnější rozhovor.

Slova se ujal Kasius: „Přátelé, budu asi mluvit za všechny, složím-li našemu hostiteli poklonu za pohoštění, které pro nás připravil. Bylo skutečně vynikající. Avšak nenechme se již rozptylovat pomíjivými věcmi a soustřeďme se na to, kvůli čemu jsme se tu dnes sešli.

Není tomu dlouho, co se mi podařilo objevit velice vzácnou knihu pojednávající o kouzelných artefaktech. Nebudu zastírat, že o artefaktech, o jejich výskytu a použití, toho mnoho nevíme. Znalosti a dovednosti našich předků staletími upadly v zapomnění a my se z nich dnes dozvídáme pouhé útržky. A to ještě s obtížemi.

Je to o to horší, že se náš nepřítel, jak víme od našich zpravodajců, snaží o zásadní průlom právě na tomto poli. V této chvíli již mohl ve výzkumu značně pokročit, což by pro nás pochopitelně mohlo mít velice neblahé důsledky. V zájmu zachování vyrovnanosti sil proto musíme spojit své úsilí a věnovat této věci mimořádnou pozornost.“

Na tomto místě Kasius učinil dramatickou pauzu, aby si všichni přítomní uvědomili závažnost situace. Nato si odkašlal a pokračoval: „Ve zmíněné knize je popisováno několik artefaktů, které by mohly naši pozici výrazně vylepšit. Pokud se s nimi ovšem naučíme pracovat. Naneštěstí se v ní ale neuvádí, kde bychom je mohli najít.

Radil jsem se Radarysem, kdo by nám mohl v hledání pomoci, a řeč přišla mimo jiné na vás, protože vám občas svěřuje úkoly, které mohou vykonat jen vysoce spolehliví a zkušení dobrodruzi. Zbytek již znáte. Ještě snad doplním, že socha, kterou kolega Bahňák v knize označil, má chránit velice významnou Svatyni Ohně.

Tolik tedy na úvod. Nyní bychom od vás chtěli slyšet podrobný popis té sochy, který bychom mohli srovnat s tím, co se píše v knize, a tak Bahňákovu domněnku potvrdili. A dále pak vyčerpávající popis samotné Svatyně. Pusťte se do toho.“

Brána 03.

Po Kasiově vzletné řeči jsme upadli do hlubokých rozpaků. Kouzelníci si od nás zřejmě slibovali zodpovězení mnohých otázek, jenže my jim nemohli sdělit více, než již sami věděli. Projevenou důvěru, stejně jako vynikající večeři, kterou jsme snědli, jsme ale cítili jako závazek, jemuž je třeba dostát. Nemohli jsme nyní jen sedět a zarytě mlčet, museli jsme alespoň projevit snahu a dobrou vůli pomoci.

Nejvíce odvahy k tomu sebral Bahňák. Nechtěl si před kouzelníky uříznout ostudu větší, než bylo nevyhnutelné, a z nás všech asi nejlépe ovládal umění skrýt nepříjemnou pravdu do přijatelného hávu.

„Jestli dovolíte,“ začal trochu nejistě, „rád bych to vzal po pořádku. Bude tomu skoro půl roku, co jsme zde v Balmoře pátrali po původci jistých záškodnických činů. Stopa, kterou jsme v této souvislosti sledovali, nás přivedla do malé vesničky poblíž Suranu. Jak se následně ukázalo, za vším stála elitní jednotka našeho nepřítele – vlkodlaci. Ti si na statku u vesničky zřídili tajnou základnu.

I přes hrozící nebezpečí jsme prozkoumali rozsáhlé sklepní prostory pod statkem a mimo jiné objevili schody, které ke statku jako by nepatřily. Byly o mnoho starší a vedly hluboko pod úroveň jeho sklepení. Ač se nám nedostávalo času, byl to natolik závažný objev, že jsme se po nich rozhodli sestoupit a zjistit, co se v podzemí ukrývá. Právě tam dole jsme narazili na sochy, které jsem poznal v knize. Byly dvě a po obou stranách střežily přístup do jedné chodby. Na každého, kdo se mezi nimi pokusil projít, sesílaly blesky.“

To bylo asi tak vše, co jsme o sochách dokázali říci. K našemu překvapení ale Bahňák neskončil.

„S vlkodlaky jsme měli tu čest se setkat již několikrát, vždy na místech nějakým způsobem se vztahujícím k dávné minulosti. Po našem soudu není ani v tomto případě náhodou, že si pro svou základnu zvolili právě toto místo. Naopak jde o jasný záměr zajistit si do onoho podzemí snadný přístup s úmyslem nerušeně se zde věnovat zkoumání například těch soch, o které projevujete zájem i vy. Tím bychom chtěli potvrdit podezření, že se nepřítel věnuje výzkumu prastarých kouzelnických technik, o čemž jste se zmínili v úvodu.“

Bahňák dokončil myšlenku a na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv. Podařilo se mu pronést řeč srovnatelnou s tou Kasiovou a ještě nenápadně odvedl pozornost k jinému tématu. Byli jsme na něj právem hrdí.

„To je velmi zajímavé, co říkáš,“ pokýval Kasius uznale hlavou. Zmást se ovšem nenechal. „Než ale přikročíme k obecnějším závěrům, které jsi nastínil, musíme si nejprve ujasnit, zda jste opravdu objevili sochy popisované v knize. K tomu potřebujeme vědět, z jakého jsou materiálu, jaké barvy, jejich velikost, odhadované stáří, množství kouzelné síly a další důležité údaje.“

Ač se Bahňák snažil, kouzelníci byli příliš chytří na to, aby se mohl odpovědi vyhnout. Přesto se nevzdával naděje, že se mu podaří podat pravdu pokud možno bezbolestně.

„Víte,“ navázal opatrně, „v tom podzemí byla naprostá tma jen slabě prosvětlovaná naší lucernou. Navíc jsme, jak jsem již předeslal, měli velice naspěch, aby nás tam vlkodlaci nepřekvapili a my se tak neocitli v pasti, odkud by nebylo úniku. A konečně jsme se tam střetli s neviděnými, které jsme nedokázali přemoci a museli před nimi utéci do bezpečí.“

Bahňák se nadechoval k další oddalující úvaze na téma našeho hrdinství tváří v tvář nepřátelské přesile, když ho Kasius pobaveně přerušil.

„Z naléhavého tónu, jakým vyslovuješ svá slova, by si jeden špatně vyložil, že nás chceš připravit na nějakou nepříjemnou zprávu. Třeba, že o těch sochách vůbec nic nevíte.“ Jak byl Kasius ještě v dobré náladě, přišlo mu to docela vtipné a srdečně se tomu zasmál. Ostatní kouzelníci se k němu přidali.

Smích kouzelníků ale Bahňáka v jeho úsilí zcela ochromil. Již neměl ani sílu ani chuť chodit dále okolo horké kaše. Pokud kouzelníci chtěli slyšet pravdu bez obalu, měli ji mít. „Bohužel je to přesně tak,“ připustil Bahňák.

Brána 04.

Nastalo hrobové ticho. Bahňákova poslední slova na kouzelníky zapůsobila jako ledová sprcha. Výraz jejich tváří se v rychlém sledu měnil z pobaveného na překvapený, z něho na rozčarovaný, až se ustálil na konečném znechuceném.

Dlouhé mlčení přerušil až Kasius, který shrnul nabyté poznání do jediné otázky: „Může mi někdo vysvětlit, proč tu s nimi marníme čas?“

„Občas nám bývají užiteční,“ zastal se nás, či spíše sám sebe, Radarys.

„Ale teď jsou nám k ničemu!“ vykřikl Kasius podrážděně.

Z obratu, jaký vzala naše návštěva, jsme třikrát nadšeni nebyli. Ještě před chvílí jsme pro kouzelníky byli partnery v hovoru, nyní nás již zcela nepokrytě přehlíželi. Pokusili jsme se tento nepříznivý vývoj zvrátit poukázáním na naše silné stránky.

„Sice jsme vám nemohli zodpovědět všechny vaše otázky, přivedli jsme vás ale na stopu hned dvěma kouzelným sochám, o jejichž existenci jste zatím nevěděli. Zda vám budou v probíhajícím výzkumu k užitku, nejlépe posoudíte sami přímo na místě. My k tomu můžeme přispět již jen tím, že vás k sochám dovedeme, abyste nemuseli ztrácet čas jejich hledáním.“

„Správně,“ zaradoval se Radarys, že se k vzniklé situaci, na které měl velký podíl, naskytlo pro obě strany přijatelné řešení. „Stejně by ses tam, Kasie, musel vypravit osobně, přinejmenším abys vše ověřil. Využijeme tedy nabídku našich hostů a dále je požádáme, aby se na místě postarali o tvou bezpečnost. Budeš se tak moci věnovat zkoumání naprosto nerušeně.“

„To myslíš vážně?“ zahromoval Kasius. „Podle jejich vlastních slov si s obránci toho podzemí neporadí.“

„Hm, možná kdyby tě tam doprovodil ještě Radaran,“ uvažoval Radarys nahlas. „S ním bys byl v naprostém bezpečí.“

„Slyším dobře?“ zamračil se dosud klidný Radaran. „Nechceš po mně doufám, abych řešil tvé průšvihy? Když jsi to celé zmotal, čekal bych, že uznáš svou chybu a pojedeš tam sám! Na těch pár neviděných stačíš a navíc můžeš být užitečný při výzkumu.“

A to se již naštval i Radarys. „Na rozdíl od tebe se Kasiovi alespoň snažím pomoci! Pokud je ti něco takového zatěžko, tak s ním samozřejmě rád pojedu. Ty se mi ale postaráš o moje miláčky, aby tu zatím nestrádali hlady.“

„Cože?“ vytřeštil Radaran oči. „Vždyť víš, jak se těch tvých potvor bojím! Co když mě kousnou? Jestli ano, pak si můžeš být jistý, že se neudržím a uškvařím je zaživa!“

Kouzelníci sice byli velice chytří, přesto, jak jsme měli možnost vidět, trpěli osobními vrtochy a profesní nevraživostí stejně jako obyčejní lidí. Po proběhlé výměně názorů byli jeden na druhého naštvaní, nejvíce pak samozřejmě na nás. Div, že vzduchem ještě nelétaly blesky.

V zoufalé snaze zmírnit napětí jsme se opatrně zeptali, kdy můžeme počítat s tím, že se vydáme na cestu.

„Zítra ráno!“ vyštěkli po nás jako jeden muž.

To byla poslední kapka. Pokud bychom s kouzelníky setrvali i nadále v jedné místnosti, zajisté jsme si koledovali o nějakou újmu na zdraví. Koktavě jsme se omluvili, že v tom případě se musíme jít domů připravit, a co nejrychleji jsme se odebrali k východu.

Druhého dne ráno jsme se dostavili před kouzelnický cech. Byli jsme rádi, že zase máme nějakou práci, mohlo by k tomu však dojít za příznivějších okolností. Bahňák vešel dovnitř a my zatím přemýšleli, v jaké asi budou kouzelníci náladě dnes a zda vyrazíme hned, nebo nás nechají velkopansky čekat.

Kupodivu neuběhlo ani pár minut a Bahňák nám otevíral dveře do dvora. V něm stály dvoje zapřažené sáně. Na jedny právě Kasius s Radarysem ukládali dvě objemné truhlice a netvářili se při tom nijak naštvaně. Dokonce jak nás zahlédli, pokynuli nám, abychom si své věci uložili na ty druhé sáně.

Bylo to od kouzelníků skutečně pozorné, že na nás se sáněmi pamatovali. Zadoufali jsme, že nedorozumění včerejšího večera je šťastně zapomenuto a kouzelníci se k nám budou chovat, jako by se nic nebylo přihodilo. I s nimi nás bylo dohromady sedm, Bahňák bude chtít jet na sáních s Kasiem a Radarysem a my čtyři se vejdeme pohodlně na ty druhé. Hned jsme měli lepší náladu a těšili se, jak si jízdu báječně užijeme.

Radovali jsme ovšem předčasně. Když si Bahňák chtěl ke kouzelníkům přisednout, vykázali ho do našich sání s tím, že potřebují jedny jen pro sebe. Byly to divné počty. Nás pět se mělo tísnit, zatím co oni dva se budou rozvalovat. Štěstí, že Kóža měla štíhlé boky, takže jsme se tam nakonec nějak namačkali. Pohodlné to ale nebylo.

A asi ani nemělo. To, co se nám na první pohled jevilo jako projev dobré vůle, byla ve skutečnosti obyčejná vypočítavost. Kouzelníci dost spěchali. Proto nás nenechali čekat a vyrazili jsme téměř okamžitě. A sáně nám opatřili jen proto, abychom je pěšky nezdržovali.

Alespoň jsme si tedy hned na začátku ujasnili, na čem s nimi jsme a co od nich můžeme očekávat, což bylo velice důležité. Pokud by na této výpravě mělo jít do tuhého, mohli jsme se podle toho zařídit.

Brána 05.

Po třech dnech jízdy a za neustálého měnění si míst, aby nám nezdřevěněly všechny údy v těle, jsme se dostali téměř na dohled od Suranu. Sjeli jsme z cesty a zamířili na jih, k vesnici.

Toho dne nám ale nebylo dáno dojet až do ní. Na pláních mezi Suranem a vesnicí nás brzy zastihla silná sněhová bouře. Kvůli hustému sněžení nebylo vidět ani na pár kroků před sebe a my tak byli nuceni zastavit a počkat, až se bouře přežene. Jinak hrozilo, že zabloudíme, anebo si přinejmenším zajedeme pořádný kus špatným směrem.

Abychom se trochu ochránili před povětrností, pokoušeli jsme se, po vzoru seveřanů, postavit si ze sněhu iglú. Neměli jsme ale s jeho stavbou dostatek zkušeností a když se nám zhroutilo již po několikáté, vzali jsme zavděk alespoň provizorním přístřeším, které jsme si vyrobili z plachty upevněné k okraji sání. Naštěstí se Dárošovi podařilo, i přes silný vítr, rozdělat oheň a mohli jsme se trochu ohřát. V daných podmínkách jsme to pokládali bezmála za přepych.

Seděli jsme kolem ohně a právě vařili vodu na čaj, když jsme si vzpomněli na kouzelníky. Neviděli jsme je od té doby, co jsme zde zastavili a jali se budovat přístřeší. Proč tu neseděli s námi? Snad nezapadli do nějaké závěje! napadlo nás. To by byla pěkná ostuda. Měli jsme se postarat o jejich dopravu na místo a bezpečný návrat zpět a my je zatím nechali bez pomoci hned při první příležitosti! V tu ránu jsme byli na nohou a pátrali po nich po okolí.

Zdálo se nám, že jsme zaslechli nějaký hlas kousek od jejich sání. Byli jsme tam téměř skokem. Tomu, co jsme tam ale spatřili, jsme dlouho nemohli uvěřit. Před námi stál uzavřený stan, do kterého nefoukalo a z něhož se nyní jasně ozývaly hlasy obou kouzelníků. Nejen, že byli oba v naprostém pořádku, oni byli navíc v té nejlepší náladě, podle všeho značně podporované vínem. Bylo to k zlosti! My se kvůli nim div nepřetrhneme a oni se s námi nerozdělí ani o jednu sklenku! Závistivě jsme nasucho polkli a vrátili se k našemu ubohému přístřešku a čaji bez chuti.

Tu noc jsme se příliš nevyspali. Zpočátku nám v tom bránila zlost nad tím, že si kouzelníci užívají v teplém stanu, zatímco mi musíme mrznout. Kdykoli se nám ji podařilo potlačit a začali jsme podřimovat, vždy se ozval hlasitý smích či opilecký výkřik některého z kouzelníků, jež nás opět naštval a spolehlivě probudil. Když pak kouzelníci znaveni vínem v hloubi noci usnuli, byla nám zase hrozná zima a museli jsme se zahřívat pohybem. Až k ránu se bouře přehnala a my mohli konečně usnout.

Jenže sotva jsme zamhouřili oči, již tu bylo ráno a kouzelníci nás budili. Měli v úmyslu co nejrychleji vyrazit na další cestu, aby se ještě toho dne mohli podívat na sochy. My ale byli nevyspalí a prochladlí a z tohoto stavu jsme se k jejich veliké nelibosti nezmátořili dříve než po obědě. Po pravdě jsme se vstáváním nijak nepospíchali. Byla to taková naše malá pomsta za příkoří, která se nám od nich dostávala.

Podle očekávání jsme tak do vesnice dorazili až k večeru. Na průzkum statku již bylo pozdě a naše kroky proto nemohly vést jinam, než rovnou do hostince, kde jsme nocovali minule.

Brána 06.

Od hostinského Olafa jsme si pronajali dva pokoje, jeden pro kouzelníky, druhý pro nás. Kouzelníci se do toho svého odebrali ihned, my zůstali dole s Olafem a dali si s ním skleničku medoviny na opětovné shledání.

„Tak jak se vede, Olafe?“ zeptali jsme se přátelsky, když jsme si s ním připili.

„Ale to víte,“ máchl Olaf rukou na znamení, že to za mnoho nestojí. „Když odtud páni ze statku zmizeli jak pára nad hrncem, nechal jsem se v tom prvotním nadšení přemluvit a ujal se starostování vesnice. Tehdy jsem si ale vůbec nedovedl představit, kolik s tím budu mít starostí.“

„Páni ze statku odtud odjeli a z vás je teď starosta?“ opakovali jsme po něm jako u vytržení. „To jsou vynikající zprávy, Olafe!“

„Ano, také jsem se zprvu radoval,“ podotkl Olaf na rozdíl od nás dosti střízlivým tónem. „Jenže nyní se občas sám sebe ptám, zda se nám přece jen nevedlo lépe, když tu ještě páni byli.“

„Snad byste nechtěl, aby se zase vrátili?“ podivili jsme se jeho názorovému obratu. Živě jsme si vybavovali, jak jim minule nemohl přijít ani na jméno.

„Ne, to bych asi nechtěl,“ odpověděl Olaf trochu rozpačitě. „Útlaku a strachu jsme si, myslím, užili dost. Ovšem jedno pánům upřít nelze, ať byli, jací byli. Obnovili zde těžbu síry, lidem tím vrátili ztracenou práci a vesnice začala po dlouhé době vzkvétat. Naproti tomu my dnes těžbu opět utlumujeme a musíme propouštět. Přes všechnu snahu se nám zatím nepodařilo sehnat kupce, který by ji od nás vykupoval. Čert ví, komu ji páni vlastně prodávali!“

„To je nám líto, Olafe,“ projevili jsme mu účast. „Mohli bychom se pokusit pomoci vám oslovením našich kontaktů. Snad se nám podaří nějakého kupce nalézt. Předem však nic slíbit nemůžeme.“

„Chápu,“ pokýval Olaf hlavou. „Každopádně kdyby se vám to podařilo, byl bych vám vděčný, ani nevíte jak.“

„Ještě jste nám ale, Olafe, neřekl, jak vlastně došlo k tomu, že odtud páni ze statku odjeli,“ nadhodili jsme o něco veseleji.

„To se ptáte vy mě?“ podivil se Olaf. „Jestli o tom někdo něco ví, pak to musíte být jedině vy. Nikdo je zde neviděl od té noci, kdy jste odtud nad ránem a v dosti zbědovaném stavu odcházeli a za sebou nechali půlku jejich statku zcela v troskách.“

To bylo překvapení! Zřejmě jsme vlkodlakům zatopili více, než jsme se vůbec odvažovali doufat. Výbuch buď zničil vše, co zde vybudovali a proto se rozhodli začít znova na jiném, dosud neprozrazeném místě, nebo se stačili na statek vrátit z okolních lesů ještě před výbuchem a ten je následně pohřbil.

Ať to bylo, jak chtělo, při této úvaze nám na mysl opět vytanula otázka, která nás od té noci trápila a na níž jsme si nedokázali uspokojivě odpovědět. „Při tom výbuchu, Olafe, nebyl při něm zraněn nikdo z vesničanů, že ne?“

„Kdepak,“ ujistil nás Olaf. „Zasáhl pouze tu část statku, kde stály hospodářské budovy. Vesničanům spícím v těch obytných se nic nestalo.“

Jako by z nás při těch slovech spadlo závaží, které nám bránilo pořádně se nadechnout, tak jsme si oddechli. Obávali jsme se, že se tato událost stane další temnou skvrnou za naším působením. A že jich za tu dobu nebylo málo! Dopadlo to však nad očekávání dobře.

Olafovi, jako správnému hostinskému, změna v našem chování neunikla a podezřívavě se zeptal: „A proč se ptáte? Myslel jsem, že jste to přesně takto naplánovali.“

Nemělo smyslu zapírat, když to bylo šťastně za námi. „Popravdě řečeno doufali jsme, že to tak bude. Jisti jsme si ale být nemohli“

„Vy jste dali v sázku životy vesničanů?“ pohoršil se Olaf.

„Riziko nebylo nijak velké, Olafe,“ snažili jsme se ho uklidnit. „Navíc jsme k tomu měli závažný důvod. Páni ze statku vámi vytěženou síru nikomu neprodávali, jak se mylně domníváte. Chystali se ji sami použít na jisté záškodnické akce. Museli jsme tomu zabránit stůj co stůj. Ostatně proto jsme minule přijeli.“

„Skoro se bojím zeptat, co vás k nám přivádí tentokrát,“ popíchl nás.

„Můžete být klidný, Olafe. Jsme tu kvůli těm dvěma pánům, kteří s námi přijeli. Chtějí se na statku na něco podívat,“ odpověděli jsme trochu mlhavě.

„A co oni jsou vlastně zač?“ zajímal se Olaf. „Chovají se, jako by snědli všechnu moudrost světa.“

„Tak o nich nemluvte,“ pokárali jsme ho, i když jsme si mysleli v podstatě totéž. „Jsou to velice učení páni, a i když mají své chyby, jsou v jádru dobří. Ne jako páni ze statku, kteří vás jen využívali.“

„Dobrá, ať je tedy po vašem,“ ustoupil Olaf. „Řekněte mi ale, co je na statku, z něhož stojí již jen obytné budovy, tak zajímavého, že kvůli tomu vážili cestu až sem? Nemá to náhodou něco společného s dírou do podzemí, kterou jsme nedávno objevili při odklízení trosek jedné z hospodářských budov?“

„Vám také nic neunikne, Olafe,“ odpověděli jsme pobaveně. „Nadarmo jste se nestal starostou.“

Olaf se však nesmál. „Ptám se proto, že již několik dnů pohřešujeme tři mladíky z vesnice. Máme podezření, že se i přes můj výslovný zákaz vypravili právě do toho podzemí. Je mezi nimi i Šimon, jistě si na něj pamatujete. Tenkrát v noci se jeho matce udělalo velice zle a on vás přišel požádat o pomoc.“

Smích nás zase velice rychle přešel. Pokud se ti tři nezkušení mladíci skutečně do podzemí pod statkem vypravili, jakou tam asi měli šanci na přežití? Vždyť i my, s našimi bohatými zkušenostmi, jsme se odtamtud dostali doslova na poslední chvíli. Obávali jsme se nejhoršího!

Olafovi jsme ale naději na jejich záchranu brát zatím nechtěli. „Slibujeme vám, že se po nich podíváme. Pokud tam budou, dostaneme je do bezpečí, můžete se spolehnout.“

Jak to vypadalo, čekal nás perný den. Po zkušenostech, které jsme s kouzelníky učinili, jsme s jejich pomocí počítat s největší pravděpodobností nemohli. Museli jsme proto být sami při síle. Náš hovor s Olafem jsme zakončili objednáním vydatné večeře, po které jsme hned odešli na pokoj připravit se na zítřek a pak již spát.

Brána 07.

Ráno nás kouzelníci probudili opět brzy. Tentokrát jsme ale byli vyspalí a odpočinutí a vstávání jsme se nebránili. Sice nás ještě nechali sníst snídani, kterou nám Olaf narychlo přichystal, ovšem po celou dobu nám netrpělivě přešlapovali za zády. Jakmile jsme dojedli, museli jsme již okamžitě vyrazit na statek.

Jak jsme se o pár minut později přesvědčili, ze statku zbyly skutečně jen obytné budovy. Na místě těch hospodářských zela široká jáma obehnaná zábradlím, na němž visela výstražná cedule „Nevstupovat!“. Na dně jámy tu a tam ležely zbytky stavebního materiálu, který vesničané ještě nestačili odklidit. Přelezli jsme zábradlí a hledali díru do podzemí, o které mluvil Olaf.

Byla zakryta provizorním poklopem. Odsunuli jsme ho a uzřeli nám známé, nyní zpola zasypané schody do podzemí. Postupně jsme po nich sestoupili až k ústí první podzemní místnosti. Právě té, v níž stály sochy, kvůli kterým jsme sem přijeli.

Jen co je kouzelníci zahlédli, dychtivě se k nim rozeběhli. Snažili jsme se je zastavit s poukazem na hrozící nebezpečí, oni ale na naše varování nedbali. Jen si pro sebe cosi zamumlali a aniž by na ně sochy seslaly jediný blesk, došli až těsně k nim. Opatrně jsme je následovali. Ani nám se tentokrát nic nestalo.

Zatím co si kouzelníci prohlíželi sochy, my se rozhlédli po místnosti. Těla nešťastných mladíků v ní nikde neležela. Zřejmě se jim podařilo dostat se dále do podzemí. Nepochybovali jsme, že se tam dostali jen za cenu nemalých zranění. Museli jsme co nejdříve za nimi. Jenže tam někde byli nevidění, které jsme minule nedokázali přemoci. Potřebovali jsme s nimi pomoci, ovšem s kouzelníky nebyla kloudná řeč.

Kasius z tlumoku vyndal jakousi knihu a něco v ní studoval. Vždy, když narazil na něco zajímavého, nadšeně na Radaryse vykřikl nám nesrozumitelná slova. Oba pak pobíhali od jedné sochy ke druhé a s nesmírným zaujetím si navzájem sdělovali své poznatky.

Naštěstí byl alespoň Radarys, byť jen na půl ucha, přístupný diskuzi o bezpečnosti naší výpravy. Souhlasil s naším návrhem, že by bylo zapotřebí nejprve celé podzemí zajistit, aby je pak v nestřeženém okamžiku při zkoumání soch něco nepřekvapilo ze zálohy. Podílet se na tom však odmítl. Od toho jsme tu přece byli my.

Dalo nám práci vysvětlit mu, že pokud bychom s neviděnými museli bojovat sami, pouze je rozdráždíme. A bude to pak stejně on, kdo nás bude muset zachraňovat, nyní ovšem z daleko nevýhodnější pozice. Po zvážení tohoto důvodu nakonec Radarys, i když s velkou  nevolí, ustoupil. Zanechali jsme tedy Kasia se sochami samotného a vstoupili jsme do chodby, kterou sochy chránily.

Již po několika krocích se Kóžina šavle mírně rozzářila. Trochu jsme znervózněli, protože se nám tím připomněly události naší minulé výpravy. Radarys se však tvářil natolik sebejistě, že jsme se zase uklidnili. S ním po boku jsme se cítili v naprostém bezpečí.

V tom se Bahňák zarazil a oběma rukama se prudce chytil za spánky. Jako by mu hlavou projela náhlá bolest. Shlukli jsme se kolem něho a snažili se zjistit, co se mu stalo a zda nepotřebuje naší pomoc. Bahňák zatnul zuby a samou snahou na něco se soustředit se mu zkrabatělo čelo. Dovtípili jsme se, že právě vybojovává nějakou velice náročnou duševní bitvu. S kým, jsme však nevěděli.

Aniž bychom zaznamenali cokoli dalšího, Bahňák se po chvíli uvolnil a ruce ze spánků zase spustil. Ke svému počínání se nijak nevyjádřil. Pouze krátce pohlédl na Radaryse a zklamaně zakroutil hlavou. Ani Radarys neřekl slova. Zcela výmluvně však obrátil oči v sloup, načež se též ponořil do sebe. Ne tak urputně jako Bahňák, spíše to vypadalo, jako by se jen nad něčím zamyslel. Téměř vzápětí Kóžina šavle o něco pohasla a Radarys, již opět bděly, pokývl hlavou směrem před nás na znamení, že můžeme pokračovat.

Chodbou jsme došli k místností, ze které sálalo teplo. Opatrně jsme nahlédli dovnitř. Kam až dosvítila naše lucerna, byla úplně prázdná. Nespatřili jsme ani nic, co by mohlo místnost ohřívat.

Chystali jsme se vejít dovnitř a posvítit si na zbytek místnosti, avšak Radarys nás zadržel. Měli jsme se připravit na boj. Zeptali jsme se, proti komu máme bojovat. On ale místo odpovědi pronesl kouzelnou formuli a přímo před námi se zhmotnily tři beztvaré obláčky. Byli to nevidění, před kterými jsme minule tak potupně utíkali. Konečně jsme si je mohli pořádně prohlédnout.

Brána 08.

Jako první si s nimi šel účet od minule vyřídit Dároš. Hbitě vytáhl luk, zaujal palebné postavení u vchodu do místnosti a dvakrát po sobě vystřelil. Oba šípy se zabodly do obláčku, který se od nás vznášel nejdále.

Současně s tím se pustil do boje Hyatt. Vyrval Kóže z ruky její kouzelnou šavli, odstrčil Dároše z cesty a hnal se k nejbližšímu obláčku, jenž byl po ruce. Podařilo se mu ho zasáhnout, sám byl ale zasažen také. Celou páteří, odspoda nahoru, mu projelo mrazivé brnění následované bolestí tak silnou, až ho na okamžik zcela ochromila. V těsném závěsu za Hyattem vstoupil do místnosti Bahňák. Prosmýkl se mezi Dárošem a Hyattem a na mušku si vzal obláček hned vedle.

Kóža kvůli Hyattovi pozbyla zbraně, rozhodla se proto vyčkat, jak se bude bitka vyvíjet, a zatím jistit pozici zezadu. Po zralé úvaze jsem se k ní připojil. V poslední době jsem zrovna nebyl v té nejlepší bojové formě, dokonce jsem začal pochybovat, zda ji ještě kdy naleznu. Kóžina příkladu následoval i Radarys. Na rozdíl od nás mohl neviděné snadno zneškodnit nějakým mocným kouzlem, jenže on byl zřejmě skálopevně rozhodnut nezašpinit si ruce, pokud to nebude skutečně nevyhnutelné.

V potyčce s neviděným se Bahňákovi zprvu vedlo jako Hyattovi. I on nejprve zasáhl, aby byl na oplátku zasažen také. Jak se ale vzpamatoval z ochromení, podařilo se mu vložit do dalšího zásahu mečem takovou sílu, že obláček přesekl vejpůl. Obě půlky se nato pomalu rozplynuly.

Nyní se zase pořádně rozpřáhl Hyatt a i on obláček před sebou šavlí přesekl. Oba se nato přesunuli k poslednímu neviděnému, na kterého společně zaútočili. V ne příliš rovném boji byli sice oba ještě jednou zasaženi, hned vzápětí se ale rozplynul i tento obláček.

Zajásali jsme, jak snadné to bylo vítězství. Hyatt si přisadil radostným bojovým pokřikem, ovšem ten mu v půli uvízl v hrdle. Zničeho nic se mu podlomila kolena a on s bolestným chropotem těžce dopadl na zem. V prvním okamžiku jsme vůbec nechápali, co se mu přihodilo. Pochopili jsme, až když k němu přiskočil Bahňák a vší silou začal sekat mečem kamsi za jeho záda.

Během boje se k nim musel z hloubi místnosti přiblížit další neviděný. Radarysovo kouzlo jej na tu vzdálenost očividně nezviditelnilo a on tak mohl na Hyatta zaútočit zcela nečekaně. Hyatt s Bahňákem se rázem ocitli s nechráněnými zády uprostřed místnosti, kde se pohyboval jeden, ne-li dokonce více neviděných. A to rozhodně nebyla pozice, kterou by mohli déle udržet.

Hyatt se po chvíli vzchopil a připojil se k Bahňákovi. V boji naslepo ale pochopitelně neměli proti neviděnému šanci. Nejen že se jim ho nepodařilo ani jednou zasáhnout, on je navíc obešel a zezadu tentokrát zaútočil na Bahňáka. Ten pod dalším zásahem viditelně zavrávoral. Bylo nám jasné, že o mnoho více jich již neustojí. Zakřičeli jsme na ně, ať si nehrají na hrdiny a raději ustoupí zpět k nám.

V ten moment se ale kolem nás prohnaly dvě bílé, žhavé koule. To Radarys konečně zasáhl do boje.  Koule se efektně rozprskly dále v místnosti na místě, kde pak nastalá záře zviditelnila temné obrysy dalších dvou obláčků. Když si naše oči přivykly opětovnému šeru, všimli jsme si, že Kóžina šavle v Hyattových rukách významně pohasla. V nejbližším okolí se s největší pravděpodobností nacházel již jen jediný neviděný, a to ten u Hyatta a Bahňáka.

Toto poznání vlilo do jejich krve novou sílu a odhodlání. Upustili od neúčinného boje naslepo a přešli na způsob boje, který se nám proti neviděným již několikrát osvědčil. Hyatt postupně natáčel kouzelnou šavli do různých směrů. Tam, kde se mu její záře jevila nejjasnější, učinil krok a několikrát tím směrem sekl. Bahňák ho neprodleně následoval. Poté opět zkontrolovali směr, učinili další krok a znovu párkrát sekli.

Naneštěstí ani tato taktika žádný úspěch neslavila. Neviděný se opět nějakým způsobem dostal za jejich záda a nyní zasáhl pro změnu zase Hyatta. Ale to neměl dělat. Ze zoufalosti nad nezdarem jejich počínání a z opakované silné bolesti se Hyatt rozlítil k nepříčetnosti. Přestal bolest vnímat, rychle se otočil a jako smyslu zbavený sekal šavlí kamsi do prázdna. Neviděný nemohl využít jeho ochromení, nestačil ustoupit do bezpečí, aby je zase obešel, a byl tak Hyattovi vydán napospas. Kóžina šavle záhy pohasla docela.

Pořádně jsme si oddechli. Mysleli jsme si, že s Radarysem po boku si s neviděnými poradíme jedna dvě. Nepočítali jsme ovšem s tím, že se bude držet zpátky a většinu práce nechá na nás.

Když Hyatt kolem sebe přestal sekat, upustil šavli a zhroutil se na podlahu. Od pusy mu šla pěna a vůbec nic nevnímal. Bahňák k němu hned přiskočil a mírnými fackami se ho snažil přivést k sobě. Příliš se mu to však nedařilo. My ostatní jsme se na něho rozhodli nečekat. Obávali jsme se, že tu na nás mohou čekat ještě nějaká další překvapení, a proto jsme se ihned vypravili na průzkum místnosti. Kóža ještě sebrala svou šavli a pak průběžně kontrolovala, zda se k nám neblíží další nevidění.

Po pár krocích jsme narazili na mrtvolu člověka. Ležela tam již nějaký čas, takže nikdo z námi hledaných mladíků to být nemohl. Odhadovali jsme to spíše na některého z vlkodlaků, kteří podzemí zkoumali před námi. O kousek dále jsme ale objevili ještě jedno tělo. Jak stáří tak vesnické šaty tentokrát nasvědčovaly tomu, že jednoho mladíka jsme bohužel již nalezli. Šimon to ale nebyl, toho bychom poznali.

Místnost musela být skutečně obrovská, protože jsme jejího konce stále ještě nedohlédli. Nechtěli jsme něco přehlédnout, což by se nám při neuspořádaném křižování po místnosti mohlo snadno přihodit. Proto jsme se raději vrátili ke vchodu a jali se místnost obcházet dokola podél stěn. Drželi jsme se při té severní a postupovali směrem k východní. Na nic jsme ale nenarazili.

Obcházení té východní bylo zajímavější. Nejprve v ní zela nepravidelná průrva, před níž ležela kamenná suť. Usoudili jsme, že zde původně stávaly kamenné dveře, které byly nějakým výbuchem proraženy. V druhé půli stěny byl nejprve vytesán výklenek, z něhož stoupaly schody vzhůru. Téměř až u jihovýchodního rohu v ní ústila do místnosti chodba.

Druhá chodba ústila u téhož rohu ale v jižní stěně. Odhadem uprostřed této jižní stěny se nalézaly zavřené kamenné dveře. Skládaly se ze dvou křídel a každé bylo opatřeno zámkem. V kamenném portálu nad nimi byl vytesán nápis nám nesrozumitelným jazykem. Před dveřmi po obou stranách stály dvě sochy v životní velikosti. Jedna znázorňovala trpaslíka, druhá člověka. Až u jihozápadního rohu jsme narazili na třetí chodbu.

V západní stěně byl nejprve vytesán druhý výklenek se schody vzhůru a u severozápadního rohu vedla poslední chodba z místnosti. Podél severní stěny jsme se nakonec vrátili zpět ke vchodu. Nyní jsme odhadovali, že se nalézal v jejím prostředku, naproti kamenným dveřím v jižní stěně. Žádní nevidění ani jiní obránci podzemí se za celou tu dobu neukázali.

Hyatt již vypadal mnohem lépe a byl dokonce připraven na další průzkum podzemí. Zato Radarys s námi nemínil ztrácet již ani minut. Celé to obcházení místnosti ho vyloženě unudilo. Setrval s námi až do konce jen proto, aby se přesvědčil, že nám již nehrozí žádné nebezpečí, se kterým bychom si nebyli poradili. Nyní prohlásil místnost za bezpečnou a s klidným svědomím se mohl vrátit zpět ke Kasiovi. Pokud bychom prý přece jen potřebovali s něčím pomoci, měli jsme zavolat.

Na odchodu nám ještě vykouzlil silné světlo, které na dlouho osvítili celou místnost. Mohli jsme si tak o ní učinit lepší obrázek. Neměla přesně pravidelný tvar, spíše vypadala na dlouhou a dosti vysokou jeskyni.

Brána 09.

Než se vydáme chodbami dále do podzemí, rozhodli jsme se nejprve prohledat místnost podrobněji. Naše první volba padla na shody v západní stěně. Vystoupali jsme po nich a ocitli se na ochozu. Vedly z něho chodby do dvou malých místností. Nahlédli jsme do nich, ale byly úplně prázdné. Sestoupili jsme zase z ochozu dolů a proti směru našeho prvního průchodu místností jsme se vydali prohlédnout sochy před kamennými dveřmi v jižní stěně.

Kóža v té trpasličí objevila tajnou schránku. Když se jí snažila otevřít, z neopatrnosti spustila nastraženou past. Naštěstí byla na tuto možnost připravena a stačila před vystřelenou šipkou uskočit. Ve schránce ležela malá truhlička a v ní různobarevné drahé kameny. Jednomyslně jsme se shodli, že o tomto našem nálezu před kouzelníky pomlčíme. Když nám za náš čas a námahu nepřiznali žádnou odměnu, pak si přece zasloužíme alespoň to málo, co zde nalezneme.

Od soch jsme pokračovali dále k východní stěně. Minuli jsme další shody nahoru, za kterými jsme tušili pokračování ochozu a další prázdné místnosti, a rovnou jsme šli prohledat suť před tou proraženou průrvou. Jak jsme zjistili, při výbuchu pod sebou kamenné úlomky dveří pohřbily několik lidí. Zbyly tu po nich kosti, ale i prsten se zeleným kamínkem, náramek s červeným a náhrdelník ze šedým kamínkem.

V místnosti samotné se již nic zajímavého nenalézalo, přikročili jsme tedy k průzkumu chodeb z ní vedoucích. Nejprve jsme vstoupili do té za průrvou. Po pár sázích nás přivedla na rozcestí, kde se rozdělovala do dalších tří chodeb. Ta severní byla zpola zavalená kamením, což ale jen popudilo naši zvědavost. Prodrali jsme jí do místnosti, ve které byly rozházeny zbytky ohořelého dřeva. Mezi nimi ležely kosti odhadem třiceti lidí. Kromě zbytků výzbroje jsme u nich nic nenalezli.

Chodba odtud pokračovala do další místnosti. Podobně jako v té předešlé, i v této byla podlaha pokryta zbytky ohořelého dřeva. Navíc tu ale stál ne zcela ohořelý dřevěný podstavec, na kterém zřejmě stával oltář. Na zemi se u něj choulila kostra, která v pařátech stále svírala nějaký klíč. Hned nás napadlo, zda bude pasovat zámku v kamenných dveřích v jižní stěně hlavní místnosti. Kromě něj jsme u kostry ještě nalezli dva prsteny, jeden s bílým a druhý s šedivým kamínkem.

Vrátili jsme se na rozcestí a pokračovali v průzkumu východní chodbou. Vedla do kruhové místnosti, v jejímž středu se nacházel kamenný podstavec. Stálo na něm torzo sochy, přesněji řečeno pouze její nohy. Socha beze vší pochybnosti sloužila jako tajný úkryt. Byla dutá a z jejích nohou vystupoval menší podstavec. Po bližším ohledání jsme na něm nalezli stopy mitrilu. Z našich předešlých zkušeností jsme věděli, že se v dávných dobách často používal jako podloží pro uložení kouzelných krystalů. Ještě jsme si všimli, že do podstavce pod sochou byly vyryty runy, z nichž jedna představovala živel vody.

Poslední, jižní chodbou jsme z rozcestí přišli do místnosti s výklenkem v každé ze čtyř jejích stěn. Byly v nich vytesány znaky vždy jednoho živlu. Vrátili jsme se na rozcestí a poté prošli průrvou zpět do hlavní místnosti.

V průzkumu podzemí jsme pokračovali chodbou ve východní stěně u jihovýchodního rohu. Ta nás přivedla do jediné místnosti. Byla v ní vyhloubena již vyschlá studna a okolo ní se válelo několik koster. Ve všech vězely polorozpadlé šípy.

Nyní jsme se přesunuly k chodbě v jižní stěně, stále však u jihovýchodního rohu. Opět ústila do jediné místnosti. U jedné stěny v ní stála dřevěná truhla se zchátralým kováním a kolem ní se vznášelo hejno drobných svítících kuliček s malinkými chapadélky. S těmi jsme již na jedné z našich výprav měli tu čest. Říká se jim řasnatky a vyskytují se v blízkosti kouzelných předmětů. Živí se totiž jejich kouzelnou silou, která se z nich po nějaké době uvolňuje.

Nemínili jsme se s nimi zdržoval, Bahňák na ně proto seslal silné kouzlo v podobě bílé střely. To se ovšem zcela minulo účinkem. Jednak řasnatkám vůbec neuškodilo, navíc jsme tím na sebe upozornili. Celé hejno se k nám začalo pomalu přesouvat.

Když na ně nepůsobila kouzla, nezbývalo než je pobít normálními zbraněmi. Uprostřed místnosti jsme s nimi ale bojovat nechtěli. Mohli by se rozptýlit kolem nás, což by pro nás bylo značně nevýhodné. Potřebovali jsme je naopak udržet v jednom chumlu co nejdéle a zároveň si pro sebe učinit prostor, abychom s nimi mohli bojovat v co největším počtu. Proto jsme před nimi chodbou pomalu ustupovali ve snaze nalákat je až k ústí do hlavní místnosti, kde bychom mohli obklopit my je. Sice nás to stálo nepříjemné popáleniny, protože na nás cestou seslaly několik blesků, nakonec se nám to ale podařilo.

Hyatt vytáhl svou sekyru, Bahňák meč, Kóža šavli a všichni tři se rozmístili okolo ústí. Když k nim hejno chodbou dospělo, začali do něj náhodně sekat. Jak jsme správně předpokládali, jediným sekem se jim v tomto postavení dařilo zneškodnit hned několik řasnatek najednou. Jak ale hejno řídlo, bylo stále těžší zasáhnout. Než se jim podařilo pobít všechny, schytali jsme ještě několik dalších blesků.

Ani v chodbě ani v místnosti s truhlou se žádné opozdilé řasnatky nepohybovaly, mohli jsme se tedy již bez meškání podívat, jaký kouzelný předmět se v truhle skrýval. Kóža ji nejprve prozkoumala, zda na ní není nalíčena nějaká past a pak ji svým zlodějským nádobíčkem otevřela. Mezi starými, rozpadajícími se hadry jsme nalezli pěkný, zachovalý široký meč. Pro jistotu jsem ho prohlédl svým zkušeným alchymistickým okem a potvrdil, že se skutečně jedná o meč kouzelný. Do úschovy si ho vzal Dároš.

Brána 10.

Vrátili jsme se do hlavní místnosti a pokračovali v průzkumu. Nyní byly na řadě kamenné dveře v jižní stěně. Ty jsme si ale chtěli nechat až úplně nakonec. Jejich poloha přímo naproti vchodu a sochy před nimi po obou stranách dávaly tušit, že nás za nimi čeká něco skutečně významného. Prošli jsme proto kolem nich a zamířili do chodby u jihozápadního rohu.

Chodba vedla na rozcestí, kde se rozdvojovala. Zabočili jsme vlevo a po chvíli došli do místnosti, ve které ležely pohozeny zbytky nejrůznějších zbraní. Zřejmě bývalá zbrojnice, usoudili jsme. Ležely tu i dvě kostry navlečené v rozpadávajícím se brnění. U jedné z nich jsme nalezli váček s třiceti pěti zlaťáky.

Místnost byla průchozí a chodba z ní pokračovala do další místnosti. I v ní se povalovaly zbytky zbraní. Jen místo dvou koster v ní ležely tři. Tentokrát jsme ani u jedné nic nenalezli. Přesto nás na nich něco zaujalo. Nepadly k zemi náhodně, ale v půlkruhu. Jeho střed se nacházel ve stěně proti vchodu. Působilo to na nás, jako by tam něco chránili. Mohla to být náhoda, každopádně jsme se to rozhodli prověřit.

Kóža ten kousek stěny důkladně prohledala a skutečně tam objevila tajnou schránku. Nacházela se v ní malá truhlička a v ní pak váček se zlaťáky, prsten s bílým kamínkem a další klíč. Zřejmě opět od kamenných dveří v hlavní místnosti, protože zámek byl v obou jejich křídlech.

Po svých stopách jsme se vrátili zpět na rozcestí a pokračovali chodbou vpravo. Ušli jsme jen pár sáhů, když jsme se zarazili. Přímo před sebou jsme spatřili světlo. Okamžitě jsme tasili zbraně a připravili se k boji. Chvíli jsme tak stáli, ovšem vůbec nic nedělo. Opatrně jsme vyrazili vpřed, až nás na postupu zastavila barikáda ze starých prken a kamení. Nebyl to náhodný zával po výbuchu, někdo ji tu úmyslně postavil. Skrz četné škvíry jsme viděli část spoře osvětlené místnosti. Nikoho jsme tam nezahlédli, zaslechli jsme však nějaký pohyb.

Uvažovali jsme, jak barikádu co nejrychleji prorazit, abychom na ty uvnitř mohli zaútočit s výhodou překvapení. Pak nás ale napadalo, jestli se v místnosti náhodou neskrývají Šimon a ten druhý mladík. Ty bychom jistě vyděsili k smrti, pokud bychom tam vpadli jak velká voda a k tomu ještě po zuby ozbrojení. S ohledem na ně jsme se dobrovolně vzdali své výhody a potichu zavolali Šimonovo jméno.

Nastalo naprosté ticho. Nevěděli jsme, co si o tom myslet. Zavolali jsme proto ještě jednou a o trochu hlasitěji. Tentokrát jsme místo odpovědi zaslechly nějaký překotný pohyb. Ihned jsme zalitovali svého nápadu a již se vrhali na barikádu. Když v tom se nám Šimon ozval. Jeho hlas zněl vystrašeně.

„Kdo jste? A jak to, že znáte moje jméno?“

Na tvářích se nám rozhostil úsměv. Byli jsme rádi, že jsme je konečně našli. „Šimone, nemusíte se bát. To jsme my, před několika týdny jsme pomáhali tvé nemocné matce. Přišli jsme pro vás. Odvedeme vás zpět do vesnice. Posílá nás Olaf.“

Opět bylo chvíli ticho. Oba mladíci se zřejmě mezi sebou beze slov domlouvali. Poté se vrchol barikády pomalu odsunul a my spatřili Šimonův obličej. Byl velice bledý.

Chvíli si nás v šeru prohlížel a pak s radostí vykřikl na druhého mladíka: „Jsou to oni! Pojď se podívat.“ Průhled se uvolnil a objevil se v něm druhý obličej. „To je dobře, že jste tu,“ řekl mladík s úlevou v hlase.

Aniž bychom je pak k tomu museli pobízet, sami barikádu rozebrali a přes její zbytky přelezli k nám do chodby.

„Tak jsme vás nakonec našli, Šimone,“ prohodili jsme spíše pro sebe. „Hledali jsme vás po celém podzemí již dobré dvě hodiny.“

„Moc vám za to děkujeme. Bez vás bychom se odtud asi nedostali. Zachránili jste nás,“ řekl Šimon vděčně.

„Byla to ale od vás pěkná hloupost, že jste se sem vypravili. Je to tu velice nebezpečné. Co vás to vůbec napadlo?“ pokárali jsme je.

„Mysleli jsme si, že nám zde nehrozí žádné nebezpečí. Chtěli jsme se jen podívat, zda tu po pánech nezůstal nějaký poklad, když tak narychlo odjeli. Na povrchu se žádné cenné věci nenašli. Proto jsme usoudili, že je nejspíše ukryli zde,“ vysvětloval Šimon.

Nemohli jsme se na ně zlobit. Příliš nám připomínali nás samotné, když jsme byli v jejich letech. Také jsme se bezhlavě vrhali do nebezpečných podniků, aniž bychom si uvědomovali, že nás to může stát život.

„A co se vlastně stalo? Proč jste odtud neutekli hned, jak na vás zaútočili ty sochy u vchodu?“

„Nějaké sochy jsme viděli. Nerozumím ale, jak by na nás mohli zaútočit,“ udivil se Šimon, ale  pokračoval dále. „Prošli jsme kolem nich a chodbou se dostali až do té velké místnosti. A tam něco zabilo našeho kamaráda! Šel poslední a o pár kroků se opozdil. Najednou jsme zaslechli jeho výkřik. Hned jsme se ohlédli a on již ležel na zemi mrtvý. Nevěděli jsme, jak se to stalo. Nikoho jsme kolem neviděli. Dostali jsme hrozný strach a dali se na útěk. Z toho rozrušení jsme si ale spletli směr. Když jsme si to uvědomili, bylo již pozdě. Ztratili jsme se. Nakonec jsme objevili tuto místnost a zabarikádovali se v ní. Chtěli jsme si v klidu promyslet, co uděláme, avšak nic nás nenapadlo. A pak jste přišli vy.“

„Dobře, Šimone. Teď jste již v bezpečí,“ uklidňovali jsme je. „Nemáte hlad nebo žízeň? Na to, že jste tu několik dní, nevypadáte vůbec vyčerpaně. Vzali jste si dostatek zásob?“

„Něco málo jsme si vzali,“ odpověděl Šimon. „Ale tak dlouho, jak říkáte, zde nejsme. Spíše jen pár hodin.“

To nás poněkud zaskočilo. Olaf přece tvrdil, že z vesnice zmizeli před několika dny. Kde tedy celou tu dobu byli? A jak to, že na ně sochy u vchodu neseslaly blesky? Tyto nesrovnalosti jsme si ještě chtěli upřesnit, avšak nyní nebyl ten nejlepší čas na dlouhé rozhovory. Měli jsme práci.

S oběma mladíky jsme hned vyrazili na zpáteční cestu do vesnice. V dalším průzkumu podzemí by nás jen zdržovali a navíc bychom je museli chránit, pokud bychom byli nuceni bojovat.

Po cestě jsme se zastavili v hlavní místnosti, abychom sebou vzali i toho mrtvého mladíka. Nemohli jsme ho tu nechat. Ve vesnici ho jistě budou chtít pohřbít. Z naší výstroje jsme si vyrobili nosítka a uložili ho na ně. Chodbou jsme pak došli do místnosti se sochami.

Kouzelníci byli zcela zabraní do svého zkoumání a vůbec si nás nevšimli.

„Jak to jde?“ upozornili jsme na sebe.

Zřejmě jsme to pronesli příliš nahlas, protože sebou leknutím trhli. „Á, to jste vy,“ uklidnili se zase, když nás spatřili. „Nevypadá to dobře, sochy nějak pozbyly své kouzelné síly. Vůbec se nám nedaří přimět je k činnosti. Asi jsou rozbité,“ řekli zklamaně.

Napadlo nás, že je nejspíše poškodily otřesy země způsobené výbuchem, který jsme zde minule odpálili. Před kouzelníky jsme se o tom však nezmínili. Určitě by se rozzlobili a kdo ví, jak by to s námi dopadlo. Každopádně to vysvětlovalo, proč sochy na mladíky nezaútočily.

„A kdo je to s vámi?“ všimli si až nyní.

„To jsou vesničané. Vypravili se sem v domnění, že zde naleznou něco cenného. Jednoho z nich to bohužel stálo život, další dva jsme ale zachránili,“ řekli jsme hrdě. „Chceme je odvést zpět do vesnice.“

„A to jste již s průzkumem celého podzemí hotoví?“ zeptali se chladně.

„Ne tak úplně,“ připustili jsme. „Podzemí je větší, než se zdálo. Celé jsme ho ještě prozkoumat nestačili.“

„V tom případě se tam vraťte a dokončete úkol,“ nařídili nám. „My je do vesnice dovedeme sami. Stejně si musíme něco promyslet a cesta do vesnice nám k tomu poskytne dobrou příležitost. Navíc se blíží doba oběda, takže spojíme příjemné s užitečným.“

Myšlenka na oběd kouzelníkům očividně zvedla náladu. Hned všeho nechali, mladíkům přikázali převzít nosítka a již stoupali po schodech vzhůru. Zůstali jsme v podzemí sami.

Také bychom si rádi dali teplý oběd u Olafa v hostinci. Místo toho jsme museli sníst lehkou svačinu a poté se vydat zpět dokončit průzkum. O teplou večeři nás ale kouzelníci nepřipraví, slíbili jsme si.

Brána 11.

V místnosti, kde jsme nalezli oba mladíky se nic zajímavého nenalézalo. Zamířili jsme proto do poslední chodby, která vedla z hlavní místnosti, a to z jejího severozápadního rohu.

Chodba nás přivedla na rozcestí. Zabočili jsme vpravo a došli do místnosti, ve které stála otevřená truhla. Kolem ní se na zemi váleli rozpadlé knihy, původně nejspíše uložené v truhle.

Ještě než jsme do místnosti vstoupili, ucítili jsme nám již dobře známý, značně nepříjemný pocit ohrožení. Okamžitě jsme zkontrolovali naše kouzelné zbraně. Všechny jasně zářili. Nebylo pochyb, v místnosti na nás číhali nevidění. A kouzelníci právě odešli!

Bez jejich pomoci jsme si příliš šancí na přemožení neviděných nedávali. Ale čekat zde se založenýma rukama, až se vrátí, se nám také nechtělo. Vždyť bychom jim byli jen pro smích! Rádi bychom jim dokázali, že nejsme tak neschopní, za jaké nás pokládali. Třeba právě tím, že se postavíme mnohem silnějšímu protivníkovi. Samozřejmě pouze za předpokladu, že budeme moci kdykoli utéct do bezpečí a zbytek nechat na nich.

Bitvu zahájil Bahňák sesláním bílé střely doprostřed místnosti. Na pozadí jejího výbuchu jsme, podobně jako v hlavní místnosti po seslání střel Radarysem, na zlomek vteřiny spatřili temné obrysy tří beztvarých obláčků. Možná se nám to jen zdálo, ale ve srovnání s tamtěmi nám tito nevidění připadaly o něco menší.

Ihned jsme se na ně vrhli, aby nám nemohli uniknout. První zaútočila Kóža svou šavlí. Zasáhla hned napoprvé, neviděný jí to ale okamžitě oplatil. Jako jeden muž pak útočili Bahňák svým mečem a Hyatt Dárošovým širokým mečem na další dva neviděné. I oni zasáhli a i oni byli vzápětí sami zasaženi.

Průběh prvního kola souboje z vnějšího pohledu jistě nevypadal příliš povzbudivě, my jsme však začali věřit ve své vítězství. Tito nevidění byli skutečně slabší než ti, na které jsme narazili v hlavní místnosti. Zranění jimi způsobená nebyla tolik bolestivá a nenásledovalo po nich ono celkové ochromení. Nevidění tak neměli dostatek času, aby nás mohli po zásahu nerušeně obejít a vpadnout nám do zad, což bylo jejich nejúčinnější zbraní. Síly byly vyrovnány a proto záleželo jen na naší potažmo jejich odolnosti, kdo koho nakonec porazí. A odolnost byla zase naší silnou stránkou.

Do druhého kola boje jsme se tak pustil s o to větším nasazením. Kóža dokonce takovým, že hned po druhém jejím zásahu kouzlená šavle v její ruce něco pohasla. Nevěřili jsme vlastním očím, jak lehce neviděného přemohla. Ani Bahňák se nenechal zahanbit a toho svého neviděného zabil již třetím zásahem. Všichni tři pak obklíčili toho posledního a rukou nerozdílnou ho dobili. Bylo to velké vítězství.

Zatím, co se ti tři vydýchávali a ošetřovali si rány, já s Dárošem jsme prohledali truhlu. Čekali jsme něco cenného. Úměrně tomu, kolik úsilí jsme museli vynaložit k přemožení jejích strážců. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme v ní kromě starých hadrů nenalezli nic než nějaký pergamen! Po pravdě řečeno, tušili jsme, že truhlu nejspíše někdo vybral před námi. Vždyť byla otevřená a pak všechny ty knihy kolem. Stejně nám to ale radost z vítězství úplně zkazilo.

Otráveně jsme se vrátili na rozcestí a pokračovali odtud chodbou vlevo. Zavedla nás do místnosti téměř na vlas podobné té, na kterou jsme narazili při průzkumu chodby vedoucí z protilehlé, východní stěny hlavní místnosti. I tato místnost byla kruhová a i v jejím středu stál podstavec s vyrytým symbolem živlu. Tentokrát se jednalo o symbol vzduchu. Na podstavci opět stály nohy sochy, kterou někdo od pasu nahoru rozbil. Z jejích dutých nohou vystupoval menší podstavec. I na tomto pravděpodobně spočíval kouzelný krystal, protože jsme na něm nalezli stopy mitrilu. Na zemi mezi úlomky sochy ležely tři mrtvoly.

Podle všeho, co jsme zatím v podzemí viděli, se tu kdysi dávno odehrála velká bitva. Obránci v ní byli na hlavu poraženi a útočníci jim ukořistili krystaly a další věci. Třeba z truhly v předešlé místnosti. Některé jejich pohnutky nám však stále nebyly jasné. Proč například nechali nepovšimnuty klíče, kterými by si mohli otevřít dveře v jižní stěně hlavní místnosti? Nebo proč ty dveře alespoň nevyhodili do povětří, když tak naložili s těmi ve východní stěně? Šlo jim jen o ty dva krystaly? A proč jen o dva, když tu pravděpodobně musejí být čtyři? Stejně jako jsou čtyry živly, jejichž symboly byly vyryty do podstavců soch, ve kterých byly krystaly umístěny. Nenacházejí se další dva krystaly právě za těmi dveřmi v jižní stěně?

O všech těchto otázkách jsme přemýšleli na zpáteční cestě do hlavní místnosti a dospěli jsme k těmto možným vysvětlením. Jeden klíč mohli přehlédnout, protože byl uschován v tajné schránce. S tím druhým to nebylo tak jednoznačné, jak jsme se zprvu domnívali. Našli jsme ho totiž u jedné mrtvoly a ta mohla patřit obránci i útočníkovi. Co se týče dveří v jižní stěně, útočníci na ně již nemuseli mít dostatečné množství trhaviny. Nebo dříve, než se k nim dostali, na ně zaútočili nevidění. A těm mohli útočníci nakonec sami podlehnout. Proto zde nevidění zůstali, i když všichni ostatní obránci padli. Obránci je buď odněkud vypustili jako poslední záchranu, nebo je vypustili sami útočníci. Například prolomením dveří ve východní stěně, za kterými mohli být zavřeni. Pokud by to ale byla pravda, kde pak zůstaly krystaly? Podařilo se některému z útočníků zachránit a prchnout s nimi? Nebo je odnesli vlkodlaci, kteří podzemí objevili před námi?

Ať to bylo, jak chtělo, byla zde jistá pravděpodobnost, že budeme první, kdo po obráncích odhalí tajemství ukrývající se za dveřmi v jižní stěně. Bylo to tak vzrušující!

Zabráni do svých úvah jsme si ani nepovšimli, že jsme mezitím prošli chodbou do hlavní místnosti. V chůzi jsme museli pokračovat dále k jižní stěně, protože jsme najednou stáli přímo před kamennými dveřmi. Naše podvědomí nás, jak to tak vypadalo, samo přivedlo k předmětu naši myšlenek.

Právě jsme vyndavali klíče, abychom jimi odemkli zámky, když náš zrak zabloudil vysoko nad dveře. Pokračovala tam východní část ochozu, kterou jsme ještě neprozkoumali. Domnívali jsme se, že je to zbytečné. Že se tam beztak nalézají jen samé prázdné místnosti stejně jako v jeho západní části. Jenže co když jsme se mýlili? napadlo nás nyní. Mohli bychom kvůli tomu něco důležitého přehlédnout! Pochybnosti v nás hlodaly tak dlouho, až jsme klíče opět uschovali a zamířili ke schodům na ochoz ve východní stěně u jihovýchodního rohu.

Vystoupali jsme nahoru na ochoz a spatřili tři chodby. Vešli jsme do první a nestačili se divit. Ocitli jsme se v zařízené místnosti, ve které se nacházela postel a menší truhla. Na podlaze ležely tři mrtvoly. Kóža truhlu prohlédla, zda na ní není nalíčena past, a pak ji otevřela. Pod vrstvou starých hadrů, jež jsme zde nalézali všude, nahmatala váček se zlaťáky a prsten s červeným kamínkem.

Vyšli jsme zpět na ochoz a plni očekávání, co zde ještě nalezneme, jsme vstoupili do další místnosti. I tato byla zařízená. Stála v ní knihovna s rozpadávajícími se knihami a velká truhla. Kóža na truhle objevila past a pokusila se jí zneškodnit. Podařil se jí však pravý opak. Past spustila a na Kóžu vystřelila šipka. Naštěstí byla Kóža pohotová a stačila před ní uskočit. Když pak truhlu otevřela, nedočkavě jsme ji obklopili, aby nám nic neuniklo. Na dně truhly byl uložen pergamen, váček se zlaťáky, prsten s oranžovým, modrým a zeleným kamínkem a náhrdelník s perlami.

Jak špatný byl náš úsudek! pomysleli jsme si při tom pohledu. Nejen že místnosti nebyly prázdné, ono v nich bylo dokonce tolik cenných věcí, jako v celém zbývajícím podzemí. A to zde byla ještě jedna místnost.

Brána 12.

Jak jsme nyní zjistili, dostat se do poslední chodby nebude vůbec snadné. Ochoz před ní byl propadlý, čehož jsme si před tím nepovšimli. Pokoušet se tam skočit a doufat, že se zachytíme jeho zbytků, bylo příliš nebezpečné. Jako schůdnější se nám jevilo sejít opět dolů a poslat Kóžu, aby do chodby vyšplhala po stěně. A nám ostatním pak spustila lano. S jejím zlodějským výcvikem by to měla zvládnout.

Jenže když si Kóža stěnu prohlédla, postavila se rázně proti: „Vy jste se snad museli zbláznit! Vždyť ta stěna je téměř hladká!“

Pobaveně jsme se jejímu rozhořčení uculovali. Byl to pro nás jasný důkaz, že nebyla ani zdaleka tak dobrá, jak o sobě tvrdila.

I jí hned došlo, v jakém světle se před námi předvedla. Proto rychle dodala: „Ne, že bych to nezvládla. Nebudu vám tu ale převádět, jak visím na stěně, jen proto, abyste se měli na co dívat. A mohli to pak dávat k dobru ve vašich věčných hospodách. Navíc byste mě jistě podezírali, že zatím co jste šplhali po laně, já jsem z té poslední místnosti něco vzala a zatajila vám to.“

Tak takový projev nedůvěry jsme si snad ani nezasloužili. Chtěli jsme se proti němu ohradit, ale Bahňák ho raději přešel: „V tom případě bych měl ještě jeden nápad. Mohl bych se nahoru do chodby vznést pomocí kouzla. Mám jich ještě pár v zásobě a snad již nebudou zapotřebí.“

„To nepřichází k úvahu,“ ohradila se k našemu překvapení Kóža. „Kouzly je potřeba šetřit. Vždyť vůbec nevíme, co nás může čekat za těmi kamennými dveřmi!“

V tom měla jistě pravdu. Bylo však divné, proč to vyslovila právě ona. Na jejím místě bychom mlčeli jako pěny a byli rádi, že po té stěně lézt nemusíme. Nedovedli jsme si to vysvětlit jinak, než že se v ní právě ozvala hrdost příslušníka zlodějského cechu. Zřejmě by nemohla připustit, aby její práci zastala nějaká pochybná kouzla.

„Co tedy navrhuješ?“ přesunuli jsme rozhodnutí na ni. Pokud jsme se měli nahoru dostat, musela z jednoho svého zamítavého stanoviska slevit. Žádná třetí cesta nás již nenapadala.

Místo odpovědi Kóža vztekle odhodila na zem všechnu svou výstroj, přes rameno si přehodila jen lano a beze slova přistoupila ke stěně. Přátelsky jsme ji poplácali po ramenou, abychom jí projevili své uznání. Rozhodla se správně. Avšak toto naše gesto ji ještě více popudilo.

Se zatajeným dechem jsme pak sledovali, jak šplhá vzhůru. Naše pochybnosti o jejím umění se ukázaly být zcela liché. Počínala si opravdu velice zkušeně. Využívala drobných výstupků, na kterých by se neudržel nikdo z nás, a ani jednou přitom neškobrtla. Natož aby snad ze stěny spadla. V rámci možností šetřila silami a neudělala ani jeden zbytečný pohyb. Stejně ale bylo vidět, že ji výstup stojí spoustu sil, které jí budou později chybět.

Když se konečně vyškrábala až nahoru do chodby, svalila se na záda a notnou chvíli nebyla schopna čehokoli dalšího. Jen zhluboka oddechovala. Nohy stále čnící z chodby dolů. Vzchopila se až na naše pobízení, ať nám spustí lano. Posadila se a opřena o stěnu chodby si vyhlédla příhodný zbytek ochozu. Lano pak kolem něj obtočila a druhý konec nám hodila dolů.

S hlavami zvrácenými kolmo vzhůru jsme se na něj nevěřícně dívali. Zastavil se příliš vysoko, aby na něj ti menší z nás dosáhli. A to ani s výskokem. Lano samo o sobě bylo dlouhé dostatečně, musela ho tedy takto nešikovně spustit schválně. Zřejmě taková její malá pomsta.

Jistě se nahoře výborně bavila, zatímco Hyatt s Dárošem mě a Bahňáka k lanu neohrabaně nadzvedávali. Bahňákovi to podle všeho nijak zvlášť nevadilo. Avšak pro mě to bylo velice potupné. Byl jsem hrdý na to, že si jako trpaslík poradím se vším jako ostatní. A ještě je v mnohém předčím. Ale v této situaci jsem byl zcela bezmocný.

I přes počáteční nesnáze jsme se nakonec nahoru všichni zdárně vyšplhali. Plni očekávání jsme se pak vydali chodbou do další místnosti. Jakmile jsme v ní však stanuli, zůstali jsme stát jako opaření. Nepočítáme-li kosti odhadem deseti lidí ležící uprostřed, byla místnost úplně prázdná.

Dostali jsme pořádnou zlost. Kdybychom to bývali tušili, tak tu neztrácíme síly ani čas a již jsme byli dávno za těmi kamennými dveřmi. Toto podzemí bylo vůbec plné překvapení. Tam, kde bychom to nečekali, jsme nalezli mnoho cenných věcí. A tam, kde jsme to naopak čekali, jsme nenalezli zhola nic.

Byli jsme již na odchodu, když se začaly dít podivné věci. A jako by to nestačilo, divně se začali chovat i někteří z nás. Nejprve se Bahňákův meč z ničeho nic zlověstně rozhučel. Neměli jsme ponětí, co to znamená. Každopádně to nevěstilo nic dobrého.

Sám Bahňák si toho ovšem snad ani nepovšiml. Z nějakého záhadného důvodu byl zcela zahleděn do stěny naproti vchodu, na které nebylo na první pohled vůbec nic zvláštního. Po chvíli se sehnul k zemi pro nejbližší kost, potěžkal ji v ruce a mrštil s ní o stěnu. Kost se podle očekávání od stěny odrazila a opodál dopadla na zem. Bahňák nad tím nespokojeně zamručel, načež se sehnul pro další kost. Opět ji potěžkal a napřáhl ruku k hodu. Jenže ta mu najednou poklesla a kost mu z ní vyklouzla zpět na zem.

Nyní něco přelétlo přes nos Dárošovi. Přistoupil k oné zdi a pod drobnohledem ji zkoumal. Očividně na ní ale neshledal nic zvláštního, protože po chvíli pokrčil rameny a od stěny zase poodstoupil. Aby toho nebylo málo, ke stěně vzápětí zamířila Kóža.

To již bylo na mě a Hyatta příliš. Podívali jsme se po sobě s výmluvnými výrazy. Jsme tu snad jediní normální? A v tom se na všechny snesla černočerná tma!

„Proč zhasínáš lucernu?“ obořili jsme se rozzlobeně na Bahňáka, který ji nesl.

Bahňák ji pohmatu zkontroloval a vzkázal nám: „Lucerna stále hoří. Sálá z ní teplo.“

To nám ještě chybělo, povzdechli jsme si. Zase nějaká kouzla! To jsme však ještě nevěděli, že je to teprve začátek. Dříve než jsme stačili vymyslet, jak se odtud poslepu dostaneme, zaslechli jsme povědomé zvuky. Jako když do sebe navzájem naráží nějaké kosti.

„Ustupte všichni k …,“ stačil ještě Bahňák vykřiknout, ale již nedokončil. Jeho hlas se utopil v neproniknutelném tichu, do kterého se náhle všechno ponořilo.

Brána 13.

Mírně jsme zpanikařili. Vůbec nic jsme neviděli a nic neslyšeli. Každý se náhle ocitl úplně sám, bez jakékoli možnosti domluvy s ostatními.

Pud sebezáchovy nám velel tasit zbraně. Rozum se však zaobíral otázkou, zda to má ještě nějaký význam. Co když jsme již byli po smrti? Pokud jsme si svou smrt vůbec nějak představovali, pak právě jako takovéto odříznutí od všech tělesných smyslů.

O tom, že jsme stále naživu, nás přesvědčila až bolest, kterou jsme vzápětí pocítili. Nejprve něco zasáhlo Dároše ze strany do paže. Ihned se tím směrem ohnal svým širokým mečem a ucítil praskot kostí.

Poté něco kostnatého skočilo na mě. Rychle jsem to ze sebe setřásl a sekl po tom sekerou. Jak Dárošovi, tak mě hned došlo, před čím nás to chtěl Bahňák varovat. Z kostí uprostřed místnosti povstali kostlivci.

Další z nich zaútočil na Kóžu. Tu z celé té děsivé situace popadla nekontrolovatelná zuřivost. Začala kolem sebe sekat šavlí jako smyslu zbavená, ale nic nezasáhla. Naštěstí ani nikoho z nás.

Bojovat s nepřítelem, kterého jsme neviděli, pro nás nebylo novinkou. Avšak bojovat úplně poslepu bylo o poznání obtížnější. Zvláště pokud jsme se nechtěli zabít navzájem. K zaměření nepřítele nám zbýval jen jeden smysl, a to hmat. Řídit se podle něho ale znamenalo, že jsme se nejprve museli nechat zranit, abychom vůbec poznali, kam máme útočit. A to skutečně nebyl příliš účinný způsob boje.

Bahňák právě sesílal nějaké kouzlo, když i jeho zasáhl jeden z kostlivců. Zcela ho to vytrhlo ze soustředění a kouzlo se mu nezdařilo.

Já jsem podruhé sekl směrem, kde jsem kostlivce zasáhl minule. Tentokrát jsem však promáchl naprázdno. Kostlivec musel učinit krok stranou, protože mě vzápětí zasáhl do boku. Kóža se dalšímu útoku ubránila. Či spíše jí kostlivec sám naběhl na šavli.

Bahňák byl opět zasažen. Na rozdíl od nás se ale bránit ani nesnažil. Byl plně zabrán do seslání dalšího kouzla. Nyní se nenechal vyrušit a kouzlo se mu skutečně podařilo.

Na zlomek vteřiny jsme přibližně ve středu místnosti zahlédli záblesk silného světla, načež se vše opět ponořilo do naprosté tmy. O účincích kouzla jsme nic vědět nemohli. Když nic jiného, alespoň jsme si ověřili, že oči máme v pořádku.

Na Hyatta, jako jediného z nás, zatím kostlivci nezaútočili. Tma ho zastihla již na odchodu, skoro až u vstupu do chodby. A žádný kostlivec se ještě tak daleko od středu místnosti nedostal.

O kostlivcích Hyatt zatím nic nevěděl. Z Bahňákových posledních slov však správně vyvodil, že je potřeba tuto místnost z nějakého důvodu co nejrychleji opustit. Proto vstoupil do chodby a po hmatu, krok za krokem postupoval směrem k ochozu.

Asi v půli chodby zaslechl slabé, téměř neslyšitelné zvuky. Jak pokračoval chodbou dále, zvuky se stávaly stále hlasitějšími, až je skoro u ochozu konečně poznal. Byly to jeho vlastní kroky. Kouzla, která na nás v místnosti působila, musela mít omezený dosah. S přibývající vzdáleností slábla, až přestala působit úplně.

I my zbylí v místnosti jsme něco zaslechli. Nejednalo se však o jednotlivé zvuky, ale o souvislé, temné hučení. Velice se podobalo tomu, které prve vycházelo z Bahňákova meče. Pouze s tím rozdílem, že bylo tím hlasitější a nesnesitelnější, čím více jsme se o něm snažili přemýšlet. Místy dokonce přerůstalo ve fyzickou bolest. Raději jsme proto od jakéhokoli přemýšlení upustili a soustředili se na samotný boj.

Kostlivci opět zaútočili na každého z nás. Útok jsme v rámci možností opětovali, zasáhla ovšem jen Kóža a Hyatt. Tentokrát sice Bahňák meč tasil, ruka mu ale z nějakého důvodu zase poklesla. Jako by vedena cizí vůlí.

Hyatt v chodbě vytáhl ze svého tlumoku pochodeň a poslepu se ji snažil křesadlem zapálit. Jiskry odlétající od křesadla mu potvrdily úvahu, že s největší pravděpodobností pominulo i kouzlo, které ho obklopovalo temnotou. Pochodeň vzplála a on skutečně opět prohlédl.

S uspokojením se posadil na zem a čekal, až ho doženeme. Předpokládal, že jsme si všichni Bahňákova slova vyložili stejně a následujeme ho v těsném závěsu. Když jsme se však dlouho neobjevovali, usoudil, že máme potíže. Vstal a s pochodní v ruce se chodbou vracel zpět.

Nám zatím přibývala zranění a velice rychle docházely síly. Byl nejvyšší čas dát se na útěk. V té tmě jsme ale ztratili povědomí o tom, kterým směrem se nachází východ z místnosti. A domluvit se mezi sebou jsme nemohli. V podstatě nám nezbylo nic jiného než nechat na sebe kostlivce útočit a doufat, že je nějakým zázrakem pobijeme dříve, než oni pobijí nás.

Hyatt již byl kousek od místnosti a světlo z jeho pochodně  stále nesláblo. I své kroky slyšel stejně zřetelně. Kouzla zřejmě nepůsobila na toho, kdo do okruhu jejich působnosti vstoupil až po jejich seslání.

Díky tomu mohl všechny kostlivce v místnosti pobít, či nás alespoň odtamtud odvést. Jenže těsně před vchodem mu dva kostlivci zastoupili cestu. Boj s nimi ho dosti zdržel, čímž se šance na naší záchranu výrazně snížila.

Nevěděli jsme, jak dlouho se ještě udržíme na nohou. Kostlivci na nás nepřestávali útočit a stále nás zraňovali. Byli jsme na tom již velice bledě. Téměř jsme se smiřovali s myšlenkou, že zde, zcela opuštění v neprostupné temnotě a tichu, zemřeme. V tom nám doslova vysvitla naděje.

Ve tmě jsme spatřili záři pocházející z Bahňákova meče. Nejprve byla nesměle slabá. Pozvolna se však stávala jasnější, až byla natolik silná, že osvítila celou místnost. To byla úleva zase vidět!

Seslat tu záři nebylo pro Bahňáka vůbec snadné. Sice si vypomáhal tím, že ji sesílal z kouzelného meče, přesto k tomu musel vykonat jistou duševní činnost. A ta zesilovala ono temné hučení v hlavě na nesnesitelnou míru. Věděl však, že bolest, kterou mu to způsobovalo, musí vydržet. Jinak bychom se totiž odtamtud nedostali.

Rozhlédli jsme se po místnosti. Všude kolem nás stáli kostlivci a sápali se po nás svými pařáty. Jen dva z nich jsme přemohli, ti leželi na zemi. Stěna naproti vchodu byla nyní černá jako tma, která nás dosud obklopovala. Musel jsem dát Bahňákovi, Dárošovi i Kóže zpětně za pravdu. Skutečně se nemýlili, když se jim na ní něco nezdálo.

Bahňák na nás zběsile mával, abychom se nezdržovali zkoumáním stěny a rychle se stáhli do chodby. Něco na nás i pokřikoval, ale stále jsme vůbec nic neslyšeli. Kostlivci nás však ze spárů jen tak pustit nemínili. Museli jsme se jimi k chodbě prosekat.

Šlo nám to sice o poznání lépe, než když jsme se jim poslepu bránili. Jenže kostlivců byla přesila a my byli u konce svých sil. Ti dva přemožení kostlivci navíc opět obživli. A po chvíli obživli i všichni další kostlivci, které jsme poslali k zemi.

K boji s takovou silou jsme sami již sílu neměli. Náš konec se zdál být neodvratný.

Brána 14.

Naštěstí Bahňák ještě neřekl své poslední slovo. Z jeho meče nyní vysvitla ještě jasnější záře než předtím. Tentokrát však soustředěná do jednotlivých paprsků, které směřovaly výhradně na kostlivce okolo nás. Podobné kouzlo jsme ještě neviděli.

Pod jeho vlivem s námi kostlivci přestali bojovat a po chvíli se dokonce i úplně hýbat. Jen tam stáli, jako by přemýšleli, proč na nás vlastně ještě před chvíli útočili. Paprsky je zřejmě nějakým způsobem odstínily od síly, která je oživila. A ta je teď nemohla ovládat.

Pokud jsme neměli promarnit naši možná poslední šanci na záchranu, museli jsme si pospíšit. Urputnost v Bahňákově tváři prozrazovala, že kostlivce takto nehybné příliš dlouho neudrží. Otočili jsme se a spěchali k východu z místnosti.

Právě jsme procházeli kolem Bahňáka do chodby, když se uprostřed místnosti začalo zhmotňovat cosi obrovského. Za jiných okolností by nám zvědavost nejspíše nedovolila odejít dříve, než bychom zjistili, oč se jedná. Jenže nyní nás i ta chvilka zdržení mohla stát život. Raději jsme přidali do kroku a všichni postupně zmizeli v chodbě.

Bahňák kryl náš ústup až do vyčerpání všech sil, které používal ke kouzlení. Poté záře vycházející z jeho meče pohasla a síla ovládající podzemí dostala kostlivce zpět pod svou kontrolu. Ti se rázem dali do pohybu. Bahňák již na nic nečekal a rozběhl se za námi.

Běželi jsme chodbou k ochozu, když se ze tmy přímo proti nám vynořila pochodeň. Byl to Hyatt. Konečně se vypořádal se dvěma kostlivci, kteří mu zastoupili cestu, a spěchal nám na pomoc.

Chtěl se samozřejmě zeptat, co se v místnosti odehrálo. A my zase, odkud to vlastně přichází. Jenže  v tu chvíli k nám chodbou dolehl strašlivý zvířecí řev, z něhož nám přeběhl mráz po zádech. Ať se v místnosti zhmotnilo cokoli, rozhodně jsme se s tím nemínili pustit do křížku. Odložili jsme vysvětlování na příhodnější chvíli a všichni se rozběhli k ochozu.

V pořadí, v jakém jsme pak na něj přiběhli, jsme se z něj jeden po druhém spouštěli dolů. Museli jsme si pospíšit, protože kostlivci se k nám chodbou nebezpečně rychle přibližovali. Lana jsme se proto pouštěli ještě vysoko nad podlahou a po dopadu jsme se na ní povětšinou hroutili.

Jen díky tomu jsme to ale stihli. Poslední z nás, opět to byl Bahňák, opouštěl ochoz přesně v okamžiku, kdy se na něm objevil první z kostlivců.

Sbírali jsme se z podlahy hlavní místnosti a při tom pozorovali, jak kostlivců na ochozu přibývá. Obávali jsme se, že se pustí za námi dolů a my před nimi budeme muset opět utíkat. K našemu velkému překvapení se však po chvíli otálení z ochozu vytratili.

Zajásali jsme, že jsme z nejhoršího venku. Bohužel trochu předčasně. Jak jsme vzápětí zjistili, kostlivci jen uvolnili místo oné příšeře, která se nyní na ochozu objevila v celé své kráse. Byl to odhadem tří metrový, šedivý medvěd s ohromnými prackami. Sotva se vešel do chodby, jak byl velký a tlustý.

Ve srovnání s ním se nám teď kostlivci jevili jako celkem přijatelní nepřátelé. Proti nim jsme se zbytky svých sil měli alespoň nějakou šanci. Pokud by ale k nám dolů skočil tento medvěd, neubránili bychom se mu. A na tak velkém prostoru hlavní místnosti bychom před ním ani neutekli, ani bychom se neměli kde schovat. Náš osud by byl zpečetěn.

Naštěstí byl ochoz příliš vysoko nad zemí. Sice jsme ani na okamžik nepochybovali, že by se medvědovi při dopadu na zem cokoli stalo. Ona tajemná síla, která ho stvořila, by jeho pád jistě nějakým kouzlem zbrzdila. Avšak on sám se očividně z takové výšky skočit bál. Nerozhodně přešlapoval na ochozu a svou zuřivost si vyléval o to silnějším řvaním.

Spolehnout se, že si to nakonec nerozmyslí a neskočí, jsme samozřejmě nemohli. Každopádně nám tím poskytl čas, který jsme mohli využít k útěku. Rychle jsme posbírali své věci a rozeběhli se směrem k východu z podzemí.

Stačili jsme učinit pouze několik kroků, když se v místnosti rozhostilo zlověstné ticho. Medvěd přestal řvát. Ve zlé předtuše jsme uchopili své zbraně a ohlédli se zpět. Přímo za námi medvěd naštěstí nestál. Vzhlédli jsme tedy nahoru k ochozu, ovšem již nedohlédli. Na prsou jsme v ten okamžik ucítili velice silný tlak, který nám zabraňoval nadechnout se. A hned nato nás něco ještě silněji udeřilo do zad.

Uvědomili jsme si, že ležíme na podlaze a snažíme se popadnout dech vyražený tvrdým dopadem. Celou hlavní místností se musela prohnat jakási tlaková vlna, která nás odhodila o několik sáhů dál. A to s takovou silou, jako by každý z nás nevážil i s výstrojí sto mincí, ale jen jednu.

Nebylo pochyb, že proti síle ovládající toto podzemí jsme byli příliš slabí. Co však bylo horší. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že si s námi hraje jako kočka s myší. Všechna ta kouzla, která na nás sesílala, jako by nás neměla zabít. Ale jen učinit slabšími a poddajnějšími. Teprve až ji přestane bavit hrát si s námi, sešle na nás skutečně silné kouzlo!

A my přitom byli tak blízko záchraně! K východu z místnosti nám zbývalo překonat pouze vzdálenost odpovídající půlce kratší strany hlavní místnosti. Od kouzelníků, kteří se již touto dobou museli vrátit z oběda, by nás pak dělila jen krátká chodba. Tou by na ně stačilo zavolat a oni by nám  jistě hned přispěchali na pomoc.

Snad jen díky této představě jsme se ještě dokázali zvednout a dát se do dalšího horečného běhu. Nohy nás již neposlouchali, jeden přes druhého jsme klopýtali, padali jsme a zase vstávali. K severní stěně, v jejímž středu se východ nacházel, se nám ale nakonec doběhnout podařilo.

Jenže v místě, které jsme odhadli jako střed stěny, se východ z místnosti nenacházel. Ani několik sáhů vpravo či vlevo. Stále zoufalejší jsme pak obcházeli stěnu východním i západním směrem, až jsme ji obešli téměř celou. Východ jsme však nenašli. Bezpochyby zmizel opět nějakým kouzlem. Byli jsme se v pasti, ze které nebylo úniku!

Toto poznání nás zcela zdrtilo. Přestali jsme chovat naději, že se odtud kdy dostaneme, a pomalu se smiřovali se svým koncem. Kouzelníci se nás sice sami vydají hledat, pokud se nebudeme dlouho vracet, avšak do té doby bychom zde museli přežít. A o tom jsme dosti pochybovali.

Přesto jsme hned začali promýšlet, jak bychom zde mohli zůstat naživu co možná nejdéle. Nikoli z plané naděje na záchranu, spíše z pouhé setrvačnosti. Byli jsme tak prostě zvyklí uvažovat.

Uvědomovali jsme si, že další střetnutí by mám mohlo být osudné. Někde jsme se proto potřebovali ukrýt. O jednom takovém místě jsme samozřejmě věděli. Byla jí místnost, ve které se jsme našli Šimona a toho druhého mladíka. Podle jejich vzoru bychom se tam mohli i zabarikádovat.

Znělo to jako dobrý plán. Když nic jiného, alespoň poslední chvíle, které nám byly vyměřeny, strávíme nějakou činností. A nebudeme se muset litovat. Podél západní stěny hlavní místnosti jsme se vydali směrem na jih.

Nikam jsme nespěchali. Jednak jsme k tomu již neměli sílu, jednak nás nikdo nepronásledoval. Zřejmě bychom teď byli příliš snadným cílem. Nedaleko jihozápadního rohu jsme odbočili do chodby.

Zde nám cestu zastoupili dva kostlivci. Na prvního se ihned vrhl Hyatt a jednou ranou mu sťal hlavu. Měl z nás všech nejvíce síly, protože minulé bitky s kostlivci se neúčastnil. Toho druhého jsme pak přemohli společnými silami my ostatní.

Chodbou jsme pak pokračovali na rozcestí a odtud do místnosti, ve které jsme se měli v úmyslu ukrýt. Jak jsme do ní vešli, začali jsme za sebou budovat barikádu. S její pevností jsme byli v rámci možností spokojeni. Nedobytná sice nebyla, ale vydržela poměrně dost.

Když jsme ji dokončili, naše síly byly u konce. Ještě jsme si dokázali ošetřit zranění a vypít uzdravující lektvary. Nohy se nám však u toho začaly podlamovat. Posadili jsme se na podlahu a zády se opřeli o zeď. Chtěli jsme si jen trochu odpočinout, ale oči se nám únavou samy zavíraly. A my postupně upadali do spánku.

Poslední, co jsme zaznamenali, bylo skřípění kostí. To se nějaký kostlivec snažil barikádu prorazit. Pokud by se mu to podařilo, znamenalo by to náš konec. Nic jsme s tím však nemohli udělat.

Brána 15.

Probudili jsme se překvapivě odpočatí a v docela dobré náladě. Vzhledem k nesmírné únavě, která nás prve přemohla, jsme museli spát přinejmenším několik hodin. Zranění utržená v boji nás stále ještě bolela, ale ne už tak palčivě. Nic, co by nepřekonalo pouhé pomyšlení na to, že jsme byli stále naživu.

Ještě chvíli jsme lenivě polehávali, až nás hlad donutil vstát. Ve svých tlumocích jsme toho k jídlu mnoho neměli, vesměs jen sušené zbytky z předešlé výpravy. Nepočítali jsme s tím, že tu strávíme déle než půl dne. O to málo, co jsme našli, jsme se podělili rovným dílem.

Během jídla jsme přemýšleli, proč nás už kouzelníci nezachránili. Kde se mohli zdržet? Nepřipouštěli jsme si jiné vysvětlení, než že jsme se ukryli skutečně velmi dobře a oni nás jen nemohou nalézt. Rozhodli jsme se proto úkryt opustit a jít jim naproti. Pokud by bylo zapotřebí, mohli jsme se sem samozřejmě kdykoli vrátit.

Snídani jsme zapili povzbuzujícím lektvarem, kterým jsem každého podaroval. S uspokojením jsme pak sledovali, jak se nám jeho síla pomalu rozlévá po celém těle až po samotné konečky prstů. Opět jsme se cítili silní a byli připraveni vyrazit.

Přistoupili jsme k barikádě. Nejprve jsme si v ní vytvořili malý průzor a nahlédli jím do chodby. Podle očekávání jsme nic nespatřili, protože za barikádou panovala černočerná tma. Pozvedli jsme lucernu a průzorem si do chodby posvítili.

Na pohled, který se nám nyní naskytl, jsme ovšem připravení nebyli. Těsně za barikádou stál kostlivec a my mu průzorem pohlédli přímo do obličeje. Leknutím jsme od barikády zase odskočili a přitom upustili lucernu. Ta spadla na zem a zhasla.

„Jednoho kostlivce se přece nebudeme bát!“ rozzlobili jsme se sami na sebe. „I kdyby jich tam na nás mělo čekat deset, třást strachy by se měli spíše oni!“ Umínili jsme si, že jim to musíme dát co nejjasněji na srozuměnou.

Chvíli trvalo, než jsme lucernu opět poslepu zapálili. Pak už to ale šlo v rychlém sledu. Já krátce zahrabal ve své alchymistické truhle a vyjmul z ní svou ohnivou hlínu. Bahňák si cosi zamručel a v dlani hned svíral kouzelné ovoce. Napočítali jsme do tří a naráz obě naše třaskaviny hodili průzorem do chodby. Podzemím nato zaduněly dva menší výbuchy.

Když se vzedmutý prach v chodbě trochu rozptýlil, se zadostiučiněním jsme shledali, že z kostlivce či kostlivců za barikádou zbyla jen hromádka zpřelámaných kostí. Byli jsme sami se sebou náramně spokojeni.

Cesta byla volná a my se mohli pustit do rozebírání barikády. Z opatrnosti jsme ji nerozebrali celou, jen její horní polovinu. Pokud budeme nuceni znovu se zde schovat, pak nám její opětovné vybudování nezabere tolik drahocenného času.

Přes zbytky barikády jsme přelezli do chodby a vydali se směrem k hlavní místnosti. Za chůze jsme pozorně sledovali své kouzelné zbraně. Včas by nás upozornily, kdyby se k nám blížili další kostlivci.

Pár kroků před hlavní místností jsme zakryli lucernu a dál postupovali poslepu. Na kraji místnosti jsme se pak zastavili a zaposlouchali se, zda k nám nedolehnou nějaké podezřelé zvuky.

Měli jsme štěstí. V místnosti, potažmo v celém podzemí panovalo doslova hrobové ticho. Temná síla ovládající toto podzemí si nás, zdá se, ještě nepovšimla. Jinak by nás se k nám už její služebníci blížili ze všech stran.

Znepokojovalo nás ale, že jsme v místnosti ani v přilehlých chodbách nezahlédli byť jediný záblesk světla z lucerny kouzelníků. Ani v nejmenším se nám nezamlouvala představa, že je budeme muset hledat po celém podzemí.

V tom nás napadla vskutku spásná myšlenka. Pokud zde v podzemí skutečně kouzelníci jsou, pak museli projít východem. A projít by jím nemohli, pokud by nebyl otevřený! Stačilo by se k němu dostat pokud možno nepozorovaně a byli bychom zachráněni! Odkryli jsme lucernu a nedočkavě vstoupili do hlavní místnosti.

Stáli jsme před jižní stěnou, zatímco východ z podzemí se nalézal naproti nám ve stěně severní. Z nejkratší cesty, skrz místnost, jsme neměli dobrý pocit. Ocitli bychom se ve volném prostoru, kde by nás mohli služebníci temné síly obklíčit a snadno přemoci. Rozhodli jsme se raději místnost obejít dokola podél stěn, i když nám to bude trvat o něco déle.

Namířili jsme si to podél jižní stěny ke stěně západní. K ní jsme to měli blíže než opačným směrem k východní stěně. Když jsme se poblíž rohu jižní a západní stěny obraceli k severu, stále byl všude klid. Podél západní stěny jsme pak postupovali čím dál tím rychleji, až jsme se po obratu k východu u rohu západní a severní stěny dali do běhu. Od východu z podzemí nás v ten moment dělila pouhá půlka délky severní stěny.

Už jsme se viděli, jak otevřeným východem vcházíme do chodby, která nás přivádí do místnosti se sochami a schody vzhůru. Po schodech pak stoupáme nahoru do sklepení statku a odtud konečně ven, na povrch. Tam šťastně uleháme do měkké trávy a pořádně se nadechneme vůně blízkého lesa.

Jenže tato vidina se před námi záhy zcela rozplynula. Ani nyní se východ vprostřed severní stěny nenalézal!

Byli jsme zdrceni. Kouzelníci nás podle všeho odepsali. Pokud se nás nevypravili hledat ani po několika hodinách, nebyl důvod domnívat se, že tak ještě učiní. A temná síla tohoto podzemí nás odtud sama od sebe pustit nemínila. Museli bychom ji porazit v boji a na to jsme byli příliš slabí. Náš osud se zdál být  zpečetěn.

V takové bezvýchodné situaci jsme se neocitli poprvé. Naše dosavadní zkušenosti nám radily za žádnou cenu se nyní nevzdávat a hlavně nepropadat trudnomyslnosti. Pokud jsme si udrželi chladnou hlavu, vždy jsme se i z té nejbeznadějnější šlamastiky nakonec dostali.

Když jsme se trochu uklidnili a vzali rozum opět do hrsti, vzpomněli jsme si na ony zavřené kamenné dveře v jižní stěně, které jsme při prvním průzkumu podzemí záměrně přeskočili. Nemohl nastat příhodnější okamžik otevřít je než právě tato chvíle. Jen jsme se modlili, aby nám to bylo nějak ku pomoci.

Kamenné dveře se nacházely přímo naproti nám, uprostřed jižní stěny. S opětovným obcházením místnosti podél stěn jsme se už nezdržovali. Před opatrností jsme nyní upřednostnili rychlost. Potřebovali jsme se k těm dveřím dostat dřív, než nám v tom temná síla stihne zabránit. Zamířili jsme proto co nejrychleji přímo na jih.

Asi vprostřed místnosti se ze tmy vynořili dva kostlivci a zastoupili nám cestu. V tak malém počtu nás nemohli zastavit. Dokonce jsme kvůli nim ani nezpomalili. Hyatt, který šel první, se jen dvakrát vztekle rozmáchl svou válečnou sekerou a kostlivci popadali k zemi přeseknuti vejpůl. Jejich kosti jsme pak za chůze rozkopali co nejdále od sebe, aby opět neoživli.

Pokračovali jsme místností dále k jihu, až jsme stanuli před kamennými dveřmi. Zalovili jsme v kapsách a vytáhli z nich dva klíče, které jsme nalezli v různých částech tohoto podzemí. Jeden jsme vsunuli do zámku v levém křídle dveří, druhý do zámku v pravém křídle. Jak jsme předpokládali, oba klíče pasovaly.

Otočili jsme oběma zároveň a ve dveřích tím spustili nějaký mechanismus, který se projevoval kovovým cvakáním. Cvakání po chvilce ustalo, ale dveře zůstaly k naší nelibosti zavřené. Vší silou jsme se snažili otevřít je, ale nebyli jsme sto pohnout s nimi ani o píď. Už jsme začali klesat na mysli, když se jejich těžká kamenná křídla přece jen začala sama od sebe pomalu a s rachotem otevírat.

Před námi se objevila středně velká, kruhová místnost. Skoro jsme při tom pohledu ztratili hlavu a hned se do ní rozeběhli. Podařilo se nám ale opanovat se a místo toho jsme nejdříve obě křídla dveří zajistili malými klínky. Aby se za námi náhodou samy i nezavřely a neuvěznili nás. Až poté jsme do místnosti vstoupili.

Uprostřed se nacházel mohutný podstavec tvaru pyramidy nahoře zakončené plošinou. Postaven byl z kamenných kvádrů a dosahoval výšky dvou sáhů. Na podstavci stál další dva sáhy vysoký kamenný oblouk. Jinak byla místnost prázdná. Ani žádná další chodba z ní nevedla.

Vystoupali jsme na podstavec, abychom si kamenný oblouk prohlédli zblízka. V jeho nejvyšším bodě byl do jeho čela vytesán symbol ohně, po stranách pak nějaké runové nápisy, kterým jsme při nejlepší vůli neporozuměli. Ze zkušenosti jsme mohli říci, že se jedná o kouzelnou bránu do jiného světa. Momentálně nečinnou.

Výlet do jiného světa by nám mohl prospět, shodli jsme se. Třeba v něm objevíme nějaký kouzelný předmět, který nám pomůže v boji s temnou sílou.

Jenže probudit bránu z nečinnosti se ukázalo být složitější, než jsme čekali. Podrobně jsme prozkoumali samotnou bránu, podstavec pod ní a zběžně i zbytek místnosti. Způsob, jakým bránu probudit, se nám ale nalézt nepodařilo. Dospěli jsme k závěru, že se pravděpodobně spouští něčím mimo místnost.

Před sebe na podstavec jsme si rozložili mapu, kterou jsme si při průzkumu pečlivě kreslili. Nad ní jsme si pak v duchu celé podzemí ještě jednou prošli a z každé místnosti se snažili vybavit si co nejvíce podrobností.

Sice jsme se neupamatovali na nic, čím by se brána dala uvést do chodu, přesto nás tento celkový pohled na podzemí přivedl na jistou stopu. V jedné z prvních místností, které jsme prohlédli, se nacházely výklenky se symboly čtyř živlů. Tři z těchto symbolů jsme následně nalezli i na dalších místech podzemí. Čtvrtý nikoli.

Připadalo nám krajně nepravděpodobné, že by se zde už čtvrtý symbol nevyskytoval. Spíše jsme museli při průzkumu podzemí něco přehlédnout, nebo to bylo před našimi zraky úmyslně skryto.

Připomněli jsme si, kde že se nacházely první dva námi nalezené symboly. Oba byly vytesány do podstavců rozbitých soch. Podstavec se symbolem vody byl umístěn v místnosti východně od té hlavní, podstavec se symbolem vzduchu v místnosti západně od té hlavní. Jelikož se brána se symbolem ohně nacházela na jihu, jako první nás nutně napadlo, že symbol země máme obdobně hledat na severu.

Přesně ve vzdálenosti, v jaké byly umístěny všechny tři symboly od hlavní místnosti, se však severně od ní nacházela místnost se sochami, které přijeli zkoumat kouzelníci. Pokud nás paměť neklamala, nespatřili jsme v ní symbol žádného živlu. Ověřit jsme si to ovšem nemohli, protože nás od ní odděloval uzavřený východ v severní stěně.

Nabízející se možnost, že by ze severní stěny mohla vést nějaká tajná chodba, jsme zavrhli téměř okamžitě. Stěnu jsme už dvakrát prohledali, když jsme hledali východ. V obou případech bezvýsledně. Čtvrtý symbol se nutně nalézal jinde.

Opět jsme se zahleděli do mapy. Tentokrát nás zaujala vzdálenost mezi jednotlivými symboly. Mezi symboly vody a ohně byla přibližně stejná jako mezi symboly vzduchu a ohně. Naproti tomu vzdálenost mezi symboly vody a vzduchu byla podstatně delší. Mohla to být náhoda, či naše nepřesnost při kreslení mapy. Přesto to mohlo být vodítko k nalezení čtvrtého symbolu.

Brána 16.

Všechna tři místa, kde jsme nalezli symboly, jsme si v mapě pro lepší názornost spojili čárami. Výsledný obrazec nikomu kromě Bahňáka, který studoval různá tajná učení, mnoho neřekl. Musel nám vysvětlit, že podle jednoho takového učení, které nazýval geometrií, se obrazec nazývá rovnoramenný trojúhelník.

„To proto, že dvě jeho strany, nebo-li ramena, jsou stejně dlouhá,“ poučil nás. „Takovéto rozmístění symbolů jistě není náhodné. Naopak to naznačuje, že budovatelé tohoto podzemí měli o geometrii alespoň základní povědomí. Po mém soudu by podle jejích pravidel mohl být umístěn i čtvrtý symbol.“

„Fajn,“ řekli jsme trochu nedůvěřivě a posunuli před něj mapu. „Co tedy říká ta tvoje geometrie o tom, kde ten čtvrtý symbol hledat?“

„Z geometrického hlediska je situace poměrně jasná,“ odpověděl Bahňák. „Hledáme čtvrtý bod, který se nějakým způsobem vztahuje k vrcholům nám známého trojúhelníka. Předpokládejme, že onen čtvrtý bod bude též vrcholem nějakého geometrického obrazce. Pak nejjednodušším řešením takové úlohy je doplnit trojúhelník na čtverec.“

Nikdo z nás neměl nejmenší ponětí, o čem to hovořil. Každopádně když si od nás vzal pero a do mapy zakreslil další dvě čáry směřující od symbolů vody a vzduchu šikmo na sever, jeho učené řeči nám byly tak akorát k smíchu. Čáry se totiž spojily za severní stěnou hlavní místnosti, tedy ve směru, na který jsme přišli i bez té jeho geometrie. A který jsme zavrhli jako nesprávný.

Bahňák se však nevzdával: „Tato úloha má i jiná řešení. Vyjdeme-li z předpokladu, že spojení oněch čtyř bodů nebude tvořit čtverec, máme zde ještě několik dalších obrazců, které lze čtyřmi body dostatečně vytyčit. A nemusíme chodit nijak daleko od původního rovnoramenného trojúhelníku. Vezměme do úvahy kupříkladu trojúhelník rovnostranný, to jest trojúhelník, který má stejně dlouhé všechny strany.“

Bahňák do mapy zakreslil další dvě čáry, tentokrát směřující od symbolu vzduchu a vody šikmo k jihu. Spojily se daleko na jih od místnosti, ve které jsme se právě nalézali. Pak zapíchl pero přímo doprostřed takto vytvořeného trojúhelníka a pokračoval: „Jak vidíte, nalézáme se právě v těžišti tohoto rovnostranného trojúhelníka, tedy v jeho geometrickém středu. Je to tak významný bod, že je zde umístěn symbol ohně. Symboly vzduchu a vody tvoří dva z jeho vrcholů, námi hledaný symbol země pak vrchol třetí.“

Zde učinil krátkou, dramatickou pauzu, aby nechal vyniknout triumfálnímu zakončení své řeči: „Je-li má úvaha správná, pak by se nejspíše v jižní stěně této místnosti měla nacházet tajná chodba, která nás dovede k hledanému symbolu.“

Naprosto jsme netušili, proč by měl být symbol ukryt právě tam, kde ho Bahňák zakreslil. Obvykle však bylo záhodno jeho úsudku důvěřovat. Ovládal různá mocná kouzla a geometrie byla zřejmě jedním z nich. Pomalu jsme se odebrali k jižní stěně, abychom si jeho vývody ověřili na vlastní oči.

Kóža stěnu podrobně prozkoumala a k našemu velkému překvapení v ní skutečně objevila mechanismus, kterým následně otevřela skryté dveře. Ohromeně jsme zírali do temné chodby za nimi a z posvátné bázně před tím mocným kouzlem, kterým je možno i na dálku odhalit skryté části podzemí, jsme nenacházeli odvahu do chodby vstoupit. Až nám musel jít Bahňák příkladem.

Chodba se mírně kroutila, stále však směřovala na jih. Podle mapy jsme museli ujít vzdálenost rovnající se téměř celé šířce hlavní místnosti, než jsme došli do malé, kruhové místnosti. V jejím středu stál útlý, kamenný podstavec, do kterého byl vyryt symbol země. Na podstavci zářil rudý krystal velikosti sevřené pěsti. Podobné krystaly se nejspíš nacházely i v rozbitých sochách umístěných na podstavcích se symboly vzduchu a vody, dokud ovšem sochy někdo nerozbil a krystaly nevzal.

Nepochybovali jsme o tom, že je krystal kouzelný. Se zájmem jsme si ho prohlíželi, ale nikdo o něm nebyl schopen říci nic bližšího. Bahňák se ho opatrně dotkl rukou, ale zjistil jen tolik, že nebyl ani horký, ani studený. Vzal ho tedy do ruky, aby si ho lépe prohlédl, načež jsme si znovuprožili naši snad nejhorší noční můru. Jak krystal ztratil kontakt s podstavcem, uvolnila se z něj obrovská síla, která nás odmrštila od podstavce ve středu místnosti až na její stěny.

Po nárazu jsme se sesunuli na kolena, pak i na lokty a na všech čtyřech jsme se snažili popadnout vyražený dech. Byli jsme potlučení a chvilku vůbec nechápali, co se přihodilo. Když nám to došlo, v tu ránu jsme byli opět na nohou a Bahňák už vracel krystal zpět na podstavec. Nebylo to ale nic platné, všechna kouzelná síla se z něj už uvolnila. Krystal byl teď temně červený a nijak se nelišil od obyčejného drahého kamene.

Jako tenkrát ve Slunečním chrámu, uvědomili jsme si s nelibostí. I tam jsme podobný krystal sňali z podstavce a zrušili tím kouzlo, které v něm bylo uloženo. Přes nepochybnou podobnost obou činů jsme však cítili zásadní rozdíl v jejich dopadu. Kouzlo v krystalu ve Slunečním chrámu ochraňovalo chrám před útokem zvenčí a jeho zrušením jsme chrám i jeho obyvatele nevědomky vydali do rukou temného kouzelníka, který následně chrám zničil. Naproti tomu nyní jsme mohli uškodit pouze temné síle ovládající toto podzemí, což bylo přesně to, co jsme potřebovali. Pokud kouzlo krystalu obdobně souviselo s ochranou podzemí, pak jsme temnou sílu jistě oslabili a měli ji tak větší šanci porazit. Byl to však jen náš dohad, o skutečných následcích našeho činu jsme se museli teprve přesvědčit.

Krystal jsme z podstavce opět sňali, schovali si ho do tlumoku a vraceli se chodbou zpět do místnosti s branou.

V jejím ústí jsme překvapením strnuli. U stropu místnosti přímo nad branou se vznášel velký, tlustý, černočerný mrak, ze kterého na všechny strany sršely ohnivé blesky. Tak působivé představení na první pohled nenaznačovalo, že by se moc temné síly v tomto podzemí nějakým způsobem umenšila. Čím déle jsme ho však sledovali, tím více v nás rostlo přesvědčení, že se nás tím jen pokouší zastrašit, abychom s ní neměli odvahu opět bojovat. Zřejmě z nás dostala strach.

Chvilku jsme pozorovali ono zdánlivě nahodilé chrlení ohně, až jsme v něm objevili jistou pravidelnost. Pak si stačilo vytipovat dostatečně dlouhou skulinu mezi dvěma výtrysky ohně, počkat si na ni a podél východní stěny vyrazit na druhou stranu místnosti. Akorát že zrovna v tom okamžiku naším směrem vyšlehl plamen. Nejednalo se o hlavní proud, tento byl mnohem slabší, spíše zbloudilý. Díky tomu jsme neutrpěli vážné popáleniny, žár plamene nám jen sežehl skoro všechny vlasy, a mě i vousy. Velice nelibě to nesla hlavně Kóža, která si, ostatně jako každá žena, na svých vlasech velmi zakládala. A pak samozřejmě já, protože jsem přišel o svou roky pěstovanou chloubu.

Na druhém konci místnosti nás čekalo další překvapení. Kamenné dveře vedoucí do hlavní místnosti podzemí se viditelně chvěly. Temná síla se je očividně snažila zavřít, ale díky našim klínkům se jí to nedařilo. Štěstí, že jsme na ně nezapomněli, jinak bychom zde zůstali pohřbeni zaživa.

Z překvapení jsme neměli vyjít ani v hlavní místnosti. Prošli jsme kamennými dveřmi a rázem se ocitli v obklíčení asi třiceti kostlivců. Nacházeli se v půlkruhu kolem nás ve vzdálenosti pěti sáhů a pomalu se přibližovali.

Skoro to vypadalo, že jsme byli v pasti. Ustoupit do místnosti s branou jsme nemohli, tedy pokud jsme nechtěli, aby kostlivci vytáhli klínky a dveře za námi navždy zavřeli. Zároveň jsme si nebyli jisti, zda k zápasu s tolika kostlivci najednou máme dost sil. Nutně jsme potřebovali prorazit jejich obklíčení, a to nejlépe ve směru podél západní stěny. Pak bychom měli volnou ústupovou cestu do nejbližší chodby, kde by už jejich početní převaha nepředstavovala takovou výhodu, jakou byla ve volném prostranství.

Nečekali jsme, až se kostlivci přiblíží. Provedli jsme rychlý výpad k západní stěně a k zemi hned poslali dva z nich. Sice jsme si tak vytvořili ústupovou cestu, ale už jsme ji neměli čas využít. V ten moment se na nás totiž vrhli všichni zbývající kostlivci.

Jen stěží jsme se bránili jejich přesile, natož abychom vedli nějaký soustředěný útok vytyčeným směrem. Přesto se nám dařilo tu a tam nějakého zneškodnit, aniž bychom sami utržili nějaká vážnější zranění. A co bylo nejdůležitější, poražení kostlivci zůstávali ležet bez hnutí na zemi. Temná síla je už zřejmě nebyla schopna oživit, první jasný důkaz, že jsme ji skutečně oslabili.

Kostlivců kolem nás ubývalo zprvu velice pomalu. Čím méně jich ale bylo, tím jsme měli méně práce s vlastní obranou, více času jsme mohli věnovat protiútokům a tím rychleji jsme vyřazovali z boje další. Zneškodnění posledních pěti kostlivců už bylo dílem okamžiku.

Zkontrolovali jsme své kouzelné zbraně. Jejich jasná záře nám prozrazovala, že temnou sílu jsme ještě zdaleka neporazili. Přesto jsme tušili, že máme vítězství na dosah, jen temné síle nedopřát oddechový čas k sešikování svých služebníků a dalšímu útoku proti nám. Čas a místo další bitvy jsme proto vybrali sami. Za pár minut na místě, kde na nás temná síla zaútočila nejtvrději, tedy v místnosti s temnou skvrnou na stěně.

Došli jsme k našemu lanu stále visícímu z ochozu, vyšplhali se po něm nahoru a chodbou pokračovali do místnosti. Temnou skvrnu na její stěně jsme tentokrát spatřili všichni. Těm z nás, kteří ji viděli minule, připadala o něco menší, než si ji pamatovali.

Opět bez varování se na nás snesla tma, která pohltila veškeré světlo lucerny, stejně tak nás obestřelo i neproniknutelné ticho. Tentokrát jsme ale byli připraveni. Bahňák ze svého meče  vykouzlil slabé světlo právě v čas, abychom zahlédli, jak se před námi ze země pomalu zvedá několik stínů.

Nebylo jich mnoho a díky alespoň slabému světlu jsme neměli větší problém jejich útoky odrazit. S každým poraženým kostlivcem tma o kousek ustoupila ve prospěch světla lucerny a řinčení zbraní bylo slyšet zase o něco zřetelněji. Také temná skvrna na stěně se stále zmenšovala, až se s porážkou posledního kostlivce vytratila úplně. Naše kouzelné zbraně pohasly a místnost opět naplnilo světlo lucerny doprovázené naším vítězným bojovým pokřikem.

Věřili jsme, že teď už nám nic opustit podzemí nebrání. Těšili jsme se ven, na čerstvý vzduch a něco pořádného k snědku. Chodbou jsme se vrátili na ochoz, po laně se spustili dolů do hlavní místnosti a zamířili přímo do středu její severní stěny, k východu z podzemí.

Jak jsme správně předpokládali, východ byl otevřený. Prošli jsme jím a další chodbou se dostali do místnosti se sochami, kvůli kterým jsme sem původně přijeli. Právě v tom okamžiku do místnosti  po schodech sestupovali kouzelníci.

Jak nás spatřili, na tvářích se jim rozhostil široký úsměv. „Co se vám to stalo s vlasy?“ zeptali se pobaveně.

Naše dobrá nálada z vítězství byla ta tam. Nejen že kouzelníci neprojevili ani náznak lítosti či vysvětlení, proč nás tu zanechali bez pomoci. Oni se nám navíc posmívali! Ač neradi, zvykli jsme si, že se k nám chovají přezíravě. Ale nesnesli bychom, kdyby se k nám chovali jako ke kusu hadru.

„Jestli vás to zajímá, tak jsme tu kvůli vám málem vypustili duši!“ rozkřikli jsme se na ně z plných plic. „A co jste zatím celé ty dny dělali vy, že jsme vám nestáli ani za ujištění, zda jsme stále na živu?“

Kouzelníci se přestali smát hned na začátku našeho výstupu, nyní vypadali zmateně. „No, snad to nebylo tak zlé,“ začali opatrně. „Vždyť jste, až na ty vlasy, v pořádku. Nebo ne? Navíc jsme se tím obědem určitě nezdrželi déle něž hodinku.“

Původně jsme chtěli ve výčitkách vůči nim ještě chvíli pokračovat. Jejich odpověď nás ale zcela zaskočila. Stáli jsme tam s otevřenými ústy a snažili se pochopit, co že nám to právě sdělili.