Kronika dobrodružství
Na počátku našich dobrodružství jsme byli čtyři: Bahňák, Chóca, Kocour a já. Čtyři mladíčci, jejichž společným přáním bylo stát se slavnými dobrodruhy. Toulali jsme se od jedné hospody ke druhé a nad sklenicemi piva se oddávali snění o tom, jaké všechny nebezpečné a vzrušující výpravy podnikneme, kolik dávno ztracených pokladů objevíme a kolika lidem pomůžeme z protivenství osudu. Čekali jsme jen na svou první velkou příležitost, která by naši hrdinou kariéru dobrodruhů odstartovala.
Na naší dlouhé štaci po hospodách jsme se jednou ocitli v malé vesničce. Nebyla ničím významná, byla to taková úplně obyčejná vesnička, jakých je dvanáct do tuctu. Toho večera jsme jako obvykle vysedávali v místním výčepu a nadšeně spolu hovořili o smyšlených dobrodružstvích. Byli jsme už pěkně v ráži, když si k nám přisedl postarší muž, od pohledu hospodský povaleč.
„Mladí páni,“ oslovil nás. „Od vedlejšího stolu jsem vás zaslechl vyprávět o nebezpečných dobrodružstvích, ze kterých mě, usedlému vesničanovi, místy běhal mráz po zádech. Hned mě napadlo, že právě takoví bohatýři, kteří se nebojí postavit se jakémukoli nebezpečenství, by jistě objasnili tu strašlivou záhadu, která po desetiletí visí nad naší vesnicí. Záhadu Temného hradu!“
„Temný hrad?“ zpozorněli jsme. Znělo to tak romanticky a dobrodružně. Neomylně jsme vycítili svou šanci, na kterou jsme tak dlouho čekali. Abychom ale před mužem nevypadali jako úplní zelenáči, kteří vezmou zavděk čímkoli, snažili jsme se ovládnout své vzrušení a předstírat jen vlažný zájem. „Dobrý muži, původně jsme chtěli hned zítra pokračovat v cestě v jedné mimořádně důležité záležitosti. Vaše řeč na nás ale učinila dojem. Snad bychom se zde mohli ještě jeden den zdržet a na ten váš hrad se podívat. Řekněte nám, co je na něm vlastně tak záhadného?“
Muž zřejmě počítal s tím, že se budeme chtít dozvědět podrobnosti, protože najednou dělal drahoty. „Milerád vám budu o Temném hradu vyprávět, vzácní páni. Jenže mi úplně vyprahlo v hrdle a hovořit mi činí nemalé obtíže,“ pronesl a na důkaz svých slov si suše odkašlal. „Kdybyste mě ráčili pozvat na medovinu či dvě, hned by se mi hovořilo lépe. Povím vám pak vše, co o hradu vím.“
Pokud bychom byli střízliví a uvážliví, mávli bychom nad ním rukou s tím, že je to jen starý ochmelka, který nemá na vlastní útratu. Jistě se nám bude snažit namluvit různé rádoby záhadné historky, jen aby udržel naši pozornost a mohl si říci o další pití. Že jsme ale měli sami upito, medovinu jsme u hostinského bez meškání objednali.
Když ji hostinský donesl, muž ji v mžiku vypil a poručil si na náš účet ještě jednu. Než jsme se mohli vůči jeho neomalenému chování ohradit, pokynul nám rukou, abychom se k němu přisedli blíž. Jako by nechtěl, aby hostinský ani hosté u okolních stolů zaslechli, co se nám právě chystá sdělit.
Hostinský cosi zamručel, načež odešel vyřizovat další objednávku. A muž tlumeným hlasem spustil: „Tak tedy poslouchejte. Temný hrad říkáme hradu tyčícímu se na kopci severně od vesnice. Odjakživa byl sídlem velice zámožných pánů spravujících celý tento kraj. Jejich moc se zdála být neotřesitelná, ovšem jak se říká, všeho jen do času. Už tomu bude padesát let, byl jsem tehdy ještě klučina, kdy se po jeho pánech doslova přes noc slehla zem. Řeknete si možná, že se jen někam odstěhovali. Proč by pak ale zde zanechávali svůj majetek? Vozy, na kterých by ho mohli odvést, odtud nikdo odjíždět neviděl. Hrad ani nikomu neprodali, alespoň se zde nikdy žádný nový majitel neukázal.“
Na tomto místě se muž odmlčel, protože se u našeho stolu opět objevil hostinský s medovinou. Nastalo napjaté ticho, které jen povzbuzovalo naši netrpělivost. Muž si tentokrát ze skleničky pouze usrkl, počkal, až hostinský poodejde k vedlejšímu stolu, a až poté opět pokračoval ve vyprávění.
„Jak se proslechlo, že hradní páni zmizeli a hrad je opuštěný, několik vesničanů se tam s vidinou snadného zbohatnutí vypravilo. Nikdo z nich se však živý nevrátil. Brzy nato se mezi lidmi rozšířily zvěsti o tom, že je hrad prokletý. Hradní páni v něm prý provozovali čarodějnictví, z rozmaru vyvolávali temné síly a to se jim nakonec vymstilo. Aby kletba hradu nepřešla i na vesnici, raději se mu všichni začali vyhýbat. Co se ve skutečnosti stalo, jsme se tak nikdy nedozvěděli.“
Více jsme slyšet nepotřebovali. Vymrštili jsme se ze židlí, popadli své zbraně a batohy s výstrojí a vyběhli z hospody, aniž jsme hostinskému zaplatili za útratu. Však na to ještě bude dostatek času, jen co se vrátíme, pomysleli jsme si. Co nám síly stačily, spěchali jsme na sever, za pokladem. Čekal tam na nás už padesát let a déle by třeba nemusel. Co kdyby nás na poslední chvíli ještě někdo předběhl!
Po půl hodině jsme celí udýchaní doběhli k úpatí kopce, na kterém hrad stál. Na chvíli jsme se zastavili, abychom nabrali síly na závěrečný výstup. Teprve když jsme se trochu vydýchali, všimli jsme si, že je nás podezřele málo. Nebyl s námi Bahňák.
Kam se mohl ten malý hobit ztratit? přemýšleli jsme. Že by nám jeho malé nožky nestačily? Jako trpaslík jsem je neměl o moc delší, ale za Chócou a Kocourem jsem nijak nezaostával. Nebo že by se zalekl, když konečně mělo přijít na věc? Ať to bylo, jak chtělo, rozhodli jsme se na něj chvíli počkat. Ne, že by nám mohl být s jeho slabou tělesnou schránkou v boji, kdo ví jak, užitečný. Avšak vždy nás uměl povzbudit do dalšího konání, když už jsme sami klesali na mysli. Bez něj jsme se necítili tak úplně silní v kramflecích.
Zanedlouho nás Bahňák skutečně dohnal. Původně jsme ho chtěli trochu poškádlit a utrousit pár vtipných poznámek o strašpytlech na jeho adresu, ale vůbec nás nepustil ke slovu.
„Co blázníte?“ rozkřikl se na nás. „Chováte se jako banda usmrkanců! Copak nevíte, že samotné svaly jsou úplně k ničemu, pokud nemáte dostatek informací? Bez nich se nemůžete připravit na možné nebezpečí, ani se správně rozhodnout v důležitých okamžicích. Kdybyste si to vyprávění ráčili doposlechnout až do konce jako já, dozvěděli byste se, že se na hrad před námi vypravilo i několik dobrodruhů. Avšak ani ti se odtamtud nevrátili. Nejspíše proto, že byli stejně lehkomyslní jako vy!“
Naše nadšení pod tíhou jeho slov pomalu vyprchalo. Najednou nám bylo jasné, že zmocnit se pokladu vůbec nebude tak jednoduché, jak se nám zprvu zdálo. Dokonce se do našich myslí začala vkrádat pochybnost, zda to vůbec zvládneme, pokud zde neuspěli jistě mnohem zkušenější dobrodruzi.
Bahňák naštěstí s výčitkami skončil a nyní pokračoval v mnohem smířlivějším tónu. „My se však z osudu předešlých výprav poučíme. Počkáme si na zítřek, až vystřízlivíme a naše smysly se opět stanou bystrými a paže rychlými. Na nebezpečí, které nás na hradě čeká, budeme připraveni a za použití nejen naší síly, ale hlavně našeho důvtipu, nepřátele přemůžeme. Díky tomu se na rozdíl od našich předchůdců nejen že vrátíme zpět živí a zdraví, my se navíc vrátíme s obrovským pokladem. Takže, souhlasíte všichni s tímto plánem?“
Bahňák pronesl řeč, za kterou by se nemusel stydět mnohý generál vedoucí své muže do rozhodující bitvy. Vyzdvihl naše přednosti, ale zároveň varoval před našimi slabými místy. Jelikož jsme nechtěli, aby se naše první výprava stala i tou poslední, dali jsme mu za pravdu. Připravili jsme si noční ležení a poslušně ulehli ke spánku.
Ráno jsme se probudili s pořádnou kocovinou. Nebýt to náš velký den určitě bychom spali až do poledne a nevstali dřív, než si dali jedno na vyproštění.
Neochotně jsme se vypotáceli ze svých spacích pytlů a rozdělali oheň, abychom se po studené noci ohřáli. Uvařili jsme si plný škopek silného odvaru z povzbuzujících bylinek a celé dopoledne ho pak popíjeli a dávali se dohromady.
V poledne jsme si dopřáli menší oběd ze zbytků, které jsme našli ve svých tlumocích, a takto posilněni jsme se konečně cítili připraveni vyrazit. Sbalili jsme si své věci a po neudržované, klikaté lesní cestě vyrazili do kopce.
Na vrcholu kopce les ustoupil a před námi se rozprostřela planina posetá keři a malými stromky. V jejím středu stál hrad, či lépe řečeno to, co z něj zbylo: pár polorozpadlých obvodových zdí a obytná věž bez střechy.
Hleděli jsme na tu malebnou zříceninu plni rozčarování. Toto místo nemohlo vesničanům nahánět hrůzu ani v nejmenším. Naopak jsme si byli téměř jistí, že za prvním keřem nutně narazíme na mladý milenecký pár, který si zde sjednal své romantické dostaveníčko. Nebylo pochyb, že nás onen muž v hospodě napálil. Ovšem to se od něho dalo čekat.
Abychom se vyhnuli rozmrzelosti, rozhodli jsme se dohrát tuto hru až do konce. Budeme jednat, jako by vše, co jsme se o hradu dozvěděli, byla pravda. Prozkoumáme ho, svedeme pár litých bitev s neskutečnými protivníky a nakonec si odneseme zasloužený poklad. Třeba v podobě střepů z rozbitého zrcadla. Bude to taková zkouška na naši další, tentokrát už opravdovou výpravu.
Prvním úkolem naší zkoušky bylo překonat planinu pokud možno nepozorovaně, abychom si na své straně ponechali výhodu překvapení a mohli ji využít k rychlému zneškodnění případných protivníků uvnitř hradu.
Pro Chócu a Kocoura nebylo nic jednoduššího. Sebejistě vyrazili na planinu, kde se dokázali ukrývat za keři a stromky tak obratně, že nám po chvíli úplně zmizeli z očí. Jen občas jsme je spatřili vykouknout jako zajíce zpoza nějakého keře, aby se ujistili o správnosti směru, kterým postupují.
Zato se mnou a Bahňákem byla potíž. Maskovat se jako ti dva jsme neuměli, a pokud bychom se o to pokusili, s největší pravděpodobností bychom byli ihned odhaleni. Bahňák mi proto předal svou výstroj a oblečen jako chudý poutník se jal planinu překračovat po bývalé cestě zcela nápadně. Zatím co takto odpoutával pozornost, já jsem poklekl na všechny čtyři a v mírném odstupu jsem ho podél cesty následoval přebíháním od jednoho keře ke druhému.
Chóca s Kocourem se zanedlouho dostali až k hradu. Aby využili čas, než k nim dorazíme, rozhodli se prostor mezi dosud stojícími obvodovými zdmi prozkoumat z výšky. Využili k tomu další dovednost, kterou jsme jim já s Bahňákem mohli akorát tak závidět, a to šplh po zdech.
Přeběhli k obytné věži a bez jakéhokoliv jištění vylezli asi do půlky její výšky, odkud měli pěkný rozhled. Nic podezřelého nespatřili, a proto ve šplhu pokračovali až na vrchol věže, kde chtěli seshora zkontrolovali i její vnitřek.
Bahňáka cesta po chvíli zavedla na nádvoří hradu. Rozhlédl se po něm a spatřil naši průzkumnou dvojici už na vrcholku věže, kterak mu, možná až příliš horlivě, dávají znamení, že uvnitř někdo je. Namířil si to tedy přímo ke zbytkům dveří vedoucích do věže.
Než tam došel, už jsem tam přisupěl i já. Přitiskl jsem se ke zdi hned vedle vstupu do věže, abych mu byl v případě potřeby po ruce. Bahňák nato odstrčil ztrouchnivělá prkna bývalých dveří a nakoukl dovnitř. Přitom slušně pozdravil, aby zbytečně nevyplašil milence z vesnice, které tam očekával.
Jaké bylo jeho překvapení, když uvnitř věže spatřil čtyři odporné bytosti, nazývané skřety, jak si na ohni opékají něco mezi králíkem a krysou. Dokonce i samotní skřeti byli z nenadálé návštěvy vyvedení z míry. Chvíli tak na sebe s Bahňákem mlčky hleděli a nikdo z nich nebyl schopen nic podniknout. Skřeti se nakonec vzpamatovali jako první. Chopili se svých mačet a vykročili směrem k Bahňákovi.
Kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby Chóca s Kocourem, kteří měli více času se na boj připravit, na ně v tu chvíli nezačali shora střílet z luků. Stropy se ve věži už dávno propadly a nic jim ve střelbě nebránilo. Dva skřety zabili a jeden byl příliš vzadu, aby mohl Bahňáka bezprostředně ohrozit.
Ten poslední se ale k Bahňákovi dostal. Mačetu svíral v napřažené ruce a hned v příštím okamžiku jí mohl Bahňákovi zasadit smrtelný úder. V tom Bahňák předvedl, že se i přes svůj malý vzrůst o sebe dokáže postarat. Krátce si něco zamumlal pod vousy a z očí mu vyšlehly fialové blesky.
Až dosud jsem neměl nejmenší ponětí, co se vlastně děje. Stál jsem venku za dveřmi a pobízel Bahňáka, ať v nich nestojí a pokračuje do věže. Nyní jsem pochopil, že se stalo něco neočekávaného.
Odstrčil jsme ho na stranu a se sekerou v ruce vstoupil do věže. Právě včas, abych před sebou spatřil na uhel seškvařeného skřeta, kterak dopadá na zem. Další dva leželi opodál s šípy v hrudi a čtvrtý právě mizel v nějaké díře do podzemí. Nestačil jsem se divit. Došlo mi, že toto nebude jen zkouška.
Naše první setkání se skřety. Pokud bychom ho měli zhodnotit, pak i přes počáteční rozpačitost bylo nad očekávání úspěšné.
Chóca a Kocour slezli z věže dolů a všichni jsme se sešli okolo ohně. Hlavou nám problesklo, zda bychom na počest tohoto slavného okamžiku neměli sníst ukořistěný úlovek. Ta krysa ale po bližším ohledání nevypadala zrovna vábně, a proto jsme se rozhodli raději se nezdržovat se a vypravit se hned dolů za uprchlým skřetem. Co kdyby ve sklepení měl nějaké spolubojovníky.
Zapálili jsme pochodně a po starých schodech sestupovali do sklepení hradu. Nejdříve jsem šel já, po mně Chóca, Kocour a nakonec Bahňák. Ten ještě při odchodu sňal z ohně onu skřetí krmi a vzal ji sebou. Prý se ještě může hodit.
Ocitli jsme se v úplně prázdné místnosti, ze které vedla dva sáhy vysoká a sáh široká chodba. Ta na dosvit naší pochodně, asi tak po deseti sázích, pak ústila do jiné chodby.
Vypadalo to, že podzemí nebude jen tímto sklepem pod obytnou věží. Bude patrně mnohem rozsáhlejší. Abychom v něm náhodou nezabloudili, chopil se Chóca kreslení mapy.
Na křižovatce s druhou chodbou nás čekalo nemilé překvapení. Jmenovitě mě, protože jsem šel první. Jak jsem se s pochodní v ruce na křižovatce objevil, z ničeho nic z levé strany přilétl šíp a zabodl se mi přímo do ramene.
Tak jsem se lekl, až mi pochodeň vyklouzla z ruky a spadla na zem. Hořet naštěstí nepřestala. Veden pudem sebezáchovy jsem se ještě stačil stáhnout zpět do chodby, kde jsem se zády přitiskl co nejvíce ke stěně a pak už jen nepřítomně hleděl na protější zeď.
Byl jsem v šoku. Nikoli ze zranění, na těle i na ramenou jsem měl kožené brnění, které šíp zbrzdilo natolik, že rána byla jen škrábnutím. Bylo to ale poprvé, kdy mě někdo ohrožoval na životě. Stačil kousek a šíp by mě zasáhl do nechráněno obličeje. Nechat se hned při prvním příležitosti zohavit, či dokonce zabít, by věru nebyl ten nejlepší začátek mé životní dráhy dobrodruha.
Zatím co jsem pomalu přicházel k sobě, ostatní mi šíp z ramene opatrně vyjmuli a ránu zběžně ošetřili. Přitom přemýšleli, jak bychom střelce v chodbě mohli zneškodnit. Základním předpokladem k úspěšné akci bylo zjistit, kde přesně se střelec nachází, a to aniž by se někdo z nás stal terčem dalšího šípu.
Jak se ukázalo, Chóca sebou pro takovéto případy nosil malé zrcátko. Jelikož jsem stál nejblíže křižovatky, zrcátko mi podal a já ho pak opatrně vystrčil za levý roh. Díky světlu z pochodně, která na zemi stále hořela, jsem spatřil obrys skřetí postavy. Stála v ústí nějaké místnosti, odhadem dvacet sáhů ode mě, a v rukou třímala natažený luk připravený kdykoli vystřelit.
Svá zjištění jsem si nechal pro sebe a nejspíše ještě pod vlivem utrpěného šoku jsem se rozhodl pomstít se skřetovi na vlastní pěst. Otevřel jsem svou alchymistickou truhlu a ze surovin, které vždy nosím sebou, jsem si v mžiku připravil velice účinnou třaskavinu. Na pobízení ostatních, co jsem v chodbě viděl, jsem odpovídal zarytým mlčením.
Když jsem byl hotov, ještě jednou jsem zrcátkem překontroloval umístění skřeta a třaskavinu pak hodil za roh do chodby. Ozvala se mohutná rána. Nato jsem se zrcátkem s uspokojením přesvědčil, že má pomsta byla dokonána.
Vykročil jsem opět do křižovatky a vydal se chodbou vlevo za skřetem. Ostatní mě následovali s neskrývanou nelibostí. Měl jsem se prý s nimi o dalším postupu poradit.
Po dvaceti sázích jsme překročili mrtvolu skřeta a vstoupili do místnosti za ním. Byla zcela prázdná, přičemž naproti nám z ní vedla další chodba.
Nacházeli jsme se právě uprostřed místnosti, když se na nás z protější chodby vyřítili další čtyři skřeti s mačetami. Jistě je zburcoval mnou způsobený výbuch, což mi také ostatní dali krátkým, leč o to výmluvnějším, pohledem najevo. Ve své pomstychtivosti jsem na takovéto důsledky vůbec nepomyslel.
Hbitě jsme tasili zbraně, odrazili první útok střetů a pustili se s nimi do boje. Kov řinčel o kov a jeden výpad stíhal druhý. Síly se na obou stranách zdály být vyrovnané.
Na naší straně však byla jedna podstatná výhoda, náš mladický zápal. Byla to naše největší zbraň proti skřetům. Přestože jsme utržili několik bolestivých zásahů, po kterých určitě budeme mít nevzhledné jizvy, v našem úsilí jsme nepolevili. A díky tomu jsme skřety nakonec pozabíjeli.
Mrtvé skřety jsme prohledali, ale nic užitečného jsme u nich nenalezli. Rychle jsme si ošetřili rány a pokračovali chodbou, odkud přiběhli.
Chodba nás přivedla k další místnosti. Ještě než jsme do ní vstoupili, Bahňák nás varoval. Prý v ní cítí nějakou živou bytost. Nevěděli jsme ještě, jak citlivý jeho čich je, ovšem nechtěli jsme podcenit žádné varování.
Opatrně jsme nahlédli dovnitř. Žádní další skřeti v místnosti nebyli, jen nějaká zpola oděná postava. Ruce měla řetězy připoutané ke stěně a hlava jí volně visela u hrudi. Nehýbala se. Vešli jsme do místnosti a šli si ji prohlédnout.
Byla vyšší a mohutnější než člověk, tedy barbarské rasy, a podle nepřehlédnutelných znaků to byla žena. Na několika místech těla byla zraněna. Na šrámy utržené v boji to ale nevypadalo, spíše na stopy po mučení.
Zvedli jsme jí hlavu a ona na chvíli pootevřela oči. Její pohled byl zcela nepřítomný. Pak oči opět zavřela a my nechali její hlavu klesnout zpět k hrudi. Musela být úplně vyčerpaná. Podepřeli jsme ji, aby nám neupadla, sundali jí řetězy z rukou a pomalu ji položili na podlahu.
Poté jsme jí ošetřili zranění. Zašátral jsem ve své truhle a vyndal z ní lahvičku s velice silný povzbuzujícím lektvarem, po kterém se člověku opět vrátí ztracená síla. A také se díky němu rychleji hojí zranění. Nadzvedl jsem jí hlavu a nalil jí trochu lektvaru do úst. Polkla ho jen s velikými obtížemi. Hlavu jsme jí opět položil na zem a čekal, až lektvar začne účinkovat.
Po chvíli barbarka skutečně otevřela oči. Ba co víc, bez naší pomoci se převalila na bok a pomalu se posadila. Hlava jí sice stále padala, to ji ale nebránilo, aby mi z ruky nevzala lahvičku s lektvarem a celý její obsah naráz vypila. Pak se konečně začala zajímat o své okolí.
Zvedla hlavu a nedůvěřivě si nás prohlížela. Když si uvědomila, že toho na sobě moc nemá, zakryla si hruď rukama a očima začala pátrat po místnosti po svých šatech. Rozhlédli jsme se s ní a v jednom rohu místnosti objevili rozervanou košili, velký obouruční meč a těžké kroužkové brnění.
Košili jsme barbarce přinesli a ta si ji rychle ustrojila. Poté jsme jí nabídli, že jí pomůžeme na nohy. Nabízenou pomoc přijala, avšak stále se na nás dívala podezřívavě.
„Co jste zač?“ vyštěkla na nás, když vstala.
„Tví zachránci, krásná válečnice,“ uculili jsme se a jeden po druhém se jí představili. „Smíme nyní my znát tvé ctěné jméno?“
Barbarka na naši otázku hned neodpověděla. Nejprve si do rohu místnosti došla pro svůj meč a brnění, které si na sebe rychle navlékla. Když se k nám vrátila, uchopila meč oběma rukama a zaujala bojový postoj. Chladným hlasem pak prohlásila: „Jmenuji se Stáňa a poklad tohoto podzemí je můj!“
Úsměv nám ztuhl ve tvářích. O barbarech si říká, že nejsou moc chytří, a zřejmě na tom něco bude. Jak jinak si vysvětlit, že se nám takto odvděčí za svou záchranu? Nebo se v ní právě vzepjala hrdost uražená tím, že jsme ji viděli nahou a poníženou? Tak či onak, důležité bylo, že jsme nechtěně pomohli své soupeřce usilující o stejnou věc.
Pokud bychom trvali na svém nároku na poklad, museli bychom se s barbarkou utkat v boji, což by pro nás s tím jejím obouručním mečem a posilujícím lektvarem v krvi mohlo představovat značné riziko. Nejlepší by bylo přesvědčit jí o výhodnosti vzájemné spolupráce.
„Jistě jsi tu byla dříve než my a máš proto na poklad přednostní právo. Snad by ses ale o něj mohla s námi podělit odměnou za to, že jsme ti zachránili život. Vždyť bez nás bys tu zahynula bídnou smrtí, aniž by ses k pokladu byť jen přiblížila. Navíc v tomto stavu nebudeš mít sama dostatek síly, abys přemohla další nepřátele. Naproti tomu spojíme-li své síly, máš získání pokladu téměř jisté.“
Stáňa se na chvíli zamyslela, načež ze svého neústupného stanoviska trochu slevila: „Dobře, rozdělíme se na půl. Půl pokladu vy, půl já.“
Nebyl to zrovna poměr, který bychom si představovali. Na druhé straně lepší půlka pokladu než poklad žádný. Přikývli jsme proto na srozuměnou s tím, že si o tom ještě v klidu promluvíme.
Stáňa zavěsila svůj meč na opasek u pasu a všichni společně jsme vyrazili chodbou vedoucí z místnosti.
Chodba se po pár sázích rozdělovala. Vlevo vedla do místnosti, která byla pokryta rohožemi, na nichž se povalovaly staré hadry. Pravděpodobně pelechy skřetů.
Vpravo se nacházela místnost, jejíž jediným vybavením bylo o stěnu opřené, dva sáhy vysoké a sáh široké zrcadlo. Jeho rám byl celý vyroben ze stříbra. Poprvé v životě jsme viděli něco tak cenného. Ve městě bychom za něj dostali tolik zlaťáků, že bychom měli o živobytí postaráno na půl roku a možná ještě déle.
K našemu velkému zklamání byl ale stříbrný rám natolik těžký, že jsme zrcadlo jen stěží nadzvedli. Rozhodně nebylo v našich silách ho odtud odnést. Nezbývalo než se s tím smířit a doufat, že v podzemí nalezneme ještě něco podobně hodnotného.
Z místnosti vedly dvě chodby. Vydali jsme se tou první a přišli do místnosti, která byla zcela prázdná. Ani žádná další chodba z ní nevedla.
Původně jsme se v ní vůbec nechtěli zastavovat, Chócovi a Kocourovi se ale zdálo, že s jednou z jejích zdí není vše úplně v pořádku. A opravdu. Při bližším ohledání zjistili velice zajímavou věc. Místo, aby se jejich ruce o stěnu zarazily, prošly jí bez jakéhokoli odporu. Jako by tam ani žádná stěna nebyla.
Z mladické nerozvážnosti jsem se přihlásil jako dobrovolník, který stěnou projde a porozhlédne se na druhé straně. Naštěstí jsem měl alespoň tolik rozumu, abych souhlasil s návrhem na udržování kontaktu s ostatními tím, že se chytnu jednoho z nich za ruku.
Pozapomněl jsem si sebou vzít pochodeň a proto jediné, co jsem za stěnou spatřil, byla tma. Zato můj čich neměl o podněty nouzi. Strašně to tam smrdělo hnilobou. Chvíli jsem posečkal v naději, že mé oči přivyknou. Jakožto trpaslík vidím ve tmě mnohem lépe, než ostatní. Leč při nejlepší vůli jsem stále nic neviděl.
Právě jsem se otáčel s tím, že vrátím pro pochodeň, když mi něco jedním silným tahem rozervalo kožené brnění na boku a zajelo i do svalů. Celým tělem mi projela křečovitá bolest. Vykřikl jsem, načež se mi podlomila kolena a já klesal k zemi.
Dopadl jsem na ní naštěstí už zase v místnosti, protože mě mí druzi za nataženou ruku ihned vytáhli. Ležel jsem na chladné zemi a tiše úpěl bolestí.
Pomohli mi z brnění a zranění prohlédli. V boku jsem měl souběžně vedle sebe čtyři tržné rány, jako by od drápů nějakého zvířete. Ze všech zvířat ale vládl takovou silou, aby dokázal rozervat kožené brnění, jedině medvěd. Ovšem na něj byly rány příliš blízko u sebe. A hlavně, co by dělal medvěd ve sklepení hradu?
Stáňa mi rány vymyla a začala je zručně sešívat. Když s tím byla hotova, stehy ještě pomazala mastí z různých bylinek pro rychlejší hojení a tlumení bolesti a nakonec mi celý bok obvázala.
Ostatní mezitím vymysleli, jak se přesvědčit, co mě za stěnou napadlo. Bahňák zapálil druhou pochodeň a odhodil ji za stěnu v jejím levém rohu. Poté tam protáhl i onu na rožni napíchnutou skřetí pečeni a přidržoval ji nad zemí asi ve výšce pasu. Občas s ní pohnul, aby na druhé straně přilákal pozornost. Kocour s Chócou pak opatrně za stěnu nahlédli v jejím opačném rohu.
Při pohledu, který se jim naskytl, jako by na ně sáhla sama smrt. O nastrčenou návnadu se svými ostrými pařáty mezi sebou prali tři ztuha se pohybující postavy. Podobaly se lidem, dokonce na nich visely staré hadry vzdáleně připomínající lidské ošacení. Avšak na jejich obličeji a také na rukou a nohou jim kůže a svalstvo zahnívalo a na mnoha místech se jim dokonce odlupovalo od kostí.
Byli to zombie! Nebyly to živé bytosti, přesto se pohybovaly. Zemřely a ze záhrobí byly temnými kouzly povolány zpět, aby škodily těm živým.
Všichni jsme si je postupně prohlédli. Naháněly nám takový strach, že jsme se jim neodvažovali postavit v boji. Přenechali jsme ji návnadu, ať se o ni dál perou, a místnost jsme co nejrychleji opustili.
Vrátili jsme se do předešlé místnosti a pokračovali druhou chodbou, která z ní vedla. Došli jsme do místnosti, v jejímž středu stála dřevěná, asi dva sáhy dlouhá a sáh široká a vysoká truhla opatřená zámkem. Na zemi ji obklopovaly lidské kosti, staré hadry a docela zachovalé meče.
Usoudili jsme, že v minulosti se na tomto místě svedla o truhlu nelítostná bitva, při níž padlo mnoho lidí. V truhle tedy muselo být uloženo něco velice cenného. Byli jsme tak vzrušeni očekáváním, že jsme úplně zapomněli na ostražitost.
Okamžitě jsme se k truhle nahrnuli. Chóca s Kocourem ji rychle prozkoumali, zda není chráněna nějakým nastraženým mechanismem, a pak šperhákem rozlomily starý zámek.
Po otevření truhly nás čekala hned dvě nemilá překvapení. Jednak jsme v ní neobjevili vůbec nic cenného, byly tam jen samé staré hadry. Jednak jsme se ocitli v obklíčení čtyř obnažených lidských koster, které se mezi tím kolem nás poskládaly z kostí na zemi. V pařátech držely meče a pomalu se k nám přibližovaly.
Jelikož je po hromadě nedržely žádné svaly ani vazy, musela je ovládat nějaká kouzla podobně jako zombie. Aniž jsme tak o to stáli, seznámili jsme se s dalšími nemrtvými. Tentokrát kostlivci.
Stáňa nelenila a vrhla se na toho nejbližšího. Jejich meče o sebe dvakrát zařinčely a z boku ji napadl druhý kostlivec. I jeho útok pohotově vykryla a pustila se do boje s oběma najednou.
Nevypadalo to, že by potřebovala naši pomoc. Byla opravdu zkušenou válečnicí. Nechali jsme ji, ať si zaslouží svou půlku zdejšího pokladu, a rozdělili si mezi sebou zbylé dva kostlivce.
Přestože jsme na ně útočili v poměru dva na jednoho, dlouho jsme je nebyli schopni přemoci. Ukázalo se, že kostlivci jsou velice zruční bojovníci a navíc velmi houževnatí. Nebyli živí a proto necítili bolest. I když jsme jim uštědřili mnoho zásahů, třeba jim usekli jednu ruku, stejně se nevzdávali. Meč jen vzali do té druhé a pokračovali v boji stejně usilovně.
Po velmi dlouhé a namáhavé bitvě se nám všechny čtyři kostlivce přece jen podařilo porazit. Sami jsme však byli k smrti vyčerpáni a pokračovat v tomto stavu v průzkumu podzemí by se rovnalo holé sebevraždě. Potřebovali jsme si najít nějakého bezpečné místo, kde bychom si mohli odpočinout a možná se i trochu prospat.
Volba byla jasná. Zamířili jsme do místnosti, kterou jsme si označili jako ubytovnu skřetů. Byly tam rohože, na kterých jsme se mohli natáhnout, a navíc se nacházela napůl cesty ven z podzemí. To byla výhoda v případě, že bychom byli nuceni odtud rychle prchnout.
Chóca s Kocourem nastražili na rozcestí chodeb před místností několik pastí, které nás měly včas upozornit, kdyby se k nám někdo nebo něco blížilo. V místnosti jsme pak z rohoží vyházeli všechny nečisté, skřetí hadry a uložili se na ně. Poležení to bylo poněkud tvrdé, ale i za ně jsme byli v dané chvíli vděční.
Vzájemně si ošetřili utržené rány a když se nám začali zavírat oči, ještě jsme si rozdělili hlídky. Po chvíli jsme už téměř všichni tvrdě spali.
Po čtyřech hodinách posilujícího spánku nás Stáňa, která právě držela hlídku, vzbudila. Ze spaní jen na rohožích jsme byli trochu rozlámaní a chvilku nám trvalo, než jsme se rozpohybovali. Neohrabaně jsme si převázali zranění a pak se i najedli, protože nám pořádně vyhládlo. Kdo se stále ještě necítil úplně při síle, tomu jsem připravil povzbuzující lektvar.
Vrátili jsme se do místnosti, kterou jsme prozkoumávali naposledy, tedy do té s truhlou a kostlivci, a pokračovali chodbou v protější stěně. Chodba se po chvíli stočila ostře vpravo a po dalších deseti sázích nás zavedla na rozcestí. Zde jsme si mohli vybrat ze tří směrů: vpravo, rovně a vlevo. Zvolili jsme přímý směr.
Ušli jsme asi pět sáhů a stanuli před místností, z níž se neslo podivné tiché hučení. Nahlédli jsme dovnitř a v jednom jejím rohu spatřili kouli, z níž vyzařovalo bledé modré světlo. Měla asi sáh v průměru a jen tak se vznášela půl sáhu nad zemí. Opět kouzla a čáry, pomysleli jsme si.
S nedůvěrou jsme se ke kouli přiblížili, abychom si ji lépe prohlédli. Tvořila ji nějaká pružná, měkká hmota, o které jsme toho ale více říct nedokázali. Opatrně jsme do koule píchli mečem a poté se jí i dotkli rukou. Vůbec nic se nestalo. Až když jsme ji odtlačili na jiné místo, zaznamenali jsme alespoň nějakou odezvu. Koule se pomalu vrátila na své původní místo.
Popravdě řečeno jsme si oddechli. Alespoň něco v tomto podzemí nebylo vůči nám vyloženě nepřátelské. Na druhou stranu nám trochu vadilo, že jsme nedokázali určit její smysl.
Nakonec problém ke všeobecnému údivu vyřešil Kocour. Kouli zabalil do nějakých hadrů, hodil si ji na záda a zavelel k dalšímu pochodu. Nebylo nám úplně jasné, co s ní zamýšlí, přesto jsme ho následovali. Nikdo z nás si s ní stejně rady nevěděl a takto třeba svůj účel vyjeví později.
Vrátili jsme se na rozcestí a tentokrát se rozhodli pro chodbu vpravo. Přišli jsme do kruhové místnosti, v jejímž středu se nalézal do pasu vysoký, kamenný podstavec a na něm skleněná pyramida. V ní rudě zářil velký, červený krystal.
Že bychom konečně nalezli něco hodnotného, co si odtud budeme moci odnést a směnit za hromadu zlaťáků? Po předešlých zkušenostech jsme se raději drželi při zemi a nepropadali předčasnému nadšení.
Natáhli jsme k pyramidě ruce, abychom jí odklopili a krystal z ní vyjmuli, ale rychle jsme je zase odtáhli. Čím blíže jsme k pyramidě byli, tím větší žár jsme cítili. Až se stal přímo nesnesitelným.
Když to nejde po dobrém, půjde to o zlém, utvrdili jsme se. Stáňa si vzala na pomoc svůj meč a chtěla jím useknout vrchol pyramidy. Jenže meč po pyramidě sklouzl, aniž by ji vůbec poškrábal.
A to už jsme věděli, na čem jsme. Toto podzemí bylo plné kouzelných věcí, stačilo vzpomenout na Kocourovu kouli nebo tu kouzelnou stěnu v místnosti se zombiemi. Pyramida byla další v řadě. Ale počkat, napadlo nás. Možná je i tato pyramida pouhým přeludem podobně jako ona kouzelná stěna. A přeludem je možná i žár, který z ní sálá.
Byl jsem to opět já, kdo se přihlásil jako dobrovolník, jenž naší domněnku ověří. Vyhrnul jsem si rukáv na levé ruce, postavil se před pyramidu a chvíli se zhluboka nadechoval a vydechoval. Poté jsem zatnul zuby a rychle hmátl po krystalu. Ruka pyramidou prošla, jako by tam ani žádná nebyla. Přesně, jak jsme předpokládali. Jen ten žár ne a ne zmizet.
Uchopil jsem krystal, z pyramidy si ho hodil do druhé ruky a z ní ho rychle položil na zem. Hned poté jsem začal pobíhat po místnosti jako smyslu zbavený, mával kolem sebe oběma rukama a hlasitě nadával. Prázdná pyramida se nato rozlétla na malé kousky.
Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, žár nepocházel z pyramidy, ale přímo z onoho krystalu. A nebyl to žádný přelud. Levá ruka mě pálila jako čert, pravá o něco méně. Na obou jsem měl popáleniny. Nejraději bych si je ponořil do škopku plného ledové vody, kdyby tu ovšem nějaký byl. Takto jsem se musel spokojit s pár kapkami z měchu s pitnou vodou a mastí proti bolesti.
Ostatní si zatím krystal se zájmem prohlíželi. Po té, co opustil pyramidu, velice rychle chladl a ztrácel zář. Za chvíli ho už mohli vzít beztrestně do rukou. S nadšením si ho podávali a dohadovali se, jakou asi má cenu. Jejich debatu jsem nakonec ukončil tím, že jsem jim krystal sebral. Jako bolestné.
Díky objevu onoho krystalu jsme opět uvěřili, že v tomto podzemí nalezneme opravdu velký poklad. Musíme jen vytrvat ve svém úsilí a překonat všechna protivenství, se kterými se zde ještě setkáme.
Chodba pokračovala do další místnosti. Na zemi se v ní povalovaly čtyři lidské kostry. Podruhé jsme se už zaskočit nenechali a než kostlivci povstaly, stačili jsme tentokrát obklíčit my je.
V samotném boji jsme navíc zúročili draze nabyté zkušenosti z toho předchozího. Věděli jsme už o jejich slabinách v zacházení s mečem, i jak jich využít. Netrvalo dlouho a z kostlivců se opět staly jen po zemi se válející kosti, nyní většinou přeražené vedví. Ani jsme přitom neutržili vážnější zranění.
Mezi kostmi jsme následně nalezli pěknou, malými barvenými kameny vykládanou dýku. A také jeden starý svitek. Svitek si vzal Bahňák. Jak nám vysvětlil, bylo v něm uloženo nějaké kouzlo. Zatím mu sice nerozuměl, ale věřil, že si ho postupně osvojí.
Onu vykládanou dýku zabavil Kocour. Už jsme se dovtípili, že nachází velké zalíbení v okouzlujících věcech. Nijak jsme mu proto nebránili, aby ji nesl.
Snadné vítězství nad kostlivci nám stouplo do hlavy. Začali jsme se cítit jako neohrožení bojovníci, kteří si hravě poradí s každým nepřítelem. Tento pocit vlastní neohroženosti však nebyl na místě, o čemž jsme se měli přesvědčit hned v následující místnosti.
Bezstarostně jsme napochodovali do jejího středu a až zde si uvědomili, že se nám zdá být povědomá. Něco nám říkalo, že ve skutečnosti je dvakrát tak velká a ta stěna, která stojí přímo proti nám, je pouhým přeludem. A pak ten příšerný zápach!
S neblahým tušením jsme se ohlédli zpět. A nemýlili se. Z rohů místnosti vedle vchodu se k nám přibližovaly tři zombie.
Docela jsme na ně zapomněli. Už při našem předchozím, letmém setkání nás dost vyděsily. Nyní jsme jim mohli pohlédnout přímo do jejich zohyzděných tváří, z čehož na nás sáhla vysloveně hrůza.
Opustila nás veškerá vůle. Stáli jsme tam a nebyli sto cokoli podniknout. Ani prchnout skrz stěnu za námi. Mě navíc opět rozbolela rána v boku, kterou mi minule způsobily.
Zombie zatím došly až k nám a zaútočily. Pud sebezáchovy byl v nás naštěstí silnější než hrůza, která nás ochromila. Pod hrozbou jejich útočících pařátů jsme konečně tasili zbraně.
Bitva to byla více než krvavá. Zombie byly ještě silnějšími a houževnatějšími bojovníky než kostlivci. Vyrovnat se jim a účinně na ně útočit dokázala jen Stáňa, a to díky tvrdému válečnickému výcviku a skvělému zacházení s obouručním mečem.
Do boje ještě významněji zasáhl Bahňák. Stál sice v bezpečí až za námi a boje se přímo neúčastnil, ovšem jeho kouzelné blesky, které odtamtud na zombie sesílal, měnily zbytky jejich svaloviny na uhel a výrazně tak snižovaly jejich pohyblivost.
My ostatní jsme se zmohli pouze na zoufalé bránění se jejich výpadům. Přesto byla naše úloha nezastupitelná. Drželi jsme zombie na uzdě, aby je Bahňák mohl z bezpečí oslabit a Stáňa pak jednu po druhé přemoci.
Tímto způsobem jsme všechny tři zombie pozabíjeli. V boji jsme ale utržili několik nepěkně vyhlížejících ran, které nás nyní dost bolely a které jsme si nemohli řádně ošetřit. Vypotřebovali jsme už všechny léčivé bylinky a všechny použitelné lektvary.
Začali jsme pomýšlet na ústup. Všechny nepřátele jsme sice zatím dokázali přemoci, ovšem nevěděli jsme, kolik jich tu na nás ještě čeká. A síly nám rychle ubývaly.
Rozhodli jsme se prozkoumat ještě jednu dvě místnosti. Pokud bychom v nich místo vytouženého pokladu nalezli kostlivce nebo zombie, další průzkum podzemí budeme muset vzdát. Vystoupíme napovrch, odkud se sem nevrátíme dřív, než si řádně neodpočineme a nezahojí se nám všechna zranění.
Štěstěna ale stála při nás. Přes předešlé dvě místnosti jsme se vrátili na rozcestí a odtamtud se vydali poslední chodbou, tady vlevo. Po deseti sázích z ní vedly odbočky do dvou místností. První z nich kdysi sloužila jako alchymistická pracovna.
Na dlouhých policích se v ní pod nánosy prachu a pavučin válely desítky různých flakónků, baněk a sklenic s různobarevnými tekutinami. Podle všeho obsahovaly buď už vyrobené lektvary nebo suroviny na jejich výrobu.
Byl jsem ve svém živlu a s nadšením jsem se jal zkoumat, co všechno bychom mohli upotřebit. K mému velkému zklamání se však mé znalosti ukázaly být méně než chabé. Drtivou většinu lektvarů jsem vůbec nepoznal a k přesnému určení dalších bych se potřeboval poradit s učenými alchymistickými knihami, které jsem si sebou samozřejmě nevzal.
Jist jsem si byl pouze u pár jednoduchých lektvarů, jež jsem sám uměl i připravit. Naštěstí mezi nimi byly i léčivé a povzbuzující lektvary, které pak museli všichni povinně vypít. Díky nim se nám vrátila naše bývalá síla a na nějaké vzdávání se těsně před nalezením pokladu jsme už ani nepomysleli.
Svou pošramocenou pověst jsem si trochu vylepšil objevem celého soudečku pálenky. Abychom rozhodli, zda se s ní vůbec máme tahat, ochutnali jsme ji. Nejprve jsem si přihnul já, pak Stáňa a nakonec Kocour. Její jemná a zároveň ostrá chuť byla tím nejlepším balzámem na protrpěné strasti a bolavá zranění. Nabízeli jsme i Chócovi a Bahňákovi, ale ti s díky odmítli. Prý ochutnají, až nalezneme poklad.
Do své truhly jsem si poté uschoval několik dalších lektvarů pro pozdější využití, načež jsme přešli do vedlejší místnosti.
V ní na nás opět čekaly tři zombie. Poučeni předchozími zkušenostmi jsme nyní postupovali s největší obezřetností a proto jsme je překvapili. Stály v hloučku zády k nám. Využili jsme toho a zaútočili na ně bez varování. Nebylo to příliš fér, na druhou stranu jsme se s nimi nemínili pouštět do dalšího vyčerpávajícího boje.
Než se k nám vůbec stačily svými neohrabanými pohyby otočit, dvěma z nich jsme ze zálohy usekli hlavy. Ta poslední už pro nás nepředstavovala větší překážku a po krátké chvíli skončila stejně jako dvě předešlé.
Na oslavu dalšího snadného vítězství jsme si jak se patří přihnuli ze soudku. Jak vidno, pokud jsme se nenechali ukolébat naší neohrožeností a nenechali se zaskočit, dokázali jsme nepřátele porážet velice snadno.
Naše nadšení poněkud ochablo, když jsme zjistili, že z místnosti žádná další chodba nevede. Co teď? V celém tomto podzemí jsme si nedokázali vybavit jedinou chodbu či místnost, kterou jsme ještě neprozkoumali. Přece nebylo možné, že by zde podzemí hradu končilo. Vždyť jsme ještě žádný pořádný poklad nenalezli!
Chóca nás ale uklidnil. Zahloubal se nad mapou, kterou průběžně kreslil, a našel v ní jednu odbočku, kterou jsme skutečně opominuly. Nacházela se kousek od místnosti, ve které jsme se poprvé setkali se zombiemi, což naše opomenutí zčásti omlouvalo.
Vrátili jsme se k oné odbočce a chodbou pokračovali až k místnosti, z níž se ozývalo podivné pomlaskávání. Někdo tam na nás čekal.
Neočekávali jsme, že by nám podzemí vydalo svůj poklad bez závěrečné bitvy. Naopak jsme s ní počítali. Směle jsme tasili zbraně a s bojovým pokřikem jsme se vyřítili dovnitř.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ocitli v úplně prázdné místnosti, ze které ani nevedla žádná další chodba. Zamžikali jsme očima, jestli se nám to nezdá. Nezdálo.
Chóca ještě jednou překontroloval mapu, zda jsme náhodou nepřehlédli ještě jednu odbočku. Bezúspěšně. Toto byl skutečně konec podzemí. Začali jsme propadat zoufalství. Všechna ta námaha byla úplně k ničemu!
A tu na nás promluvil nějaký ženský hlas: „Buďte vítán, můj pane. Tak dlouho jste se se mnou nepřišel poradit! Už jsem si myslela, že o mé služby nestojíte. Mlask.“
Vyděšeně jsem se rozhlíželi po místnosti, jestli do ní někdo nevešel za našimi zády. Stále jsme tam ale byli sami. Až po chvíli jsme si šimli, že v jednom rohu místnosti ze zdi vystupuje cosi, co tvarem připomíná ústa.
A ta ústa na nás opět promluvila: „Mlask. Řekněte, můj pane, s čím vám mohu dnes poradit?“
Vypadalo to, že ústa představovala nějaké mocné kouzlo, které pánovi tohoto podzemí sloužilo jako studnice informací. My jsme samozřejmě nedosahovali takových rozumových výšin, abychom se zajímali o věci, o které se pravděpodobně zajímal on. Nás v tuto chvíli zajímalo jediné: kde je poklad? Odpověděla by nám na to ústa, pokud bychom se jich zeptali?
„Chtěl bych, abys mi zodpověděla pár otázek týkajících se tohoto podzemí,“ zkusil to Bahňák.
„Zajisté, můj pane,“ odpověděla ústa. „Zodpovím každou vaší otázku, dáte-li mi za odpověď něco kovového k snědku. Však víte, jak jsem stále hladová. Mlask.“
Opět nám svitla jiskřička naděje. Otázek, na které bychom se mohli zeptat, nás napadalo hodně. Horší to ovšem bylo s kovem, který si ústa žádala. Pokud jsme nepočítali naše zbraně a brnění, které jsme jim předhodit nemínili, neměli jsme sebou skoro žádný.
Rozutekli jsme se proto po celém podzemí hledat, čím bychom ústa nasytili. Akce to byla časově náročná a čas od času jsme si ji zpříjemnili přihnutím si ze soudku s kořalkou.
Do místnosti s ústy jsme postupně snesli zbraně skřetů a kostlivců, nějaké staré hrnce ze skřetí ubytovny a pár dalších menších předmětů, které jsme našli. Jak jsme měli vše pohromadě, opět jsme ústa oslovili.
„Pro začátek by mě zajímalo, jaké kouzlo je uloženo v tomto svitku,“ pronesl Bahňák a ukázal ústům svitek, který jsme nalezli u kostlivců.
Ústa se místo odpovědi doširoka rozevřela. Bahňák do nich nejprve hodil jeden meč, a když se ústa stále nezavírala, tak i druhý.
Až poté promluvila: „Mlask, mlask. To kouzlo vás ochrání před útoky nemrtvých, můj pane.“
„Není náhodou kouzlená i tato dýka?“ vložil se do řeči Kocour a ukázal onu vykládanou dýku nalezenou na stejném místě.
Ústa snědla další dva meče a odpověděla: „Ale jistě, můj pane. Mlask. Ta dýka vás upozorní, pokud se na blízku vyskytuje bytost stvořená kouzly. V boji navíc takovéto bytosti způsobí větší zranění než dýka obyčejná.“
„A co tato koule na mých zádech?“ dodal spěšně Kocour a hodil ústům dvě skřetí šavle.
„Je také kouzelná, mlask. Když se jí dotknete rukou, propůjčí vám po omezenou dobu větší sílu.“
Nyní se slova chopil Chóca: „V jedné místnosti tady v podzemí je velké zrcadlo zasazené ve stříbrném rámu. Není náhodou také kouzelné?“ Nato ústům hodil další dvě skřetí šavle.
„Ó, nikoliv, můj pane. Je to docela obyčejné zrcadlo,“ odpověděla ústa.
Také jsem se chtěl na něco zeptat. Zajímalo by mě, na co jsou všechny ty lektvary, které jsem nedokázal určit. Ale Bahňák nám všem rázně pokynul, abychom už byli zticha. Zásoby kovových předmětů se nám povážlivě ztenčili a my se zatím k nalezení pokladu nepřiblížili ani o píď. Museli jsme vzít rozum do hrsti a položit tu správnou otázku.
Bahňák se zamyslel a pak povídá: „Nemohu si vzpomenout, kam přesně jsem v tomto podzemí ukryl svůj drahocenný poklad. Jak se k němu odtud dostanu?“
Ústa snědla staré hrnce a povídá: „Poklad, který ti je, můj pane, nade vše nejdražší, jsi ukryl za tajnými dveřmi, aby ho nemohl nikdo objevit.“ Načež nám popsala, jak se k těm tajným dveřím dostaneme.
Byli jsme nadmíru spokojeni. Kovu nám zbylo na poslední otázku.
„Je zde nějaká překážka, která by pokladu bránila opustit toto podzemí?“ zeptal se ještě pro jistotu Bahňák.
„Ano, můj pane. Jak sám nejlépe víš, zbavil jsi svůj drahocenný poklad toho nejcennějšího, jeho srdce, aby už nikdy toto podzemí nemohl upustit. Pokud jsi změnil názor, vezmi ono srdce a spoj je opět se svým pokladem.“
Z této odpovědi jsme vůbec nebyli moudří. Co znamenalo spojit srdce s pokladem? A našli jsme zde vůbec něco, co by se za srdce pokladu dalo pokládat?
Tu jsem si vzpomněl na onen rudý krystal, který se nacházel ve skleněné pyramidě a který při troše dobré vůle srdce připomínal. Vyňal jsem ho ze své truhly, ukázal ho ústům a zeptal se: „Je toto ono srdce pokladu?“
Místo odpovědi se ústa opět doširoka rozevřela a čekala na další příděl kovu. Když se nedočkala, zase se zavřela a více s námi nepromluvila.
Alespoň že jsme se dozvěděli, jak se k pokladu dostaneme. Přesněji: nepamatovali jsme si slovo od slova, jak ústa cestu popisovala. Spoléhali jsme na Chócu, že cestu podle jejích slov sleduje v mapě a pak nás podle ní k pokladu dovede.
Jenže Chóca teď mapu nervózně otáčel na všechny strany a přitom si sám pro sobe cosi nesrozumitelného mumlal. Nato s pokrčením ramen mapu odložil a rozpačitě se pousmál. Jako by snad vůbec netušil, kudy se vydat.
S tušením nejhoršího jsme mu mapu sebrali a rozložili si ji před sebe. Několik dlouhých chvil jsme pak na ni celí zkoprnělí zírali. Ta jeho mazanice se ani mapou nazvat nedala. Byl to naprostý chaos, místnosti se v ní překrývaly, chodby bez příčiny mizely a zase se objevovaly. Zázrak, že nás podle ní vůbec dokázal přivést do této místnosti.
Chtěli jsme, aby nám v té své patlanici alespoň označil místo, kde se nacházejí ony tajné dveře vedoucí k pokladu. Cestu k nim bychom už nějak nalezli. Jenže Chóca nevěděl ani to. Ústa prý mluvila příliš rychle a on ji nestačil sledovat. Jinými slovy, neměli jsme nejmenšího ponětí, kde poklad hledat.
Právě jsme se chystali Chócu proklít nejméně do třetího pokolení, když nás Bahňák zadržel. Napadl ho způsob, jak se k pokladu dostat i za těchto neradostných okolností. Jasně si vybavoval, že ústa ke konci popisu cesty k tajným dveřím hovořila o nejdelší chodbě v podzemí. Pokud bychom onu chodbu nalezli a pak dali dohromady další útržky, které se nám vybavovali, měli bychom velkou šanci dveře objevit.
Započali jsme pátrání po oné nejdelší chodbě. Mapě jsme už nedůvěřovali, a proto jsme museli znovu projít celé podzemí a změřit délku všech chodeb. Zároveň s tím jsme si kreslili mapu novou.
Tyto činnosti nám zabraly poměrně hodně času, ale nevadilo nám to. Naopak jsme byli čím dál veselejší, protože jsme u toho opět upíjeli ze soudku.
Nesl jsem ho já a proto jsem z něho zřejmě upíjel nejčastěji. Tehdy mi na tom nepřišlo nic špatného. Avšak čím více kořalky jsem vypil, tím méně jsem si pak z pátrání pamatoval.
Tajné dveře do chodby vedoucí k pokladu jsme výše naznačeným způsobem skutečně nalezli. Kocour s nimi docela dlouho zápasil, až se mu je konečně povedlo otevřít. Před námi se objevila dlouhá chodba.
Vstoupili jsme do ní, ušli odhadem dvacet třicet sáhů, ale jejího konce jsme stále nedohlédli. Jako by snad byla nekonečná. A právě někde v této nekonečné chodbě mě má paměť opustila.
Probudil jsem se venku v lese. Slunce stálo vysoko na obloze a já měl zase kocovinu. Chvilku jsem se domníval, že se mi vše jen zdálo. Že jsem se právě probudil po večeru stráveném v hospodě a až nyní se na hrad skutečně vypravíme. Jenže pak jsem se překulil na bok a ucítil palčivou bolest. To se ozvala rána na boku, kterou mi způsobila jedna ze zombií.
Mí druzi se též začali probouzet. I oni byli po opici, ale na rozdíl ode mě ve velice dobré náladě. Pochvalovali si, jaký jsme to učinili veledobrý skutek. Dokonce se přeli o to, zda náhodou nepřevážil i všechny ty cennosti, které jsme si z podzemí odnesli.
Já jsem jim jen přitakával, ač jsem vůbec netušil, o čem hovoří. Zeptat jsem se jich na to ale nechtěl. Musel bych přiznat, že jsem se opil ještě před dokončení naší výpravy. A oni by si pak mohli myslet, že na mě není spolehnutí, a zdráhali by se vzít mě sebou na další.
V naději, že mi možná některá z mých věcí připomene včerejší události, jsem vysypal obsah svého tlumoku do trávy. Do očí mi padla krásná, válečnická sekyra, jejíž čepel obsahovala tenké stříbrné žilky. Kde a jak jsem k ní přišel, jsem si ale při nejlepší vůli nevybavil. A nevzpomněl jsem si ani na nic jiného.
I ostatní vysypali své tlumoky. Na rozdíl ode mě hledali, zda nám ještě nezbylo nějaké jídlo. Nikdo nic nenašel a tak jsme zase své tlumoky sbalili a vyrazili na zpáteční cestu do vesnice.
V hostinci jsme si poručili pořádný oběd a poté si dopřáli vydatný odpočinek. Polehávali jsme po lavicích, popíjeli medovinu a mnozí si i zdřímli. Čekali jsme, zda se náhodou neobjeví onen postarší muž, který nám o pokladu na hradě vyprávěl. Chtěli jsme se mu pochlubit naším úspěchem, ale neukázal se.
Pozdě odpoledne jsme zamířili do nejbližšího města prodat nalezené věci. Jednalo se o zlatý náhrdelník, dva prsteny s drahými kameny a dokonce i kus onoho stříbrného zrcadla, který se nám nějak podařilo odřezat. Ten rudý krystal, ono srdce pokladu, jsme u sebe neměli. Patrně jsme ho z nějakého důvodu museli zanechat v podzemí.
Mnoho zlaťáků jsme za to vše nedostali. Pro každého tak na čtvrt roku skromného živobytí. Ale mí druzi i tak vypadali spokojeně.
Rozdělili jsme se rovným dílem a poté se na nějaký čas rozešli. Během výpravy jsme narazili na propastné mezery ve svých znalostech a dovednostech a na další výpravu jsme proto chtěli být mnohem lépe připravení. Plánovali jsme vyhledat mistry v uměních, na která jsme se zaměřovali, a za utržené zlaťáky se u nich dát alespoň na krátkou dobu do učení.
Samozřejmě jsme si ještě slíbili, že se budeme pravidelně setkávat v hospodě nad medovinou, abychom mezi sebou udržovali spojení. A až nadejte ten správný okamžik, vydáme se na další dobrodružnou výpravu.
Jak jsme si slíbili, já, Kocour a Bahňák jsme se jednou týdně setkávali v hospodě U bílého poníka ve městě Balmora, správním městě celého kraje. O Stáně a Chócovi jsme neměli žádné zprávy. Zřejmě se za svými mistry vypravili mimo město a na večerní posezení to měli daleko.
Namísto nich se k nám připojili jiní dva dobrodruzi: Hyatt a Milča. Jednou nás zaslechli, jak zase nad medovinou spřádáme své plány na další dobrodružné výpravy, a dali se s námi do řeči. Zjistili jsme, že jsou stejné krevní skupiny jako my, a velice rychle jsme se s nimi spřátelili.
V hospodě jsme se seznámili i s místním zlodějem, hobitem Ilmirilem. Sice nebyl dobrodruh jako my, nicméně byl asi stejně starý a byla s ním legrace. Navíc vždy věděl nějakou zajímavou novinku, nějaký drb ze společnosti, se kterým se s námi neváhal rozdělit. A jedním z nich začalo i naše další dobrodružství.
Seděli jsme opět v hospodě a byli už notně opilí. Kocour se zrovna zvedl a chystal se odskočit si, když do hospody vešel Ilmiril. Jak nás spatřil, zamířil rovnou k našemu stolu a už nám začal líčit, co se zas nového dozvěděl. Jelikož Kocour nechtěl jeho novinky zmeškat, zase se posadil.
Ilmiril nám tentokrát vyprávěl o místním alchymistovi Codu Callonovi, což byla významná postava ve vyšších společenských kruzích. Před několika dny byl prý přepaden, a ač ho útočník viditelně nezranil, leží od té doby v bezvědomí a stále se z něho neprobral. Ani doktor Galthragot, vyhlášený svým uměním široko daleko, si s ním neví rady. Ve vyšetřování se navíc vůbec nepokročilo. Nikdo nic neviděl ani neslyšel a pachatel na místě činu nezanechal žádné stopy.
Zatím co jsme nad tou zprávou hloubali, Kocour se konečně odebral na místní sociální zařízení. Vrátil se viditelně rozrušený.
Skrz pootevřené okénko tam vyslechl tlumený rozhovor dvou mužů, kteří zrovna v tu chvíli procházeli kolem hospody. Zprvu mu nevěnoval pozornost. Upoutal ho, až když zaslechl cosi o vraždě Gindrala Hlerana, zdejšího místodržícího. Více podrobností se ale nedozvěděl, protože muži mezitím hospodu minuli a pokračovali ulicí dále.
Kocour opatrně vykoukl okénkem ven. Byl už večer a on v setmělé uličce spatřil záda dvou postav. Jeden z mužů byl zahalen do dlouhého tmavého pláště a hlavu měl zakrytu kápí. Druhý měl na sobě uniformu příslušníka místní vojenské posádky. Na konci uličky, na rozcestí s větší ulicí, si muži podali ruce a každý z nich zamířil jiným směrem.
Ani na okamžik jsme nezapochybovali o tom, že musíme místodržícího varovat. Různili jsme se jen v názoru, nakolik to nesnese odkladu. Zda bychom se k němu měli pokusit dobývat ještě teď v noci, anebo počkat až do druhého dne.
Nakonec jsme usoudili, že v podnapilém stavu by nás k němu stejně nepustili. Spíše by nás rovnou vsadili do chládku, což by neprospělo ani nám, ani místodržícímu. Návštěvu jsme tedy odložili v naději, že ještě tuto noc se ho snad nikdo zavraždit nepokusí.
Druhý den ráno jsme ze svého středu vybrali Milču a Kocoura a poslali je do sídelního paláce. Rozhodli jsme se nechodit tam v plném počtu. Nevypadalo by nejlépe, kdybychom se před něj všichni nahrnuli a pak se jeden přes druhého překřikovali. Milča svým uhlazeným zevnějškem vzbuzoval u lidí důvěru a dovedl mluvit na úrovni. A Kocour měl zopakovat, co předešlého večera slyšel a viděl.
V paláci se ohlásili u kancléře Iena Saranda a dožadovali se slyšení u místodržícího. Kancléř si je přeměřil podezíravým okem, načež prohlásil, že místodržící nemá na hlouposti čas.
Milča s Kocourem se však nenechali odradit. Dušovali se, že jejich věc je velice důležitá, je to dokonce otázka života a smrti. Nehnou se odtamtud, dokud si s místodržícím nepromluví. Kancléř nakonec ustoupil a k místodržícímu je uvedl.
Kocour a Milča vstoupili do dlouhého sálu, na jehož konci stál stůl a za ním seděl místodržící Hleran. Studoval nějaké listiny a tvářil se velice ustaraně. Od dveří až ke stolu se na podlaze táhl červený koberec. Jinak byl celý sál prázdný. Jelikož si jich místodržící nevšímal, vydali se po koberci k němu.
Došli asi do půli sálu, když místodržící zvedl hlavu od listin. Zamračil se na ně a nevrle se zeptal: „Tak prosím, pánové, co je tak důležitého, že to nemůže počkat? Mluvte, nemám času nazbyt.“
Naši druzi se zastavili a Milča naléhavým hlasem pronesl: „Pane místodržící, je povinností vašich oddaných služebníků upozornit vás, že vám někdo usiluje o život. Víme to, protože jsme včera večer byli zcela náhodou svědky rozhovoru dvou mužů, kteří se domlouvali na vaší vraždě.“
Místodržící Milču vyslechl beze stopy zájmu. „Takových varování mám denně tucet. Znáte jména těch lidí?“
„Bohužel neznáme, pane,“ připustil Milča.
„Jak tedy vypadali?“ zkusil to s nimi ještě místodržící.
„Byla tma, pane,“ přidal se do hovoru Kocour. „Neviděl jsem jim do tváří. Ale jeden z těch mužů byl voják.“
„To je nesmysl. Mí muži mi jsou zcela oddáni,“ odvětil místodržící netrpělivě. „Zbytečně mě zdržujete od důležité práce. Nemáte-li na srdci nic jiného, můžete jít.“ Nato jim pokynul směrem ke dveřím a opět se zahloubal do listin před sebou. Slyšení bylo u konce.
Milča přesto podnikl ještě jeden pokus vynutit si pozornost místodržícího: „Pane, neměl byste brát naše varování na lehkou váhu. Něco se chystá a my si děláme vážné obavy o vaši bezpečnost.“
„Tak dost!“ vykřikl místodržící a udeřil přitom pěstí do stolu. „Řekl jsem, že máte zmizet. Nebo vás mám nechat zavřít? Stráže!“
Otevřely se dveře a do sálu vstoupili dva vojáci, kteří před sálem drželi hlídku.
Kocour s Milčou se na sebe podívali a pokrčením ramen si dali znamení, že zde už více nezmohou.
„Prosíme za prominutí, pokud jsme vás obtěžovali,“ omluvil se ještě Milča a spolu s Kocourem se za doprovodu stráží odebral do předsálí.
Milča s Kocourem se opět ocitli před kancléřem Sarandem. Ten si chvíli pohrával s myšlenkou, zda je skutečně za jejich opovážlivost nevsadit do vězení. Pak ale nad nimi mávl rukou a přikázal jim, aby se ztratili.
Nato pokynul vojákovi, který zde též čekal na slyšení u místodržícího. Řada byla na něm. Voják byl nápadně neklidný a do sálu vykročil nejistým krokem. Bezděky si přitom pravou rukou překontroloval, zda má u boku připjatu dýku.
Dveře za ním zaklaply a Milča s Kocourem vytušili potíže. Teď nemohli odejít. Postávali v předsálí a předstírali, že něco hledají po kapsách. Získávali čas, aby si mohli promyslet, co podniknou.
V tom zaslechli, jak v sále něco těžkého dopadlo na podlahu. Na nic dalšího nečekali, rozrazili dveře a vběhli dovnitř. Spatřili vojáka, jak s dýkou v ruce ohrožuje místodržícího. Zbývalo jen pár vteřin, než obejde převržený stůl, dostane se až k místodržícímu a zasadí mu smrtelnou ránu.
Kocour pohotově vytáhl ze záňadří svou vrhací dýku. V půlce sálu se zastavil, zaujal pevný postoj a dýku vrhl po vojákovi. Výborná trefa. Dýka se vojákovi zabodla doprostřed zad. Voják zachroptěl, klesl na kolena a jeho vlastní dýka mu z ruky vyklouzla na koberec.
Do sálu konečně vtrhli i stráže. Tasili meče, ale v nepřehledné situaci se nedokázali zorientovat. Pro jistotu tedy obklíčili Kocoura s Milčou a pohrozili jim, aby se nehýbali, než místodržící rozhodne o jejich dalším osudu.
Místodržící byl viditelně otřesen. Obešel stůl a štítivě dloubl nohou do vojáka. Ten se svalil břichem na zem, čímž místodržícímu odhalil Kocourovu dýku ve svých zádech.
„To bylo o fous,“ prohodil Kocour, aby na sebe upozornil. „Můžu si svou dýku zase vzít zpět?“
Místodržící se rozhlédl po sále, komu že vděčí za svůj život. Když spatřil bezradné stráže, které zajali ty nepravé, rozkřikl se na ně: „Na co ještě čekáte? Odkliďte toho zrádce z mého koberce, než mi ho celý zakrvácí!“
„Jak poroučíte, pane,“ odpověděli. „Ale co s těmito?“ nedůvěřivě ukázali na Kocoura a Milču.
„Zmizte mi z očí!“ rozkřikl se na ně nepříčetně.
Stráže se už raději na nic neptali, popadli svého druha a vynesli ho ven. Dveře se zavřely a Milča a Kocour s místodržícím osaměli.
Místodržící postavil stůl opět na nohy, sedl si za něj a se zrakem upřeným kamsi do prázdna se pomalu, zpočátku spíše jen pro sebe, rozhovořil.
„Před několika dny jsem z důvěryhodného zdroje obdržel varování, že jídlo, které mi připravují, může být otrávené. Vyměnil jsem tedy kuchaře a pokládal tím věc za vyřízenou. Věřil jsem, že nikdo se ke mně nemůže dostat tak blízko, aby mě mohl ohrozit. Proto jsem vás před chvílí tak odbyl. Snad to ode mne bylo pošetilé.“
Místodržící se zhluboka nadechl a na chvilku se odmlčel. Bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Když si uspořádal myšlenky, pokračoval.
„Pánové, chtěl bych vás požádat o pomoc. Jak to vypadá, svým vojákům už nemohu důvěřovat. Navíc člověk, na kterého v podobných případech spoléhám, není momentálně dosažitelný. Zachránili jste mi život a jste tak v dané chvíli asi jediní, komu mohu skutečně věřit.“
„Jsme vám k službám, pane,“ odpověděli Milča s Kocourem hrdě. „A ne jen my dva. Je nás dohromady pět. Přišli jsme za vámi jménem celé naší skupiny.“
„Dobře,“ přitakal místodržící trochu překvapen. „Více lidí znamená větší šanci na úspěch. Mohu se ale na ně také spolehnout?“
„Jistě, pane. Ručíme za ně.“
„Přijďte tedy ke mně všichni ještě dnes odpoledne. Sdělím vám úkol, kterým vás chci pověřit. S nikým jiným ale o tom, co se zde odehrálo, nemluvte. A nyní mě, omluvte. Musím do té doby ještě něco zařídit.“
Milča a Kocour se s místodržícím rozloučili a spěchali za námi. Zastihli nás v hospodě, kde jsme si zrovna dopřávali vydatného oběda. Trochu nám vyčinili, že zatímco se tu cpeme, oni za místodržícího nasazovali krk. Ale po chvilce se též dali s chutí do jídla a mezi sousty nám vše dopodrobna vylíčili.
Jak jsme je poslouchali, nestačili jsme se divit, co se za tu chvíli u místodržícího seběhlo. A ještě překvapivější bylo, že nás chce osobně požádat o pomoc. Pracovat přímo pro místodržícího se jen tak někomu nepoštěstí. A pokud ano, pak za své služby může právem očekávat štědrou odměnu.
Po obědě jsme odpočívali, a když se slunce přehouplo přes svůj nejvyšší bod na obloze a začalo pomalu klesat, opět jsme se vypravili do sídelního paláce.
U kancléře Saranda jsme tentokrát žádat o přijetí nemuseli. Bez dlouhých řečí nás hned pustil dál, i když příliš nadšen z toho nebyl. Stále nás zřejmě pokládal za pobudy, kteří zde nemají co pohledávat, jenže příkazu samotného místodržícího se protivit nemohl.
Místodržící Hleran byl stále zachmuřený, ale přivítal nás docela přátelsky. Dokonce pro nás nechal do sálu přistavit židle, na které jsme se směli usadit. Než je jeho sluha přinesl, stručně jsme se představili.
„Pánové, jak jsem naznačil dopoledne, chci vás pověřit velice důležitým úkolem,“ započal Hleran rozmluvu. „Než vás s ním seznámím, chtěl bych se ujistit, že se ho zhostíte s plným nasazením. Splnit ho nebude vůbec jednoduché a možná se to ukáže být i velice nebezpečné.“
Nezaváhali jsme ani chvilku: „Pane, na možné nebezpečí jsme připraveni. Pokud to bude jen trochu možné, svůj úkol splníme.“
„Dobrá,“ pokýval hlavou místodržící. „Tedy k věci. Vypadá to, že čelím spiknutí, do kterého je zatažena i zdejší vojenská posádka. Zatím nevím, kam až spiknutí sahá, komu ještě mohu důvěřovat a komu už ne. Než to zjistím, potřebuji, aby mě chránili vojáci z jiné posádky.
Vaším úkolem bude doručit dopis mému starému příteli, generálu Azra Bejovi. Je to člověk, kterým si jsem naprosto jistý. Bok po boku jsme se účastnili mnohých válečných výprav proti barbarům a během nich se mezi námi vytvořilo přátelství na celý život. V tom dopisu ho požádám, aby vybral ty nejspolehlivější muže a poslal je ihned ke mně.
Generál Bej velí pevnosti Forsyth, která se nalézá na severu, na druhém břehu Jezera. Abyste ho nemuseli celé objíždět, dostanete ode mě dopis i pro starostu přístavního města Vivek. Přikážu mu v něm, aby vám co nejdříve zajistil loď, na níž se přes Jezero přeplavíte. Doručíte dopis Bejovi a o víc se starat nemusíte.
Mějte však na paměti, že na cestě musíte být nanejvýš opatrní. Pokud se skutečně jedná o spiknutí, možná se vám v ní někdo pokusí zabránit.“
Poté místodržící zavolal svého sluhu Aurra a nadiktoval mu oba dopisy. Když s tím byl hotov, opatřil dopisy pečetěmi a předal nám je.
„Kancléř Sarandas vám vyplatí dvacet pět zlatých na výdaje, obstará mapu okolí Jezera a také vybavení, které budete potřebovat,“ řekl ještě místodržící. „To je vše. Spoléhám na vás, že svůj úkol splníte.“
„Dopis generálovi doručíme stůj co stůj, pane,“ ujistili jsme ho.
S místodržícím jsme se rozloučili a u kancléře Saranda si vyžádali zlaťáky, mapu, lepší brnění a zbraně, jídlo na několik dní, a jelikož byl náš úkol naléhavý, i koně. Pro ty menší z nás poníky. Kancléř Sarandas vše zařídil a my se neprodleně vydali na cestu.
Mezi Balmorou a Vivekem se rozprostíral rozsáhlý les, skrz nějž vedla jediná, zato však široká a udržovaná cesta. Užívali jí převážně obchodníci, kteří na vozech převáželi zboží z jednoho města do druhého. Projíždělo jich tu tolik, že se místním lidem vyplatilo provozovat podél cesty hned několik zájezdních hostinců.
Abychom nebyli nápadní, ukryli jsme své zbraně a vydávali se právě za obchodníky. Sice jsme si nevezli povoz se zbožím, ale mohli jsme si ho teprve vyzvednout ve Viveku.
Po dnu cesty, asi uprostřed lesa nás směrem od Balmory dohnala šestičlenná družina jiných obchodníků. Jeli o něco rychleji než my, přesto se nám nezdálo, že by příliš pospíchali. Vypadali asi jako my a jeli též bez vozu a bez zboží.
„Buďte zdrávi, přátelé,“ oslovil nás jeden z nich. „Vás jsem na této cestě ještě nepotkal a to tu už jezdím dobrou řádku let. Jedete do Viveku pro zboží?“
„Ano, pro zboží,“ mlžil Bahňák. „V Balmoře výhodně prodáme.“
„Ano, ano, jako my. Také využíváme vyšších cen v Balmoře. A o jaký druh zboží se zajímáte?“ vyzvídal obchodník.
S čím bychom tak mohli obchodovat? Bahňák si musel honem něco vymyslet. „Nezaměřujeme se na žádný. Pracujeme spíše na objednávku.“
„Ale to je velice zajímavé. Víte, mě osobně už také nebaví převážet sem a tam zboží, u kterého nemám zaručeno, že ho ode mě skutečně někdo odkoupí. Rád bych se dověděl, jak na to jdete vy. Není-li to ovšem vaše obchodní tajemství. Mohli bychom se k vám připojit? V hovoru nám cesta uběhne rychleji.“
Moc se nám to nelíbilo. Sice nám na těch obchodnících nebylo nic podezřelého, jenže jsme měli jisté důležité poslaní. Nebylo by příliš moudré, kdybychom se s kýmkoliv zdržovali. A hlavně, co bychom mu měli povídat?
„Promiňte, ale máme zrovna trochu naspěch. To víte, náš zákazník, náš pán. Každopádně si o tom můžeme promluvit příště, jistě se ještě setkáme,“ zakončil Bahňák rozhovor.
Obchodník se zatvářil uraženě. Asi na takové jednání nebyl zvyklý. „Ano, chápu. Tak příště.“ Nato obchodníci práskli do koní a pokračovali v cestě sami.
K večeru téhož dne jsme projížděli kolem jednoho zájezdního hostince a rozhodli se v něm přespat. Minulou noc nám bylo v lese trochu chladno a též bychom uvítali pořádné teplé jídlo. Ubytovali jsme se a sešli na večeři do lokálu.
K našemu nemilému překvapení jsme tam spatřili ony obchodníky, kteří se s námi dali dnes do řeči. Naštěstí spokojeně popíjeli pivo a nejevili úmysl opět s námi zapříst rozhovor. Dokonce se nám zdálo, že před námi uhýbají očima. Patrně jsem je vskutku urazili.
Rychle jsme se najedli a vrátili se zpět na pokoj. Medovinu jsme si neobjednávali pamětliví slov místodržícího, který nás nabádal k obezřetnosti. V noci jsme navíc drželi hlídky jako předešlého večera.
Za Kocourovi hlídky se v zámku našeho pokoje ozvalo tiché zarachocení. Ihned nás všechny probudil a my díky tomu měli trochu času, abychom popadli zbraně. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř napochodovaly tři temné postavy. V pokoji osvětlené jen měsíčním svitem se nato strhla nepřehledná bitka.
Útočníci zřejmě neočekávali, že budeme klást odpor. Byli vyzbrojení pouze dýkami, které se hodili tak na podříznutí našich krků ve spánku, nikoli k boji. Jelikož jsme nadto byli v početní převaze, všechny tři jsme rychle přemohli.
Po bitvě jsme zapálili lucernu, abychom si na mrtvé útočníky náležitě posvítili. Příliš nás nepřekvapilo, když jsme v nich poznali nám známé obchodníky. Ale moment, dohromady jich přece bylo šest, uvědomili jsme si. Ale to už do našeho pokoje vrhli ti tři zbývající. V rukou krátké meče, které se výborně hodí pro boj v úzkých prostorech.
Prvního jsme zabili hned, jak se objevil ve dveřích, druhého se Hyattovi podařilo pouze omráčit a třetí se před námi nakonec dal na útěk. Sice za ním dva z nás běželi, leč venku ve tmě lesa se jim ztratil.
My ostatní jsme zatím probrali omráčeného útočníka a chtěli z něj vypáčit, proč nás napadli. Zda to náhodou nesouvisí s naším úkolem, a pokud ano, kdo je poslal. Jenže když si uvědomil bezvýchodnost své situace, v mžiku odkudsi vytáhl flakónek s čirou tekutinou a než jsme mu v tom stačili zabránit, celý ho do sebe obrátil. Zmohli jsme se jen na hlasité zaklení, načež muž padl k zemi mrtev.
„Co je to, k čertu, za lidi, že se raději zabijí, než aby cokoli prozradili?“ rozzlobili jsme se. Pokud byli schopni zabít sebe, byli schopni čehokoliv.
V tomto světle nás mírně znepokojilo, když nám ten poslední útočník uprchl. Kdo ví, jaké další nepříjemnosti nám ještě mohl způsobit. Rozhodli jsme se proto déle se zde nezdržovat a ještě za tmy vyrazit dál.
Jeli jsme půlku noci a celé dopoledne, až jsme chvíli po poledni dorazili do Viveku, dohromady po třech dnech cesty. Naše kroky směřovaly rovnou na radnici, za starostou Tirem Sadem.
„Přejeme dobrého odpoledne, starosto,“ vnutili jsme se mu do dveří, i když se nás jeho sekretářka snažila přesvědčit, že dnes už nás přijmout nemůže. „Máme pro vás naléhavý dopis od místodržícího Gindrala Hlerana.“
„Ale to jsou k nám vzácní hosté. Poslové samotného místodržícího. Jaká čest pro nás prosté poddané. Posaďte se, pánové, prosím,“ vyzval nás starosta až příliš horlivě.
Nebylo nám úplně jasné, zda svá slova myslí upřímně. Zdálo se nám, že v jeho hlasu slyšíme mírný ironický podtón. Každopádně na jeho vztazích s místodržícím nezáleželo. Hlavně jestli nám pomůže.
„Tak copak to po mě zase pan místodržící chce?“ zeptal se starosta sám sebe, když si od nás dopis přebíral. S obavami ho otevřel a chvilku ho zachmuřeně četl.
Pak se ovšem jeho tvář projasnila a on pravil: „Ale to je maličkost, pánové. Loď vám seženu, žádný strach. Hned zítra ráno bude připravená. Bude to stačit? Do té doby si u nás alespoň odpočinete. Jistě jste po cestě unavení. Hned za radnicí máme pěkný hotýlek, který vám bude vyhovovat. A vaří tam moc dobrá jídla, sám tam velice často chodím. Však je to na mě také vidět,“ pohladil si své objemné břicho.
Na jeho jalové řeči jsme neměli náladu. Poděkovali jsme mu za jeho ochotu a odebrali se do jím vychváleného hotelu. Po dlouhé jízdě nám skutečně přišlo vhod, že jsme se mohli pohodlně natáhnout a dosyta se prospat.
Ráno nás starosta zavedl do přístavu. Kotvilo v něm mnoho pěkných lodí, rybářských i obchodních, ale on se u žádné z nich nezastavil. Vedl nás dál, až na konec mola, kde kotvila stará, prohnilá kocábka. Sice nesla vznešené jméno Bystrý jeseter, ale podle toho, jak vypadala, musela mít svá nejlepší léta za sebou dávno předtím, než jsme se vůbec narodili.
„To nemyslíte vážně, starosto!“ protestovali jsme proti jeho výběru. „Tahle bárka s námi půjde ke dnu při první vetší bouři!“
„Jen nechte na hlavě, pánové,“ bránil se starosta. „Pravda, není už nejnovější, zato je ale postavena z poctivého materiálu a tradičními postupy. Ne jako ty dnešní, narychlo stavěné lodě, do nichž po pár letech zatýká. Kdepak, tahle loď se tak snadno nepotopí. Dejte na mě.“
Než jsme mu stačili cokoli namítnout, přešel starosta po malém můstku na palubu. Nezbylo nám, než ho následovat.
Na palubě lodi na nás čekal kapitán se svou posádkou. Kapitán vypadal jako ostřílený mořský vlk, jenže už teď po ránu byl silně cítit kořalkou. A jeho posádka čítající pět mužů se nám jevila být jen bandou náhodně vybraných pobudů.
„Panové,“ oslovil nás slavnostně starosta, „dovolte mi, abych vás seznámil s kapitánem Ariny Orethym. Je to snad ten nejzkušenější kapitán, který kdy brázdil nevyzpytatelné vody Jezera. Jistě s ním budete navýsost spokojeni.“
Kapitán Orethy si na chválu příliš nepotrpěl a jen znuděně odfrkl: „Zdravim.“
„Moc nás těší, kapitáne,“ pronesli jsme opatrně. „Chtěli bychom se vás hned na něco zeptat. Jsme pověřeni jistým úkolem, kvůli němuž musíme velice dbát na bezpečnost. Nemohli jsme si nevšimnout, že vaše posádka zrovna nevypadá jako vzorné mužstvo. Bez urážky. Rádi bychom vědět, zda všechny své muže dobře znáte a ručíte za ně.“
Kapitán si nás přeměřil zkušeným okem, jako by se snažil odhadnout, zda svou otázku míníme skutečně vážně. Nato odpověděl: „Tak to nemůžu sloužit, mládenci. Má posádka není nikdy stálá. Najímám lidi podle toho, zda pro ně mám práci a kdo je právě po ruce.“
„Pánové,“ vmísil se opět do rozhovoru starosta, „s kapitánem Orethym vám žádné nebezpečí nehrozí. Budete v těch nejlepších rukou. Ostatně více možností na výběr stejně nemáte. Žádná jiná loď, která zde kotví, momentálně vyplout nemůže. Museli byste si den dva počkat.“
Vůbec se nám to nelíbilo, ale co jsme mohli dělat? Nalodili jsme naše koně a poníky a vypluli na Jezero.
Plavba i přes naše obavy probíhala velice klidně. Bystrý jeseter skutečně nebyla špatná loď, v tom měl starosta pravdu. A posádka sice vykonávala svou práci neochotně, ale vždy řádně.
Problém jsme tak měli jen s mořskou nemocí. Kapitán Orethy nám na ni naordinoval medicínu, která prý zabírá na vše. Silný, námořnický rum. V našem stavu jsme ho nedokázali odmítnout, ovšem nezdálo se, že by na naše potíže výrazněji zabíral.
Druhou noc na palubě Bystrého jesetera nás probudila ohromná rána, kterou následoval zvuk podobný kácení stromu v lese. Přiopilí a zmatení jsme se vymotali z kajuty a se zděšením spatřili, co se přihodilo. Někdo z posádky odpálil nálož u hlavního stěžně lodi. Stěžeň se zlomil a následně skácel do vody.
Po podrobnějším ohledání místa činu se ukázalo, že sabotér svou záškodnickou akci nepřežil. Ležel kousek od stěžně, u navijáku, kterým se na hladinu spouštěl jeden ze dvou velkých záchranných člunů. Patrně ve člunu plánoval odplout, jenže nálož omylem vybouchla dřív, než měla.
Jak jsme si toho muže prohlíželi, zdál se nám povědomý. Nebyli jsme si jisti, zda to skutečně byl onen uprchlý obchodník. Viděli jsme ho předtím jen letmo a nyní navíc vypadal dost zanedbaně. Každopádně vše tomu nasvědčovalo. I kapitán nám potvrdil, že si nevzpomíná, že by toho muže viděl dříve než večer před naším odjezdem, kdy v přístavní krčmě narychlo sháněl posádku.
Bez stěžně, a tedy bez plachet, jsme dál plout nemohli. Kapitán přesto neztrácet dobrou náladu. Ubezpečoval nás, že není důvod propadat malomyslnosti. Za těch bezpočet let ztrávených na Jezeře prý zažil mnohem svízelnější chvíle. Toto byla podle něj jen menší nepříjemnost. Posádka stěžeň do dvou tří dnů prozatímně opraví a pak poplujeme dál.
Jenže tolik času jsme neměli. Místodržící na nás spoléhal, že dopis generálovi Bejovi doručíme co nejdříve. Vrátili jsme se do kajuty a přemýšleli, co podnikneme. Když jsme na nic nepřišli, raději jsme šli tento zlý sen zaspat.
Ráno se ukázalo moudřejší večera. U snídaně jsme od kapitána zjistili, že do pevnosti to sice jsou ještě dva dny plavby, ovšem k nejbližšímu břehu ani ne jeden. Než jsme dojedli, pohotově jsme vymysleli náhradní plán.
Půjčíme si záchranné čluny, a bude-li celý den vát příznivý vítr, do večera doplujeme ke břehu. Podle mapy se budeme nacházet někde u vesničky Skyda, kterou prochází cesta vedoucí až do pevnosti Forsyth. Mělo by se nám po ní jet rychle a příliš času bychom tím ztratit neměli. Až se kapitánovi podaří stěžeň opravit, dopluje za námi k pevnosti a vezme nás na zpáteční cestu.
Kapitánovi nešlo na rozum, kam tolik pospícháme. Nakonec ale s naším plánem souhlasil s podmínkou, že s námi pošle jednoho svého muže, aby s čluny připlul zpět. Nechtěl o ně přijít, protože nové stojí majlant.
Naskládali jsme do člunů naše vybavení, přivedli tam také naše koně a poníky, a poté čluny spustili na hladinu. I když byly dosti prostorné, žádné velké pohodlí jsme v nich s neklidnými zvířaty neměli.
Zvedli jsme skládací stěžně, kterými byly čluny opatřeny, napjali plachty a od zmrzačeného Bystrého jesetera odrazili.
Pluli jsme přímo na sever. Byl počátek prosince a na Jezeře se začaly objevovat kousky ledu, které po čase přerostly v menší ledové kry. K tomu se ještě spustil hustý sníh.
K večeru, když se na obzoru začala rýsovat vesnice Skyda, jsme narazili na souvislý led. Vylodili jsme se a zajistili čluny, aby neodplavaly. Zpět k Bystrému jeseteru se Orethyho námořník chystal vyplout až druhého dne.
Dál jsme pokračovali pěšky. Na koních jsme se jet neodvažovali, aby se pod námi led náhodou neprolomil.
Asi uprostřed cesty do vesnice nás přepadla smečka hladových vlků. Byli to vlci sněžní, jeden a půl sáhu dlouzí, a navíc odhodlaní se dnes dosytosti najíst. Jejich vyceněné tesáky a zlověstné vrčení nám skutečně naháněly strach.
Rychle jsme sehnali koně a poníky k sobě a rozestoupili se okolo nich. Jelikož se všechna divoká zvířata bojí ohně, zapálili jsme pochodně a oháněli se jimi proti útočícím vlkům. Dařilo se nám je takto držet dál od těla.
Kocour pak vytáhl svůj luk, já kuši, a oba jsme začali po těch nedotěrnějších z nich střílet. Když jsme zabili tři, zbývající vlci se raději stáhli do bezpečné vzdálenosti. Odtud nás ovšem stále pozorovali připravení kdykoliv zaútočit.
Pomalu, abychom neučinili chybu v obraně, jsme se vydali k vesnici. Vlci se nás drželi až těsně k prvním domkům, kde se konečně vytratili.
S ulehčením jsem vstoupili do Skydy a zamířili rovnou do místního hostince. Byli jsme promrzlí na kost a potřebovali jsme si dát něco na teplého zahřátí.
Horká medovina a poctivé vesnické jídlo dokáží v tomto smyslu učiněné zázraky. Pookřáli jsme po nich natolik, až nás vesničané od vedlejší stolu v dobrém upozornili, abychom se v pozdních hodinách vyvarovali rušení nočního klidu. Vesnice hostí stálou, ač nepočetnou, vojenskou posádku, se kterou bychom mohli mít problémy.
Zaujalo nás, kde se tu vojáci berou. Jak jsme se dozvěděli, asi hodinu cesty od vesnice se ve skalách nachází důl, ve kterém vesničané těží drahokamy. Vojáci mají za úkol chránit vesnici i důl, aby se nikdo drahokamů nezmocnil. Jednou týdně pak vytěžené drahokamy vozí do meziskladu v pevnosti Forsyth, odkud následně putují lodí do Viveku a dále na voze do Balmory, kde se z nich vyrábějí šperky.
Ještě chvíli jsme s vesničany poseděli, ale pak jsme se omluvili s tím, že jsme po cestě velice unavení. Od hospodského jsme si pronajali pokoj a šli spát.
Ráno jsme se vzbudili odpočatí a posilnění spánkem zase jednou na pevné zemi. Posnídali jsme v hostinci, načež jsme se rozloučili s námořníkem, který se se čluny vracel po Jezeře zpět k Bystrému jeseterovi. Naše cesta vedla na východ, do pevnosti Forsyth.
Stále sněžilo. Sice jen drobně, zato ale vytrvale. Na cestě se vytvářely závěje, kvůli kterým jsme se pohybovali mnohem pomaleji, než jsme předpokládali. Po půl druhém dni jsme se nalézali teprve v půli cesty mezi Skydou a pevností.
V těchto místech jsme narazili na starou strážní věž. Tyčila se do výšky tří pater a její střecha opatřená cimbuřím sloužila jako pozorovatelna. Žádný voják s dalekohledem na ní ale nestál, jen jakási socha. Celkově vypadala věž opuštěně, dveře i okna byly vytlučené a ve sněhu kolem jsme neviděli žádné lidské stopy, ani stopy koní.
Zastavili jsme se asi padesát sáhů před věží a já se nabídl, že věž prozkoumám. Cesta začala být poněkud nudná a my si ji potřebovali trochu zpestřit. K obveselení mých druhů na mě ještě Bahňák seslal kouzlo, které mě začalo mírně nadnášet. K věži jsem pak doskákal ladnými, obřími kroky.
Přízemí bylo úplně prázdné. V zaschlém blátě jsem jen zahlédl stopy medvěda. Podél zdí odtud vzhůru ke střeše stoupaly polorozpadlé schody. Vystoupal jsem po nich nezřídka využívaje působení kouzla tam, kde několik schodů chybělo.
Na střeše jsem si nejprve prohlédl onu sochu. Měřila asi dva sáhy, byla kamenná a představovala lidskou postavu. Ve tváři se jí však zračil děsivý, nelidský škleb, a ze zad jí vyrůstala obrovská ptačí křídla. Nechápal jsem, proč ji sem vojáci umístili. Že by na plašení ptáků?
Poté jsem se rozhlédl po okolí. Přestože byla trochu mlha, byl z věže docela pěkný výhled. Na jihu, kam až oko dohlédlo, se rozprostíralo zamrzlé Jezero. Podél jeho břehu se od západu k východu táhla cesta, po níž jsme přijeli. Za ní pak stoupaly zasněžené pláně, které na serveru přerůstaly ve vrchovinu pokrytou hustými lesy.
Nahnul jsem se přes proluku v cimbuří a zamával na své druhy, aby se též přišli výhledem pokochat. Koutkem oka jsem přitom zachytil nějaký pohyb. Rychle jsem se ohlédl, ale kromě kamenné sochy jsem nic nespatřil. Vykročil jsem k ní, abych se přesvědčil, zda se za ní neschovává nějaké zvíře. A v tom se socha pohnula!
Otočila se na mě, výhrůžně roztáhla svá křídla a sekla po mně jedním svým pařátem. Byl jsem z toho tak vyvedený z míry, že jsem se nezmohl na pražádnou obranu. Jen díky pevnému, kroužkovému brnění, které nám zajistil kancléř Sarandas, jsem neskončil s rozpáraným břichem.
Než na mě oživlá socha stačila zaútočit druhým pařátem, rychle jsem před ní ustoupil až k protějšímu cimbuří a nabytého času využil k tasení své sekerky.
Moji druzi zahlédli, co se přihodilo, a hned začali podnikat kroky k mé záchraně. Půlka se jich rozběhla k věži a ta druhá vytáhla luky a vystřelila po soše pár šípů. Podařilo se jim sice zasáhnout její křídla, která nad cimbuří vyčnívala, ovšem šípy se od nich zase odrazily. Přesto to nebyla marná snaha.
Socha se ohlédla dolů, kdo to po ní střílí, a mě se tím naskytla neopakovatelná příležitost zasadit jí zdrcující úder přímo do boku. Uchopil jsem svou sekeru oběma rukama, napřáhl jsem se s ní vysoko nad hlavu a chystal se vši silou seknout. Jenže v tom socha otevřela ústa a vydala tak pronikavý a vysoko položený skřek, až se mi z něho zatmělo před očima.
Ztratil jsem rovnováhu a sekera nad hlavou mě převážil dozadu. Naneštěstí jsem právě stál u proluky v cimbuří. Nemohl jsem se zády zapřít o jeden z jeho zubů, cimbuří mi naopak podrazilo nohy a já hlavou napřed přepadl z věže dolů.
Když jsem přišel k sobě, ležel jsem na zemi pod věží. Zprvu se mi nechtělo věřit, že jsem stále na živu. Opatrně jsem se posadil a ohmatal si všechny velké kosti. Kupodivu jsem neutrpěl ani žádnou zlomeninu, jen pár oděrek.
Nebylo pochyb, že za svůj život vděčím Bahňákově kouzlu. Muselo můj pád z takové výšky ztlumit natolik, že jsem na zem dopadl jako do peřiny. Každopádně teď už nepůsobilo.
Rozhlédl jsem se kolem. Socha mezi tím slétla z věže dolů a pustila se do boje s mými druhy. Nebojovali s ní ovšem všichni, půlka z nich se právě probouzela z jakési strnulosti. Pravděpodobně té samé, která postihla mě.
Zvedl jsem se a přidal k ostatním. Obklíčili jsme sochu a naráz na ní zaútočili. Jenže ona opět vyloudila ten svůj skřek a opět půlku z nás ochromila.
Takto jsme se se sochou chvíli potýkali, vždy jedna část bojující, druhá část ochromená, až se nám podařilo kámen, z něhož byla tvořena, na jednom místě nalomit. A právě na toto místo jsme se pak všichni při našich výpadech zaměřili. Puklina se díky tomu začala pomalu zvětšovat, až se socha nakonec rozpadla vedví.
V boji jsme utrpěli jen lehká zranění. Pařáty sochy nebyly moc silné a my měli dobrá brnění. Zranění jsme si zběžně ošetřili a trochu se posilnili léčivými lektvary. Poté jsme naskočili na naše koně a poníky a pokračovali dál v cestě do pevnosti.
Po dalším dnu jízdy nás už od pevnosti dělilo jen pár mil. Přestože jsme spěchali, učinili jsme ještě jednu zastávku, lépe řečeno zajížďku.
Přijeli jsme k místu, ke kterému od pevnosti mířily stopy mnoha koňských kopyt. Na něm ale stopy bez zjevného důvodu z cesty sjely a pokračovaly dál zasněženou plání na sever. Vrtalo nám hlavou, kam tolik jezdců míří, když podle naší mapy nebylo tím směrem nic než pustina. Zvědavost nás přemohla a my se vydali stopy alespoň chvíli sledovat.
Asi po půl hodině, když jsme se už chtěli vrátit, jsme přijeli na rozlehlou planinu. Na ní jsme spatřili naprostou spoušť. Ve sněhu zbroceným krví zde leželo asi padesát vojáků. Všichni byli mrtví. Naproti tomu po jejich koních, mrtvých či živých, nebylo nikde ani památky. Stejně tak i po padlých nepřátelích.
Bojiště jsme si důkladně prohlédli. Mezi stopami vojáků a stopami jejich koní jsme nalezli i mnohem větší stopy. Podobali se lidským, byly však dvakrát tak velké. Dostali jsme strach. Až dosud jsme se domnívali, že se obři vyskytují jen v dětských povídačkách. Jenže zde byl jasný důkaz o opaku.
Podle stop obři po bitvě odtáhli zpět na sever. Sebou vzali vlastní mrtvé, patrně aby je pohřbili, a také ukořistěné koně vojáků. Ani nás nenapadlo, že bychom je dále stopovali. Už nyní jsme toho viděli více, než by nám bylo milé.
Chtěli jsme toto truchlivé místo opustit, když na planinu v našich šlépějích vstoupil jeden z obrů. Měřil dobré čtyři sáhy a na širokých ramenou se mu pohupoval obrovský kyj. Hned jak nás zahlédl, sňal kyj z ramenou, uchopil ho oběma rukama a rozběhl se přímo k nám.
Zřejmě se jednalo o průzkumníka, který byl obhlédnout okolí a nyní se vracel k hlavnímu oddílu. A k naší smůle na nás náhodou narazil. Bylo nám jasné, že silou se mu rovnat nemůžeme. V boji, ke kterému se schylovalo, jsme se museli spolehnout na jiné naše přednosti.
Například jsme byli obratnější, čímž se nám dařilo uhýbat před ničivou silou jeho kyje. Náš větší počet nám zase dovolovat útočit na něj současně z více stran. A v neposlední řadě jsme též uměli kouzlit.
Obra jsme ve čtyřech obklíčili a střídavě před ním ustupovali a snažili se ho zasáhnout ze zálohy. A Bahňák na něj z druhé řady sesílal své blesky. Jak se ukázalo, i přes svou výšku a sílu nebyl obr pro nás pět rovnocenným soupeřem. Přemohli jsme ho nad očekávání snadno a navíc téměř bez zranění.
Po vítězném boji jsme se na planině déle nezdržovali a rychle se vrátili zpět na cestu vedoucí do pevnosti. Nechtěli jsme riskovat střet s dalšími průzkumníky, kteří se na planinu mohli vracet s jiných směrů.
Pevnost Forsyth jsme už měli na dohled, když nás směrem od vesnice Skyda dohnala skupina dvaceti pěti vojáků na koních. Sice hodně spěchali, nicméně nás donutili zastavit.
Jejich velitel se na nás zle obořil: „Co tu, proboha živého, pohledáváte? Nevíte, že zde není bezpečno? To poslední, na co mám teď čas, je chránit neukázněné civilisty!“
Chápali jsme jeho rozhořčení, v našem případě ale nebylo na místě. „Víte, důstojníku,“ začali jsme svou obhajobu.
„Jsem kapitán,“ přerušil nás velitel. „Kapitán Beven Relet z posádky pevnosti Forsyth.“
„Tak tedy, kapitáne,“ opravili jsme se. „Jak jste správně podotkl, nejsme součástí ozbrojených sil. Přesto zde plníme bojový úkol. Vezeme velice naléhavý dopis generálovi Bejovi.“
Kapitán Relet se na nás podezíravě zadíval. „V tom případě mi ho můžete svěřit. Generálovi ho předám při první příležitosti.“
„To bohužel není možné, kapitáne,“ ohradili jsme se důrazně. „Máme jasný příkaz dopis doručit osobně. A v co nejkratší době.“
„A kdo vám takový příkaz vydal?“
„Místodržící Gidral Hleran,“ odpověděli jsme po pravdě.
Kapitán Relet se zasmál. „Chcete říct, že by místodržící svěřil důležitý dopis pro svého armádního generála civilistům? To se mi nechce věřit!“
Neměli jsme mu to za zlé. Nemohl vědět, v jak obtížném postavení se místodržící ocitl. Nezbývalo než dopis vytáhnout a ukázat kapitánovi pečeť, kterou byl opatřen.
Nato se kapitán Relet smát přestal a prohlásil: „V tom případě pojede s námi. Až dojedeme do pevnosti, osobně vás ke generálovi zavedu. A nyní odjezd!“ zavelel nám i svým mužům.
Pod ochranou vojáků jsme konečně dorazili do pevnosti Forsyth. Sesedli jsme z koní a kapitán nás zavedl rovnou do hlavní věže, která sloužila jako generálova pracovna.
„Generále,“ ohlásil se kapitán Relet, když jsme do věže vstoupili. „Přivážím nejnovější zprávy ze Skydy. Cestou jsem též narazil na tyto muže a přivedl je sebou. Mají pro vás dopis od místodržícího Hlerana, pane.“
Generál Bej byl zasmušilý podobně jako místodržící Hleran, když jsme ho navštívili poprvé. I on nesl velké břímě starostí, jež vyplývaly z jeho postavení.
Stál k nám bokem, skloněný nad stolem, na kterém měl rozloženu nějakou mapu. Aniž by od ní vzhlédl, napřáhl k nám otevřenou ruku. Dopis jsme mu do ní vložili, on na něm neurvale rozlomil pečeť a rozložil si ho přes mapu.
„Tak mému příteli, jak to vypadá, někdo usiluje o život,“ promluvil generál sám k sobě. „Žádá posily. Jenže mi už nepíše, kde je mám vzít.“
Poté zvedl hlavu, napřímil se a otočil se na nás. „Je mi líto, pánové, ale Hleran bude muset počkat. Mí zvědové hlásí, že se k nám z hor na severu blíží velká skupina sněžných obrů. Mám-li je zastavit, potřebuji zde každého muže schopného udržet meč. Mimochodem, kapitáne?“ obrátil se na Releta. „Jak to vypadá u Skydy?“
„Zatím je tam klid,“ odpověděl Relet. „Opakovaně jsme však v blízkosti vesnice nalezli stopy jejich průzkumníků. Vypadá to, že obři o vesnici jeví velký zájem. Pokud se jí budou chtít zmocnit, pravděpodobně se neubráníme. Máme tam příliš málo mužů, pane.“
„Kapitáne, vesnice ani důl u ní nesmí za žádnou cenu padnout do rukou nepřítele. Dostanete dalších padesát mužů a s nimi máte za úkol posílit obranu a vesnici ubránit. Je vám to jasné?“
„Jasné, pane.“
„Dobře. Plukovníka Varionu s jeho oddílem jste po cestě nepotkal? Měl se už dávno vrátit.“
„Kromě těchto mužů,“ ukázal na nás Relet, „jsme nikoho dalšího nespatřili.“
„Generále,“ vmísili jsme se opatrně do jejich rozhovoru, „obáváme se, že vaši muži jsou mrtví.“
Generál Bej i kapitán Relet se na nás s překvapením zadívali.
„Než jsme na cestě sem potkali kapitána Releta, učinili jsme z ní malou odbočku. Vedla na planinu, kde asi padesát vojáků svedlo s obry nerovnou bitvu, ve které byli na hlavu poraženi.“
„Čert aby vzal tu zatracenou sběř!“ ulevil si generál. „Co plukovník Drinar Variona, ten také padl?“
„Žádného důstojníka jsme tam nezahlédli, pane. Ovšem příliš důkladně jsme si mrtvé neprohlíželi.“
Generál Bej se na chvíli zamyslel a pak opět promluvil k Reletovi: „Kapitáne, cestou do Skydy se zajedete podívat na místo té bitvy. Zjistíte, kdo všechno padl, a všechny mrtvé pohřbíte.“
„Rozkaz, generále.“
Nato se generál obrátil zpět na nás. „Pánové, jak vidíte, situace je velice vážná. Nemohu vám nic nařizovat, mohu se jen dovolávat vašeho smyslu pro povinnost a vlastenectví. Každopádně potřebuji, abyste kapitána Releta na místo té bitvy dovedli.“
„Zajisté, generále,“ přitakali jsme.
„To však není všechno. Pokud plukovník Variona nebude mezi padlými, vydáte se ve stopách obrů a zjistíte, kam ho odvlekli. A bude-li to možné, pokusíte se ho i osvobodit. Je to můj nejlepší velitel a já se bez něj neobejdu.“
„Tak moment, generále,“ ohradili jsme se proti jeho návrhu. „My nejsme žádní stopaři. Nemáme potřebný výcvik ani zkušenosti, abychom se dokázali proplížit do tábora nepřátelské armády. Jsme jen obyčejní povaleči, kteří vám náhodou přivezli dopis od místodržícího.“
Generál se zachmuřil. Zřejmě nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval. „Pánové, uvědomte si, že je válka! Pokud pevnost padne, nepřátele už nic nezadrží. Vydají se odtud na jih a nezastaví se dřív než před branami Balmory. Budou ji obléhat a možná ji i dobijí. Na každý pád, s vaším sladkým zahálením je tak jako tak konec! Takže, plukovníka Varionu tu nezbytně potřebuji. Nemám dostatek mužů, abych na jeho záchranu mohl vyslat další oddíl. Navíc je vysoce pravděpodobné, že v otevřeném střetu by byl i tento obry poražen. Větší šanci osvobodit Varionu má spíše malá skupina, která se otevřenému střetu bude vyhýbat.“
„Rozumíme, generále,“ připustili jsme neochotně. „Učiníme, co bude v našich silách. Slibte nám však, že až obry porazíte, dostojíte své povinnosti a neprodleně vyšlete své muže na pomoc místodržícímu.“
„Máte mé slovo,“ prohlásil generál bez zaváhání.
Už se stmívalo. Odjezd byl naplánován na druhý den ráno a do té doby jsme si měli odpočinout. Kapitán Relet nás zavedl na ubytovnu, kde jsme si odložili věci, a pak do jídelny. V ní jsme dostali najíst dosytosti, i když jsme si příliš nepochutnali. Vojenská strava nebyla nic pro nás. Poté jsme se vrátili na ubytovnu a natáhli se na volné postele.
Relet nás probudil ještě před svítáním. Museli jsme ihned vstát a přichystat se. Do půl hodiny jsme měli vyrazit.
Na tak časné vstávání jsme ovšem nebyli zvyklí. Motali jsme se, naráželi jeden do druhého a téměř se nebyli schopni obléci. Služba v armádě skutečně nebyla nic pro nás. Však jsme si také proto vybrali svobodné povolání dobrodruhů.
Planinu, na které se uskutečnila bitva, jsme našli snadno. Stopy už sice byly téměř zaváté, cestu jsme si ale dobře pamatovali.
Jak jsme přijeli na místo, vojáci začali s ohledáváním mrtvých a zjišťováním jejich totožnosti. Z padesáti členného oddílu plukovníka Variony napočítali čtyřicet osm těl. Sám Variona, jak generál Bej správně předpokládal, mezi nimi nebyl. Obři ho nechali naživu patrně proto, aby z něj posléze dostali důležité informace.
Společně jsme pohřbili padlé, načež kapitán Relet zavelel svým mužům k odjezdu do Skydy. A my zamířili za obry na sever.
Po třech hodinách stoupání v čím dál náročnějším terénu jsme stanuli na horském hřebenu, pod nímž se rozléhalo menší údolí. V něm se ukrýval polní tábor obrů. Rychle jsme se přikrčili k zemi, aby nás obři nespatřili.
Středobodem tábora byla jeskyně nalézající se v protějším úbočí. V půlkruhu kolem ní pak stály jednoduché válcovité stany se špičatou střechou. Všechny byly stejné a podle všeho sloužili pouze k ubytování. Zázemí tábora, to jest kuchyň, jídelnu, velitelství, ale také vězení s plukovníkem Varionou, tak muselo být v jeskyni.
Z počtu stanů jsme usuzovali, že tábor pojme až dvě stovky obrů. Nyní se ale jevil být poloprázdný. Kromě stráží před jeskyní se mezi stany potulovalo jen několik obrů. Ostatní buď plnili nějaké úkoly v okolí, nebo tábor vybudovala malá, předsunutá jednotka a hlavní síly sem teprve měly dorazit.
Každopádně poloprázdný tábor skýtal jedinečnou příležitost k proniknutí do jeskyně. Jen jsme zatím nevěděli, jak to provedeme. Těžko bychom se do ní mohli za bílého dne proplížit hlavním vchodem, aniž bychom vzbudili nechtěnou pozornost stráží. Zvažovali jsme proto přepad pod rouškou tmy, jenže tolik času jsme pravděpodobně neměli. Tábor se do té doby mohl obry zaplnit.
Pak nás napadl mnohem lepší plán. Jako správný trpaslík jsem věděl, že rozsáhlejší jeskyně, které mají být obyvatelné, musí být nějakým způsobem zásobovány čerstvým vzduchem. K tomu zpravidla sloužila přirozená průrva nacházející se někde v hloubi jeskyně, případně uměle vytvořená šachta. Pokud bychom takovouto průrvu nebo šachtu nalezli, mohli bychom jí proniknout do jeskyně naprosto nepozorovaně.
Koně a poníky jsme zanechali na místě a po hřebeni obešli údolí, čímž jsme se dostali zhruba nad jeskyni. Štěstí stálo při nás. Po krátkém pátrání jsme zde skutečně narazili na větrací průrvu, do které jsme se mohli spustit. Široká byla půl sáhu a zela do hloubky dobrých deseti sáhů.
Odmotali jsme lano, které patřilo k naší základní výbavě, leč neměli jsme ho kam uvázat. Dva až tři z nás tedy museli zůstat nahoře a lano přidržovat. Mělo to i své výhody. Ti nahoře mohli v případě potřeby ty dole rychle vytáhnout.
Než jsme se stačili dohodnout, kdo zůstane, navrhl Kocour, že jeskyni nejprve sám prozkoumá. Dokázal se pohybovat velice tiše a dobře se skrývat, díky čemuž měl vysokou šanci, že unikne pozornosti obrů. Kdokoli další by mu byl jen na obtíž. Pokud zjistí, kde je plukovník Variona uvězněn, přijde se s námi o dalším postupu poradit. Souhlasili jsme.
Zapřeli jsme se o skálu a spustili Kocoura dolů, do jeskyně. Ocitl se v úzké chodbě, která sloužila pouze k větrání. Vedla jedním směrem a byla jen sáh a půl vysoká. Průrvou sem dopadaly sluneční paprsky a proto tu panovalo mírné příšeří.
Po pěti sázích chodba ostře zatočila a za rohem náhle přešla v mnohem větší chodbu, asi tak pět sáhů na výšku a pět i na šířku. Planuly v ní pochodně a po obou stranách do ní ústily tři místnosti. Poté se opět stáčela.
První místnost byla pravděpodobně soukromou komnatou velitele tábora, druhá vypadala na zbrojnici. O účelu dalších dvou nic netušil, protože dveře do nich byly zavřené. Otevírat je se neodvážil, aby na sebe zbytečně neupozornil. Pátá místnost byla též zavřená, ovšem skrz dveře se odtamtud ozývalo bolestné sténání.
S největší pravděpodobností byl u cíle. Teď si jen ověřit, že původcem onoho sténání je skutečně plukovník Variona. Kocour se schoulil do stínu chodby a vyčkával, zda nějaký obr náhodou nebude chtít vejít do místnosti nebo z ní naopak vyjít ven.
Po chvíli se dveře skutečně otevřely a jeden z obrů jimi vyšel na chodbu. Než je za sebou opět zavřel, mohl Kocour uvnitř zahlédnout plukovníka připoutaného ke stěně řetězy. A vedle něho ještě jednoho vojáka. Ten ale v řetězech visel naprosto bezvládně a zřejmě byl už mrtvý.
Když obr odešel chodbou pryč, vrátil se Kocour zpět k průrvě. Kolem pasu si přivázal lano, dvakrát za něj zatahal a my ho vytáhli nahoru.
Podle snadnosti průzkumu jeskyně jsme usoudili, že ani samotné osvobození plukovníka nebude nic složitého. Stačili by k tomu jen dva z nás. Opět se přihlásil Kocour a doprovázet ho chtěl Milča.
Na cestu jsem je vybavil dvěma lektvary. První pro plukovníka na posilněnou. Jistě bude na pokraji vyčerpání, a přesto bude muset jít po svých, aby nezdržoval ostatní. A druhý pro případ, že by se něco zvrtlo.
Do jeskyně jsme nejprve spustili Kocoura a následně i Milču. Oba se potichu přesunuli k místnosti, ve které byl plukovník Variona uvězněný, a poté přiložili ucho k zavřeným dveřím. Žádného obra skrz ně nezaslechli.
Společnými silami odtlačili těžké dveře a rychle proklouzli dovnitř. Milča u nich zůstal hlídat, zatímco Kocour přiskočil k plukovníkovi a jal se ho probírat z mrákot.
Plukovník utrpěl ošklivá poranění po celém těle, ale byl to tvrdý chlap a něco vydržel. Když začal vnímat, Kocour mu dal vypít můj lektvar, po němž významně ožil.
Poté vzal Kocour šperhák a jal se odemykat pouta, jimiž byl plukovník připoután. Zároveň mu začal vysvětlovat, kdo jsou a proč ho přišli zachránit právě oni. Milča ale Kocoura okřikl, aby tolik neřečnil a raději se soustředil na odemykání pout. Na vysvětlování ještě bude dost času.
Když Kocour plukovníkovi řetězy sňal, Milča opatrně nahlédl do chodby. Cesta ven byla stále volná. Netrpělivě Kocourovi a plukovníkovi pokynul rukou, aby si pospíšili.
Jenže plukovník si postavil hlavu. Bez těla svého druha se z místnosti odmítal hnout. Vojenská čest mu prý velí vzít ho sebou a řádně ho pohřbít, nebo tu s ním zemřít. Kocour s Milčou nad tím kroutili hlavami a snažili se plukovníka přesvědčit, že na to skutečně není čas. Do místnosti mohl kdykoliv vtrhnout některý z obrů. Ale všechno přesvědčování bylo marné.
Kocour se tedy pustil do odemykání druhých pout. Tentokrát mu to šlo lépe od ruky a zakrátko byl volný i druhý voják. I když byl plukovník ještě slabý, požádal Kocoura, aby mu tělo hodil na záda. Ponese ho sám. Nato všichni konečně vyrazili zpět k průrvě.
Došli pod ní a právem očekávali, že teď už je jen vytáhneme nahoru a společně se vydáme na zpáteční cestu. Jenže lano, kterým jsme je měli vytáhnout, bylo pryč.
Kocour s Milčou usoudili, že se přihodilo něco neočekávaného. Patrně nás objevila hlídka. Na každý pád je z jeskyně vytáhnout nemůžeme a oni se o sebe musí postarat sami.
Ven se mohli dostat jedině hlavním vchodem. To ovšem znamenalo projít kolem dvou obrů, kteří vchod strážili.
Na jejich zlikvidování mohli hned zapomenout. Sami dva by obry v boji nepřemohli a usmrtit je ze zálohy by též nezvládli. Těžko někomu podříznou krk, když je dvakrát vyšší než vy. Zbývala jediná možnost. Proplížit se kolem strážných zcela nepozorovaně. Ovšem na tak úzkém místě, jako byl vchod do jeskyně, by to bylo možné pouze v případě, že by se stali doslova neviditelnými.
A tak se i stalo. Milča si pro sebe něco zamumlal a plukovník, i s druhým vojákem na ramenou, najednou zmizel. Tím se Milča jasně zařadil k těm nemnoha vyvoleným, kteří ovládali umění vyvolávání kouzel. Po bok Bahňáka.
Poté Milča vypil lektvar, který jsem jim dal pro případ nouze. Netrvalo dlouho a jeho hlava a ruce zprůsvitněly. Když poté odložil své oblečení, stal se skoro neviditelný. Sice ne úplně, ale na tmavém pozadí by si ho nikdo nezasvěcený nevšiml.
Zbýval jen Kocour. Ten ale při podobných příležitostech nespoléhal na žádná kouzla ani lektvary. Věřil jedině svému umění maskovat se, v němž byl opravdu dobrý. Popadl Milčovy věci, přivázal si je k tlumoku a směle vyrazil na cestu z jeskyně. Ostatní ho následovali.
Opět prošli kolem místnosti, kde byl plukovník Variona vězněn, a na konci chodby zabočili za roh. Minuli několik dalších místností, načež stanuli na rozcestí.
Z něho se vydali chodbou, na jejímž konci už viděli východ z jeskyně. Dovnitř jím vnikalo ostré denní světlo, které po obou stranách zastiňovaly tmavé siluety obrů.
Plukovník Variona se nemusel bát, že by ho obři spatřili. Ven z jeskyně zamířil jako první, a to rovnou středem chodby. Šel ale velmi pomalu, protože se snažil našlapovat co nejtišeji. Pokud by ho obři zaslechli, mohli by zpozornět, čímž by ostatním výrazně ztížil situaci.
Druhý vyrazil Milča. V ostrém denním světle nebyl tak průsvitný, jako v příšeří. Vypadal teď spíše jako bílý obláček. Kdyby následoval plukovníka středem chodby, jistě by si ho stráž všimla a začala by zjišťovat, kde se tu bere. Proto se přitiskl k levé zdi a východem prošel mezi ní a strážným nalevo.
Nejtěžší to měl Kocour, avšak i on si věděl rady. K východu se proplížil při pravé stěně, a když už byl plukovník Variona i Milča venku, uplatnil starý trik s odvedením pozornosti. Do nitra jeskyně hodil malý kamínek, za kterým se strážní ohlédli. V tu chvíli se Kocour prosmýkl ven mezi stěnou a strážným napravo.
Nato všichni čtyři zamířili za námi nahoru, nad jeskyni.
Zatímco jsme my ostatní netrpělivě nahlíželi do průrvy, zda-li pod ní už nepřispěchal Kocour s Milčou a osvobozeným plukovníkem Varionou, koutkem oka jsme na obloze zahlédli tři zlověstné stíny. Hned jsme je poznali. Blížili se k nám oživlé sochy.
S jednou takovou jsme tu čest už měli a rozhodně jsme neměli zájem zopakovat si to se třemi zároveň. Notabene přímo nad táborem obrů, které by sochy upozornily na naši přítomnost. Rychle jsme vytáhli lano z průrvy a rozběhli se schovat za nejbližší skalní převis.
Sochy si nás naštěstí nevšimly. Z nějakého důvodu ale tábor a jeho okolí několikrát obkroužily. Po dlouhé minuty jsme proto nemohli náš úkryt opustit, i když Kocour a Milča už na nás museli pod průrvou čekat.
Přemýšleli jsme, jak se asi zachovají. Možnost, že by byli natolik blázniví, aby se pokoušeli projít hlavním vchodem kolem stráží, jsme rovnou zavrhli. Budou naopak rozumní a vyčkají, než se objevíme.
Oživlé sochy konečně zmizely za obzorem a my se vrátili k průrvě. Jenže pod ní nikdo nečekal. Trochu jsme zneklidněli. Že by plán na bleskové osvobození plukovníka Variony nevyšel a Milča s Kocourem byli navíc zajati?
A v tom se ve sněhu za našimi zády ozvaly něčí kroky. Tak to je náš konec! napadlo nás. Pro samé oživlé sochy jsme zapomněli hlídat, zda se k nám náhodou neblíží nějaký obr. Připraveni na nejhorší jsme se otočili.
Oslnilo nás slunce, které nám nyní svítilo přímo do očí. Mžourali jsme do něho, ale při nejlepší vůli jsme před sebou nikoho nespatřili. Jen jsme měli dojem, že se kousek od nás vznáší jemný bílý obláček.
Chvíli nato se zpoza obláčku vynořil Kocour. Než k nám došel, obláček se za ním zhmotnil a na jeho místě stál Milča. A nedlouho poté se u něj ještě zčistajasna zjevil plukovník Variona s mrtvým tělem svého druha na ramenou.
Nemohli jsme se rozhodnout, zda je máme s úlevou obejmout, nebo jim od plic vynadat, že nás k smrti vyděsili. A tak jsme tam jen stáli a poslouchali Kocoura, který nám začal nadšeně líčit, jak se jim podařilo strážné u vchodu do jeskyně oklamat. Milča se mezitím oblékl do svých šatů.
V táboře stále panoval naprostý klid, obři si zmizení vězňů ještě nevšimli. Až vyjde najevo, že uprchli, chtěli jsme už odtud být co nejdále. Po horském hřebeni jsme se rozběhli zpět k našim koním a poníkům.
Jak jsme k nim doběhli, věděli jsme, že máme vyhráno. Teď už nás obři dohnat nemohli. Vyskočili jsme do sedel, Milča si k sobě vzal plukovníka, Hyatt druhého vojáka, a uháněli jsme ze svahu dolů. Do večera jsme byli zpět v pevnosti Forsyth.
V pevnosti plukovník Variona předal mrtvé tělo svého druha strážím a přikázal ho řádně pohřbít. Nato jsme všichni zamířili za generálem Bejem.
Generál se s plukovníkem velice srdečně přivítal. Padli si kolem ramen a my na jeho tváři poprvé spatřili úsměv. Krátce se ho přeptal na zdraví a zda neutrpěl nějaké vážnější zranění.
Nato se generál obrátil na nás a slavnostně pronesl: „Pánové, kdybyste byli vojáky, nechal bych vás ihned povýšit. Takto vám alespoň musím poděkovat za vynikající práci a přislíbit zaslouženou odměnu.“
Pochvala z jeho úst nám velice lichotila. Přesto jsme si nedokázali odpustit malé rýpnutí: „Jestli bychom si mohli vybrat, generále, pak tou největší odměnou by pro nás bylo urychlené vyslání vašich mužů do Balmory.“
„Ach, ano,“ povzdechl si Bej a úsměv se mu z tváře opět vytratil. „Počítám s tím. Nepůjde to však dřív, než vybojujeme rozhodující bitvu. Kdy se uskuteční, to v tuto chvíli nedokážu předvídat. To mi připomíná, plukovníku,“ obrátil se už zase strohým vojenským tónem na Varionu: „Podejte mi hlášení o událostech posledních dvou dnů.“
„Jistě, pane,“ přisvědčil plukovník. „Při včerejším průzkumu plání severozápadně od pevnosti nás napadl oddíl asi třiceti obrů. Bylo jich příliš mnoho, abychom se jim dokázali ubránit. V bitvě padli všichni mí muži s výjimkou jednoho vojína. On a já jsme byli obry zajati a odvlečeni do jejich tábora v horách.
Tam nás tvrdě vyslýchali. Snažili se od nás získat podrobnosti o slabinách opevnění pevnosti, velikosti zdejší posádky a její výzbroje. Nic jsme neprozradili, i když onen vojín své mlčení nakonec zaplatil životem.
Mezi výslechy jsem navíc zaslechl velice důležitou informaci. Obři právě do tábora stahují všechny své jednotky z okolí. Mělo by jim to trvat asi dva dny a poté plánují přímý útok na pevnost.“
„Kolik jich ten tábor pojme?“ zeptal se generál Bej ustaraně.
Než Variona stačil odpovědět, sami jsme pochlubili svým zjištěním: „Generále, obhlédli jsme celý tábor a odhadujeme, že je v něm možné ubytovat na dvě stě obrů.“
„A já poslal s kapitánem Reletem do Skydy sedmdesát pět mužů!“ zahromoval generál. „Budu je odtamtud muset hned odvolat!“
„Na to nemáme čas, pane,“ namítl Variona. „Nevrátí se dřív než za tři dny. Navíc i s nimi dáme dohromady všeho všudy pět set bojeschopných mužů. Na dvě stě sněžných obrů to postačovat nebude.“
„Ty obry nám byl čert dlužen!“ zaklel generál. „Nemáme dost mužů, ani žádnou další posádku v okolí. Co podnikneme, plukovníku?“
Variona jen pokrčil rameny.
Generál Bej dlouho uvažoval a poté opět promluvil k nám: „Pánové, měl bych pro vás ještě jeden úkol. Doufám, že mě vzhledem k okolnostem ani tentokrát neodmítnete.“
„Mluvte, generále,“ vybídli jsme ho, abychom se dozvěděli, co má za lubem.
„V horách půl dne jízdy odtud na severovýchod se nalézá jeden důl a v něm menší království trpaslíků. S jejich králem Tauryonem udržujeme přátelské vztahy a sem tam si navzájem prokážeme službičku. Pojedete za ním a přesvědčíte ho, aby nám na pomoc poslal přinejmenším sto svých mužů.
Napíšu vám pro něj dopis, aby vás vyslechl a hned vás nevyhodil. Jeho přízeň si však budete muset získat sami. Vymyslete si na místě cokoli. Třeba že je to i v jeho vlastním zájmu, protože pokud padne pevnost, budou chtít obři zabrat i jejich důl a s ním všechny ty jeho poklady. Každopádně se nesmíte vrátit s nepořízenou. Je to naše jediná šance.“
Na rozdíl od prvního úkolu, kterým nás generál pověřil, tento nevypadal nebezpečně. O to více však vyžadoval zapojení naší chytrosti a výřečnosti, což pro nás byla výzva. Navíc mí druzi v trpasličím dolu ještě nikdy nebyli a uvítali by možnost se do něj podívat. Na druhou stranu nás trochu znepokojovala odpovědnost, kterou jsme za ubránění pevnosti měli převzít.
Snažili jsme se proto odpovědět tak, abychom se k ničemu příliš nezavázali: „Úkol je nám jasný, generále. Vynasnažíme se krále Tauryona přesvědčit.“
Generál Bej se nato jal sepisovat dopis, ve kterém poukázal na výborné vzájemné vztahy a vyjádřil přání je i nadále rozvíjet. Ke konci pak nadnesl myšlenku společné obrany proti zlu, kterou by mohli uvést v život obranou před obry, kteří se právě chystají napadnout obě naše království.
Abychom nezabloudili, zakreslil nám ještě přesnou polohu trpasličího dolu do naší mapy a doporučil i nejkratší cestu. Nakonec nás generál vybídl ke spěchu, protože čas pracoval proti nám.
Stejně jako předešlého dne jsme se poté odebrali vrchovatě se najíst a vyspat se. Za úsvitu dalšího den jsme vyrazili za trpaslíky.
K trpasličímu dolu jsme přijeli v poledne. Od okolním skal se navenek odlišoval jen mohutnou železnou branou vsazenou přímo do skalní stěny.
Zaklepali jsme na velké kruhové klepadlo v bráně. Chvíli jsme čekali, a když se nic nedělo, zaklepali jsme podruhé. Tu se v bráně prudce otevřelo malé okénko, ze kterého na nás hleděl rozlobený obličej strážného. Zřejmě jsme ho vyrušili v jeho zaslouženého odpočinku.
Strážnému jsme předali dopis pro Tauryona a zároveň vyslovili přání, zda bychom králi směli sdělit podrobnosti osobně. Strážný něco zabručel, načež okénko opět zabouchl.
Brána zůstala zavřená několik dlouhých minut. Jak jsme před ní přešlapovali, na mysl se nám začaly vkrádat pochybnosti, zda nám ji generálův dopis skutečně otevře. Pokud by jeho obsah naopak Tauryona něčím popudil, nezbývalo by než se obrátit a vrátit se s nepořízenou.
Nakonec se ale brána otevřela a my mohli vstoupit dovnitř. Koně a poníky jsme zanechali venku.
Dva strážní nás vedli bludištěm chodeb, až jsme přišli do velkého sálu. Zde na vyvýšeném trůnu seděl Tauryon oděn ve zlatem vykládanou zbroj. Před ním po obou stranách postálo asi padesát dalších trpaslíků.
Zastavili jsme se v uctivé vzdálenosti a pronesli na uvítanou: „Zdravíme veleváženého krále trpaslíků, Tauryona. Přinášíme vám nejsrdečnější pozdravy od zástupce našeho království v této oblasti, generála Azra Beje, velitele pevnosti Forsyth. Generál vám posílá dopis, ve kterém vás zdvořile žádá o pomoc při obraně pevnosti před nelítostnými obry.“
„Ano, ten dopis jsem četl,“ odpověděl Tauryon beze stopy zájmu. „A musím říci, že ač si dobrých vztahů s vaším královstvím vážím, šarvátky mezi vámi a obry se mě skutečně netýkají. Vyřiďte generálovi, že v této záležitosti zůstávám nestranný.“
Bej nás varoval, že přesvědčit Tauryona nebude jednoduché. Zatím jsme ovšem nevěděli, na jakou notu zahrát, abychom v něm probudili žádanou odezvu. Rozhodli jsme se proto hrát o čas. Snad nás něco napadne během rozhovoru.
„Dobrotivý králi, prosíme za prominutí, že jsme příliš zjednodušili poselství dopisu. Generál Bej nemá na mysli jednorázovou pomoc. Jeho záměrem je naopak dlouhodobá spolupráce na obraně obou našich království. Žijeme v nejisté době a společná obrana je vždy účinnější a levnější.“
„Muže být,“ připustil Tauryon. „Každopádně jak mám vědět, zda generál takto nemluví jen proto, že mu teče do bot? Jakou mám záruku vstřícnosti z jeho strany, až budu potřebovat pomoci já?“
„Mocný králi, z vlastní zkušenosti vás můžeme ubezpečit, že generál Bej svým závazkům vždy dostane. Je to velice zásadový člověk a plnění dohod je pro něj otázkou osobní cti.“ Trochu jsme si vymýšleli, ale v zájmu dobré věci.
„Zajímavé,“ poznamenal Tauryon suše. „Rád bych věděl, jestli ten váš generál je skutečně taková osobnost, jak tvrdíte. Dali byste za něj ruku do ohně, kdyby na to přišlo?“
„Králi?“ otázali jsme se nechápavě.
„Shodou okolností právě řeším jednu veskrze nešťastnou záležitost, která by se výborně hodila na vyzkoušení, zda vaši nabídku myslíte skutečně vážně.“
Začalo nám docházet, kam Tauryon míří. Sice jsme ho chtěli přesvědčit pouze slovy, jenže jsme na to očividně nestačili.
„Spravedlivý králi, bude-li to v našich skromných silách, jsme připravení dokázat vám výhodnost generálovi nabídky i svými činy. Samozřejmě pod podmínkou, že pak vyslyšíte jeho žádost o pomoc pevnosti Forsyth.“
„Ujednáno,“ prohlásil Tauryon a v očích se mu najednou objevil zvláštní žár. Jako by se na něco velice těšil. „Poslyšte tedy váš díl dohody. Nedávno se mí poddaní při hloubení jedné ze štol probourali do prastaré síně, o které se nám dochovaly zprávy pouze ve starých pověstech. Přístup do ní byl před dávnými časy zavalen a v průběhu věků i zapomenuto její umístění.
Síň je součástí naší minulosti, o které bychom se chtěli dozvědět více. Jenže v oné síni přebývá nějaké dravé zvíře, které všechny mé poddané napadá. Nevíme, kde se tam vzalo, ani co je zač. Vy to zvíře najdete a zabijete.
Do síně vás doprovodí dva mí muži. Budou mi průběžně podávat zprávy, jak si vedete, a vy se na ně obracejte, budete-li cokoliv potřebovat. Do práce se můžete pustit okamžitě, jistě máte sami naspěch.“
V Tauryonově vyprávění se nám nezdálo hned několik věcí. Předně čím by se takové zvíře hluboko v podzemí živilo? Dále proč do té síně neposlal své muže? Ať se tam nacházelo cokoli, oddíl srdnatých trpasličích válečníků by si s tím měl poradit. A pokud ne, jakou jsme oproti nim měli šanci my?
A konečně, čím byla ona síň pro Tauryona natolik důležitá, že by kvůli ní klidně riskoval životy svých válečníků v boji s obry, tedy v záležitosti, která se jej, jak sám řekl, vůbec netýkala?
Zkrátka neměli jsme z úkolu, kterým nás pověřil, moc dobrý pocit. Záviselo však na něm, zda se pevnost podaří ubránit, a proto jsme proti němu nic nenamítali.
Tauryon nato určil dva strážné, kteří nás měli k síni dovést, a vybídl nás k jejich následování.
Strážní nás vedli další spletí chodeb až k místu, kde začínala úzká štola. Zde se zastavili a pokynuli nám, abychom do ní vstoupili. Sami prý dál jít nemohou. Byli bledí a neklidní. Očividně se báli.
Jako trpaslíka mě to pobouřilo. Ještě jsem neviděl příslušníka našeho druhu, který by svůj strach dával najevo před cizími lidmi. To se prostě na trpaslíka neslušelo. Abych jim předvedl, jak se mají chovat, vstoupil jsem do štoly jako první. Ostatní mě následovali.
Mířili jsme k síni a přitom přemýšleli. Už nám bylo jasné, proč do ní Tauryon nemohl poslat své muže. Byli vyděšení do morku kostí a nepříteli se v boji nedokázali postavit. O to víc nás začala trápit jiná otázka: Čeho se jinak stateční trpaslíci tak hrozně bojí?
Mohlo to vůbec být něco skutečného? Tauryon se zmínil o pověstech, prostřednictvím nichž se o síni zachovalo mezi trpaslíky povědomí. Pokud se v nich vyprávělo o krvelačné zrůdě, která v síni přebývá a kterou jejich předci nebyli sto přemoci, pak by jejich strach začal dávat smysl.
V tomto světle se nám jevil náš úkol o něco jasněji. Ony pověsti jsme neznali a tudíž jsme byli schopni přistupovat k možnému nebezpečí s chladnou hlavou. Díku tomu jsme mohli uspět i tam, kde by neuspěl ani celý oddíl trpaslíků.
S naší úvahou jsme byli nanejvýš spokojeni. Její závěry zněly velice rozumně a navíc nám dodávaly odvahy.
Došli jsme na konec štoly a v její pravé stěně spatřili proražený otvor. Vedl kamsi do velkého tmavého prostoru, tedy někam vysoko nad podlahu síně.
Naproti otvoru byla do stěny zatlučena skoba a k ní uvázáno lano, na němž se před námi spustili do síně trpaslíci. Vší silou jsme za lano zatáhli, abychom vyzkoušeli, zda skoba unese i ty nejtěžší z nás.
Už jsme chtěli po lanu sešplhat dolů, když jsme na konci štoly zahlédli něco lesklého. Posvítili jsme si tam a uzřeli žílu drahokamů.
Pomalu nám docházel pravý účel našeho úkolu. Tauryona samotná síň pravděpodobně vůbec nezajímala a ty řeči o poznání minulosti na nás měly jen zapůsobit. Šlo mu o drahokamy. Objevení oné síně mu naopak překazilo plány, protože jeho muži nyní odmítali v jejich těžbě pokračovat. Báli se sem vrátit, jak jsme viděli na příkladu strážných.
Spustili jsme se do síně. O její velikosti jsme si nemohli učinit ani hrubý odhad, protože naše lucerna dosvítila slabých deset sáhů okolo nás a konce síně jsme zdaleka nedohlédli. Avšak podle toho, jak hluboko jsme se do ní spouštěli, musela být obrovská. Vydali jsme se na její obhlídku.
Po pár krocích jsme na zemi spatřili pět mrtvých těl trpaslíků. Zřejmě se jednalo o první odvážlivce z řad kopáčů drahokamů, kteří se sem vypravili bezprostředně po proražení stěny síně.
Postupovali jsme do středu síně a po padesáti sázích narazili na místo dalšího boje. Na rozdíl od toho prvního, tento se musel odehrát před dávnými věky. Z těl asi padesáti padlých trpaslíků zbyly jen kostry, z jejich šatstva cáry a jejich zbraně se napůl rozpadly.
Jelikož jsme nenalezli žádné jiné kosti, usoudili jsme, že trpaslíci zde byli na hlavu poraženi. Právě tato bitva mohla dát podnět ke vzniku oněch pověstí o jakési zrůdě, která obsadila síň. Trpaslíci, jimž se podařilo z bitvy uprchnout, jistě podali svému tehdejšímu králi zprávu o neporazitelnosti nepřátel, se kterými bojovali. A ten, aby uchránil zbývající poddané, rozhodl o zavalení přístupu do síně.
Přemítali jsme nad minulostí a zároveň prohledávali bojiště, zda neobjevíme něco cenného. Jelikož jsme se nepoučili z minulých chyb, byli jsme opět nuceni bezbranně přihlížet, kterak se kosti všude kolem nás pomalu sbírají ze země. Jako ve zlém snu.
Na sebeobviňování ale nebyl ten nejpříhodnější čas. Stáhli jsme se co nejblíže k sobě, abychom si vzájemně kryli záda, popadli zbraně a pustili se do boje.
Kostlivci trpaslíků byli malí a jejich zbraně sešlé věkem moc nevydržely. Přesto nás málem udolali svou desetinásobnou početní převahu. Vyvážit ji dokázaly jen kouzla, která na ně jedno za druhým sesílali Milča s Bahňákem.
Nakonec jsme kostlivce pobili a jejich kosti rozprášili, kam jsme jen dokopli. Na další průzkum síně jsme však mohli zapomenout. Utrpěli jsme mnohá zranění a museli si je ošetřit a odpočinout si.
Vzpomněli jsme si na Tauryonova slova, že se máme obracet na strážné, pokud bychom cokoli potřebovali. Ustoupili jsme zpět do štoly a vrátili se až k chodbě, kde na nás čekali. Když nás spatřili, vykřikli hrůzou.
Museli jsme je ubezpečit, že jsme to skutečně my. Zabředli jsme jen do menší potyčky s jistými nepřátelskými silami, která se neobešla bez menších zranění. Skutečně nejsou tak vážná, jak možná na první pohled vypadají. Pokud bychom si někde mohli na chvíli odpočinout, budeme zase v pořádku. Pak se do síně vrátíme a svou práci dokončíme.
Strážní nás zavedli do místnosti vyhrazené hostům a přinesli nám tam obvazy a také jídlo a pití na posilněnou. Poté se omluvili a běželi zpravit Tauryona, jak si zatím stojíme. Nic jsme proto tomu nenamítali. Jistě na něj udělá dojem, že pro ty jeho drahokamy nasazujeme vlastní krk.
Pečlivě jsme si ošetřili zranění, trochu pojedli a zapili to léčivými lektvary ze svých zdrojů. Když se strážní stále nevraceli, uvelebili jsme se na postelích, které zde byly pro hosty přichystány, a ač to přímo nebylo naším úmyslem, trochu jsme si i zdřímli.
Po čtyřech hodinách bezesného spánku nás strážní vzbudili. Prý nás nechali spát tak dlouho, protože jsme vypadali jako v posledním tažení. Ale teď jsme už museli vstávat.
Neochotně jsme opustili postele a v jejich doprovodu se pomalu vraceli zpět do štoly. Poté jsme se spustili do síně a zamířili rovnou k místu bojiště.
Trpasličí kosti jsme prve přesekali a rozptýlili do okolí, a proto jsme nepředpokládali, že by opět povstaly. Celé bojiště jsme si tak mohli nerušeně prohlédnout.
Mezi kostmi, starými hadry a zničenými zbraněmi jsme nelezli pár zlaťáků, stříbrný prsten a také pozoruhodně zachovalou a drahými kameny vykládanou dýku. Beze slova ji zabavil Kocour a fešácky si ji připnul na opasek. Nebránili jsme mu a raději pokračovali v započatém průzkumu síně.
Po padesáti sázích jsme dospěli na její konec. Nic dalšího jsme neobjevili, ani na nás nikdo nezaútočil. Náš úkol se zdál být splněn. Nechtěli jsme ale nic ponechat náhodě, a proto jsme se rozhodli celou síň ještě obejít dokola.
Jak jsme tak postupovali podél stěn, začalo nám docházet, že zde něco nesedí. Byli to skutečně kostlivci, kdo pozabíjel trpaslíky, jejichž těla jsme nalezli kousek od štoly? A co vlastně zabilo ty nynější kostlivce?
Zatímco jsem nad tím dumali, Bahňák ucítil, že se k nám něco nebo někdo blíží. V rychlosti jsme popadli zbraně, semkli se k sobě a rozhlíželi se, odkud přijde útok. Ten však nepřicházel. Kolem sebe jsme stále neviděli nic než černo černou tmu, ani žádný zvuk k nám nedolehl. Po chvíli jsme usoudili, že se Bahňákovi nejspíš něco zdálo, a pokračovali v obchůzce.
Byl jsem to já, kdo měl Bahňákův pocit potvrdit. To proto, že jsem šel vzadu za všemi ostatními. Z ničeho nic mě něco mrazivého bodlo zezadu do levého ramene a já vykřikl bolestí.
Ostatní se po mně vyděšeně ohlédli a snažili se zjistit, co se mi stalo. Nespatřili nikoho, kdo by na mě mohl zaútočit. Stál jsem tam sám a zuřivě si držel rameno. Jako bych dostal nějakou křeč.
Nato vykřikl Kocour. Na rozdíl ode mne však údivem. Z té drahými kameny vykládané dýky se najednou linula jasná modrá záře.
Bahňák hned pochopil, s čím že máme tu čest. Křikl na nás, že někde kolem mě se pohybuje neviděný. Není to člověk, který je působením kouzla dočasně neviditelný. Jisté zlé kouzlo je jeho samotnou podstatou. Ale máme štěstí, máme tu dýku. Pomůže nám neviděného zaměřit a zasáhnout.
Kocour ke mně hned přiskočil a rychle dýku natáčel různými směry. Tam, kde se mu jevila nejjasnější, bodl a skutečně ucítil, jak její ostří proniká něčím měkkým. Zajásal nad zásahem, čímž dal podnět Bahňákovi a Milčovi.
Oba na označené místo seslali několik svých blesků, jeden za druhým. Blesky kousek před Kocourem beze stopy zmizely, aby pak zevnitř slabě osvítily obrysy neviděného. Jako by v něm vybouchly. Na malou chvilku jsme před sebou spatřili asi dva sáhy široký a sáh vysoký beztvarý oblak, který se vznášel půl sáhu nad podlahou síně.
Hyatt též nelenil a do míst, kde viděl onen oblak, začal zběsile sekat mečem. Sice se střídavým úspěchem, každopádně Kocourova dýka zanedlouho zcela pohasla.
Žasli jsme, jak rychle a snadno jsme zvítězili. Ani nás to nestálo mnoho sil a zranění. Nepočítáme-li v to moje rameno, které ukrutně bolelo a vůbec jsem s ním nemohl pohybovat. Nutno však podotknout, že jsme měli veliké štěstí. Kdybychom nenašli onu kouzelnou dýku, nebo ji nedokázali účinně použít jako trpaslíci před námi, pravděpodobně nás čekal stejný osud jako je.
Mí druzi mi ošetřili rameno, načež jsme celou síň prošli ještě jednou dokola, abychom se ujistili, že se v ní neukrývá nějaké další překvapení. Kocourova dýka po druhé nepromluvila a my poté mohli síň s klidným svědomím opustit. Vrátili jsme se ke strážným a ti nás odvedli za Tauryonem.
„Velectěný králi, vámi zadaný úkol jsme splnili,“ prohlásili jsme slavnostně. „Ve vaší síni je nyní zcela bezpečno.“
Tauryonovi zablýskly oči, ale nechtěl se radovat předčasně. „Rád bych vám věřil, pánové. Jaký mi však o vašich slovech nesete důkaz? Když mí bojovníci zabijí nepřátele, přinesou mi hlavu jejich velitele, abych se o jejich vítězství mohl přesvědčit na vlastní oči. Nesete mi něco takového?“
S žádným důkazem jsme nepočítali. Jak jsme také měli dokázat, že jsme zabili něco, co jsme ani pořádně neviděli?
„Spravedlivý králi,“ ujal se slova Bahňák, „to, co v síni zaútočilo na vaše muže, nebyla živá bytost, jejíž kus těla bychom vám mohli předložit. Bylo to čisté zlo, přesněji zlé kouzlo. A toto kouzlo díky nám navždy pominulo.
Nemůžeme vám naše tvrzení dokázat ničím hmotným, co byste si mohl prohlédnout. Můžete se o něm přesvědčit pouze tím, že působení toho kouzla více nezaznamenáte. Jinými slovy už nikdo z vašich poddaných v té síni nepřijde o život. Navrhujeme, abyste vybral několik svých mužů a poslal je s námi do síně. Zaručujeme se vám, že se vrátí živí a zdraví.“
„Dobrá, ale nepokoušejte se mě oklamat!“ pohrozil nám. „Sic budete litovat!“ Nato určil tři statné trpaslíky, se kterými jsme se do síně vrátili.
Na jejich tvářích jsme zpočátku četli přemáhaný strach. Když jsme ale obešli půlku síně, jejich strach pomalu ustupoval. Až se nakonec změnil v hrdost nad tím, že byli prvními trpaslíky, kteří se zde po tolika letech volně procházeli.
Hned jak jsme opět stanuli před Tauryonem, naši průvodci mu potvrdili, že v síni už žádné nebezpečí nehrozí. Tauryon nám konečně uvěřil a od té chvíle nám prokazoval mnohem větší úctu.
„Vzácní pánové,“ pronesl k nám s dojetím v hlase, „dnešek je pro celé naše království šťastným dnem. Dnem, kdy se obnovila spojitost mezi naší minulostí a naší přítomností a položily se tak hluboké základy pro rozkvět našeho království v budoucnosti. Abych vám vyjádřil svou vděčnost za to, že jste nám byli v tomto úsilí nápomocni, uspořádám na vaši počest bohatou hostinu.“
„Mocný králi, vaše pozvání na hostinu rádi přijímáme,“ odvětili jsme a snažili se vážit každé další slovo, abychom snad neurazili jeho pohostinnost. „Brzy se z ní ale budeme muset omluvit. Zdrželi jsme se u vás déle, než jsme původně zamýšleli, a nejpozději zítra za svítání se musíme vydat zpět do pevnosti Forsyth.“
„Ale to je velká škoda,“ pravil Tauryon beze stopy lítosti v hlase. „Pokud ovšem nedáte jinak, nemohu vás zde déle držet.“
„Děkujeme vám za pochopení. Chtěli bychom se ještě ujistit, že můžeme počítat s oddílem vašich mužů, jak jsme se dohodli.“
„Ale jistě, ovšem,“ řekl Tauryon rozpačitě, jako by mu až nyní došlo, k čemu se vlastně zavázal. Pak ale rázně dodal: „Slovo krále trpaslíků platí. Ráno bude připraven oddíl čítající stovku mužů, který vám pomůže zahnat obry daleko na sever.“
Víc jsme si ani přát nemohli. Úkol, kterým náš zavázal generál Bej, jsme splnili na výbornou a mohli být sami se sebou navýsost spokojeni. Jen jsme doufali, že obři na pevnost zaútočí dle očekávání, to jest až třetí den od našeho odjezdu. Přivést trpaslíky do bitvy, která by se uskutečnila už druhý den, v našich silách nebylo.
Hostina, která následovala, byla poněkud skrovnější, než jsme si ji z Tauryonových slov představovali. Přesto jsme se velice dobře najedli i napili. Uprostřed veselý jsme se pak omluvili a odebrali se prospat do místnosti pro hosty.
Připadalo nám, že jsme spali jen pár minut, když nás strážní opět probudili. Venku prý začalo svítat a byl čas vyrazit. Sbalili jsme si věci a s oddílem po zuby ozbrojených trpaslíků jsme spěchali zpět k pevnosti.
Jelikož trpaslíci neměli koně, dorazili jsme tam až k večeru. Den sice už končil, v pevnosti však stále panoval překotný ruch. Vrcholily zde přípravné práce na zítřejší bitvu.
Oddíl trpaslíků jsme zatím zanechali na nádvoří a jejich velitele uvedli ke generálovi Azra Bejovi. Ten právě s plukovníkem Varionou radil o posledních pokynech, které má k obraně pevnosti vydat.
Generál i plukovník se s velitelem trpaslíků přivítali a generál mu krátce poděkoval, že se svými muži přispěchal pevnosti na pomoc. Velitel ale nebyl na dlouhé řeči. Proto jen pokýval hlavou a hned se začal zajímat, jak je pevnost chráněná, kolik ji bude bránit mužů a kolik očekávají obrů. Nato všichni tři zasedli ke stolu a nad nákresy opevnění dopodrobna probírali plán obrany.
Nebyli jsme zde nic platní, a proto jsme se odebrali do jídelny najíst se. A poté na ubytovnu, abychom si na zítřek pořádně odpočinuli.
Za rozbřesku dalšího dne obři skutečně přitáhli. Bylo jich podle očekávání okolo dvou set a z jejich dupotu a válečnického řevu běhal mráz po zádech. Pevnost však ně byla dobře připravena a vojáci i trpaslíci odhodláni ji ubránit.
A ještě jsme tu byli my. Jako nevojáci jsme sice nepodléhali vojenskému velení a stáli tak mimo řady obránců. Průběh bitvy jsme ovšem pozorně sledovali a vkládali se do ní, kde bylo nejvíce potřeba. Hlavně pak naši kouzelníci Bahňák a Milča dokázali svými kouzly odvrátit nejeden nápor obrů.
Přesto se v jednu chvíli zdálo, že obrana bude prolomena a pevnost padne. V tom se však na planině před pevností objevil kapitán Relet se svými muži. Doslova v hodině dvanácté přispěchal ze Skydy a vpadl obrům do zad. V jejich řadách propukla panika, což průběh bitvy zcela zvrátilo.
Obři byli nakonec zle poraženi a jejich zbytky následně rozprášeny po celém okolí. Bylo to vskutku velké vítězství. Zaplaceno však bylo i mnohými ztrátami. Z lidí a trpaslíků, kteří bránili pevnost, padla asi jedna třetina a další třetina utrpěla lehčí či těžší zranění.
Po bitvě vyslal Bej zvědy, aby sledovali pohyb obrů, kteří přežili. Jak zjistili, obři se nejprve stáhli do tábora, odkud jsme zachránili plukovníka Varionu, a odtamtud pak odtáhli daleko na sever. Vypadalo to, že alespoň na nějaký čas od nich bude pokoj.
Na nádvoří pevnosti zatím propukla oslava. Stáhli se sem všichni vojáci, kteří neměli nařízené jiné úkoly, a generál sem nechal vyvalit sudy s vínem. Než je rozkázal otevřít, pronesl ke sroceným vojákům krátký slavnostní projev.
„Vojáci!“ začal generál svou řeč. „Dnes jste se zapsali velkými písmeny do dějin našeho království. Bojovali s nelítostnými nepřáteli, kteří si mysleli, že si nás mohou podrobit. Že budou moci plenit naše města a zabíjet naše blízké. Vy jste jim však svou odvahou a udatností ukázali, že jim to nedovolíte.“
Nato se celou pevností rozezněl radostný pokřik: „Huráááá!“
„Mí vojáci! Vzdejme nyní hold našim přátelům, chrabrým trpaslíkům, kteří nám v hodině nejtěžší přispěchali na pomoc. Mnozí z nich tu položili své životy, abychom společně mohli žít v míru.“
„Huráááá!“
„Poděkujme také kapitánovi Reletovi, který nešetřil sebe ani své muže a ve dne v noci spěchal až ze Skydy, aby zcela zvrátil výsledek této bitvy.“
„Huráááá!“
„A v neposlední řadě též poděkujme této malé skupince dobrodruhů,“ přičemž generál ukázal na nás, „kteří osvobodili plukovníka Varionu ze zajetí a zasloužili se o navázání úzké spolupráce s našimi přáteli, trpaslíky.“
„Huráááá!“
V té chvíli jsme byli nevýslovně hrdí, že jsme mohli svými skromnými silami, avšak zásadní měrou, přispět k tomuto slavnému vítězství.
„Vojáci!“ pokračoval Bej. „Bitva skončila! Oslavujte!“
Nato veselí propuklo naplno. Ovzduší radosti a bezstarostnosti nás na chvíli zcela pohltilo. Až po dvou třech pohárech vína jsme se upamatovali na hlavní důvod naší přítomnosti zde a požádali Beje o rozhovor.
„Generále, byla to krásná řeč. Opravdu. Moc vám děkujeme, že jste nás v ní zmínil. Nicméně, chtěli jsme si s vámi promluvit o něčem trochu jiném. Něco jste nám slíbil, až budou obři poraženi. Nezapomenete na to?“
„Ach, ano, ty posily pro přítele Hlerana!“ zalovil generál v paměti. „Dobře, že jste mi to připomněli. Sice jsem nad tím ještě neměl čas přemýšlet, každopádně kvůli těm zatraceným obrům jsme se dost zdrželi. Řekl bych, že otálet s pomocí déle by už bylo trestuhodné. Neprodleně proto vydám pokyny, aby muži, které nyní mohu postrádat, byli připraveni odjet do Balmory hned zítra ráno. Spokojeni?“
Abychom nebyli! Na tvářích se nám rozprostřel šťastný úsměv a na znamení naprostého souhlasu jsme horlivě přikyvovali hlavami. Bej se jen pousmál, načež se odebral za svými povinnostmi, ke kterým mu právě přibyla další. A my jsme se konečně mohli naplno ponořit do víru veselí spolu s vojáky a trpaslíky.
Kromě vítězství nad obry jsme k oslavě měli ještě jeden dobrý důvod. Úkol, kterým nás zavázal místodržící Hleran a kvůli kterému jsme podstoupili tolik nebezpečenství, bude zítřkem dovršen.
Jak generál Bej slíbil, tak se stalo. Když jsme druhý den ráno vstali, oddíl čítající sto jezdců už byl připraven vyrazit. Velel mu osvědčený kapitán Relet.
Zašli jsme za generálem, abychom mu za ně poděkovali a při té příležitosti se s ním i rozloučili. Měli jsme v úmyslu následovat vojáky do Balmory, hned jak se nasnídáme. Generál nám nabídl, že se k nim můžeme připojit, my to ovšem zdvořile odmítli.
Počítali jsme s tím, že kapitán Orethy nás už bude netrpělivě očekávat v přístavu kousek od pevnosti. A spolu s ním i opravený Bystrý jeseter. Na jeho palubě se nám bude cestovat o mnoho pohodlněji a navíc rychleji. Vojáci na koních budou muset Jezero zdlouhavě objíždět podél jeho východního břehu, kdežto my poplujeme přímo.
Jezdci krátce nato odjeli a my si zašli do jídelny pro něco k snědku. Od jídla nás chvíli poté vytrhly hlasité bojové výkřiky. To se udatní trpaslíci naposledy rozloučili se svými padlými, načež se vydali na zpáteční pochod do svého dolu. Dojedli jsme a ztichlou pevnost opustili i my.
Ještě než jsme přijeli do přístavu, tryskem nás na koni dohnal generál Bej. Rád by nás prý do Balmory doprovodil, pokud nám to nebude vadit.
Když oddíl vedený kapitánem Reletem odjel z pevnosti, konečně si našel trochu času, aby mohl popřemýšlet o souvislostech Hleranovi žádosti. Hleran věděl, že je pevnost v ohrožení. Bej mu v tomto smyslu poslal několik zpráv. Nebylo tedy pravděpodobné, že by chtěl odvelet část jejích obránců jen kvůli nějakému mlhavému podezření. Musel mít o spiknutí proti jeho osobě skutečně závažné důkazy.
Tato úvaha vedla Beje k rozhodnutí, že na bezpečnost svého přítele a odhalení onoho spiknutí raději dohlédne osobně. V rychlosti proto předal velení plukovníkovi Varionovi a spěchal v našich stopách. Zamýšlel přeplout Jezero společně s námi a významně si tak zkrátit cestu.
Nic jsme proti tomu nenamítali. Naopak se nám tím naskytla báječná příležitost poznat generála Beje i z jiné stránky. Ne jen jako nesmlouvavého velitele.
Kapitán Orethy nás v přístavu skutečně očekával. Za dobu, kdy jsme se neviděli, stačil dát Bystrého jesetera jaksepatří do pořádku a očividně i doplnit své rumové zásoby. Jen co jsme se nalodili, už rozdával sklenky a nestrpěl žádné výmluvy.
Zavdat si s ním musel i samotný Bej. Jak z něj nyní spadla tíha odpovědnosti, projevil se jako velice zdatný pijan a výborný společník. Každý večer nám pak v opilosti vypravoval vskutku pozoruhodné historky z válečných výprav, které svého času podnikli s místodržícím Hleranem.
Po třech dnech plavby zakotvil Bystrý jeseter v přístavním městě Suran. Kapitán Orethy zde měl sjednanou další obchodní zakázku a pro nás bylo odtud do Balmory v podstatě stejně daleko jako z Viveku, kde jsme se prve nalodili.
Rozloučili jsme se s kapitánem a štědře mu za jeho služby zaplatili. Však měl kvůli nám nemalá vydání. Kapitán nás na oplátku ubezpečil, že se na něj můžeme kdykoli obrátit, až zase budeme cestovat přes Jezero.
Naše první kroky na pevné zemi vedly do nejbližší hospody. Po tak dlouhé době v blízkosti kapitána Orethyho jsme nutně potřebovali doplnit tekutiny a také minerály.
Hospodu jsme nalezli kousek za přístavem. Právě jsme si vybírali, kam se v ní usadíme, když naši pozornost upoutala postava sedící v příšeří v rohu místnosti. Mávala na nás a ukazovala na volné židle u jejího stolu. Popošli jsme blíž, abychom si ji lépe prohlédli, a on to náš přítel Ilmiril!
„Buď zdráv, Ilmirile,“ pozdravili jsme ho. „Tebe bychom tu nečekali. Copak tě sem přivádí?“
„Ale to víte. Při mém povolání musím mít přehled, co se kde šustne,“ odpověděl Ilmiril rozverně. „Často objíždím okolní města, mluvím s lidmi a ptám se jich na různé věci. Občas narazím na zajímavou informaci a tu pak výhodně prodám dál.“
Postupně jsme si k jeho stolu přisedali a on si až nyní všiml, že mezi námi je i nějaký důstojník v uniformě. Najedou zmlknul a nedůvěřivě si Beje prohlížel.
Generál vytušil, odkud vítr vane, a podotkl směrem k nám: „Pánové, nepředstavíte nás?“
„Ach, ano. Generále, toto je náš přítel z Balmory, Ilmiril. Je to …, on se živí jako …,“ nemohli jsme rychle nalézt ta správná slova, abychom Ilmirila neuvedli v pro něj nepříznivém světle.
„Drobný živnostník,“ přispěchal nám Ilmiril na pomoc.
„Ano, drobný živnostník,“ zopakovali jsme po něm. „Ilmirile, představujeme ti generála Azra Beje, velitele pevnosti Forsyth.“
„Těší mě, Ilmirile,“ řekl generál přátelsky. „Co se mě týče, nemusíš se znepokojovat. Nejsem zde, abych činil potíže drobným živnostníkům.“
Ilmiril se jen chabě pousmál.
„To je pravda,“ přitakali jsme. „Generál přijíždí navštívit svého přítele a místodržícího v Balmoře, Gindrala Hlerana.“
Ilmiril se na nás překvapeně zadíval a poté opatrně pronesl: „Je mi líto, generále, ale zřejmě budu první, kdo vám tu smutnou zprávu sdělí. Váš přítel je po smrti.“
Nemohli jsme uvěřit vlastním uším. Snad jsme nepodstoupili všechna ta nebezpečenství jen proto, abychom nakonec přijeli pozdě! „To není možné, Ilmirile! Ani ne před dvěma týdny jsme s ním hovořili a nic mu nescházelo.“
„Je to bohužel tak,“ nenechal se Ilmiril zviklat.
Na generálovi bylo vidět, že ho zpráva o smrti přítele opravdu zasáhla. Byl to ale voják každým coulem. Místo aby se podal citům, zatvrdil se a vyrazil do protiútoku.
„Jak jsem pochopil, Ilmirile, máš přístup k informacím, ke kterým se každý nedostane. Chci, abys mi o Hleranově smrti pověděl vše, co o ní víš,“ přikázal mu.
Ilmiril se zprvu nemohl rozhodnout, zda je oprávněn předávat zástupci ozbrojených sil informace získané z důvěrných zdrojů. Nakonec však usoudil, že je to ve vyšším zájmu a v takovém případě může učinit výjimku.
„Mnoho o tom nevím, generále,“ předeslal. „Úředně potvrzenou příčinou Hleranovy smrti je celkové vyčerpání v důsledku velkého pracovního vypětí a nedostatku odpočinku.“
„Větší nesmysl jsem ještě neslyšel,“ zavrčel generál.
„Úmrtní list vystavoval doktor Galthragot, který je znám jako čestný člověk,“ namítl mu Ilmiril.
„Dobrá, dobrá. Vezměme to tedy z opačné strany. Komu Hleranova smrt nejvíce prospěla?“
„Patrně bývalému kancléři Ienu Sarandovi, který se po Hleranovi ujal úřadu místodržícího. A také Sarandově pravé ruce, plukovníkovi Danderu Selarovi, veliteli balmorské posádky, kterého Sarandas dosadil na své bývalé místo kancléře. Oba, Sarandas a Selaro, jsou nyní nejmocnějšími muži v Balmoře.“
„Věc je tedy jasná,“ shrnul generál a tón jeho hlasu nabýval na vášni. „Podle mě padl Hleran za oběť vražednému spiknutí, jehož cílem bylo uchvátit úřad místodržícího. Jako hlavního strůjce spiknutí vidím Saranda, vykonavatele vraždy pak Selara. A nesmím zapomenout na ctihodného Galthragota, který to celé kryje. Až přijedou mí muži, proniknu s nimi do Balmory, zmíněné pány pozatýkám a donutím je k přiznání.“
„Zadržte, generále!“ vykřikli jsme úlekem. „Nemůžete s vojáky jen tak vtrhnout do Balmory. Je-li vaše úvaha správná, Sarandas se Selarem se vám bez boje nevzdají. Pošlou proti vám celou balmorskou posádku a v ulicích města se nato strhne krvavá bitva, ve které zahyne spousta nevinných lidí!“
„Nepoučujte mě, co můžu a co ne!“ utrhl se na nás generál. „Jsem
voják a vím, co je má povinnost!“
Představa Balmory proměněné v bojiště nás děsila. Byl nejvyšší čas vymyslet něco chytrého.
„Generále, smíme vám něco navrhnout? Vaši muži vás nedoženou dřív než za den či dva. Co kdybychom toho využili, odjeli do Balmory napřed a přímo na místě zjistili o Hleranově smrti více informací? Zároveň byste měl příležitost obhlédnut obranu města, včetně paláce místodržícího, a zjistit její slabiny. Až byste měl jistotu, že použití síly je skutečně nezbytné, mohl byste s malou skupinou svých mužů provést přesně cílený útok, který by neohrožoval životy civilistů. Co vy na to?“
„Musím uznat, že váš návrh zní rozumně,“ připustil Bej a trochu se uklidnil. „Zřejmě jsem se tou nenadálou zprávou o smrti mého přítele nechal poněkud unést. Každopádně budeme-li chtít váš plán uskutečnit, neměli bychom už ztrácet drahocenný čas.“
V tom měl generál pravdu. Od hostinského jsme nakoupili zásoby jídla a pití na dva dny a vydali se hned na cestu.
Ilmirila jsme vzali sebou. Jednak si tu podívanou nechtěl nechat ujít a hlavně nám mohl být v našem počínání lecčím nápomocen. Balmoru znal jako své boty a navíc se přátelil s mnoha užitečnými lidmi.
Nešetřili jsme koně a za dva dny jsme stanuli na dohled od balmorských hradeb.
Bylo chvíli po půlnoci a hlavní městská brána už byla zavřená. Projít skrz ní jsme ovšem stejně v úmyslu neměli. Hlídky, které u ní držely stráž, by Beje mohly poznat a zprávu o jeho příjezdu předat na vyšší místa. A to by našemu plánu vůbec neprospělo.
Ze svého stanoviště jsme si vybrali příhodné místo, kde bychom mohli hradby přelézt. Nebylo osvětleno pochodněmi z okolních strážních věží a Ilmiril o něm navíc tvrdil, že se na druhé straně nalézá temná ulička, kterou v noci nikdo nechodí.
Jistou potíž představovala výška hradeb. Lana jsme sebou měli a patrně bychom s nimi těch pět sáhů, do nichž se tyčily, zdolat dokázali. Jenže kromě Kocoura a Ilmirila jsme v tom nebyli cvičeni a jistě bychom u toho nadělali tolik hluku, že by to přilákalo pozornost hlídek na věžích.
Rady jsme si ale věděli. Na dvou lanech jsme v půl sáhových rozestupech uvázali smyčky a vytvořili si tak jednoduché provazové žebříky. S jejich pomocí překonáme hradby jedna dvě.
Koně jsme zanechali pást se v nedalekém lesíku a pod rouškou tmy se proplížili k hradbám. Nejprve na ně vyšplhal Kocour, aby na jejich vrcholu oba provazové žebříky přichytil kotvami. My ostatní jsme pak postupně po jednom ze žebříků vystoupali za ním nahoru a po druhém na opačné straně zase sestoupili. Nakonec nám Kocour obě lana hodil dolů a slezl z hradeb za námi.
První krok našeho plánu jsme zvládli na výbornou. Nyní jsme si potřebovali najít bezpečný úkryt, kde bychom si po namáhavé cestě odpočinuli a poradili se o dalším postupu.
I v tomto nám Ilmiril pomohl. A nyní nikoli jen radou. Jako náš dobrý přítel nám nabídl pohostinnost svého skromného příbytku, a to na dobu, po kterou budeme potřebovat. Takovou nabídku jsme nemohli nepřijmout.
K Ilmirilovu domku jsme se vydali temnými uličkami, abychom se vyhnuli bdělým zrakům nočních hlídek, které občas městem procházely. Přesto nás několik ulic před cílem jedna hlídka překvapila.
„Stůjte! Co jste zač?“ vykřikl na nás někdo z postranní ulice. „Z jakého důvodu se tu potulujete po setmění?“
Ohlédli jsme se a spatřili tři vojáky s tasenými meči. Měli jsme jen pár vteřin na rozhodnutí, zda se jim postavíme, nebo utečeme. Zvolili jsme druhou možnost, abychom zbytečně neprolévali krev nevinných lidí. Vždyť ti vojáci jen vykonávali svou práci.
Ilmiril pobídl generála Beje, Hyatta a Kocoura a všichni tři se rozeběhli uličkou pryč. Já, Milča a Bahňák jsme je zatím kryli. Zůstali jsme stát na místě a tasili zbraně na znamení, že budeme bojovat. Vojáci se k nám začali pomalu přibližovat.
Když už nebylo ty čtyři vidět, zalovil jsem ve své alchymistické truhle a hbitě z ní vytáhl lahvičku s lektvarem. Tím samým, který použil Milča v táboře obrů. Naráz jsem lahvičku vypil a pak rychle předal Milčovi a Bahňákovi všechnu svou výstroj a truhlu. Jak jsem odložil i své oblečení, celý jsem zprůsvitněl a přestal být k rozeznání od okolí. V tom Milča s Bahňákem vyřkli svá kouzla a zmizeli též.
Právě včas. Vojáci se k nám už stačili přiblížit na vzdálenost několika kroků a připravovali se k útoku. Nyní se zarazili a zuřivě se rozhlíželi kolem. Nechtěli uvěřit, že se jim tři lidé vypařili přímo před očima.
Byli to ale profesionálové a z prvotního šoku se vzpamatovali docela rychle. Rozumně usoudili, že než dumat nad nějakými nadpřirozenými silami, je lepší chytit alespoň ty z nás, které na vlastní oči viděli mizet v postranní uličce. A rozeběhli se za nimi. Jenže naši druzi už byli dávno pryč. Vojáci po nich ještě chvíli pátrali v přilehlých ulicích, avšak brzy to vzdali.
Když jsme se zase všichni sešli u Ilmirila, nemohli jsme se dosytosti vynasmát, jak jsme hlídku báječně doběhli. Ilmiril nám poté připravil teplou večeři, kterou jsme snědli doslova na posezení. S plným žaludkem jsme pak hluboko do noci probírali, kdo by nám mohl pomoci objasnit pravdu o smrti místodržícího Hlerana.
Koho jsme ve městě znali? U Hlerana jsme se seznámili s bývalým kancléřem Ienem Sarandem a sluhou Aurrem. Saranda jsme vedli jako hlavního podezřelého a s jeho pomocí jsme nepočítat nemohli.
Naproti tomu Aurra jsme si zapsali na první místo seznamu lidí, které jsme chtěli navštívit. Slibovali jsme si od něj, že nám sdělí důležité postřehy z posledních dnů Hleranova života. Na horkou půdu paláce místodržícího jsme za ním nemuseli, protože ho Sarandas, hned po svém nástupu do úřadu, propustil. Podle Ilmirila nyní Aurrus trávil zbytek svých dnů na odpočinku ve svém domku na okraji města.
Z doslechu jsme dále znali doktora Galthragota. Poprvé jsme o něm slyšeli v souvislosti s místním alchymistou Codem Callonem, který z nejasných příčin upadl do bezvědomí a stále se z něho neprobral. A podruhé nyní, když podepsal pravděpodobně zfalšovaný úmrtní list místodržícího Hlerana. Pokud je pravda, že je to čestný muž, pak ho Sarandas nebo Selaro museli k nepravostem přinutit. Předpokládali jsme, že by na něj stačilo mírně přitlačit a vyšel by s pravdou ven. Byl tedy druhý na našem seznamu.
A nakonec zde byl Dander Selaro, nový kancléř a velitel zdejší vojenské posádky. Odhadovali jsme ho na tvrdého muže, který pro Saranda zařizuje špinavou práci. Příliš jsme nevěřili, že bychom ho přinutili s námi spolupracovat. Na druhé straně, pokud by se nám ho nějakým lstivým úskokem podařilo zlomit, posloužil by nám jako živoucí důkaz proti Sarandovi. Na seznam jsme si ho připsali s otazníkem.
Seznam nebyl dlouhý, skýtal ovšem docela dobrý základ pro naše pátrání. Ještě chvíli jsme o něm přemýšleli a pak se odebrali trochu se prospat.
Ráno jsme posnídali a opět se sešli ke krátké poradě. Domluvili jsme se, že se po městě budeme pohybovat jen v malých skupinkách, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali. Navíc sluhu Aurra by mohla návštěva většího počtu lidí vylekat. Vyslali jsme za ním proto jen dva z nás, Kocoura a Hyatta.
Malý domek, kde Aurrus přebýval, našli Kocour s Hyattem velice snadno. Zaklepali na dveře, ale nikdo jim je otevřít nepřišel. Zaklepali tedy podruhé. Až při třetím klepání se dveře konečně otevřely. Stál v nich sám Aurrus ještě starší a shrbenější, než si ho pamatovali.
„Přejeme dobrého dne,“ pozdravili ho. „Jistě si nás pamatujete. Asi před dvěma týdny jsme se setkali u místodržícího Gindrala Hlerana. Psal jste tehdy podle Hleranova diktátu dva dopisy, které jsme měli doručit do Viveku a do pevnosti Forsyth.“
Aurrovi chvilku trvalo, než si nás vybavil. Paměť mu už zřejmě příliš nesloužila. „Ach ano, vzpomínám si. Ty dopisy. To byl můj pán ještě naživu!“
„Ano, máte pravdu,“ přitakali trpělivě. „Ostatně kvůli jeho smrti jsme za vámi přišli. Můžeme dál?“
„Ale jistě,“ odpověděl Aurrus a pokynul Kocourovi a Hyattovi směrem do jediné místnosti jeho domku, která sloužila jako obývací pokoj, ložnice, kuchyň i jídelna.
Usadili se na židle u jídelního stolu, s díky odmítli nabízený čaj a pustili se do vyptávání.
„Máme podezření, že váš pán byl zavražděn. Vede nás k tomu skutečnost, že jsme jeden pokus o jeho vraždu odvrátili. A byl-li jeden, mohl následovat i druhý.“
„Vražda?“ vyděsil se Aurrus. „To je hrozné! Kdo by ho chtěl zabít?“
„To se právě snažíme zjistit,“ odpověděli už trochu rozladěně. Vypadalo to, že s Aurrem nebude snadné pořízení. „Můžete nám říci, za jakých okolností Hleran skonal?“
„Inu, ten večer jsem mu jako obvykle donesl do jeho komnaty uklidňující bylinkový čaj. Seděl zrovna za stolem a studoval nějaké listiny. Připadal mi velice rozrušený. Chtěl jsem mu rozestlat postel, ale on mě poslal pryč s tím, že má ještě práci a mě už potřebovat nebude. Odešel jsem tedy do svého pokoje spát. Když jsem mu ráno přinesl snídani, našel jsem ho ležet mrtvého na podlaze.“
„Všiml jste si něčeho, co by zavdávalo podezření, že byl zavražděn? Například rozházený nábytek jako důsledek zápasu s vrahem, kaluž krve, vražedná zbraň, pěna u Hleranových úst, křečí zkroucené údy?“
„Ne, ničeho takového jsem si nevšiml. Můj pán tam jen tak ležel, jako by usnul,“ odpověděl Aurrus.
„Víte, co stálo v těch listinách, co studoval? Díval jste se do nich?“
„Bohužel ne.“
„Dobře, zkusíme to jinak. Když s námi Hleran mluvil naposledy, zmiňoval se, že krátce před tím nechal vyměnit kuchaře. Někdo ho prý varoval, ať si dává dobrý pozor na to, co vezme do úst. Dostával v poslední době více takových varovných zpráv?“
„Nezlobte se, ale můj pán se mi s pracovními záležitostmi nesvěřoval.“
Bylo to marné. Aurrus buď skutečně nic nevěděl, nebo si nic důležitého nepamatoval. Asi proto ho Sarandas nechal odejít na odpočinek, místo aby se ho jako nepohodlného svědka zbavil.
Hyatt se však ještě nevzdával: „Nevíte náhodou, kdo byla ta tajemná osoba, která mu přinášela podobné varovné zprávy?“
„Pravděpodobně Codus Callonus,“ pronesl Aurrus bez rozmýšlení.
„Codus Callonus? Ten alchymista?“ zeptali se s překvapením.
„Ano, právě ten. Občas za pánem přišel a probíral s ním nějaké důvěrné záležitosti.“
Kocour s Hyattem nevycházeli z údivu. Codus Callonus byl Hleranův tajný zvěd.
Nakonec se tedy přece jen něco důležitého dozvěděli. Poděkovali Aurrovi a spěchali za námi podělit se o tu převratnou novinu.
Cestou měli Hyatt s Kocourem dostatek času, aby se nad spojením mezi Hleranem a Callonem zamysleli. Jak si ho nyní dali do souvislostí, museli si chtě nechtě přiznat, že vlastně není až tolik překvapivé, jak se na první pohled zdálo.
Hleran si přece ztěžoval, že se mu jeho tajný zvěd už několik dní nehlásí. A právě tak dlouho byl Callonus v bezvědomí, jak nám prozradil Ilmiril. Stačilo jen dát si dvě a dvě dohromady.
Každopádně o důvod víc k návštěvě doktora Galthragota. Jelikož právě on o Callona pečoval, pojali jsme důvodné podezření, že se Callona vyléčit ani nepokouší.
Galthragot byl zapleten do vražedného spiknutí namířeného proti Hleranovi a tomuto spiknutí stál Callonus, jakožto Hleranův zvěd, v cestě. Vsadili bychom se, že v jeho současném stavu mají namočené prsty a rozhodně na něm nemíní nic měnit. Pokud by Callonus procitl, mohl by začít pátrat, jak to s Hleranovou smrtí bylo doopravdy. A to rozhodně nemohli potřebovat.
Vtrhnout jen tak do nemocnice a podat si Galthragota před zraky sester a všech nemocných jsme nemohli. Byl by z toho skandál, který by se jistě donesl až k Selarovi a Sarandovi. A ti by se začali ptát, proč se někdo zajímá právě o Galthragota a co tím sleduje. Kdepak, bylo nutné vyřídit si to s ním pěkně v tichosti.
S přípravami nám opět pomohl Ilmiril. V nemocnici zjistil, že doktor Galthragot bude mít dnes v noci službu, a také nám tam nenápadně nakreslil jednoduchý plánek budovy.
Po setmění jsme se do nemocnice vydali sami. Pronikli jsme do ní zadním vchodem, který Kocour hbitě odemkl, načež jsme se ztichlými a liduprázdnými chodbami proplížili až k Galthragotově ordinaci. Poslechem přes dveře jsme zkontrolovali, zda je sám, a pak bez zaklepání dveře rozrazili.
Galthragot seděl za stolem a před sebou měl rozložené nějaké chorobopisy. Překvapeně na nás zíral. Obestoupili jsme ho, abychom mu nahnali strach, ale mělo to spíš opačný účinek.
„Co tu chcete?“ rozkřikl se na nás. „Už je po návštěvní době a vy tu nemáte co pohledávat. Opusťte ihned nemocnici, nebo na vás zavolám vojáky!“
„No no, doktore. Ne tak zhurta. Máme na vás jen pár otázek. Když na ně správně odpovíte, odejdeme stejně tak rychle, jako jsme přišli,“ chtěli jsme ho uklidnit.
„No dovolte, jak to se mnou mluvíte? Víte, kdo já jsem? Já mám styky na nejvyšších místech. Jestli okamžitě neodejdete, dostanete se do velkých problémů. Za to vám ručím,“ trval na svém Galthragot.
Z tónu jeho hlasu jsme usoudili, že je to v jádru dobrák a ta jeho prudkost pochází z toho, že jsme ho přece jen trochu vystrašili.
„O ty vaše styky nám právě jde, doktore. Řekněme, že jsme dobří přátelé zesnulého Gindrala Hlerana a zajímáme se o příčinu jeho smrti. Co nám o ní můžete říci?“
„Ach tak,“ řekl Galthragot a tón jeho hlasu se změnil. Přešel na vyjednávání. „Pokud vám jde o toto, pak jste mě mohli navštívit kdykoli v návštěvních hodinách. A ne sem takto vpadnout. Když už jste ale tady, mohu vám sdělit následující. V případě Hleranovy smrti se jednalo o srdeční selhání. Již delší dobu jsem se ho snažil přesvědčit, aby myslel na své zdraví a trochu se šetřil. Jenže on si nedal říci. Cítil za svůj úřad velikou zodpovědnost. Však jste ho patrně sami znali, pracoval neúnavně šestnáct hodin denně, jenže jeho srdce takovou zátěž nemohlo dlouhodobě vydržet. Věřte mi, je mi to osobně velice líto. Měl jsem ho rád. Je to velká ztráta,“ dodal dojatě. Pak se nadýchl a pokračoval: „A nyní mě, prosím, omluvte. Řekl jsem vám vše, co jsem věděl, a mám tu ještě spousty další práce. Musím se starat o své pacienty.“
Galthragot byl chytrý protivník. Kdybychom si o něm už dříve neučinili jistou představu, málem bychom mu uvěřili. Přišel čas na něm trochu zapracovat.
„Mysleli jsme si, že to s vámi půjde po dobrém, doktore. S vaším přístupem nám ovšem nedáváte na vybranou. Musíme vás proto seznámit s generálem Azra Bejem. Generál byl Hleranovým blízkým přítelem a jeho smrt ho velice zasáhla. Přijel až z pevnosti Forsyth, aby zjistil, co se ve skutečnosti stalo. A že je to odtamtud pořádná dálka!“
Nato jsme se rozestoupili, aby si Galthragot mohl Beje pořádně prohlédnout. Bej nezklamal a vrhl na Galthragota přímo vražedný pohled.
„Těší mě,“ pronesl Galthragot už méně sebejistě.
„Vy ještě generála neznáte,“ pokračovali jsme. „Kdybyste s ním už měl tu čest, vyšel byste raději s pravdou ven hned. Víte, za ty nesčetné roky, po které slouží v armádě, se mu trochu pokřivilo vnímání světa. Všechny lidi začal rozlišovat pouze na přátele a nepřátele. A pokud je někdo nepřítel, pak nemá právo na život. Takovýto přístup samozřejmě vede k neúctě k životu, nelidskému mučení zajatců a znásilňování, což je v kostce i jeho klíč k úspěchu coby armádního velitele. Pokud nepromluvíte, pak jste nepřítel a jako s takovým s vámi bude zacházet. Nepochybujeme o tom, že z vás vymlátí i to, co nevíte. V tom je skutečně mistr.“
Generál se opravdu činil, aby dodal našim slovům na hodnověrnosti. Přimhouřil oči, zatnul obě pěsti a začal vrčet jako medvěd.
Galthragot na sucho polkl. Už jsme ho téměř měli na lopatkách, stačilo jen ho dorazit.
„Když o tom tak uvažujeme, pokud byste jeho výslech náhodou přežil, možná byste si ho tu měl rovnou nechat. Nejlépe ve svěrací kazajce. Ještě něco jsme vám o něm totiž neprozradili. Jako každý voják je i on hnán do boje silnou touhou po krvi. Jenže tato touha v něm nabyla vpravdě chorobných rozměrů. Hleran nad tím pravděpodobně zavíral oči, protože generála potřeboval. Zřejmě si říkal, ať si Bej ty své krvavé rituály klidně pořádá, hlavně když zůstane v té odlehlé pevnosti a brání hranice. A že při nich ze spoutaných a zmítajících se těl nepřátel za živa vyjímá srdce a ještě teplá a tlukoucí je pozře? To je jen malá daň za jeho služby. Každopádně nechat toto vraždící monstrum volně se potulovat po hlavním městě by nebyl zrovna šťastný nápad. No, to by asi pro krátké seznámení stačilo. Nyní vás tu necháme s generálem o samotě, abyste mohli jeden druhého poznat blíže.“
Generálovi z úst ukápla slina, načež si mezi námi začal dělat prostor, aby se mohl Galthragota zmocnit. Předstírali jsme, že odcházíme.
V té chvíli Galthragot propadl panice a vysokým hlasem vykřikl: „Pánové, proboha vás prosím, nenechávejte mě tu s tím zvířetem. Povím vám všechno, slibuji.“ Výraz v jeho tváři svědčil o naprostém zoufalství.
Bej se zastavil a my jsme ho naoko uklidňovali, aby si Galthragota nepodal i přes jeho slib mluvit.
„No vidíte, doktore, že jste nakonec přišel k rozumu. A udělal jste dobře. Skutečně by na vás nebyl pěkný pohled, až by s vámi tady generál skončil. Takže prosím, spusťte,“ pobídli jsme ho.
Galthragot se pomalu rozhovořil: „Gindral Hleran neskonal způsobem, který jsem před chvíli popsal. Když jsem jeho tělo ohledával, přepadl mě muž, kterému jsem přes kápi neviděl do obličeje. Držel mi dýku na krku a vyhrožoval zabitím, neuvedu-li na Hleranův úmrtní list přirozenou příčinu smrti. Stejný trest by mě čekal, pokud bych se někomu o jeho návštěvě zmínil. Neměl jsem na vybranou. Nechtěl jsem přijít o život, a proto jsem přerušil práci a na úmrtní list napsal první hodnověrnou příčinu smrti, která mě napadla.“
Muž v kápi. Na počátku našeho dobrodružství ho Kocour spatřil s jakýmsi vojákem, s nímž se domlouval na Hleranově smrti. Usuzovali jsme na Dandera Selara, muže na špinavou práci.
„Výborně, doktore. Velice jste nám pomohl. A sobě jistě také. Musíte se teď cítit o mnoho lépe, když jste se se svým truchlivým tajemstvím konečně někomu svěřil,“ usmáli jsme se.
„To jistě. A budu se cítit ještě mnohem líp, až mi ten muž opět zaklepe na rameno,“ podotkl Galthragot s ironií. „Copak nechápete? Právě jsem si podepsal rozsudek smrti! Jsem mrtvý muž, pánové.“
„Nebojte, doktore,“ uklidňovali jsme ho. „Postaráme se o vás. Nepřipravíme se přece o korunního svědka. Ale přejděme nyní k té druhé věci, kvůli níž jsme s vámi chtěli mluvit. Zajímalo by nás, jak je na tom Codus Callonus.“
„Callonus? Jak ten s tím souvisí?“ divil se Galthragot.
„Pracoval pro Hlerana,“ shrnuli jsme krátce jeho působení, abychom příliš nezabíhali do podrobností.
„V podstatě není o čem hovořit,“ zhodnotil Galthragot celé své dosavadní snažení. „Callonus je už přes měsíc v bezvědomí a já dosud nebyl schopen zjistit, co se mu přihodilo. Bez určení příčiny jsem nemohl nasadit odpovídající léčbu, a proto jsem se alespoň snažil udržet ho při životě. Doufal jsem, že dám-li mu dostatek času, jeho tělo si samo poradí. Ovšem po tak dlouhé době je šance, že se ještě někdy probere, velice malá.“
Nechtěli jsme uvěřit, že by si věhlasný doktor Galthragot s Callonem skutečně nevěděl rady. Na druhou stranu jaký by měl důvod, aby nám o jeho stavu lhal?
„Můžu ho vidět?“ zeptal se Bej zase svým obvyklým hlasem.
Galthragot se po nás s obavami o svého pacienta ohlédl.
„To je v pořádku, doktore. Trochu jsme generálovi vlastnosti zveličili, abychom vám nahnali strach. V podstatě je to docela rozumný muž.“
Galthragot si něco nelichotivého zabručel pod vousy, načež nám pokynul, abychom ho následovali.
Zavedl nás do malého pokoje, ve kterém na lůžku ležel Codus Callonus, přesněji řečeno jeho vychrtlé, bezvládné tělo.
Bej k němu přistoupil a se zájmem si ho prohlížel. Měřil mu tep na zápěstí, díval se na barvu jeho bělma a jazyka a nahlédl také do jeho chorobopisu. Chvíli nad výsledky svého šetření přemýšlel a poté prohlásil: „Není pochyb. Callonus byl otráven!“
Překvapením jsme otevřeli ústa. Nejvíce asi já, protože bych se jako alchymista měl jedy zabývat. Leč mé znalosti v té době ještě nebyly tak velké.
„Nesmysl!“ bránil se Galthragot. „Podrobně jsem prostudoval účinky všech známých jedů a musím se vší vážností prohlásit, že vašemu tvrzení nic nenasvědčuje.“
„Nejedná se o příliš rozšířený jed a nejspíš proto ho neznáte,“ nedal se Bej. „Tento působí velmi pomalu, ale svou práci nakonec odvede. A přesně o to těm travičům šlo. Na jedné straně se potřebovali Callona zbavit, aby je nemohl odhalit. A na straně druhé nechtěli Hlerana vyplašit tím, že by Callona přímo zabili. Spokojili se proto se stavem někde na půl cesty mezi životem a smrtí. A díky tomu nyní můžeme Callona uzdravit, budeme ho potřebovat.“
„A jak si to s tím uzdravením představujete?“ zeptal se ho Galthragot pochybovačně.
„Znám proti tomu jedu protilátku,“ odpověděl Bej. „I když musím hned dodat, že připravit ji nebudete snadné. Potíž je s jednou její přísadou. Jedná se o velice vzácnou rostlinu, která v tomto kraji neroste a navíc se nedá běžně koupit.“
„Protilátka, kterou nedokážete připravit, nám příliš nepomůže,“ vysmál se mu Galthragot.
„Neukvapujte se, doktore,“ vmísil jsem se do jejich rozhovoru. Nato jsem se obrátil na Beje: „Generále, obstarat tu rostlinu možná nebude tak těžké. Ze zkušenosti vím, že i když alchymisté některé vzácné přísady do lektvarů neprodávají, neznamená to, že by se u nich nenašly. Schraňují je totiž pro svou vlastní potřebu. Dobrovolně je sice nevydají, ale nezapomínejme, že Callonus je sám alchymista. Vsadím se, že ve svém krámku tu rostlinu mít bude. A navíc by jistě neměl nejmenších námitek, abychom si ji vzali a připravili z ní lektvar, který ho vyléčí.“
Dále nebylo co řešit. Táhlo na půlnoc, byl nejlepší čas k obstarání zboží, které za bílého dne koupit nešlo. S výjimkou Hyatta jsme opustili nemocnici a vydali se ke Callonovu krámku, který se nacházel v malé uličce u hlavního městského náměstí.
Hyatt zůstal s Galthragotem. Neměli jsme zatím důvod domnívat se, že by byl Galthragotův život bezprostředně ohrožen. Spíše jsme ho nechtěli spustit z očí, abychom ho zbytečně nevystavili pokušení provést něco nerozumného.
Na schodech vedoucích ke dveřím do Callonova krámku seděli dva vojáci. Hlavy měli opřené o zábradlí a tvrdě spali.
Rozhodně nebylo obvyklé, aby vojsko hlídalo soukromé živnosti. Někdo jim k tomu musel dát zvláštní příkaz a asi věděl, proč tak činí. Ovšem tito vojáci naštěstí jim svěřený úkol příliš vážně nebrali.
Potichu, abychom je nevzbudili, jsme kolem nich vystoupali ke dveřím. Kocour je odemkl a my vstoupili dovnitř. Prosklenou výkladní skříní sem pronikalo trochu světla z ulice.
Dveře jsme za sebou zase opatrně zavřeli a výkladní skříň zatáhli těžkým černým závěsem, který byl nad ní zavěšen. Poté jsme zapálili lucernu, abychom si krámek prohlédli.
Tvořila ho jen jedna místnost. V jejím středu stál pult, na kterém Callonus připravoval lektvary a obsluhoval u něj zákazníky. U levé i pravé stěny stály vysoké skříně s nekonečnou řadou zásuvek a do stěny naproti dveřím byl navíc zapuštěn velký krb.
Prohlédli jsme pár náhodně vybraných zásuvek. Obsahovaly jen zboží pro obyčejné zákazníky. Nic pro nás. Rozhlédli jsme se po krámku a přemýšleli, kde by Callonus mohl ukrývat zboží zvláštní povahy.
Kocour mezitím blíže prozkoumal krb, protože jeho rozměry, asi dva sáhy na výšku a jeden a půl sáhu na šířku, se mu zdály být poněkud přemrštěné. A nemýlil se. Pod římsou nalezl skrytý mechanismus, který odklopil zadní stěnu krbu. Vznikl tak průlez velikosti menších dveří, jenž vedl do zadní místnosti.
Místnost to byla velice malá, vešel se do ní pouze menší stůl se židlí, velká truhla stojící u stěny po levé straně a police se zaprášenými knihami u stěny pravé. Stůl byl pokrytý listinami.
Truhla byla opatřena pořádným zámkem, který ale Kocour bez potíží odemkl. Zapomněl ji už ale prohlédnout, zda se na ní navíc nenachází nástražná past. Jak truhlu otevřel, ozval se výbuch, který se v malé místnosti rozlehl velice hlasitě. Truhlu i Kocoura nato zahalil hustý kouř.
Když se kouř trochu rozptýlil, spatřili jsme Kocoura svíjet se bolestí na podlaze. Nastražená třaskavina naštěstí nebyla natolik silná, aby mu utrhla ruce či prsty. Popáleniny mu nicméně způsobila značné.
V mžiku jsme si rozdělili úkoly. Já jsem ve své truhlici pohledal hojivou mast na popáleniny a pustil se do ošetřování Kocoura. Generál Bej odběhl ke dveřím zkontrolovat, jestli výbuch neprobudil strážné před krámkem. A Bahňák s Milčou se jali zkoumat obsah truhly.
Na podlahu před truhlu postupně rozložili velké množství lektvarů, různé přísady k jejich výrobě včetně váčků s rostlinami a též sbírku drahých barevných kamenů. Záhy jsem musel starost o Kocoura přenechat Milčovi, protože jsem pocítil neodolatelnou touhu si všechny ty věci prohlédnout.
Ač jsem se ale snažil sebevíc, u žádného lektvaru ani žádné přísady jsem nedokázal určit, k čemu by se mohly použít. S lítostí jsem si uvědomil, že v alchymii jsem stále pouhým začátečníkem a budu se toho muset ještě mnoho naučit.
Abych si trochu zlepšil náladu, alespoň jsem si od Callona vypůjčil jeden temně rudý kámen, který se mi nesmírně líbil. Napadlo mě, že si toho ani nevšimne, když jich tu měl tolik. Pravdou ovšem bylo, že druhý kámen takové barvy se už v truhle nenacházel.
Bej se ode dveří vrátil s tím, že strážné by nevzbudila snad ani rána z děla. Poté se připojil ke mně a Bahňákovi a ve váčcích rozložených na podlaze nalezl rostlinu, o které tvrdil, že právě ji hledáme.
Měli jsme nejdůležitější přísadu do protilátky a navíc jsme se nacházeli na tom nejlepším místě k její výrobě. Nezbývalo než se pustit do práce.
Samotného výroby jsem se zhostil já, neboť jsem měl s přípravou lektvarů zkušenosti. Vrátil jsem se do přední místnosti a na pult si rozložil všechny potřebné věci. Kahan, trojnožku, varný hrnec, onu vzácnou rostlinu a podle Bejových pokynů i další přísady, které jsem nalezl v zásuvkách podél stěn. A nakonec i jednu prázdnou lahvičku.
Hrnec jsem naplnil vodou, mírně ji povařil a pak do ní vkládal přísady v Bejem stanoveném pořadí, časovém odstupu za sebou a poměru. Ostatní mě se zájmem pozorovali.
Za půl hodiny byl lektvar s protilátkou hotov. Slil jsem ho do připravené lahvičky a tu vložil do své truhlice. Ještě jsem po sobě uklidil a poté jsme mohli vyrazit zpět do nemocnice.
Vojáci venku před krámkem stále podřimovali, a proto nebyl problém projít kolem nich ještě jednou.
V nemocnici se Hyatt s Galthragotem už dost nudil a byl z toho trochu nevrlý. Hned se nás začal vyptávat, kde jsme se tak zdrželi a jestli jsme se cestou náhodou nezastavili v nějaké hospodě na medovinu, zatímco on tu musel trčet.
Místo odpovědi jsem ze své truhly vytáhl lahvičku s připraveným lektvarem a podržel mu ji před očima, aby si ji mohl dosytosti prohlédnout. Hyatt jen pokýval hlavou a dál se už nevyptával.
Odzátkoval jsem lahvičku a její obsah chtěl dát vypít Callonovi. Galthragot mi však zastoupil cestu. Měl prý za své pacienty zodpovědnost, a proto by nikdy nedovolil, aby jim byly podávány nějaké pochybné lektvary. Lahvičku mi sebral a Beje se pak podrobně vyptával, jaké všechny přísady lektvar obsahuje.
Nakonec se buď rozhodl Bejovi důvěřovat, nebo prostě usoudil, že žádná z přísad nemůže Callonovi uškodit. Levou paží Callonovi nadzvedl hlavu, pravou mu pootevřel ústa a pomalu mu do nich lektvar naléval. Dost ho vybryndal kolem, ale většinu Callonus spolkl.
Vše potřebné jsme učinili. Nyní jsme jen museli počkat, až začne lektvar působit. Samozřejmě pokud Bej stanovil příčinu Callonova stavu správně a správně si pamatoval postup přípravy oné protilátky.
Po půl hodině neklidného přešlapování po místnosti jsme zaznamenali první známky zlepšení. Callonus začal dýchat hlouběji a v jeho obličeji se občas objevilo napětí. A za další půl hodinu otevřel oči.
„Vítejte zpět,“ usmáli jsme se na něho.
„Kde to jsem? Co se stalo?“ zeptal se pomalu a s obtížemi.
„Jste v nemocnici, v péči doktora Galthragota,“ odpověděli jsme. „Několik dlouhých týdnů jste pobyl v bezvědomí následkem požití jedu. Naštěstí se nám podařilo připravit protilátku, která jeho účinek zrušila. Jak se cítíte?“
„To je mi otázka. Mizerně, jak jinak,“ procedil Callonus mezi zuby a pokusil se posadit. Byl ale tak slabý, že se nezvedl ani s pomocí rukou.
Galthragot k němu přiskočil a alespoň mu hlavu podložil dalším polštářem.
„A kdo vlastně jste?“ zeptal se poté Callonus. „Na pomocníky v nemocnici nevypadáte.“
„Promiňte, zapomněli jsme se představit. Generála Azra Beje, velitele pevnosti Forsyth a přítele Gindrala Hlerana, pravděpodobně znáte. My ostatní jsme dobrodruzi na volné noze, které Hleran, když byl ještě na živu, pověřil jistým úkolem.“
„Hleran je po smrti?“ vytřeštil Callonus oči. „Jak se to stalo?“
„Máme jisté podezření. Nejprve bychom si ale potřebovali ujasnit některé souvislosti. Na co posledního si vzpomínáte před tím, než jste se probudil?“
Callonus se zamyslel. „Seděl jsem s kancléřem Ienem Sarandem u sklenky vína a o něčem jsme spolu rozmlouvali.“
„A v nestřežený okamžik vám do vína přilil jed,“ doplnili jsme ho.
„Prosím?“
„Ano, slyšel jste dobře. Sarandas je náš hlavní podezřelý z Hleranovy vraždy a pokusu zavraždit vás. A vy sám jste nám nyní potvrdil, že byl poslední, s kým jste se viděl. Krásně to do sebe zapadá.“
„Ale to není možné!“ ohradil se Callonus. „Sarandas je můj dobrý přítel. Proč by mě chtěl zabít?“
„Protože jste mu překážel v převzetí úřadu místodržícího. Varoval jste Hlerana, že se ho někdo chystá zabít.“
„Nezlobte se, ale to vůbec nedává smysl. Sarandas by Hlerana nezabil, ani kdyby tím získal jeho úřad. Znám ho dlouhá léta, je to dobrý a poctivý člověk.“
Callonovou bezmeznou důvěrou v Saranda jsme byli trochu zaskočeni. Že bychom se mýlili? Ovšem kdo jiný by mohl za Hleranovou vraždou stát?
V tom ale Callonus dodal: „Leda že by … Ale to by snad …“
Upřeli jsme na něho zrak a netrpělivě čekali, až si urovná myšlenky.
„Snažil jsem se Sarandovi domluvit, ať si s tím nezahrává. Že je to příliš nebezpečné. Sice mi to vždy odkýval, ale stejně jsem ho podezříval, že na má slova příliš nedbá. Teď si vzpomínám. Při našem posledním setkání se choval dost podrážděně. Když jsem se ho zeptal, co se děje, rozkřikl se na ně, abych se staral o své věci. Přitom nikdy dříve hrubý nebyl. Je možné, že už bylo pozdě. Vše by to vysvětlovalo.“
„Callone, zadržte,“ přerušili jsme tok jeho myšlenek. „Vůbec vám nerozumíme. S čím si neměl Sarandas zahrávat?“
„Víte, Sarandas se ve svém volném čase zajímal o alchymii. Trávili jsme spolu nesčetné hodiny studiem prastarých knih a přípravou mnoha pokročilých lektvarů. Avšak on chtěl jít dále. Občas se zmínil o vyvolávání démonů. Líbila se mu představa, že by se jejich ničivá síla využila k dobrým účelům. Já ho před tím samozřejmě varoval. Bez vedení zkušeného mistra by se jeho pokusy mohly snadno vymknout kontrole. A přesně k tomu i došlo, alespoň podle toho, co jste mi vyprávěli. Sarandovi se zřejmě podařilo démona vyvolat, už ho ale nebyl schopen zkrotit. Jinými slovy, místo aby mu démon sloužil, ovládl ho.“
„Já si toho Saranda podám!“ zahromoval Bej. „Bude litovat, že se pouštěl do věcí, kterým ani zbla nerozuměl.“
„Generále, prosím!“ ohradil se Callonus. „Sarandas se možná nechal svést nebezpečnou vidinou. Jsem si ale jist, že ho k tomu vedly pouze ty nejlepší úmysly. Navíc nesmíte zapomenout, že všechny jeho pozdější zlé činy nepocházejí z jeho vlastní vůle. Je to ten démon, který skrz Saranda jedná.“
„Co tedy navrhujete, Callone?“ zeptali jsme se ho.
„Sarandas by měl dostat šanci. Rád bych se z něj pokusil toho démona vyhnat.“
„Dobře, ať je po vašem,“ připustil Bej neochotně. „Co k tomu budete potřebovat?“
„Kámen duší.“
„Kámen duší? Co to má být?“ udivili jsme se.
„Je to takový, na první pohled obyčejný, rudý kámen, který však v sobě ukrývá mocné kouzlo k polapení démonů. Jeden takový mám ukrytý ve svém krámku. Musím si pro něj dojít.“
„Ehm, to nebude nutné,“ pronesl jsem rozpačitě. Ze své truhlice jsem vytáhl onen temně rudý kámen, který jsem si z Callonova krámku odnesl, načež se na mě všichni podezíravě zadívali. „Je to on?“ zeptal jsem se, a aby to nevypadalo jako očividná krádež, ještě jsem dodal: „Měl jsem jisté podezření a dovolil jsem si ten kámen hned přinést, abychom nemarnili čas.“
„Ano, je to on,“ přisvědčil Callonus a kámen si vzal. „Vy jste také alchymista?“
„Pouhý začátečník,“ řekl jsem po pravdě.
„A jak jste se dostal do mé truhly?“ zajímal se.
„Hledali jsme u vás jednu rostlinu k přípravě oné protilátky. Pokud bychom vaši truhlu nenašli a neotevřeli, ještě teď byste ležel v bezvědomí.“
Callonus se mlčky smiřoval s tím, že jsme mu prohrabali jeho truhlu, a my zatím přemýšleli, jak ho dostaneme za Sarandem. A zda to provedeme už tuto noc, nebo věc odložíme až na tu zítřejší.
Pro bezpečnost Callona i Galthragota by bylo lepší navštívit Saranda co nejdříve. Sarandas se o Callonově procitnutí jistě dozví co nevidět a bezpochyby se ho pak znovu pokusí zabít. Mohli bychom Callona na den dva schovat v Ilmirilově domku, ale co s Galthragotem?
Saranda bude zajímat, jak se mu Callona podařilo uzdravit a kam Callonus z nemocnice tak narychlo zmizel. Pošle proto Selara, kterému Galthragot samozřejmě všechno poví, čímž si podepíše rozsudek smrti.
A Pokud bychom ukryli i Galthragota, nebude to příliš náhod najednou? Sarandas by mohl vytušit potíže a posílit stráže. Přiblížit se k němu pak bude o poznání složitější, ne-li nemožné.
Jinými slovy, odklad nepřicházel v úvahu. Bylo půl třetí v noci, na proniknutí do paláce místodržícího jsme měli ještě zhruba dvě a půl hodiny.
O tom, jak to provést, bychom se mohli poradit se sluhou Aurrem. V paláci pracoval dlouhé roky a jistě bude vědět o nějakém málo střeženém místě, který bychom mohli k průniku využít. Třeba ústí kanalizace. V opačném případě bychom takové místo museli hledat naslepo.
Zbývala poslední otázka, jak do paláce dostat i Callona. Byl velice zesláblý a zdlouhavý a náročný přesun by ho pravděpodobně připravil o poslední zbytky síly, kterou potřeboval na vyhnání démona.
Nakonec jsme se shodli, že nemůže-li přijít Callonus za Sarandem, musí naopak přijít Sarandas za Callonem. Což samozřejmě znamenalo unést ho. Bude to o něco složitější, než jen do paláce proniknout, ovšem se Sarandem si pak budeme moci dělat, co se nám zlíbí, a nikdo nás u toho nebude rušit.
Plán jsme vymysleli báječný, teď ho ještě uskutečnit. Předal jsem Callonovi povzbuzující lektvar s tím, ať ho hned vypije a začne se oblékat. Před námi čekala spousta práce a času nebylo nazbyt.
Doktor Galthragot proti tomu měl samozřejmě námitky. V takovémto stavu prý Callona z nemocnice propustit nemůže, jakékoliv vypětí by se mohlo nepříznivě podepsat na jeho zdraví, což by si on, jeho ošetřující lékař, nemohl vzít na zodpovědnost. Callonovou jedinou činností teď měl být pouze odpočinek, aby se co nejdříve zotavil.
Ovšem Callonus dobře věděl, že na odpočinek momentálně není ta správná doba. Alespoň pokud chtěl Saranda zachránit. Obrátil do sebe lektvar a poté začal pomalu vstávat.
Když se i oblékl, Milča s Hyattem ho chytili pod rameny a zamířili s ním do Ilmirilova domku. My ostatní jsme se vydali ještě jednou navštívit sluhu Aurra.
Aurrus byl celý vystrašený. Kdo by také nebyl, když se mu do domu uprostřed noci dobývá parta ozbrojenců. Chvíli jsme ho proto museli uklidňovat a několikrát vyzývat, aby se na naše otázky soustředil.
Nakonec jsme se ale dozvěděli, co jsme potřebovali. Z paláce místodržícího vedla odpadní šachta do městské kanalizace a přístup do ní nebyl nijak zvlášť střežen. V ústí šachty jen byla zasazena mříž.
Podle Aurrova popisu jsme si ještě nakreslili plánek paláce a doplnili do něj, odkud vedla ona odpadní šachta, kde se nachází komnata místodržícího a jak se k ní dostaneme.
Nato jsme Aurrovi poděkovali a ubezpečili ho, že s jeho informacemi Hleranovi vrahy jistě dopadneme. Z Aurrova domku jsme zamířili rovnou k paláci.
V jeho okolí jsme vyhledali vstup do kanalizace a sestoupili do ní. Zakrátko jsme stanuli před mříží, která oddělovala kanalizaci od odpadní šachty paláce. Byla opatřena zámkem, který Kocour bez problému odemkl.
Šachta nás dovedla do sklepení paláce. Podle plánku jsme odtamtud prošli do kuchyně a z ní do obytné části. Chodbou osvětlenou pochodněmi jsme se blížili k našemu cíli. Na žádnou hlídku ani nikoho jiného jsme nenarazili.
Zabočili jsme za roh, za kterým se už měla nacházet komnata místodržícího, a spatřili před ní stát dva vojáky na stráži. Překvapili jsme je. Než stačili tasit zbraně či přivolat posily, generál je omráčil dvěma údery plochou stranou svého meče.
Opatrně jsme otevřeli dveře komnaty a uslyšeli hlasité chrápání. Pronikli jsme dovnitř a obstoupili spícího Saranda. Jeden z nás mu přes ústa přetáhl roubík, dva ho drželi a čtvrtý mu spoutal ruce za záda a nohy k sobě. Poslední hlídal chodbu.
Sarandas se při tom sice probudil, ale nemohl se už ani hýbat ani křičet. Poté jsme ho chytili z obou stran za nohy a v podpaží za ruce a vyrazili s ním po svých stopách pryč z paláce.
Venku začalo svítat. Museli jsme si pospíšit, aby nás nikdo nespatřil potloukat se se spoutaným Sarandem po městě.
Do Ilmirilova domku jsme to stihli, ještě než do ulic proniklo sluneční světlo. Svalili jsme svůj náklad na zem a u Ilmirila si objednali velkou medovinu. Měli jsme za sebou namáhavou noc a medovinu jsme si rozhodně zasloužili.
Callonus už vypadal mnohem lépe. Vyžádal si ode mne ještě jeden lekvar pro povzbuzení a nato požádal Beje, který z nás vypadal nejčilejší, aby mu pomohl. Jednak chtěl Saranda odtáhnout do vedlejší místnosti, kde bude mít více klidu, a pak potřeboval někoho, kdo bude démonem zmítajícího se Saranda po celý čas zákroku přidržovat, aby si neublížil.
Osobně by mě bývalo zajímalo, jak se takové vyhnání démona provádí. Byl jsem už ale natolik znaven, že jsem spolu s ostatními jen polehával, popíjel medovinu a chvílemi si i zdříml.
„Vstávejte, spáči,“ vzbudil nás generál krátce před polednem. „Už jsme skončili. Sarandas přišel k sobě.“
Vyskočili jsme na nohy a nahrnuli se do vedlejší místnosti.
Sarandas seděl na posteli, obličej schovaný v dlaních. Zkoušeným hlasem právě říkal: „Co jsem to jen provedl? Tolik zla, co jsem napáchal za poslední měsíc, nemohu odčinit ani do konce svého života!“
„Nesmíš si to vyčítat, Iene,“ snažil se ho Callonus utěšit. „Byl jsi pod vlivem zlého démona, nemohl jsi jednat jinak.“
„Code, můj příteli, jsi ke mně příliš laskavý,“ odporoval mu Sarandas. „Já vím, že jsem vinen. Měl jsem tě poslechnout a skončit s tím, dokud byl ještě čas. Jenže já byl příliš zvědavý a nepřipouštěl si možné následky.“
V tom do pokoje vtrhl Ilmiril. Zatímco jsme spali, vypravil se do města a nyní se vrátil s novinkami.
„Co tu ještě děláte?“ rozkřikl se na nás už ode dveří. „Celé město je na nohou. K městské bráně přibyli vojáci z pevnosti Forsyth a dožadují se vjezdu do města. Pokud jim nebude brána otevřena, mají prý příkaz použít násilí.
Dander Selaro zatím místní posádce nařídil nic nepodnikat a vyčkat, až mu místodržící Sarandas vydá příslušné rozkazy. Jelikož Sarandas v noci zmizel, Selaro se ho momentálně snaží ze všech sil najít. Nemůže ale oddalovat rozhodnutí do nekonečna. Pokud se Sarandas co nevidět neobjeví, Selaro patrně jeho úřad převezme a vydá rozkazy sám. Co to znamená, jistě víte.“
Jak mohl Relet přijet tak brzy? ptali jsme se sami sebe. Čekali jsme ho nejdříve za den či dva. Aby to stihl, musel své muže hnát doslova dnem i nocí. Svým předčasným příjezdem navíc věc spíše zkomplikoval, než by ji pomohl. Stačilo by jen půl dne navíc a nic by mu ve vjezdu do města nic nebránilo. Sarandas by byl opět ve svém úřadu a Selaro zatčený.
Ani jsme se nechtěli domýšlet, co by se stalo, kdyby se nám do dnešního rána nepodařilo objasnit příčinu Hleranovy vraždy a její viníky a městu by stále vládl Sarandas posedlý démonem.
Každopádně úkol byl jasný. Co nejrychleji dopravit Saranda do paláce a tím zabránit, aby se Selaro ujal moci a rozpoutal zbytečné krveprolití.
Našli jsme Sarandovi nějaké šaty, protože měl na sobě stále jen noční košili, a pomohli mu obléknout se. Nebylo to s ním jednoduché. Byl zadumaný a našemu pobízení, aby si pospíšil, velkou pozornost nevěnoval. Poté jsme ho i přes jeho odpor vystrčili na ulici a spěchali s ním do paláce.
Tentokrát jsme do paláce vstoupili hlavní branou. Stráže si nás sice podezíravě prohlížely, ale nedovolily si nás zastavit, protože s námi byl Sarandas.
V paláci nastalo hotové pozdvižení. Rychle se proslechlo, že Sarandas v noci tajně opustil palác a nyní se vrací obklopen neznámými muži místo jeho obvyklého doprovodu. A k tomu ještě ti vojáci před městskými branami. Nemohlo to vypadat jinak, než že se nad ránem uskutečnil mocenský převrat.
A ono tomu tak v podstatě i bylo, protože Sarandas v dané chvíli nebyl schopný zhola nic rozhodnout. Byl tak zdrcen vlastními činy, že dění okolo sebe jen tiše pozoroval, což bylo vůbec to nejhorší, co mohl udělat. Bej ho proto donutil podepsat okamžité odstoupení z úřadu, stejně jako své dočasné jmenování na jeho místo. Moc nad městem a jeho okolím tím plně přešla do Bejových rukou.
Ihned nato vydal Bej dva zásadní příkazy. Za prvé zatknout Dandera Selara kvůli účasti na Hleranově vraždě, za druhé otevřít městskou bránu a neklást vojákům před ní odpor ve vjezdu do města.
Když se brána otevřela, Reletovi vojáci bez potíží projeli městem až k paláci místodržícího, kde je přivítal sám Bej. Zatknout Selara se ovšem nepodařilo. Jak se doslechl, že je Sarandas sesazen a on má být zatčen, v přestrojení z paláce utekl. A následně i z města.
Konečně jsme si mohli oddechnout. Viníci celého toho zmatku byli zbaveni vlivu, vlády se ujal čestný generál Bej a jako svého poradce si navíc zvolil moudrého Callona. Co víc jsme si mohli přát? Zanechali jsme ty dva svým povinnostem a šli ten šťastný konec našeho dobrodružství oslavit do naší oblíbené hospůdky U bílého poníka.
Za naše služby zesnulému místodržícímu Hleranovi, stejně tak i nynějšímu místodržícímu Bejovi jsme byli posléze bohatě odměněni. Při té příležitosti jsme se od generála dozvěděli, že Sarandas svou vinu za smrt Gindrala Hlerana nakonec neunesl. Opustil Balmoru a vydal se kamsi do hlubokých lesů, kde nadále žil jako poustevník.
S vydělanými penězi měl každý z nás jiné plány. Po několika dnech ztrávených oslavami a odpočinkem jsme se opět na nějaký čas rozešli, abychom se mohli věnovat svým vlastním záležitostem. Já jsem vyhledal místního mistra alchymie a zaplatil si u něj další výuku, tentokrát s důrazem na výrobu jedů a jejich neutralizaci.
Zápisek z dobrodružství nazvaného brána psaný s několika měsíčním zpožděním. Sešli jsme se již tradičně u Chóci ve složení: Bahňák, Colombo, Dároš, Hyatt, Chóca a Kóža. Pokud si po tak dlouhé době dobře pamatuji, Verča, toho času ještě svobodná, měla ten den službu, takže jsme se museli obejít bez její laskavé péče. I tak jsme si ale hru docela užívali. Snad s výjimkou Kóži, které těsně před vyvrcholením celého našeho snažení došly nervy a demonstrativně nás opustila. Z toho plyne poučení pro příště: měli bychom končit přece jen o něco dříve.
Byla půlka měsíce ledna a my se nudili. Naše služby nikdo nepotřeboval a ani my sami o žádné práci nevěděli. Na tak malém prostoru, jakým byl Ilmirilův domek, jsme si brzy začali lézt na nervy. Abychom předešli hrozícím rozepřím, snažili jsme se zabavit, jak jsme jen dovedli.
Hyatt si jako obvykle zařídil dobrovolnické služby u hradní stráže. Tam si alespoň občas mohl užít trochu opravdové chlapské zábavy. Já jsem byl povětšinou zalezlý s Ranisem ve sklepě, který nám sloužil jako alchymistická laboratoř. Až se nám ostatní posmívali, co tam spolu asi můžeme celé dny dělat. Dároš se sbalil a raději odjel na menší loveckou výpravu. Ještě předtím ale navštívil místního krejčího, aby mu z kůže zlaté lišky, kterou byl podarován v minulém dobrodružství, spíchl slušivé rukavice. Měly být hotové, až se vrátí.
Kóža pravidelně docházela do zlodějského cechu, kde se po nedávném přijetí seznamovala se svými budoucími kolegy a úkoly, jež bude plnit. Korour si nemohl ujít příležitost a se vším jí ochotně pomáhal. Bahňák pro změnu navštěvoval cech kouzelnický. Občas si zašel odpočinout do knihovny, kde bloumal mezi regály zaprášených knih a snažil se nalézt něco zajímavého.
Takto uběhlo několik dlouhých týdnů. Skoro jsme již ztráceli naději, že se ještě někdy vydáme na další dobrodružnou výpravu. Až jednoho dne Bahňákovi přišlo pozvání k přátelskému posezení od samotného Radaryse, což v našich řadách vyvolalo oprávněnou vlnu vzrušení. Vždyť přesně takto započalo naše minulé dobrodružství.
V určenou hodinu se Bahňák dostavil do kouzelnického cechu a vstoupil do Radarysovy pracovny. Radarys na něj již čekal a hned ve dveřích se s ním přivítal. Poté ho usadil do pohodlného křesla a nalil mu sklenku archivního vína. Takové zacházení si Bahňák nechal líbit. Radarys, ostatně jako všichni starší kouzelníci, obvykle takový nebýval. Jen když potřeboval něco nad rámec běžných povinností.
Zatímco Bahňák spokojeně upíjel ze sklenky, Radarys ze stolu před ním zvedl jakousi starou knihu. Chvíli si v ní mlčky listoval, načež ji podal Bahňákovi.
„Toto je důvod, proč jsem tě dnes pozval. Víme, že i přes tak mladý věk se ti dostalo zvláštní výsady navštívit místa, která zůstávají skryta i mnohem starším kouzelníkům. V cechu právě pátráme po jistých objektech, které jsou vyobrazeny v této knize. Pokud bys v některé z kreseb poznal něco, co jsi viděl na vlastní oči, velice bys nám s tím pomohl. S prohlížením nemusíš pospíchat. Času máš, kolik budeš chtít. Důležitý je výsledek.“
Bahňák odložil víno a se zvědavostí knihu otevřel. Rád by se dozvěděl, co tak významného v knize stojí, ale textu při nejlepší vůli neporozuměl. Byl tak nucen zaměřit se skutečně jen na ony kresby. Ty většinou přestavovaly sochy. Byly zde ale i další objekty nejrůznějších tvarů, o jejichž smyslu Bahňák neměl nejmenšího ponětí.
Probíral se knihou již nějakou chvíli, když radostně vykřikl: „Tu sochu jsem již viděl!“
„Velmi dobře,“ pochválil ho Radarys, hned jak zjistil, o jakou se jedná. „Pamatuješ si, kde přesně to bylo?“
Bahňák v duchu probíral všechna naše dobrodružství a snažil se ji správně zařadit. Nakonec si vzpomněl: „Bylo to v podzemí jednoho statku blízko Suranu. Cech jsem o něm informoval v souvislosti tajnou jednotkou vlkodlaků, která se v něm usídlila.“
„Ach, ano,“ rozvzpomněl se zase Radarys. „Tvé hlášení jsme tu, tuším, měli. Mám ale dojem, že se nepotvrdilo. V celém okolí jsme na žádné vlkodlaky nenarazili.“
„To není možné,“ bránil se Bahňák. „Vždyť nás málem zabili!“
„Bylo vás tam tedy víc?“ zeptal se Radarys, jako by Bahňákovu námitku přeslechl.
„Jistě,“ přitakal Bahňák. „Vypravili jsme se tam všichni, celá naše skupina.“
„Ano, ano, málem bych zapomněl. Ta vaše skupina. V tom případě bude asi lepší, aby u našeho rozhovoru byli přítomni všichni. Zde by se to ale příliš nehodilo. Vyřiď svým přátelům, že je dnes večer zvu k sobě domů. Společně se navečeříme a poté bych si od vás vyslechl všechny podrobnosti, které se vám v souvislosti s tou sochou vybaví. Máte celé odpoledne, abyste si na vše vzpomněli. A nyní si doprohlédni zbytek knihy, jestli tam neobjevíš ještě něco.“
Bahňák ale v knize již nic povědomého nenalezl. A když dopil víno, Radarys se s ním rychle, i když zdvořile, rozloučil.
My ostatní jsme v Ilmirilově domku netrpělivě čekali, s čím se Bahňák od Radaryse vrátí. Trochu nás zklamalo, že mu šlo jen o popis nějaké sochy, které jsme navíc tváří v tvář nevěnovali příliš pozornosti. Měli jsme v tu chvíli jiné starosti. Na druhou stranu se nám nepoštěstilo zrovna často, aby nás tak významný kouzelník hostil vybranými lahůdkami a víny skvělých ročníků.
Místo přemýšlení o soše jsme proto celé odpoledne věnovali úpravě svého zevnějšku ve snaze projevit Radarysovi svou upraveností náležitou úctu. Bahňák s Kóžou se dlouze drhli v kádi s vodou a pak se nemohli rozhodnout, které šaty si mají při této sváteční příležitosti obléci. My ostatní jsme se spokojili s umytím obličeje, zastřižením vousů a vlasů a vypráním jediných šatů, které jsme vlastnili. Když se setmělo, v povznesené náladě jsme vyrazili za Radarysem.
Byli jsme na cestě do hotelu, ve kterém jsme Radaryse navštívili posledně, když nás Bahňák zarazil. Radarys v tom hotelu prý již nějakou dobu nebydlí. Se svým bratrem Radaranem koupil vlastní dům na hlavním náměstí. Zahnuli jsme tím směrem a sázeli se mezi sebou, jaký že si to asi pořídili.
Neuhodl nikdo. Bahňák nás zavedl ke skoro největšímu a nejhonosnějšímu paláci na náměstí. Kouzelničtí bratři si očividně dost polepšili. Zřejmě úměrně tomu, jak vzrostl jejich význam a váženost v novém kouzelnickém cechu.
Zabušili jsme na vstupní dveře. Namísto jednoho z bratrů nám přišel otevřít sluha. Postaral se nám o svršky a zavedl nás do prostorné jídelny. Zde již seděl náš hostitel, jeho bratr a ještě jeden kouzelník, kterého Bahňák znal od vidění. Jmenoval se Kasius. Všichni tři spolu o něčem vášnivě hovořili. Jakmile si nás všimli, okamžitě zmlkli a jali se s námi vítat. Radarys nám nabídl sklenky s vínem a poté všechny vyzval, aby zasedli ke stolu.
Naše představy o slavnostní tabuli se splnily mírou vrchovatou. S uspokojením jsme sledovali, jak nám sluha nosí další a další chody těch nejvybranějších lahůdek, jaké jsme kdy měli možnost ochutnat. Kouzelníci si věru nežili špatně. Tak bychom se chtěli jednou mít i my!
Když jsme uspokojili své chuťové pohárky a vrchovatě nasytili žaludky, přesunuli jsme se do salónku. Usadili jsme se zde do křesel, Radarys nám nechal nalít ostřejšího vína pro dobré trávení a zájemcům nabídl tlusté doutníky. Popíjeli jsme, pokuřovali nebo jen tak spokojeně posedávali. Byl to ten pravý okamžik pro vážnější rozhovor.
Slova se ujal Kasius: „Přátelé, budu asi mluvit za všechny, složím-li našemu hostiteli poklonu za pohoštění, které pro nás připravil. Bylo skutečně vynikající. Avšak nenechme se již rozptylovat pomíjivými věcmi a soustřeďme se na to, kvůli čemu jsme se tu dnes sešli.
Není tomu dlouho, co se mi podařilo objevit velice vzácnou knihu pojednávající o kouzelných artefaktech. Nebudu zastírat, že o artefaktech, o jejich výskytu a použití, toho mnoho nevíme. Znalosti a dovednosti našich předků staletími upadly v zapomnění a my se z nich dnes dozvídáme pouhé útržky. A to ještě s obtížemi.
Je to o to horší, že se náš nepřítel, jak víme od našich zpravodajců, snaží o zásadní průlom právě na tomto poli. V této chvíli již mohl ve výzkumu značně pokročit, což by pro nás pochopitelně mohlo mít velice neblahé důsledky. V zájmu zachování vyrovnanosti sil proto musíme spojit své úsilí a věnovat této věci mimořádnou pozornost.“
Na tomto místě Kasius učinil dramatickou pauzu, aby si všichni přítomní uvědomili závažnost situace. Nato si odkašlal a pokračoval: „Ve zmíněné knize je popisováno několik artefaktů, které by mohly naši pozici výrazně vylepšit. Pokud se s nimi ovšem naučíme pracovat. Naneštěstí se v ní ale neuvádí, kde bychom je mohli najít.
Radil jsem se Radarysem, kdo by nám mohl v hledání pomoci, a řeč přišla mimo jiné na vás, protože vám občas svěřuje úkoly, které mohou vykonat jen vysoce spolehliví a zkušení dobrodruzi. Zbytek již znáte. Ještě snad doplním, že socha, kterou kolega Bahňák v knize označil, má chránit velice významnou Svatyni Ohně.
Tolik tedy na úvod. Nyní bychom od vás chtěli slyšet podrobný popis té sochy, který bychom mohli srovnat s tím, co se píše v knize, a tak Bahňákovu domněnku potvrdili. A dále pak vyčerpávající popis samotné Svatyně. Pusťte se do toho.“
Po Kasiově vzletné řeči jsme upadli do hlubokých rozpaků. Kouzelníci si od nás zřejmě slibovali zodpovězení mnohých otázek, jenže my jim nemohli sdělit více, než již sami věděli. Projevenou důvěru, stejně jako vynikající večeři, kterou jsme snědli, jsme ale cítili jako závazek, jemuž je třeba dostát. Nemohli jsme nyní jen sedět a zarytě mlčet, museli jsme alespoň projevit snahu a dobrou vůli pomoci.
Nejvíce odvahy k tomu sebral Bahňák. Nechtěl si před kouzelníky uříznout ostudu větší, než bylo nevyhnutelné, a z nás všech asi nejlépe ovládal umění skrýt nepříjemnou pravdu do přijatelného hávu.
„Jestli dovolíte,“ začal trochu nejistě, „rád bych to vzal po pořádku. Bude tomu skoro půl roku, co jsme zde v Balmoře pátrali po původci jistých záškodnických činů. Stopa, kterou jsme v této souvislosti sledovali, nás přivedla do malé vesničky poblíž Suranu. Jak se následně ukázalo, za vším stála elitní jednotka našeho nepřítele – vlkodlaci. Ti si na statku u vesničky zřídili tajnou základnu.
I přes hrozící nebezpečí jsme prozkoumali rozsáhlé sklepní prostory pod statkem a mimo jiné objevili schody, které ke statku jako by nepatřily. Byly o mnoho starší a vedly hluboko pod úroveň jeho sklepení. Ač se nám nedostávalo času, byl to natolik závažný objev, že jsme se po nich rozhodli sestoupit a zjistit, co se v podzemí ukrývá. Právě tam dole jsme narazili na sochy, které jsem poznal v knize. Byly dvě a po obou stranách střežily přístup do jedné chodby. Na každého, kdo se mezi nimi pokusil projít, sesílaly blesky.“
To bylo asi tak vše, co jsme o sochách dokázali říci. K našemu překvapení ale Bahňák neskončil.
„S vlkodlaky jsme měli tu čest se setkat již několikrát, vždy na místech nějakým způsobem se vztahujícím k dávné minulosti. Po našem soudu není ani v tomto případě náhodou, že si pro svou základnu zvolili právě toto místo. Naopak jde o jasný záměr zajistit si do onoho podzemí snadný přístup s úmyslem nerušeně se zde věnovat zkoumání například těch soch, o které projevujete zájem i vy. Tím bychom chtěli potvrdit podezření, že se nepřítel věnuje výzkumu prastarých kouzelnických technik, o čemž jste se zmínili v úvodu.“
Bahňák dokončil myšlenku a na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv. Podařilo se mu pronést řeč srovnatelnou s tou Kasiovou a ještě nenápadně odvedl pozornost k jinému tématu. Byli jsme na něj právem hrdí.
„To je velmi zajímavé, co říkáš,“ pokýval Kasius uznale hlavou. Zmást se ovšem nenechal. „Než ale přikročíme k obecnějším závěrům, které jsi nastínil, musíme si nejprve ujasnit, zda jste opravdu objevili sochy popisované v knize. K tomu potřebujeme vědět, z jakého jsou materiálu, jaké barvy, jejich velikost, odhadované stáří, množství kouzelné síly a další důležité údaje.“
Ač se Bahňák snažil, kouzelníci byli příliš chytří na to, aby se mohl odpovědi vyhnout. Přesto se nevzdával naděje, že se mu podaří podat pravdu pokud možno bezbolestně.
„Víte,“ navázal opatrně, „v tom podzemí byla naprostá tma jen slabě prosvětlovaná naší lucernou. Navíc jsme, jak jsem již předeslal, měli velice naspěch, aby nás tam vlkodlaci nepřekvapili a my se tak neocitli v pasti, odkud by nebylo úniku. A konečně jsme se tam střetli s neviděnými, které jsme nedokázali přemoci a museli před nimi utéci do bezpečí.“
Bahňák se nadechoval k další oddalující úvaze na téma našeho hrdinství tváří v tvář nepřátelské přesile, když ho Kasius pobaveně přerušil.
„Z naléhavého tónu, jakým vyslovuješ svá slova, by si jeden špatně vyložil, že nás chceš připravit na nějakou nepříjemnou zprávu. Třeba, že o těch sochách vůbec nic nevíte.“ Jak byl Kasius ještě v dobré náladě, přišlo mu to docela vtipné a srdečně se tomu zasmál. Ostatní kouzelníci se k němu přidali.
Smích kouzelníků ale Bahňáka v jeho úsilí zcela ochromil. Již neměl ani sílu ani chuť chodit dále okolo horké kaše. Pokud kouzelníci chtěli slyšet pravdu bez obalu, měli ji mít. „Bohužel je to přesně tak,“ připustil Bahňák.
Nastalo hrobové ticho. Bahňákova poslední slova na kouzelníky zapůsobila jako ledová sprcha. Výraz jejich tváří se v rychlém sledu měnil z pobaveného na překvapený, z něho na rozčarovaný, až se ustálil na konečném znechuceném.
Dlouhé mlčení přerušil až Kasius, který shrnul nabyté poznání do jediné otázky: „Může mi někdo vysvětlit, proč tu s nimi marníme čas?“
„Občas nám bývají užiteční,“ zastal se nás, či spíše sám sebe, Radarys.
„Ale teď jsou nám k ničemu!“ vykřikl Kasius podrážděně.
Z obratu, jaký vzala naše návštěva, jsme třikrát nadšeni nebyli. Ještě před chvílí jsme pro kouzelníky byli partnery v hovoru, nyní nás již zcela nepokrytě přehlíželi. Pokusili jsme se tento nepříznivý vývoj zvrátit poukázáním na naše silné stránky.
„Sice jsme vám nemohli zodpovědět všechny vaše otázky, přivedli jsme vás ale na stopu hned dvěma kouzelným sochám, o jejichž existenci jste zatím nevěděli. Zda vám budou v probíhajícím výzkumu k užitku, nejlépe posoudíte sami přímo na místě. My k tomu můžeme přispět již jen tím, že vás k sochám dovedeme, abyste nemuseli ztrácet čas jejich hledáním.“
„Správně,“ zaradoval se Radarys, že se k vzniklé situaci, na které měl velký podíl, naskytlo pro obě strany přijatelné řešení. „Stejně by ses tam, Kasie, musel vypravit osobně, přinejmenším abys vše ověřil. Využijeme tedy nabídku našich hostů a dále je požádáme, aby se na místě postarali o tvou bezpečnost. Budeš se tak moci věnovat zkoumání naprosto nerušeně.“
„To myslíš vážně?“ zahromoval Kasius. „Podle jejich vlastních slov si s obránci toho podzemí neporadí.“
„Hm, možná kdyby tě tam doprovodil ještě Radaran,“ uvažoval Radarys nahlas. „S ním bys byl v naprostém bezpečí.“
„Slyším dobře?“ zamračil se dosud klidný Radaran. „Nechceš po mně doufám, abych řešil tvé průšvihy? Když jsi to celé zmotal, čekal bych, že uznáš svou chybu a pojedeš tam sám! Na těch pár neviděných stačíš a navíc můžeš být užitečný při výzkumu.“
A to se již naštval i Radarys. „Na rozdíl od tebe se Kasiovi alespoň snažím pomoci! Pokud je ti něco takového zatěžko, tak s ním samozřejmě rád pojedu. Ty se mi ale postaráš o moje miláčky, aby tu zatím nestrádali hlady.“
„Cože?“ vytřeštil Radaran oči. „Vždyť víš, jak se těch tvých potvor bojím! Co když mě kousnou? Jestli ano, pak si můžeš být jistý, že se neudržím a uškvařím je zaživa!“
Kouzelníci sice byli velice chytří, přesto, jak jsme měli možnost vidět, trpěli osobními vrtochy a profesní nevraživostí stejně jako obyčejní lidí. Po proběhlé výměně názorů byli jeden na druhého naštvaní, nejvíce pak samozřejmě na nás. Div, že vzduchem ještě nelétaly blesky.
V zoufalé snaze zmírnit napětí jsme se opatrně zeptali, kdy můžeme počítat s tím, že se vydáme na cestu.
„Zítra ráno!“ vyštěkli po nás jako jeden muž.
To byla poslední kapka. Pokud bychom s kouzelníky setrvali i nadále v jedné místnosti, zajisté jsme si koledovali o nějakou újmu na zdraví. Koktavě jsme se omluvili, že v tom případě se musíme jít domů připravit, a co nejrychleji jsme se odebrali k východu.
Druhého dne ráno jsme se dostavili před kouzelnický cech. Byli jsme rádi, že zase máme nějakou práci, mohlo by k tomu však dojít za příznivějších okolností. Bahňák vešel dovnitř a my zatím přemýšleli, v jaké asi budou kouzelníci náladě dnes a zda vyrazíme hned, nebo nás nechají velkopansky čekat.
Kupodivu neuběhlo ani pár minut a Bahňák nám otevíral dveře do dvora. V něm stály dvoje zapřažené sáně. Na jedny právě Kasius s Radarysem ukládali dvě objemné truhlice a netvářili se při tom nijak naštvaně. Dokonce jak nás zahlédli, pokynuli nám, abychom si své věci uložili na ty druhé sáně.
Bylo to od kouzelníků skutečně pozorné, že na nás se sáněmi pamatovali. Zadoufali jsme, že nedorozumění včerejšího večera je šťastně zapomenuto a kouzelníci se k nám budou chovat, jako by se nic nebylo přihodilo. I s nimi nás bylo dohromady sedm, Bahňák bude chtít jet na sáních s Kasiem a Radarysem a my čtyři se vejdeme pohodlně na ty druhé. Hned jsme měli lepší náladu a těšili se, jak si jízdu báječně užijeme.
Radovali jsme ovšem předčasně. Když si Bahňák chtěl ke kouzelníkům přisednout, vykázali ho do našich sání s tím, že potřebují jedny jen pro sebe. Byly to divné počty. Nás pět se mělo tísnit, zatím co oni dva se budou rozvalovat. Štěstí, že Kóža měla štíhlé boky, takže jsme se tam nakonec nějak namačkali. Pohodlné to ale nebylo.
A asi ani nemělo. To, co se nám na první pohled jevilo jako projev dobré vůle, byla ve skutečnosti obyčejná vypočítavost. Kouzelníci dost spěchali. Proto nás nenechali čekat a vyrazili jsme téměř okamžitě. A sáně nám opatřili jen proto, abychom je pěšky nezdržovali.
Alespoň jsme si tedy hned na začátku ujasnili, na čem s nimi jsme a co od nich můžeme očekávat, což bylo velice důležité. Pokud by na této výpravě mělo jít do tuhého, mohli jsme se podle toho zařídit.
Po třech dnech jízdy a za neustálého měnění si míst, aby nám nezdřevěněly všechny údy v těle, jsme se dostali téměř na dohled od Suranu. Sjeli jsme z cesty a zamířili na jih, k vesnici.
Toho dne nám ale nebylo dáno dojet až do ní. Na pláních mezi Suranem a vesnicí nás brzy zastihla silná sněhová bouře. Kvůli hustému sněžení nebylo vidět ani na pár kroků před sebe a my tak byli nuceni zastavit a počkat, až se bouře přežene. Jinak hrozilo, že zabloudíme, anebo si přinejmenším zajedeme pořádný kus špatným směrem.
Abychom se trochu ochránili před povětrností, pokoušeli jsme se, po vzoru seveřanů, postavit si ze sněhu iglú. Neměli jsme ale s jeho stavbou dostatek zkušeností a když se nám zhroutilo již po několikáté, vzali jsme zavděk alespoň provizorním přístřeším, které jsme si vyrobili z plachty upevněné k okraji sání. Naštěstí se Dárošovi podařilo, i přes silný vítr, rozdělat oheň a mohli jsme se trochu ohřát. V daných podmínkách jsme to pokládali bezmála za přepych.
Seděli jsme kolem ohně a právě vařili vodu na čaj, když jsme si vzpomněli na kouzelníky. Neviděli jsme je od té doby, co jsme zde zastavili a jali se budovat přístřeší. Proč tu neseděli s námi? Snad nezapadli do nějaké závěje! napadlo nás. To by byla pěkná ostuda. Měli jsme se postarat o jejich dopravu na místo a bezpečný návrat zpět a my je zatím nechali bez pomoci hned při první příležitosti! V tu ránu jsme byli na nohou a pátrali po nich po okolí.
Zdálo se nám, že jsme zaslechli nějaký hlas kousek od jejich sání. Byli jsme tam téměř skokem. Tomu, co jsme tam ale spatřili, jsme dlouho nemohli uvěřit. Před námi stál uzavřený stan, do kterého nefoukalo a z něhož se nyní jasně ozývaly hlasy obou kouzelníků. Nejen, že byli oba v naprostém pořádku, oni byli navíc v té nejlepší náladě, podle všeho značně podporované vínem. Bylo to k zlosti! My se kvůli nim div nepřetrhneme a oni se s námi nerozdělí ani o jednu sklenku! Závistivě jsme nasucho polkli a vrátili se k našemu ubohému přístřešku a čaji bez chuti.
Tu noc jsme se příliš nevyspali. Zpočátku nám v tom bránila zlost nad tím, že si kouzelníci užívají v teplém stanu, zatímco mi musíme mrznout. Kdykoli se nám ji podařilo potlačit a začali jsme podřimovat, vždy se ozval hlasitý smích či opilecký výkřik některého z kouzelníků, jež nás opět naštval a spolehlivě probudil. Když pak kouzelníci znaveni vínem v hloubi noci usnuli, byla nám zase hrozná zima a museli jsme se zahřívat pohybem. Až k ránu se bouře přehnala a my mohli konečně usnout.
Jenže sotva jsme zamhouřili oči, již tu bylo ráno a kouzelníci nás budili. Měli v úmyslu co nejrychleji vyrazit na další cestu, aby se ještě toho dne mohli podívat na sochy. My ale byli nevyspalí a prochladlí a z tohoto stavu jsme se k jejich veliké nelibosti nezmátořili dříve než po obědě. Po pravdě jsme se vstáváním nijak nepospíchali. Byla to taková naše malá pomsta za příkoří, která se nám od nich dostávala.
Podle očekávání jsme tak do vesnice dorazili až k večeru. Na průzkum statku již bylo pozdě a naše kroky proto nemohly vést jinam, než rovnou do hostince, kde jsme nocovali minule.
Od hostinského Olafa jsme si pronajali dva pokoje, jeden pro kouzelníky, druhý pro nás. Kouzelníci se do toho svého odebrali ihned, my zůstali dole s Olafem a dali si s ním skleničku medoviny na opětovné shledání.
„Tak jak se vede, Olafe?“ zeptali jsme se přátelsky, když jsme si s ním připili.
„Ale to víte,“ máchl Olaf rukou na znamení, že to za mnoho nestojí. „Když odtud páni ze statku zmizeli jak pára nad hrncem, nechal jsem se v tom prvotním nadšení přemluvit a ujal se starostování vesnice. Tehdy jsem si ale vůbec nedovedl představit, kolik s tím budu mít starostí.“
„Páni ze statku odtud odjeli a z vás je teď starosta?“ opakovali jsme po něm jako u vytržení. „To jsou vynikající zprávy, Olafe!“
„Ano, také jsem se zprvu radoval,“ podotkl Olaf na rozdíl od nás dosti střízlivým tónem. „Jenže nyní se občas sám sebe ptám, zda se nám přece jen nevedlo lépe, když tu ještě páni byli.“
„Snad byste nechtěl, aby se zase vrátili?“ podivili jsme se jeho názorovému obratu. Živě jsme si vybavovali, jak jim minule nemohl přijít ani na jméno.
„Ne, to bych asi nechtěl,“ odpověděl Olaf trochu rozpačitě. „Útlaku a strachu jsme si, myslím, užili dost. Ovšem jedno pánům upřít nelze, ať byli, jací byli. Obnovili zde těžbu síry, lidem tím vrátili ztracenou práci a vesnice začala po dlouhé době vzkvétat. Naproti tomu my dnes těžbu opět utlumujeme a musíme propouštět. Přes všechnu snahu se nám zatím nepodařilo sehnat kupce, který by ji od nás vykupoval. Čert ví, komu ji páni vlastně prodávali!“
„To je nám líto, Olafe,“ projevili jsme mu účast. „Mohli bychom se pokusit pomoci vám oslovením našich kontaktů. Snad se nám podaří nějakého kupce nalézt. Předem však nic slíbit nemůžeme.“
„Chápu,“ pokýval Olaf hlavou. „Každopádně kdyby se vám to podařilo, byl bych vám vděčný, ani nevíte jak.“
„Ještě jste nám ale, Olafe, neřekl, jak vlastně došlo k tomu, že odtud páni ze statku odjeli,“ nadhodili jsme o něco veseleji.
„To se ptáte vy mě?“ podivil se Olaf. „Jestli o tom někdo něco ví, pak to musíte být jedině vy. Nikdo je zde neviděl od té noci, kdy jste odtud nad ránem a v dosti zbědovaném stavu odcházeli a za sebou nechali půlku jejich statku zcela v troskách.“
To bylo překvapení! Zřejmě jsme vlkodlakům zatopili více, než jsme se vůbec odvažovali doufat. Výbuch buď zničil vše, co zde vybudovali a proto se rozhodli začít znova na jiném, dosud neprozrazeném místě, nebo se stačili na statek vrátit z okolních lesů ještě před výbuchem a ten je následně pohřbil.
Ať to bylo, jak chtělo, při této úvaze nám na mysl opět vytanula otázka, která nás od té noci trápila a na níž jsme si nedokázali uspokojivě odpovědět. „Při tom výbuchu, Olafe, nebyl při něm zraněn nikdo z vesničanů, že ne?“
„Kdepak,“ ujistil nás Olaf. „Zasáhl pouze tu část statku, kde stály hospodářské budovy. Vesničanům spícím v těch obytných se nic nestalo.“
Jako by z nás při těch slovech spadlo závaží, které nám bránilo pořádně se nadechnout, tak jsme si oddechli. Obávali jsme se, že se tato událost stane další temnou skvrnou za naším působením. A že jich za tu dobu nebylo málo! Dopadlo to však nad očekávání dobře.
Olafovi, jako správnému hostinskému, změna v našem chování neunikla a podezřívavě se zeptal: „A proč se ptáte? Myslel jsem, že jste to přesně takto naplánovali.“
Nemělo smyslu zapírat, když to bylo šťastně za námi. „Popravdě řečeno doufali jsme, že to tak bude. Jisti jsme si ale být nemohli“
„Vy jste dali v sázku životy vesničanů?“ pohoršil se Olaf.
„Riziko nebylo nijak velké, Olafe,“ snažili jsme se ho uklidnit. „Navíc jsme k tomu měli závažný důvod. Páni ze statku vámi vytěženou síru nikomu neprodávali, jak se mylně domníváte. Chystali se ji sami použít na jisté záškodnické akce. Museli jsme tomu zabránit stůj co stůj. Ostatně proto jsme minule přijeli.“
„Skoro se bojím zeptat, co vás k nám přivádí tentokrát,“ popíchl nás.
„Můžete být klidný, Olafe. Jsme tu kvůli těm dvěma pánům, kteří s námi přijeli. Chtějí se na statku na něco podívat,“ odpověděli jsme trochu mlhavě.
„A co oni jsou vlastně zač?“ zajímal se Olaf. „Chovají se, jako by snědli všechnu moudrost světa.“
„Tak o nich nemluvte,“ pokárali jsme ho, i když jsme si mysleli v podstatě totéž. „Jsou to velice učení páni, a i když mají své chyby, jsou v jádru dobří. Ne jako páni ze statku, kteří vás jen využívali.“
„Dobrá, ať je tedy po vašem,“ ustoupil Olaf. „Řekněte mi ale, co je na statku, z něhož stojí již jen obytné budovy, tak zajímavého, že kvůli tomu vážili cestu až sem? Nemá to náhodou něco společného s dírou do podzemí, kterou jsme nedávno objevili při odklízení trosek jedné z hospodářských budov?“
„Vám také nic neunikne, Olafe,“ odpověděli jsme pobaveně. „Nadarmo jste se nestal starostou.“
Olaf se však nesmál. „Ptám se proto, že již několik dnů pohřešujeme tři mladíky z vesnice. Máme podezření, že se i přes můj výslovný zákaz vypravili právě do toho podzemí. Je mezi nimi i Šimon, jistě si na něj pamatujete. Tenkrát v noci se jeho matce udělalo velice zle a on vás přišel požádat o pomoc.“
Smích nás zase velice rychle přešel. Pokud se ti tři nezkušení mladíci skutečně do podzemí pod statkem vypravili, jakou tam asi měli šanci na přežití? Vždyť i my, s našimi bohatými zkušenostmi, jsme se odtamtud dostali doslova na poslední chvíli. Obávali jsme se nejhoršího!
Olafovi jsme ale naději na jejich záchranu brát zatím nechtěli. „Slibujeme vám, že se po nich podíváme. Pokud tam budou, dostaneme je do bezpečí, můžete se spolehnout.“
Jak to vypadalo, čekal nás perný den. Po zkušenostech, které jsme s kouzelníky učinili, jsme s jejich pomocí počítat s největší pravděpodobností nemohli. Museli jsme proto být sami při síle. Náš hovor s Olafem jsme zakončili objednáním vydatné večeře, po které jsme hned odešli na pokoj připravit se na zítřek a pak již spát.
Ráno nás kouzelníci probudili opět brzy. Tentokrát jsme ale byli vyspalí a odpočinutí a vstávání jsme se nebránili. Sice nás ještě nechali sníst snídani, kterou nám Olaf narychlo přichystal, ovšem po celou dobu nám netrpělivě přešlapovali za zády. Jakmile jsme dojedli, museli jsme již okamžitě vyrazit na statek.
Jak jsme se o pár minut později přesvědčili, ze statku zbyly skutečně jen obytné budovy. Na místě těch hospodářských zela široká jáma obehnaná zábradlím, na němž visela výstražná cedule „Nevstupovat!“. Na dně jámy tu a tam ležely zbytky stavebního materiálu, který vesničané ještě nestačili odklidit. Přelezli jsme zábradlí a hledali díru do podzemí, o které mluvil Olaf.
Byla zakryta provizorním poklopem. Odsunuli jsme ho a uzřeli nám známé, nyní zpola zasypané schody do podzemí. Postupně jsme po nich sestoupili až k ústí první podzemní místnosti. Právě té, v níž stály sochy, kvůli kterým jsme sem přijeli.
Jen co je kouzelníci zahlédli, dychtivě se k nim rozeběhli. Snažili jsme se je zastavit s poukazem na hrozící nebezpečí, oni ale na naše varování nedbali. Jen si pro sebe cosi zamumlali a aniž by na ně sochy seslaly jediný blesk, došli až těsně k nim. Opatrně jsme je následovali. Ani nám se tentokrát nic nestalo.
Zatím co si kouzelníci prohlíželi sochy, my se rozhlédli po místnosti. Těla nešťastných mladíků v ní nikde neležela. Zřejmě se jim podařilo dostat se dále do podzemí. Nepochybovali jsme, že se tam dostali jen za cenu nemalých zranění. Museli jsme co nejdříve za nimi. Jenže tam někde byli nevidění, které jsme minule nedokázali přemoci. Potřebovali jsme s nimi pomoci, ovšem s kouzelníky nebyla kloudná řeč.
Kasius z tlumoku vyndal jakousi knihu a něco v ní studoval. Vždy, když narazil na něco zajímavého, nadšeně na Radaryse vykřikl nám nesrozumitelná slova. Oba pak pobíhali od jedné sochy ke druhé a s nesmírným zaujetím si navzájem sdělovali své poznatky.
Naštěstí byl alespoň Radarys, byť jen na půl ucha, přístupný diskuzi o bezpečnosti naší výpravy. Souhlasil s naším návrhem, že by bylo zapotřebí nejprve celé podzemí zajistit, aby je pak v nestřeženém okamžiku při zkoumání soch něco nepřekvapilo ze zálohy. Podílet se na tom však odmítl. Od toho jsme tu přece byli my.
Dalo nám práci vysvětlit mu, že pokud bychom s neviděnými museli bojovat sami, pouze je rozdráždíme. A bude to pak stejně on, kdo nás bude muset zachraňovat, nyní ovšem z daleko nevýhodnější pozice. Po zvážení tohoto důvodu nakonec Radarys, i když s velkou nevolí, ustoupil. Zanechali jsme tedy Kasia se sochami samotného a vstoupili jsme do chodby, kterou sochy chránily.
Již po několika krocích se Kóžina šavle mírně rozzářila. Trochu jsme znervózněli, protože se nám tím připomněly události naší minulé výpravy. Radarys se však tvářil natolik sebejistě, že jsme se zase uklidnili. S ním po boku jsme se cítili v naprostém bezpečí.
V tom se Bahňák zarazil a oběma rukama se prudce chytil za spánky. Jako by mu hlavou projela náhlá bolest. Shlukli jsme se kolem něho a snažili se zjistit, co se mu stalo a zda nepotřebuje naší pomoc. Bahňák zatnul zuby a samou snahou na něco se soustředit se mu zkrabatělo čelo. Dovtípili jsme se, že právě vybojovává nějakou velice náročnou duševní bitvu. S kým, jsme však nevěděli.
Aniž bychom zaznamenali cokoli dalšího, Bahňák se po chvíli uvolnil a ruce ze spánků zase spustil. Ke svému počínání se nijak nevyjádřil. Pouze krátce pohlédl na Radaryse a zklamaně zakroutil hlavou. Ani Radarys neřekl slova. Zcela výmluvně však obrátil oči v sloup, načež se též ponořil do sebe. Ne tak urputně jako Bahňák, spíše to vypadalo, jako by se jen nad něčím zamyslel. Téměř vzápětí Kóžina šavle o něco pohasla a Radarys, již opět bděly, pokývl hlavou směrem před nás na znamení, že můžeme pokračovat.
Chodbou jsme došli k místností, ze které sálalo teplo. Opatrně jsme nahlédli dovnitř. Kam až dosvítila naše lucerna, byla úplně prázdná. Nespatřili jsme ani nic, co by mohlo místnost ohřívat.
Chystali jsme se vejít dovnitř a posvítit si na zbytek místnosti, avšak Radarys nás zadržel. Měli jsme se připravit na boj. Zeptali jsme se, proti komu máme bojovat. On ale místo odpovědi pronesl kouzelnou formuli a přímo před námi se zhmotnily tři beztvaré obláčky. Byli to nevidění, před kterými jsme minule tak potupně utíkali. Konečně jsme si je mohli pořádně prohlédnout.
Jako první si s nimi šel účet od minule vyřídit Dároš. Hbitě vytáhl luk, zaujal palebné postavení u vchodu do místnosti a dvakrát po sobě vystřelil. Oba šípy se zabodly do obláčku, který se od nás vznášel nejdále.
Současně s tím se pustil do boje Hyatt. Vyrval Kóže z ruky její kouzelnou šavli, odstrčil Dároše z cesty a hnal se k nejbližšímu obláčku, jenž byl po ruce. Podařilo se mu ho zasáhnout, sám byl ale zasažen také. Celou páteří, odspoda nahoru, mu projelo mrazivé brnění následované bolestí tak silnou, až ho na okamžik zcela ochromila. V těsném závěsu za Hyattem vstoupil do místnosti Bahňák. Prosmýkl se mezi Dárošem a Hyattem a na mušku si vzal obláček hned vedle.
Kóža kvůli Hyattovi pozbyla zbraně, rozhodla se proto vyčkat, jak se bude bitka vyvíjet, a zatím jistit pozici zezadu. Po zralé úvaze jsem se k ní připojil. V poslední době jsem zrovna nebyl v té nejlepší bojové formě, dokonce jsem začal pochybovat, zda ji ještě kdy naleznu. Kóžina příkladu následoval i Radarys. Na rozdíl od nás mohl neviděné snadno zneškodnit nějakým mocným kouzlem, jenže on byl zřejmě skálopevně rozhodnut nezašpinit si ruce, pokud to nebude skutečně nevyhnutelné.
V potyčce s neviděným se Bahňákovi zprvu vedlo jako Hyattovi. I on nejprve zasáhl, aby byl na oplátku zasažen také. Jak se ale vzpamatoval z ochromení, podařilo se mu vložit do dalšího zásahu mečem takovou sílu, že obláček přesekl vejpůl. Obě půlky se nato pomalu rozplynuly.
Nyní se zase pořádně rozpřáhl Hyatt a i on obláček před sebou šavlí přesekl. Oba se nato přesunuli k poslednímu neviděnému, na kterého společně zaútočili. V ne příliš rovném boji byli sice oba ještě jednou zasaženi, hned vzápětí se ale rozplynul i tento obláček.
Zajásali jsme, jak snadné to bylo vítězství. Hyatt si přisadil radostným bojovým pokřikem, ovšem ten mu v půli uvízl v hrdle. Zničeho nic se mu podlomila kolena a on s bolestným chropotem těžce dopadl na zem. V prvním okamžiku jsme vůbec nechápali, co se mu přihodilo. Pochopili jsme, až když k němu přiskočil Bahňák a vší silou začal sekat mečem kamsi za jeho záda.
Během boje se k nim musel z hloubi místnosti přiblížit další neviděný. Radarysovo kouzlo jej na tu vzdálenost očividně nezviditelnilo a on tak mohl na Hyatta zaútočit zcela nečekaně. Hyatt s Bahňákem se rázem ocitli s nechráněnými zády uprostřed místnosti, kde se pohyboval jeden, ne-li dokonce více neviděných. A to rozhodně nebyla pozice, kterou by mohli déle udržet.
Hyatt se po chvíli vzchopil a připojil se k Bahňákovi. V boji naslepo ale pochopitelně neměli proti neviděnému šanci. Nejen že se jim ho nepodařilo ani jednou zasáhnout, on je navíc obešel a zezadu tentokrát zaútočil na Bahňáka. Ten pod dalším zásahem viditelně zavrávoral. Bylo nám jasné, že o mnoho více jich již neustojí. Zakřičeli jsme na ně, ať si nehrají na hrdiny a raději ustoupí zpět k nám.
V ten moment se ale kolem nás prohnaly dvě bílé, žhavé koule. To Radarys konečně zasáhl do boje. Koule se efektně rozprskly dále v místnosti na místě, kde pak nastalá záře zviditelnila temné obrysy dalších dvou obláčků. Když si naše oči přivykly opětovnému šeru, všimli jsme si, že Kóžina šavle v Hyattových rukách významně pohasla. V nejbližším okolí se s největší pravděpodobností nacházel již jen jediný neviděný, a to ten u Hyatta a Bahňáka.
Toto poznání vlilo do jejich krve novou sílu a odhodlání. Upustili od neúčinného boje naslepo a přešli na způsob boje, který se nám proti neviděným již několikrát osvědčil. Hyatt postupně natáčel kouzelnou šavli do různých směrů. Tam, kde se mu její záře jevila nejjasnější, učinil krok a několikrát tím směrem sekl. Bahňák ho neprodleně následoval. Poté opět zkontrolovali směr, učinili další krok a znovu párkrát sekli.
Naneštěstí ani tato taktika žádný úspěch neslavila. Neviděný se opět nějakým způsobem dostal za jejich záda a nyní zasáhl pro změnu zase Hyatta. Ale to neměl dělat. Ze zoufalosti nad nezdarem jejich počínání a z opakované silné bolesti se Hyatt rozlítil k nepříčetnosti. Přestal bolest vnímat, rychle se otočil a jako smyslu zbavený sekal šavlí kamsi do prázdna. Neviděný nemohl využít jeho ochromení, nestačil ustoupit do bezpečí, aby je zase obešel, a byl tak Hyattovi vydán napospas. Kóžina šavle záhy pohasla docela.
Pořádně jsme si oddechli. Mysleli jsme si, že s Radarysem po boku si s neviděnými poradíme jedna dvě. Nepočítali jsme ovšem s tím, že se bude držet zpátky a většinu práce nechá na nás.
Když Hyatt kolem sebe přestal sekat, upustil šavli a zhroutil se na podlahu. Od pusy mu šla pěna a vůbec nic nevnímal. Bahňák k němu hned přiskočil a mírnými fackami se ho snažil přivést k sobě. Příliš se mu to však nedařilo. My ostatní jsme se na něho rozhodli nečekat. Obávali jsme se, že tu na nás mohou čekat ještě nějaká další překvapení, a proto jsme se ihned vypravili na průzkum místnosti. Kóža ještě sebrala svou šavli a pak průběžně kontrolovala, zda se k nám neblíží další nevidění.
Po pár krocích jsme narazili na mrtvolu člověka. Ležela tam již nějaký čas, takže nikdo z námi hledaných mladíků to být nemohl. Odhadovali jsme to spíše na některého z vlkodlaků, kteří podzemí zkoumali před námi. O kousek dále jsme ale objevili ještě jedno tělo. Jak stáří tak vesnické šaty tentokrát nasvědčovaly tomu, že jednoho mladíka jsme bohužel již nalezli. Šimon to ale nebyl, toho bychom poznali.
Místnost musela být skutečně obrovská, protože jsme jejího konce stále ještě nedohlédli. Nechtěli jsme něco přehlédnout, což by se nám při neuspořádaném křižování po místnosti mohlo snadno přihodit. Proto jsme se raději vrátili ke vchodu a jali se místnost obcházet dokola podél stěn. Drželi jsme se při té severní a postupovali směrem k východní. Na nic jsme ale nenarazili.
Obcházení té východní bylo zajímavější. Nejprve v ní zela nepravidelná průrva, před níž ležela kamenná suť. Usoudili jsme, že zde původně stávaly kamenné dveře, které byly nějakým výbuchem proraženy. V druhé půli stěny byl nejprve vytesán výklenek, z něhož stoupaly schody vzhůru. Téměř až u jihovýchodního rohu v ní ústila do místnosti chodba.
Druhá chodba ústila u téhož rohu ale v jižní stěně. Odhadem uprostřed této jižní stěny se nalézaly zavřené kamenné dveře. Skládaly se ze dvou křídel a každé bylo opatřeno zámkem. V kamenném portálu nad nimi byl vytesán nápis nám nesrozumitelným jazykem. Před dveřmi po obou stranách stály dvě sochy v životní velikosti. Jedna znázorňovala trpaslíka, druhá člověka. Až u jihozápadního rohu jsme narazili na třetí chodbu.
V západní stěně byl nejprve vytesán druhý výklenek se schody vzhůru a u severozápadního rohu vedla poslední chodba z místnosti. Podél severní stěny jsme se nakonec vrátili zpět ke vchodu. Nyní jsme odhadovali, že se nalézal v jejím prostředku, naproti kamenným dveřím v jižní stěně. Žádní nevidění ani jiní obránci podzemí se za celou tu dobu neukázali.
Hyatt již vypadal mnohem lépe a byl dokonce připraven na další průzkum podzemí. Zato Radarys s námi nemínil ztrácet již ani minut. Celé to obcházení místnosti ho vyloženě unudilo. Setrval s námi až do konce jen proto, aby se přesvědčil, že nám již nehrozí žádné nebezpečí, se kterým bychom si nebyli poradili. Nyní prohlásil místnost za bezpečnou a s klidným svědomím se mohl vrátit zpět ke Kasiovi. Pokud bychom prý přece jen potřebovali s něčím pomoci, měli jsme zavolat.
Na odchodu nám ještě vykouzlil silné světlo, které na dlouho osvítili celou místnost. Mohli jsme si tak o ní učinit lepší obrázek. Neměla přesně pravidelný tvar, spíše vypadala na dlouhou a dosti vysokou jeskyni.
Než se vydáme chodbami dále do podzemí, rozhodli jsme se nejprve prohledat místnost podrobněji. Naše první volba padla na shody v západní stěně. Vystoupali jsme po nich a ocitli se na ochozu. Vedly z něho chodby do dvou malých místností. Nahlédli jsme do nich, ale byly úplně prázdné. Sestoupili jsme zase z ochozu dolů a proti směru našeho prvního průchodu místností jsme se vydali prohlédnout sochy před kamennými dveřmi v jižní stěně.
Kóža v té trpasličí objevila tajnou schránku. Když se jí snažila otevřít, z neopatrnosti spustila nastraženou past. Naštěstí byla na tuto možnost připravena a stačila před vystřelenou šipkou uskočit. Ve schránce ležela malá truhlička a v ní různobarevné drahé kameny. Jednomyslně jsme se shodli, že o tomto našem nálezu před kouzelníky pomlčíme. Když nám za náš čas a námahu nepřiznali žádnou odměnu, pak si přece zasloužíme alespoň to málo, co zde nalezneme.
Od soch jsme pokračovali dále k východní stěně. Minuli jsme další shody nahoru, za kterými jsme tušili pokračování ochozu a další prázdné místnosti, a rovnou jsme šli prohledat suť před tou proraženou průrvou. Jak jsme zjistili, při výbuchu pod sebou kamenné úlomky dveří pohřbily několik lidí. Zbyly tu po nich kosti, ale i prsten se zeleným kamínkem, náramek s červeným a náhrdelník ze šedým kamínkem.
V místnosti samotné se již nic zajímavého nenalézalo, přikročili jsme tedy k průzkumu chodeb z ní vedoucích. Nejprve jsme vstoupili do té za průrvou. Po pár sázích nás přivedla na rozcestí, kde se rozdělovala do dalších tří chodeb. Ta severní byla zpola zavalená kamením, což ale jen popudilo naši zvědavost. Prodrali jsme jí do místnosti, ve které byly rozházeny zbytky ohořelého dřeva. Mezi nimi ležely kosti odhadem třiceti lidí. Kromě zbytků výzbroje jsme u nich nic nenalezli.
Chodba odtud pokračovala do další místnosti. Podobně jako v té předešlé, i v této byla podlaha pokryta zbytky ohořelého dřeva. Navíc tu ale stál ne zcela ohořelý dřevěný podstavec, na kterém zřejmě stával oltář. Na zemi se u něj choulila kostra, která v pařátech stále svírala nějaký klíč. Hned nás napadlo, zda bude pasovat zámku v kamenných dveřích v jižní stěně hlavní místnosti. Kromě něj jsme u kostry ještě nalezli dva prsteny, jeden s bílým a druhý s šedivým kamínkem.
Vrátili jsme se na rozcestí a pokračovali v průzkumu východní chodbou. Vedla do kruhové místnosti, v jejímž středu se nacházel kamenný podstavec. Stálo na něm torzo sochy, přesněji řečeno pouze její nohy. Socha beze vší pochybnosti sloužila jako tajný úkryt. Byla dutá a z jejích nohou vystupoval menší podstavec. Po bližším ohledání jsme na něm nalezli stopy mitrilu. Z našich předešlých zkušeností jsme věděli, že se v dávných dobách často používal jako podloží pro uložení kouzelných krystalů. Ještě jsme si všimli, že do podstavce pod sochou byly vyryty runy, z nichž jedna představovala živel vody.
Poslední, jižní chodbou jsme z rozcestí přišli do místnosti s výklenkem v každé ze čtyř jejích stěn. Byly v nich vytesány znaky vždy jednoho živlu. Vrátili jsme se na rozcestí a poté prošli průrvou zpět do hlavní místnosti.
V průzkumu podzemí jsme pokračovali chodbou ve východní stěně u jihovýchodního rohu. Ta nás přivedla do jediné místnosti. Byla v ní vyhloubena již vyschlá studna a okolo ní se válelo několik koster. Ve všech vězely polorozpadlé šípy.
Nyní jsme se přesunuly k chodbě v jižní stěně, stále však u jihovýchodního rohu. Opět ústila do jediné místnosti. U jedné stěny v ní stála dřevěná truhla se zchátralým kováním a kolem ní se vznášelo hejno drobných svítících kuliček s malinkými chapadélky. S těmi jsme již na jedné z našich výprav měli tu čest. Říká se jim řasnatky a vyskytují se v blízkosti kouzelných předmětů. Živí se totiž jejich kouzelnou silou, která se z nich po nějaké době uvolňuje.
Nemínili jsme se s nimi zdržoval, Bahňák na ně proto seslal silné kouzlo v podobě bílé střely. To se ovšem zcela minulo účinkem. Jednak řasnatkám vůbec neuškodilo, navíc jsme tím na sebe upozornili. Celé hejno se k nám začalo pomalu přesouvat.
Když na ně nepůsobila kouzla, nezbývalo než je pobít normálními zbraněmi. Uprostřed místnosti jsme s nimi ale bojovat nechtěli. Mohli by se rozptýlit kolem nás, což by pro nás bylo značně nevýhodné. Potřebovali jsme je naopak udržet v jednom chumlu co nejdéle a zároveň si pro sebe učinit prostor, abychom s nimi mohli bojovat v co největším počtu. Proto jsme před nimi chodbou pomalu ustupovali ve snaze nalákat je až k ústí do hlavní místnosti, kde bychom mohli obklopit my je. Sice nás to stálo nepříjemné popáleniny, protože na nás cestou seslaly několik blesků, nakonec se nám to ale podařilo.
Hyatt vytáhl svou sekyru, Bahňák meč, Kóža šavli a všichni tři se rozmístili okolo ústí. Když k nim hejno chodbou dospělo, začali do něj náhodně sekat. Jak jsme správně předpokládali, jediným sekem se jim v tomto postavení dařilo zneškodnit hned několik řasnatek najednou. Jak ale hejno řídlo, bylo stále těžší zasáhnout. Než se jim podařilo pobít všechny, schytali jsme ještě několik dalších blesků.
Ani v chodbě ani v místnosti s truhlou se žádné opozdilé řasnatky nepohybovaly, mohli jsme se tedy již bez meškání podívat, jaký kouzelný předmět se v truhle skrýval. Kóža ji nejprve prozkoumala, zda na ní není nalíčena nějaká past a pak ji svým zlodějským nádobíčkem otevřela. Mezi starými, rozpadajícími se hadry jsme nalezli pěkný, zachovalý široký meč. Pro jistotu jsem ho prohlédl svým zkušeným alchymistickým okem a potvrdil, že se skutečně jedná o meč kouzelný. Do úschovy si ho vzal Dároš.
Vrátili jsme se do hlavní místnosti a pokračovali v průzkumu. Nyní byly na řadě kamenné dveře v jižní stěně. Ty jsme si ale chtěli nechat až úplně nakonec. Jejich poloha přímo naproti vchodu a sochy před nimi po obou stranách dávaly tušit, že nás za nimi čeká něco skutečně významného. Prošli jsme proto kolem nich a zamířili do chodby u jihozápadního rohu.
Chodba vedla na rozcestí, kde se rozdvojovala. Zabočili jsme vlevo a po chvíli došli do místnosti, ve které ležely pohozeny zbytky nejrůznějších zbraní. Zřejmě bývalá zbrojnice, usoudili jsme. Ležely tu i dvě kostry navlečené v rozpadávajícím se brnění. U jedné z nich jsme nalezli váček s třiceti pěti zlaťáky.
Místnost byla průchozí a chodba z ní pokračovala do další místnosti. I v ní se povalovaly zbytky zbraní. Jen místo dvou koster v ní ležely tři. Tentokrát jsme ani u jedné nic nenalezli. Přesto nás na nich něco zaujalo. Nepadly k zemi náhodně, ale v půlkruhu. Jeho střed se nacházel ve stěně proti vchodu. Působilo to na nás, jako by tam něco chránili. Mohla to být náhoda, každopádně jsme se to rozhodli prověřit.
Kóža ten kousek stěny důkladně prohledala a skutečně tam objevila tajnou schránku. Nacházela se v ní malá truhlička a v ní pak váček se zlaťáky, prsten s bílým kamínkem a další klíč. Zřejmě opět od kamenných dveří v hlavní místnosti, protože zámek byl v obou jejich křídlech.
Po svých stopách jsme se vrátili zpět na rozcestí a pokračovali chodbou vpravo. Ušli jsme jen pár sáhů, když jsme se zarazili. Přímo před sebou jsme spatřili světlo. Okamžitě jsme tasili zbraně a připravili se k boji. Chvíli jsme tak stáli, ovšem vůbec nic nedělo. Opatrně jsme vyrazili vpřed, až nás na postupu zastavila barikáda ze starých prken a kamení. Nebyl to náhodný zával po výbuchu, někdo ji tu úmyslně postavil. Skrz četné škvíry jsme viděli část spoře osvětlené místnosti. Nikoho jsme tam nezahlédli, zaslechli jsme však nějaký pohyb.
Uvažovali jsme, jak barikádu co nejrychleji prorazit, abychom na ty uvnitř mohli zaútočit s výhodou překvapení. Pak nás ale napadalo, jestli se v místnosti náhodou neskrývají Šimon a ten druhý mladík. Ty bychom jistě vyděsili k smrti, pokud bychom tam vpadli jak velká voda a k tomu ještě po zuby ozbrojení. S ohledem na ně jsme se dobrovolně vzdali své výhody a potichu zavolali Šimonovo jméno.
Nastalo naprosté ticho. Nevěděli jsme, co si o tom myslet. Zavolali jsme proto ještě jednou a o trochu hlasitěji. Tentokrát jsme místo odpovědi zaslechly nějaký překotný pohyb. Ihned jsme zalitovali svého nápadu a již se vrhali na barikádu. Když v tom se nám Šimon ozval. Jeho hlas zněl vystrašeně.
„Kdo jste? A jak to, že znáte moje jméno?“
Na tvářích se nám rozhostil úsměv. Byli jsme rádi, že jsme je konečně našli. „Šimone, nemusíte se bát. To jsme my, před několika týdny jsme pomáhali tvé nemocné matce. Přišli jsme pro vás. Odvedeme vás zpět do vesnice. Posílá nás Olaf.“
Opět bylo chvíli ticho. Oba mladíci se zřejmě mezi sebou beze slov domlouvali. Poté se vrchol barikády pomalu odsunul a my spatřili Šimonův obličej. Byl velice bledý.
Chvíli si nás v šeru prohlížel a pak s radostí vykřikl na druhého mladíka: „Jsou to oni! Pojď se podívat.“ Průhled se uvolnil a objevil se v něm druhý obličej. „To je dobře, že jste tu,“ řekl mladík s úlevou v hlase.
Aniž bychom je pak k tomu museli pobízet, sami barikádu rozebrali a přes její zbytky přelezli k nám do chodby.
„Tak jsme vás nakonec našli, Šimone,“ prohodili jsme spíše pro sebe. „Hledali jsme vás po celém podzemí již dobré dvě hodiny.“
„Moc vám za to děkujeme. Bez vás bychom se odtud asi nedostali. Zachránili jste nás,“ řekl Šimon vděčně.
„Byla to ale od vás pěkná hloupost, že jste se sem vypravili. Je to tu velice nebezpečné. Co vás to vůbec napadlo?“ pokárali jsme je.
„Mysleli jsme si, že nám zde nehrozí žádné nebezpečí. Chtěli jsme se jen podívat, zda tu po pánech nezůstal nějaký poklad, když tak narychlo odjeli. Na povrchu se žádné cenné věci nenašli. Proto jsme usoudili, že je nejspíše ukryli zde,“ vysvětloval Šimon.
Nemohli jsme se na ně zlobit. Příliš nám připomínali nás samotné, když jsme byli v jejich letech. Také jsme se bezhlavě vrhali do nebezpečných podniků, aniž bychom si uvědomovali, že nás to může stát život.
„A co se vlastně stalo? Proč jste odtud neutekli hned, jak na vás zaútočili ty sochy u vchodu?“
„Nějaké sochy jsme viděli. Nerozumím ale, jak by na nás mohli zaútočit,“ udivil se Šimon, ale pokračoval dále. „Prošli jsme kolem nich a chodbou se dostali až do té velké místnosti. A tam něco zabilo našeho kamaráda! Šel poslední a o pár kroků se opozdil. Najednou jsme zaslechli jeho výkřik. Hned jsme se ohlédli a on již ležel na zemi mrtvý. Nevěděli jsme, jak se to stalo. Nikoho jsme kolem neviděli. Dostali jsme hrozný strach a dali se na útěk. Z toho rozrušení jsme si ale spletli směr. Když jsme si to uvědomili, bylo již pozdě. Ztratili jsme se. Nakonec jsme objevili tuto místnost a zabarikádovali se v ní. Chtěli jsme si v klidu promyslet, co uděláme, avšak nic nás nenapadlo. A pak jste přišli vy.“
„Dobře, Šimone. Teď jste již v bezpečí,“ uklidňovali jsme je. „Nemáte hlad nebo žízeň? Na to, že jste tu několik dní, nevypadáte vůbec vyčerpaně. Vzali jste si dostatek zásob?“
„Něco málo jsme si vzali,“ odpověděl Šimon. „Ale tak dlouho, jak říkáte, zde nejsme. Spíše jen pár hodin.“
To nás poněkud zaskočilo. Olaf přece tvrdil, že z vesnice zmizeli před několika dny. Kde tedy celou tu dobu byli? A jak to, že na ně sochy u vchodu neseslaly blesky? Tyto nesrovnalosti jsme si ještě chtěli upřesnit, avšak nyní nebyl ten nejlepší čas na dlouhé rozhovory. Měli jsme práci.
S oběma mladíky jsme hned vyrazili na zpáteční cestu do vesnice. V dalším průzkumu podzemí by nás jen zdržovali a navíc bychom je museli chránit, pokud bychom byli nuceni bojovat.
Po cestě jsme se zastavili v hlavní místnosti, abychom sebou vzali i toho mrtvého mladíka. Nemohli jsme ho tu nechat. Ve vesnici ho jistě budou chtít pohřbít. Z naší výstroje jsme si vyrobili nosítka a uložili ho na ně. Chodbou jsme pak došli do místnosti se sochami.
Kouzelníci byli zcela zabraní do svého zkoumání a vůbec si nás nevšimli.
„Jak to jde?“ upozornili jsme na sebe.
Zřejmě jsme to pronesli příliš nahlas, protože sebou leknutím trhli. „Á, to jste vy,“ uklidnili se zase, když nás spatřili. „Nevypadá to dobře, sochy nějak pozbyly své kouzelné síly. Vůbec se nám nedaří přimět je k činnosti. Asi jsou rozbité,“ řekli zklamaně.
Napadlo nás, že je nejspíše poškodily otřesy země způsobené výbuchem, který jsme zde minule odpálili. Před kouzelníky jsme se o tom však nezmínili. Určitě by se rozzlobili a kdo ví, jak by to s námi dopadlo. Každopádně to vysvětlovalo, proč sochy na mladíky nezaútočily.
„A kdo je to s vámi?“ všimli si až nyní.
„To jsou vesničané. Vypravili se sem v domnění, že zde naleznou něco cenného. Jednoho z nich to bohužel stálo život, další dva jsme ale zachránili,“ řekli jsme hrdě. „Chceme je odvést zpět do vesnice.“
„A to jste již s průzkumem celého podzemí hotoví?“ zeptali se chladně.
„Ne tak úplně,“ připustili jsme. „Podzemí je větší, než se zdálo. Celé jsme ho ještě prozkoumat nestačili.“
„V tom případě se tam vraťte a dokončete úkol,“ nařídili nám. „My je do vesnice dovedeme sami. Stejně si musíme něco promyslet a cesta do vesnice nám k tomu poskytne dobrou příležitost. Navíc se blíží doba oběda, takže spojíme příjemné s užitečným.“
Myšlenka na oběd kouzelníkům očividně zvedla náladu. Hned všeho nechali, mladíkům přikázali převzít nosítka a již stoupali po schodech vzhůru. Zůstali jsme v podzemí sami.
Také bychom si rádi dali teplý oběd u Olafa v hostinci. Místo toho jsme museli sníst lehkou svačinu a poté se vydat zpět dokončit průzkum. O teplou večeři nás ale kouzelníci nepřipraví, slíbili jsme si.
V místnosti, kde jsme nalezli oba mladíky se nic zajímavého nenalézalo. Zamířili jsme proto do poslední chodby, která vedla z hlavní místnosti, a to z jejího severozápadního rohu.
Chodba nás přivedla na rozcestí. Zabočili jsme vpravo a došli do místnosti, ve které stála otevřená truhla. Kolem ní se na zemi váleli rozpadlé knihy, původně nejspíše uložené v truhle.
Ještě než jsme do místnosti vstoupili, ucítili jsme nám již dobře známý, značně nepříjemný pocit ohrožení. Okamžitě jsme zkontrolovali naše kouzelné zbraně. Všechny jasně zářili. Nebylo pochyb, v místnosti na nás číhali nevidění. A kouzelníci právě odešli!
Bez jejich pomoci jsme si příliš šancí na přemožení neviděných nedávali. Ale čekat zde se založenýma rukama, až se vrátí, se nám také nechtělo. Vždyť bychom jim byli jen pro smích! Rádi bychom jim dokázali, že nejsme tak neschopní, za jaké nás pokládali. Třeba právě tím, že se postavíme mnohem silnějšímu protivníkovi. Samozřejmě pouze za předpokladu, že budeme moci kdykoli utéct do bezpečí a zbytek nechat na nich.
Bitvu zahájil Bahňák sesláním bílé střely doprostřed místnosti. Na pozadí jejího výbuchu jsme, podobně jako v hlavní místnosti po seslání střel Radarysem, na zlomek vteřiny spatřili temné obrysy tří beztvarých obláčků. Možná se nám to jen zdálo, ale ve srovnání s tamtěmi nám tito nevidění připadaly o něco menší.
Ihned jsme se na ně vrhli, aby nám nemohli uniknout. První zaútočila Kóža svou šavlí. Zasáhla hned napoprvé, neviděný jí to ale okamžitě oplatil. Jako jeden muž pak útočili Bahňák svým mečem a Hyatt Dárošovým širokým mečem na další dva neviděné. I oni zasáhli a i oni byli vzápětí sami zasaženi.
Průběh prvního kola souboje z vnějšího pohledu jistě nevypadal příliš povzbudivě, my jsme však začali věřit ve své vítězství. Tito nevidění byli skutečně slabší než ti, na které jsme narazili v hlavní místnosti. Zranění jimi způsobená nebyla tolik bolestivá a nenásledovalo po nich ono celkové ochromení. Nevidění tak neměli dostatek času, aby nás mohli po zásahu nerušeně obejít a vpadnout nám do zad, což bylo jejich nejúčinnější zbraní. Síly byly vyrovnány a proto záleželo jen na naší potažmo jejich odolnosti, kdo koho nakonec porazí. A odolnost byla zase naší silnou stránkou.
Do druhého kola boje jsme se tak pustil s o to větším nasazením. Kóža dokonce takovým, že hned po druhém jejím zásahu kouzlená šavle v její ruce něco pohasla. Nevěřili jsme vlastním očím, jak lehce neviděného přemohla. Ani Bahňák se nenechal zahanbit a toho svého neviděného zabil již třetím zásahem. Všichni tři pak obklíčili toho posledního a rukou nerozdílnou ho dobili. Bylo to velké vítězství.
Zatím, co se ti tři vydýchávali a ošetřovali si rány, já s Dárošem jsme prohledali truhlu. Čekali jsme něco cenného. Úměrně tomu, kolik úsilí jsme museli vynaložit k přemožení jejích strážců. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme v ní kromě starých hadrů nenalezli nic než nějaký pergamen! Po pravdě řečeno, tušili jsme, že truhlu nejspíše někdo vybral před námi. Vždyť byla otevřená a pak všechny ty knihy kolem. Stejně nám to ale radost z vítězství úplně zkazilo.
Otráveně jsme se vrátili na rozcestí a pokračovali odtud chodbou vlevo. Zavedla nás do místnosti téměř na vlas podobné té, na kterou jsme narazili při průzkumu chodby vedoucí z protilehlé, východní stěny hlavní místnosti. I tato místnost byla kruhová a i v jejím středu stál podstavec s vyrytým symbolem živlu. Tentokrát se jednalo o symbol vzduchu. Na podstavci opět stály nohy sochy, kterou někdo od pasu nahoru rozbil. Z jejích dutých nohou vystupoval menší podstavec. I na tomto pravděpodobně spočíval kouzelný krystal, protože jsme na něm nalezli stopy mitrilu. Na zemi mezi úlomky sochy ležely tři mrtvoly.
Podle všeho, co jsme zatím v podzemí viděli, se tu kdysi dávno odehrála velká bitva. Obránci v ní byli na hlavu poraženi a útočníci jim ukořistili krystaly a další věci. Třeba z truhly v předešlé místnosti. Některé jejich pohnutky nám však stále nebyly jasné. Proč například nechali nepovšimnuty klíče, kterými by si mohli otevřít dveře v jižní stěně hlavní místnosti? Nebo proč ty dveře alespoň nevyhodili do povětří, když tak naložili s těmi ve východní stěně? Šlo jim jen o ty dva krystaly? A proč jen o dva, když tu pravděpodobně musejí být čtyři? Stejně jako jsou čtyry živly, jejichž symboly byly vyryty do podstavců soch, ve kterých byly krystaly umístěny. Nenacházejí se další dva krystaly právě za těmi dveřmi v jižní stěně?
O všech těchto otázkách jsme přemýšleli na zpáteční cestě do hlavní místnosti a dospěli jsme k těmto možným vysvětlením. Jeden klíč mohli přehlédnout, protože byl uschován v tajné schránce. S tím druhým to nebylo tak jednoznačné, jak jsme se zprvu domnívali. Našli jsme ho totiž u jedné mrtvoly a ta mohla patřit obránci i útočníkovi. Co se týče dveří v jižní stěně, útočníci na ně již nemuseli mít dostatečné množství trhaviny. Nebo dříve, než se k nim dostali, na ně zaútočili nevidění. A těm mohli útočníci nakonec sami podlehnout. Proto zde nevidění zůstali, i když všichni ostatní obránci padli. Obránci je buď odněkud vypustili jako poslední záchranu, nebo je vypustili sami útočníci. Například prolomením dveří ve východní stěně, za kterými mohli být zavřeni. Pokud by to ale byla pravda, kde pak zůstaly krystaly? Podařilo se některému z útočníků zachránit a prchnout s nimi? Nebo je odnesli vlkodlaci, kteří podzemí objevili před námi?
Ať to bylo, jak chtělo, byla zde jistá pravděpodobnost, že budeme první, kdo po obráncích odhalí tajemství ukrývající se za dveřmi v jižní stěně. Bylo to tak vzrušující!
Zabráni do svých úvah jsme si ani nepovšimli, že jsme mezitím prošli chodbou do hlavní místnosti. V chůzi jsme museli pokračovat dále k jižní stěně, protože jsme najednou stáli přímo před kamennými dveřmi. Naše podvědomí nás, jak to tak vypadalo, samo přivedlo k předmětu naši myšlenek.
Právě jsme vyndavali klíče, abychom jimi odemkli zámky, když náš zrak zabloudil vysoko nad dveře. Pokračovala tam východní část ochozu, kterou jsme ještě neprozkoumali. Domnívali jsme se, že je to zbytečné. Že se tam beztak nalézají jen samé prázdné místnosti stejně jako v jeho západní části. Jenže co když jsme se mýlili? napadlo nás nyní. Mohli bychom kvůli tomu něco důležitého přehlédnout! Pochybnosti v nás hlodaly tak dlouho, až jsme klíče opět uschovali a zamířili ke schodům na ochoz ve východní stěně u jihovýchodního rohu.
Vystoupali jsme nahoru na ochoz a spatřili tři chodby. Vešli jsme do první a nestačili se divit. Ocitli jsme se v zařízené místnosti, ve které se nacházela postel a menší truhla. Na podlaze ležely tři mrtvoly. Kóža truhlu prohlédla, zda na ní není nalíčena past, a pak ji otevřela. Pod vrstvou starých hadrů, jež jsme zde nalézali všude, nahmatala váček se zlaťáky a prsten s červeným kamínkem.
Vyšli jsme zpět na ochoz a plni očekávání, co zde ještě nalezneme, jsme vstoupili do další místnosti. I tato byla zařízená. Stála v ní knihovna s rozpadávajícími se knihami a velká truhla. Kóža na truhle objevila past a pokusila se jí zneškodnit. Podařil se jí však pravý opak. Past spustila a na Kóžu vystřelila šipka. Naštěstí byla Kóža pohotová a stačila před ní uskočit. Když pak truhlu otevřela, nedočkavě jsme ji obklopili, aby nám nic neuniklo. Na dně truhly byl uložen pergamen, váček se zlaťáky, prsten s oranžovým, modrým a zeleným kamínkem a náhrdelník s perlami.
Jak špatný byl náš úsudek! pomysleli jsme si při tom pohledu. Nejen že místnosti nebyly prázdné, ono v nich bylo dokonce tolik cenných věcí, jako v celém zbývajícím podzemí. A to zde byla ještě jedna místnost.
Jak jsme nyní zjistili, dostat se do poslední chodby nebude vůbec snadné. Ochoz před ní byl propadlý, čehož jsme si před tím nepovšimli. Pokoušet se tam skočit a doufat, že se zachytíme jeho zbytků, bylo příliš nebezpečné. Jako schůdnější se nám jevilo sejít opět dolů a poslat Kóžu, aby do chodby vyšplhala po stěně. A nám ostatním pak spustila lano. S jejím zlodějským výcvikem by to měla zvládnout.
Jenže když si Kóža stěnu prohlédla, postavila se rázně proti: „Vy jste se snad museli zbláznit! Vždyť ta stěna je téměř hladká!“
Pobaveně jsme se jejímu rozhořčení uculovali. Byl to pro nás jasný důkaz, že nebyla ani zdaleka tak dobrá, jak o sobě tvrdila.
I jí hned došlo, v jakém světle se před námi předvedla. Proto rychle dodala: „Ne, že bych to nezvládla. Nebudu vám tu ale převádět, jak visím na stěně, jen proto, abyste se měli na co dívat. A mohli to pak dávat k dobru ve vašich věčných hospodách. Navíc byste mě jistě podezírali, že zatím co jste šplhali po laně, já jsem z té poslední místnosti něco vzala a zatajila vám to.“
Tak takový projev nedůvěry jsme si snad ani nezasloužili. Chtěli jsme se proti němu ohradit, ale Bahňák ho raději přešel: „V tom případě bych měl ještě jeden nápad. Mohl bych se nahoru do chodby vznést pomocí kouzla. Mám jich ještě pár v zásobě a snad již nebudou zapotřebí.“
„To nepřichází k úvahu,“ ohradila se k našemu překvapení Kóža. „Kouzly je potřeba šetřit. Vždyť vůbec nevíme, co nás může čekat za těmi kamennými dveřmi!“
V tom měla jistě pravdu. Bylo však divné, proč to vyslovila právě ona. Na jejím místě bychom mlčeli jako pěny a byli rádi, že po té stěně lézt nemusíme. Nedovedli jsme si to vysvětlit jinak, než že se v ní právě ozvala hrdost příslušníka zlodějského cechu. Zřejmě by nemohla připustit, aby její práci zastala nějaká pochybná kouzla.
„Co tedy navrhuješ?“ přesunuli jsme rozhodnutí na ni. Pokud jsme se měli nahoru dostat, musela z jednoho svého zamítavého stanoviska slevit. Žádná třetí cesta nás již nenapadala.
Místo odpovědi Kóža vztekle odhodila na zem všechnu svou výstroj, přes rameno si přehodila jen lano a beze slova přistoupila ke stěně. Přátelsky jsme ji poplácali po ramenou, abychom jí projevili své uznání. Rozhodla se správně. Avšak toto naše gesto ji ještě více popudilo.
Se zatajeným dechem jsme pak sledovali, jak šplhá vzhůru. Naše pochybnosti o jejím umění se ukázaly být zcela liché. Počínala si opravdu velice zkušeně. Využívala drobných výstupků, na kterých by se neudržel nikdo z nás, a ani jednou přitom neškobrtla. Natož aby snad ze stěny spadla. V rámci možností šetřila silami a neudělala ani jeden zbytečný pohyb. Stejně ale bylo vidět, že ji výstup stojí spoustu sil, které jí budou později chybět.
Když se konečně vyškrábala až nahoru do chodby, svalila se na záda a notnou chvíli nebyla schopna čehokoli dalšího. Jen zhluboka oddechovala. Nohy stále čnící z chodby dolů. Vzchopila se až na naše pobízení, ať nám spustí lano. Posadila se a opřena o stěnu chodby si vyhlédla příhodný zbytek ochozu. Lano pak kolem něj obtočila a druhý konec nám hodila dolů.
S hlavami zvrácenými kolmo vzhůru jsme se na něj nevěřícně dívali. Zastavil se příliš vysoko, aby na něj ti menší z nás dosáhli. A to ani s výskokem. Lano samo o sobě bylo dlouhé dostatečně, musela ho tedy takto nešikovně spustit schválně. Zřejmě taková její malá pomsta.
Jistě se nahoře výborně bavila, zatímco Hyatt s Dárošem mě a Bahňáka k lanu neohrabaně nadzvedávali. Bahňákovi to podle všeho nijak zvlášť nevadilo. Avšak pro mě to bylo velice potupné. Byl jsem hrdý na to, že si jako trpaslík poradím se vším jako ostatní. A ještě je v mnohém předčím. Ale v této situaci jsem byl zcela bezmocný.
I přes počáteční nesnáze jsme se nakonec nahoru všichni zdárně vyšplhali. Plni očekávání jsme se pak vydali chodbou do další místnosti. Jakmile jsme v ní však stanuli, zůstali jsme stát jako opaření. Nepočítáme-li kosti odhadem deseti lidí ležící uprostřed, byla místnost úplně prázdná.
Dostali jsme pořádnou zlost. Kdybychom to bývali tušili, tak tu neztrácíme síly ani čas a již jsme byli dávno za těmi kamennými dveřmi. Toto podzemí bylo vůbec plné překvapení. Tam, kde bychom to nečekali, jsme nalezli mnoho cenných věcí. A tam, kde jsme to naopak čekali, jsme nenalezli zhola nic.
Byli jsme již na odchodu, když se začaly dít podivné věci. A jako by to nestačilo, divně se začali chovat i někteří z nás. Nejprve se Bahňákův meč z ničeho nic zlověstně rozhučel. Neměli jsme ponětí, co to znamená. Každopádně to nevěstilo nic dobrého.
Sám Bahňák si toho ovšem snad ani nepovšiml. Z nějakého záhadného důvodu byl zcela zahleděn do stěny naproti vchodu, na které nebylo na první pohled vůbec nic zvláštního. Po chvíli se sehnul k zemi pro nejbližší kost, potěžkal ji v ruce a mrštil s ní o stěnu. Kost se podle očekávání od stěny odrazila a opodál dopadla na zem. Bahňák nad tím nespokojeně zamručel, načež se sehnul pro další kost. Opět ji potěžkal a napřáhl ruku k hodu. Jenže ta mu najednou poklesla a kost mu z ní vyklouzla zpět na zem.
Nyní něco přelétlo přes nos Dárošovi. Přistoupil k oné zdi a pod drobnohledem ji zkoumal. Očividně na ní ale neshledal nic zvláštního, protože po chvíli pokrčil rameny a od stěny zase poodstoupil. Aby toho nebylo málo, ke stěně vzápětí zamířila Kóža.
To již bylo na mě a Hyatta příliš. Podívali jsme se po sobě s výmluvnými výrazy. Jsme tu snad jediní normální? A v tom se na všechny snesla černočerná tma!
„Proč zhasínáš lucernu?“ obořili jsme se rozzlobeně na Bahňáka, který ji nesl.
Bahňák ji pohmatu zkontroloval a vzkázal nám: „Lucerna stále hoří. Sálá z ní teplo.“
To nám ještě chybělo, povzdechli jsme si. Zase nějaká kouzla! To jsme však ještě nevěděli, že je to teprve začátek. Dříve než jsme stačili vymyslet, jak se odtud poslepu dostaneme, zaslechli jsme povědomé zvuky. Jako když do sebe navzájem naráží nějaké kosti.
„Ustupte všichni k …,“ stačil ještě Bahňák vykřiknout, ale již nedokončil. Jeho hlas se utopil v neproniknutelném tichu, do kterého se náhle všechno ponořilo.
Mírně jsme zpanikařili. Vůbec nic jsme neviděli a nic neslyšeli. Každý se náhle ocitl úplně sám, bez jakékoli možnosti domluvy s ostatními.
Pud sebezáchovy nám velel tasit zbraně. Rozum se však zaobíral otázkou, zda to má ještě nějaký význam. Co když jsme již byli po smrti? Pokud jsme si svou smrt vůbec nějak představovali, pak právě jako takovéto odříznutí od všech tělesných smyslů.
O tom, že jsme stále naživu, nás přesvědčila až bolest, kterou jsme vzápětí pocítili. Nejprve něco zasáhlo Dároše ze strany do paže. Ihned se tím směrem ohnal svým širokým mečem a ucítil praskot kostí.
Poté něco kostnatého skočilo na mě. Rychle jsem to ze sebe setřásl a sekl po tom sekerou. Jak Dárošovi, tak mě hned došlo, před čím nás to chtěl Bahňák varovat. Z kostí uprostřed místnosti povstali kostlivci.
Další z nich zaútočil na Kóžu. Tu z celé té děsivé situace popadla nekontrolovatelná zuřivost. Začala kolem sebe sekat šavlí jako smyslu zbavená, ale nic nezasáhla. Naštěstí ani nikoho z nás.
Bojovat s nepřítelem, kterého jsme neviděli, pro nás nebylo novinkou. Avšak bojovat úplně poslepu bylo o poznání obtížnější. Zvláště pokud jsme se nechtěli zabít navzájem. K zaměření nepřítele nám zbýval jen jeden smysl, a to hmat. Řídit se podle něho ale znamenalo, že jsme se nejprve museli nechat zranit, abychom vůbec poznali, kam máme útočit. A to skutečně nebyl příliš účinný způsob boje.
Bahňák právě sesílal nějaké kouzlo, když i jeho zasáhl jeden z kostlivců. Zcela ho to vytrhlo ze soustředění a kouzlo se mu nezdařilo.
Já jsem podruhé sekl směrem, kde jsem kostlivce zasáhl minule. Tentokrát jsem však promáchl naprázdno. Kostlivec musel učinit krok stranou, protože mě vzápětí zasáhl do boku. Kóža se dalšímu útoku ubránila. Či spíše jí kostlivec sám naběhl na šavli.
Bahňák byl opět zasažen. Na rozdíl od nás se ale bránit ani nesnažil. Byl plně zabrán do seslání dalšího kouzla. Nyní se nenechal vyrušit a kouzlo se mu skutečně podařilo.
Na zlomek vteřiny jsme přibližně ve středu místnosti zahlédli záblesk silného světla, načež se vše opět ponořilo do naprosté tmy. O účincích kouzla jsme nic vědět nemohli. Když nic jiného, alespoň jsme si ověřili, že oči máme v pořádku.
Na Hyatta, jako jediného z nás, zatím kostlivci nezaútočili. Tma ho zastihla již na odchodu, skoro až u vstupu do chodby. A žádný kostlivec se ještě tak daleko od středu místnosti nedostal.
O kostlivcích Hyatt zatím nic nevěděl. Z Bahňákových posledních slov však správně vyvodil, že je potřeba tuto místnost z nějakého důvodu co nejrychleji opustit. Proto vstoupil do chodby a po hmatu, krok za krokem postupoval směrem k ochozu.
Asi v půli chodby zaslechl slabé, téměř neslyšitelné zvuky. Jak pokračoval chodbou dále, zvuky se stávaly stále hlasitějšími, až je skoro u ochozu konečně poznal. Byly to jeho vlastní kroky. Kouzla, která na nás v místnosti působila, musela mít omezený dosah. S přibývající vzdáleností slábla, až přestala působit úplně.
I my zbylí v místnosti jsme něco zaslechli. Nejednalo se však o jednotlivé zvuky, ale o souvislé, temné hučení. Velice se podobalo tomu, které prve vycházelo z Bahňákova meče. Pouze s tím rozdílem, že bylo tím hlasitější a nesnesitelnější, čím více jsme se o něm snažili přemýšlet. Místy dokonce přerůstalo ve fyzickou bolest. Raději jsme proto od jakéhokoli přemýšlení upustili a soustředili se na samotný boj.
Kostlivci opět zaútočili na každého z nás. Útok jsme v rámci možností opětovali, zasáhla ovšem jen Kóža a Hyatt. Tentokrát sice Bahňák meč tasil, ruka mu ale z nějakého důvodu zase poklesla. Jako by vedena cizí vůlí.
Hyatt v chodbě vytáhl ze svého tlumoku pochodeň a poslepu se ji snažil křesadlem zapálit. Jiskry odlétající od křesadla mu potvrdily úvahu, že s největší pravděpodobností pominulo i kouzlo, které ho obklopovalo temnotou. Pochodeň vzplála a on skutečně opět prohlédl.
S uspokojením se posadil na zem a čekal, až ho doženeme. Předpokládal, že jsme si všichni Bahňákova slova vyložili stejně a následujeme ho v těsném závěsu. Když jsme se však dlouho neobjevovali, usoudil, že máme potíže. Vstal a s pochodní v ruce se chodbou vracel zpět.
Nám zatím přibývala zranění a velice rychle docházely síly. Byl nejvyšší čas dát se na útěk. V té tmě jsme ale ztratili povědomí o tom, kterým směrem se nachází východ z místnosti. A domluvit se mezi sebou jsme nemohli. V podstatě nám nezbylo nic jiného než nechat na sebe kostlivce útočit a doufat, že je nějakým zázrakem pobijeme dříve, než oni pobijí nás.
Hyatt již byl kousek od místnosti a světlo z jeho pochodně stále nesláblo. I své kroky slyšel stejně zřetelně. Kouzla zřejmě nepůsobila na toho, kdo do okruhu jejich působnosti vstoupil až po jejich seslání.
Díky tomu mohl všechny kostlivce v místnosti pobít, či nás alespoň odtamtud odvést. Jenže těsně před vchodem mu dva kostlivci zastoupili cestu. Boj s nimi ho dosti zdržel, čímž se šance na naší záchranu výrazně snížila.
Nevěděli jsme, jak dlouho se ještě udržíme na nohou. Kostlivci na nás nepřestávali útočit a stále nás zraňovali. Byli jsme na tom již velice bledě. Téměř jsme se smiřovali s myšlenkou, že zde, zcela opuštění v neprostupné temnotě a tichu, zemřeme. V tom nám doslova vysvitla naděje.
Ve tmě jsme spatřili záři pocházející z Bahňákova meče. Nejprve byla nesměle slabá. Pozvolna se však stávala jasnější, až byla natolik silná, že osvítila celou místnost. To byla úleva zase vidět!
Seslat tu záři nebylo pro Bahňáka vůbec snadné. Sice si vypomáhal tím, že ji sesílal z kouzelného meče, přesto k tomu musel vykonat jistou duševní činnost. A ta zesilovala ono temné hučení v hlavě na nesnesitelnou míru. Věděl však, že bolest, kterou mu to způsobovalo, musí vydržet. Jinak bychom se totiž odtamtud nedostali.
Rozhlédli jsme se po místnosti. Všude kolem nás stáli kostlivci a sápali se po nás svými pařáty. Jen dva z nich jsme přemohli, ti leželi na zemi. Stěna naproti vchodu byla nyní černá jako tma, která nás dosud obklopovala. Musel jsem dát Bahňákovi, Dárošovi i Kóže zpětně za pravdu. Skutečně se nemýlili, když se jim na ní něco nezdálo.
Bahňák na nás zběsile mával, abychom se nezdržovali zkoumáním stěny a rychle se stáhli do chodby. Něco na nás i pokřikoval, ale stále jsme vůbec nic neslyšeli. Kostlivci nás však ze spárů jen tak pustit nemínili. Museli jsme se jimi k chodbě prosekat.
Šlo nám to sice o poznání lépe, než když jsme se jim poslepu bránili. Jenže kostlivců byla přesila a my byli u konce svých sil. Ti dva přemožení kostlivci navíc opět obživli. A po chvíli obživli i všichni další kostlivci, které jsme poslali k zemi.
K boji s takovou silou jsme sami již sílu neměli. Náš konec se zdál být neodvratný.
Naštěstí Bahňák ještě neřekl své poslední slovo. Z jeho meče nyní vysvitla ještě jasnější záře než předtím. Tentokrát však soustředěná do jednotlivých paprsků, které směřovaly výhradně na kostlivce okolo nás. Podobné kouzlo jsme ještě neviděli.
Pod jeho vlivem s námi kostlivci přestali bojovat a po chvíli se dokonce i úplně hýbat. Jen tam stáli, jako by přemýšleli, proč na nás vlastně ještě před chvíli útočili. Paprsky je zřejmě nějakým způsobem odstínily od síly, která je oživila. A ta je teď nemohla ovládat.
Pokud jsme neměli promarnit naši možná poslední šanci na záchranu, museli jsme si pospíšit. Urputnost v Bahňákově tváři prozrazovala, že kostlivce takto nehybné příliš dlouho neudrží. Otočili jsme se a spěchali k východu z místnosti.
Právě jsme procházeli kolem Bahňáka do chodby, když se uprostřed místnosti začalo zhmotňovat cosi obrovského. Za jiných okolností by nám zvědavost nejspíše nedovolila odejít dříve, než bychom zjistili, oč se jedná. Jenže nyní nás i ta chvilka zdržení mohla stát život. Raději jsme přidali do kroku a všichni postupně zmizeli v chodbě.
Bahňák kryl náš ústup až do vyčerpání všech sil, které používal ke kouzlení. Poté záře vycházející z jeho meče pohasla a síla ovládající podzemí dostala kostlivce zpět pod svou kontrolu. Ti se rázem dali do pohybu. Bahňák již na nic nečekal a rozběhl se za námi.
Běželi jsme chodbou k ochozu, když se ze tmy přímo proti nám vynořila pochodeň. Byl to Hyatt. Konečně se vypořádal se dvěma kostlivci, kteří mu zastoupili cestu, a spěchal nám na pomoc.
Chtěl se samozřejmě zeptat, co se v místnosti odehrálo. A my zase, odkud to vlastně přichází. Jenže v tu chvíli k nám chodbou dolehl strašlivý zvířecí řev, z něhož nám přeběhl mráz po zádech. Ať se v místnosti zhmotnilo cokoli, rozhodně jsme se s tím nemínili pustit do křížku. Odložili jsme vysvětlování na příhodnější chvíli a všichni se rozběhli k ochozu.
V pořadí, v jakém jsme pak na něj přiběhli, jsme se z něj jeden po druhém spouštěli dolů. Museli jsme si pospíšit, protože kostlivci se k nám chodbou nebezpečně rychle přibližovali. Lana jsme se proto pouštěli ještě vysoko nad podlahou a po dopadu jsme se na ní povětšinou hroutili.
Jen díky tomu jsme to ale stihli. Poslední z nás, opět to byl Bahňák, opouštěl ochoz přesně v okamžiku, kdy se na něm objevil první z kostlivců.
Sbírali jsme se z podlahy hlavní místnosti a při tom pozorovali, jak kostlivců na ochozu přibývá. Obávali jsme se, že se pustí za námi dolů a my před nimi budeme muset opět utíkat. K našemu velkému překvapení se však po chvíli otálení z ochozu vytratili.
Zajásali jsme, že jsme z nejhoršího venku. Bohužel trochu předčasně. Jak jsme vzápětí zjistili, kostlivci jen uvolnili místo oné příšeře, která se nyní na ochozu objevila v celé své kráse. Byl to odhadem tří metrový, šedivý medvěd s ohromnými prackami. Sotva se vešel do chodby, jak byl velký a tlustý.
Ve srovnání s ním se nám teď kostlivci jevili jako celkem přijatelní nepřátelé. Proti nim jsme se zbytky svých sil měli alespoň nějakou šanci. Pokud by ale k nám dolů skočil tento medvěd, neubránili bychom se mu. A na tak velkém prostoru hlavní místnosti bychom před ním ani neutekli, ani bychom se neměli kde schovat. Náš osud by byl zpečetěn.
Naštěstí byl ochoz příliš vysoko nad zemí. Sice jsme ani na okamžik nepochybovali, že by se medvědovi při dopadu na zem cokoli stalo. Ona tajemná síla, která ho stvořila, by jeho pád jistě nějakým kouzlem zbrzdila. Avšak on sám se očividně z takové výšky skočit bál. Nerozhodně přešlapoval na ochozu a svou zuřivost si vyléval o to silnějším řvaním.
Spolehnout se, že si to nakonec nerozmyslí a neskočí, jsme samozřejmě nemohli. Každopádně nám tím poskytl čas, který jsme mohli využít k útěku. Rychle jsme posbírali své věci a rozeběhli se směrem k východu z podzemí.
Stačili jsme učinit pouze několik kroků, když se v místnosti rozhostilo zlověstné ticho. Medvěd přestal řvát. Ve zlé předtuše jsme uchopili své zbraně a ohlédli se zpět. Přímo za námi medvěd naštěstí nestál. Vzhlédli jsme tedy nahoru k ochozu, ovšem již nedohlédli. Na prsou jsme v ten okamžik ucítili velice silný tlak, který nám zabraňoval nadechnout se. A hned nato nás něco ještě silněji udeřilo do zad.
Uvědomili jsme si, že ležíme na podlaze a snažíme se popadnout dech vyražený tvrdým dopadem. Celou hlavní místností se musela prohnat jakási tlaková vlna, která nás odhodila o několik sáhů dál. A to s takovou silou, jako by každý z nás nevážil i s výstrojí sto mincí, ale jen jednu.
Nebylo pochyb, že proti síle ovládající toto podzemí jsme byli příliš slabí. Co však bylo horší. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že si s námi hraje jako kočka s myší. Všechna ta kouzla, která na nás sesílala, jako by nás neměla zabít. Ale jen učinit slabšími a poddajnějšími. Teprve až ji přestane bavit hrát si s námi, sešle na nás skutečně silné kouzlo!
A my přitom byli tak blízko záchraně! K východu z místnosti nám zbývalo překonat pouze vzdálenost odpovídající půlce kratší strany hlavní místnosti. Od kouzelníků, kteří se již touto dobou museli vrátit z oběda, by nás pak dělila jen krátká chodba. Tou by na ně stačilo zavolat a oni by nám jistě hned přispěchali na pomoc.
Snad jen díky této představě jsme se ještě dokázali zvednout a dát se do dalšího horečného běhu. Nohy nás již neposlouchali, jeden přes druhého jsme klopýtali, padali jsme a zase vstávali. K severní stěně, v jejímž středu se východ nacházel, se nám ale nakonec doběhnout podařilo.
Jenže v místě, které jsme odhadli jako střed stěny, se východ z místnosti nenacházel. Ani několik sáhů vpravo či vlevo. Stále zoufalejší jsme pak obcházeli stěnu východním i západním směrem, až jsme ji obešli téměř celou. Východ jsme však nenašli. Bezpochyby zmizel opět nějakým kouzlem. Byli jsme se v pasti, ze které nebylo úniku!
Toto poznání nás zcela zdrtilo. Přestali jsme chovat naději, že se odtud kdy dostaneme, a pomalu se smiřovali se svým koncem. Kouzelníci se nás sice sami vydají hledat, pokud se nebudeme dlouho vracet, avšak do té doby bychom zde museli přežít. A o tom jsme dosti pochybovali.
Přesto jsme hned začali promýšlet, jak bychom zde mohli zůstat naživu co možná nejdéle. Nikoli z plané naděje na záchranu, spíše z pouhé setrvačnosti. Byli jsme tak prostě zvyklí uvažovat.
Uvědomovali jsme si, že další střetnutí by mám mohlo být osudné. Někde jsme se proto potřebovali ukrýt. O jednom takovém místě jsme samozřejmě věděli. Byla jí místnost, ve které se jsme našli Šimona a toho druhého mladíka. Podle jejich vzoru bychom se tam mohli i zabarikádovat.
Znělo to jako dobrý plán. Když nic jiného, alespoň poslední chvíle, které nám byly vyměřeny, strávíme nějakou činností. A nebudeme se muset litovat. Podél západní stěny hlavní místnosti jsme se vydali směrem na jih.
Nikam jsme nespěchali. Jednak jsme k tomu již neměli sílu, jednak nás nikdo nepronásledoval. Zřejmě bychom teď byli příliš snadným cílem. Nedaleko jihozápadního rohu jsme odbočili do chodby.
Zde nám cestu zastoupili dva kostlivci. Na prvního se ihned vrhl Hyatt a jednou ranou mu sťal hlavu. Měl z nás všech nejvíce síly, protože minulé bitky s kostlivci se neúčastnil. Toho druhého jsme pak přemohli společnými silami my ostatní.
Chodbou jsme pak pokračovali na rozcestí a odtud do místnosti, ve které jsme se měli v úmyslu ukrýt. Jak jsme do ní vešli, začali jsme za sebou budovat barikádu. S její pevností jsme byli v rámci možností spokojeni. Nedobytná sice nebyla, ale vydržela poměrně dost.
Když jsme ji dokončili, naše síly byly u konce. Ještě jsme si dokázali ošetřit zranění a vypít uzdravující lektvary. Nohy se nám však u toho začaly podlamovat. Posadili jsme se na podlahu a zády se opřeli o zeď. Chtěli jsme si jen trochu odpočinout, ale oči se nám únavou samy zavíraly. A my postupně upadali do spánku.
Poslední, co jsme zaznamenali, bylo skřípění kostí. To se nějaký kostlivec snažil barikádu prorazit. Pokud by se mu to podařilo, znamenalo by to náš konec. Nic jsme s tím však nemohli udělat.
Probudili jsme se překvapivě odpočatí a v docela dobré náladě. Vzhledem k nesmírné únavě, která nás prve přemohla, jsme museli spát přinejmenším několik hodin. Zranění utržená v boji nás stále ještě bolela, ale ne už tak palčivě. Nic, co by nepřekonalo pouhé pomyšlení na to, že jsme byli stále naživu.
Ještě chvíli jsme lenivě polehávali, až nás hlad donutil vstát. Ve svých tlumocích jsme toho k jídlu mnoho neměli, vesměs jen sušené zbytky z předešlé výpravy. Nepočítali jsme s tím, že tu strávíme déle než půl dne. O to málo, co jsme našli, jsme se podělili rovným dílem.
Během jídla jsme přemýšleli, proč nás už kouzelníci nezachránili. Kde se mohli zdržet? Nepřipouštěli jsme si jiné vysvětlení, než že jsme se ukryli skutečně velmi dobře a oni nás jen nemohou nalézt. Rozhodli jsme se proto úkryt opustit a jít jim naproti. Pokud by bylo zapotřebí, mohli jsme se sem samozřejmě kdykoli vrátit.
Snídani jsme zapili povzbuzujícím lektvarem, kterým jsem každého podaroval. S uspokojením jsme pak sledovali, jak se nám jeho síla pomalu rozlévá po celém těle až po samotné konečky prstů. Opět jsme se cítili silní a byli připraveni vyrazit.
Přistoupili jsme k barikádě. Nejprve jsme si v ní vytvořili malý průzor a nahlédli jím do chodby. Podle očekávání jsme nic nespatřili, protože za barikádou panovala černočerná tma. Pozvedli jsme lucernu a průzorem si do chodby posvítili.
Na pohled, který se nám nyní naskytl, jsme ovšem připravení nebyli. Těsně za barikádou stál kostlivec a my mu průzorem pohlédli přímo do obličeje. Leknutím jsme od barikády zase odskočili a přitom upustili lucernu. Ta spadla na zem a zhasla.
„Jednoho kostlivce se přece nebudeme bát!“ rozzlobili jsme se sami na sebe. „I kdyby jich tam na nás mělo čekat deset, třást strachy by se měli spíše oni!“ Umínili jsme si, že jim to musíme dát co nejjasněji na srozuměnou.
Chvíli trvalo, než jsme lucernu opět poslepu zapálili. Pak už to ale šlo v rychlém sledu. Já krátce zahrabal ve své alchymistické truhle a vyjmul z ní svou ohnivou hlínu. Bahňák si cosi zamručel a v dlani hned svíral kouzelné ovoce. Napočítali jsme do tří a naráz obě naše třaskaviny hodili průzorem do chodby. Podzemím nato zaduněly dva menší výbuchy.
Když se vzedmutý prach v chodbě trochu rozptýlil, se zadostiučiněním jsme shledali, že z kostlivce či kostlivců za barikádou zbyla jen hromádka zpřelámaných kostí. Byli jsme sami se sebou náramně spokojeni.
Cesta byla volná a my se mohli pustit do rozebírání barikády. Z opatrnosti jsme ji nerozebrali celou, jen její horní polovinu. Pokud budeme nuceni znovu se zde schovat, pak nám její opětovné vybudování nezabere tolik drahocenného času.
Přes zbytky barikády jsme přelezli do chodby a vydali se směrem k hlavní místnosti. Za chůze jsme pozorně sledovali své kouzelné zbraně. Včas by nás upozornily, kdyby se k nám blížili další kostlivci.
Pár kroků před hlavní místností jsme zakryli lucernu a dál postupovali poslepu. Na kraji místnosti jsme se pak zastavili a zaposlouchali se, zda k nám nedolehnou nějaké podezřelé zvuky.
Měli jsme štěstí. V místnosti, potažmo v celém podzemí panovalo doslova hrobové ticho. Temná síla ovládající toto podzemí si nás, zdá se, ještě nepovšimla. Jinak by nás se k nám už její služebníci blížili ze všech stran.
Znepokojovalo nás ale, že jsme v místnosti ani v přilehlých chodbách nezahlédli byť jediný záblesk světla z lucerny kouzelníků. Ani v nejmenším se nám nezamlouvala představa, že je budeme muset hledat po celém podzemí.
V tom nás napadla vskutku spásná myšlenka. Pokud zde v podzemí skutečně kouzelníci jsou, pak museli projít východem. A projít by jím nemohli, pokud by nebyl otevřený! Stačilo by se k němu dostat pokud možno nepozorovaně a byli bychom zachráněni! Odkryli jsme lucernu a nedočkavě vstoupili do hlavní místnosti.
Stáli jsme před jižní stěnou, zatímco východ z podzemí se nalézal naproti nám ve stěně severní. Z nejkratší cesty, skrz místnost, jsme neměli dobrý pocit. Ocitli bychom se ve volném prostoru, kde by nás mohli služebníci temné síly obklíčit a snadno přemoci. Rozhodli jsme se raději místnost obejít dokola podél stěn, i když nám to bude trvat o něco déle.
Namířili jsme si to podél jižní stěny ke stěně západní. K ní jsme to měli blíže než opačným směrem k východní stěně. Když jsme se poblíž rohu jižní a západní stěny obraceli k severu, stále byl všude klid. Podél západní stěny jsme pak postupovali čím dál tím rychleji, až jsme se po obratu k východu u rohu západní a severní stěny dali do běhu. Od východu z podzemí nás v ten moment dělila pouhá půlka délky severní stěny.
Už jsme se viděli, jak otevřeným východem vcházíme do chodby, která nás přivádí do místnosti se sochami a schody vzhůru. Po schodech pak stoupáme nahoru do sklepení statku a odtud konečně ven, na povrch. Tam šťastně uleháme do měkké trávy a pořádně se nadechneme vůně blízkého lesa.
Jenže tato vidina se před námi záhy zcela rozplynula. Ani nyní se východ vprostřed severní stěny nenalézal!
Byli jsme zdrceni. Kouzelníci nás podle všeho odepsali. Pokud se nás nevypravili hledat ani po několika hodinách, nebyl důvod domnívat se, že tak ještě učiní. A temná síla tohoto podzemí nás odtud sama od sebe pustit nemínila. Museli bychom ji porazit v boji a na to jsme byli příliš slabí. Náš osud se zdál být zpečetěn.
V takové bezvýchodné situaci jsme se neocitli poprvé. Naše dosavadní zkušenosti nám radily za žádnou cenu se nyní nevzdávat a hlavně nepropadat trudnomyslnosti. Pokud jsme si udrželi chladnou hlavu, vždy jsme se i z té nejbeznadějnější šlamastiky nakonec dostali.
Když jsme se trochu uklidnili a vzali rozum opět do hrsti, vzpomněli jsme si na ony zavřené kamenné dveře v jižní stěně, které jsme při prvním průzkumu podzemí záměrně přeskočili. Nemohl nastat příhodnější okamžik otevřít je než právě tato chvíle. Jen jsme se modlili, aby nám to bylo nějak ku pomoci.
Kamenné dveře se nacházely přímo naproti nám, uprostřed jižní stěny. S opětovným obcházením místnosti podél stěn jsme se už nezdržovali. Před opatrností jsme nyní upřednostnili rychlost. Potřebovali jsme se k těm dveřím dostat dřív, než nám v tom temná síla stihne zabránit. Zamířili jsme proto co nejrychleji přímo na jih.
Asi vprostřed místnosti se ze tmy vynořili dva kostlivci a zastoupili nám cestu. V tak malém počtu nás nemohli zastavit. Dokonce jsme kvůli nim ani nezpomalili. Hyatt, který šel první, se jen dvakrát vztekle rozmáchl svou válečnou sekerou a kostlivci popadali k zemi přeseknuti vejpůl. Jejich kosti jsme pak za chůze rozkopali co nejdále od sebe, aby opět neoživli.
Pokračovali jsme místností dále k jihu, až jsme stanuli před kamennými dveřmi. Zalovili jsme v kapsách a vytáhli z nich dva klíče, které jsme nalezli v různých částech tohoto podzemí. Jeden jsme vsunuli do zámku v levém křídle dveří, druhý do zámku v pravém křídle. Jak jsme předpokládali, oba klíče pasovaly.
Otočili jsme oběma zároveň a ve dveřích tím spustili nějaký mechanismus, který se projevoval kovovým cvakáním. Cvakání po chvilce ustalo, ale dveře zůstaly k naší nelibosti zavřené. Vší silou jsme se snažili otevřít je, ale nebyli jsme sto pohnout s nimi ani o píď. Už jsme začali klesat na mysli, když se jejich těžká kamenná křídla přece jen začala sama od sebe pomalu a s rachotem otevírat.
Před námi se objevila středně velká, kruhová místnost. Skoro jsme při tom pohledu ztratili hlavu a hned se do ní rozeběhli. Podařilo se nám ale opanovat se a místo toho jsme nejdříve obě křídla dveří zajistili malými klínky. Aby se za námi náhodou samy i nezavřely a neuvěznili nás. Až poté jsme do místnosti vstoupili.
Uprostřed se nacházel mohutný podstavec tvaru pyramidy nahoře zakončené plošinou. Postaven byl z kamenných kvádrů a dosahoval výšky dvou sáhů. Na podstavci stál další dva sáhy vysoký kamenný oblouk. Jinak byla místnost prázdná. Ani žádná další chodba z ní nevedla.
Vystoupali jsme na podstavec, abychom si kamenný oblouk prohlédli zblízka. V jeho nejvyšším bodě byl do jeho čela vytesán symbol ohně, po stranách pak nějaké runové nápisy, kterým jsme při nejlepší vůli neporozuměli. Ze zkušenosti jsme mohli říci, že se jedná o kouzelnou bránu do jiného světa. Momentálně nečinnou.
Výlet do jiného světa by nám mohl prospět, shodli jsme se. Třeba v něm objevíme nějaký kouzelný předmět, který nám pomůže v boji s temnou sílou.
Jenže probudit bránu z nečinnosti se ukázalo být složitější, než jsme čekali. Podrobně jsme prozkoumali samotnou bránu, podstavec pod ní a zběžně i zbytek místnosti. Způsob, jakým bránu probudit, se nám ale nalézt nepodařilo. Dospěli jsme k závěru, že se pravděpodobně spouští něčím mimo místnost.
Před sebe na podstavec jsme si rozložili mapu, kterou jsme si při průzkumu pečlivě kreslili. Nad ní jsme si pak v duchu celé podzemí ještě jednou prošli a z každé místnosti se snažili vybavit si co nejvíce podrobností.
Sice jsme se neupamatovali na nic, čím by se brána dala uvést do chodu, přesto nás tento celkový pohled na podzemí přivedl na jistou stopu. V jedné z prvních místností, které jsme prohlédli, se nacházely výklenky se symboly čtyř živlů. Tři z těchto symbolů jsme následně nalezli i na dalších místech podzemí. Čtvrtý nikoli.
Připadalo nám krajně nepravděpodobné, že by se zde už čtvrtý symbol nevyskytoval. Spíše jsme museli při průzkumu podzemí něco přehlédnout, nebo to bylo před našimi zraky úmyslně skryto.
Připomněli jsme si, kde že se nacházely první dva námi nalezené symboly. Oba byly vytesány do podstavců rozbitých soch. Podstavec se symbolem vody byl umístěn v místnosti východně od té hlavní, podstavec se symbolem vzduchu v místnosti západně od té hlavní. Jelikož se brána se symbolem ohně nacházela na jihu, jako první nás nutně napadlo, že symbol země máme obdobně hledat na severu.
Přesně ve vzdálenosti, v jaké byly umístěny všechny tři symboly od hlavní místnosti, se však severně od ní nacházela místnost se sochami, které přijeli zkoumat kouzelníci. Pokud nás paměť neklamala, nespatřili jsme v ní symbol žádného živlu. Ověřit jsme si to ovšem nemohli, protože nás od ní odděloval uzavřený východ v severní stěně.
Nabízející se možnost, že by ze severní stěny mohla vést nějaká tajná chodba, jsme zavrhli téměř okamžitě. Stěnu jsme už dvakrát prohledali, když jsme hledali východ. V obou případech bezvýsledně. Čtvrtý symbol se nutně nalézal jinde.
Opět jsme se zahleděli do mapy. Tentokrát nás zaujala vzdálenost mezi jednotlivými symboly. Mezi symboly vody a ohně byla přibližně stejná jako mezi symboly vzduchu a ohně. Naproti tomu vzdálenost mezi symboly vody a vzduchu byla podstatně delší. Mohla to být náhoda, či naše nepřesnost při kreslení mapy. Přesto to mohlo být vodítko k nalezení čtvrtého symbolu.
Všechna tři místa, kde jsme nalezli symboly, jsme si v mapě pro lepší názornost spojili čárami. Výsledný obrazec nikomu kromě Bahňáka, který studoval různá tajná učení, mnoho neřekl. Musel nám vysvětlit, že podle jednoho takového učení, které nazýval geometrií, se obrazec nazývá rovnoramenný trojúhelník.
„To proto, že dvě jeho strany, nebo-li ramena, jsou stejně dlouhá,“ poučil nás. „Takovéto rozmístění symbolů jistě není náhodné. Naopak to naznačuje, že budovatelé tohoto podzemí měli o geometrii alespoň základní povědomí. Po mém soudu by podle jejích pravidel mohl být umístěn i čtvrtý symbol.“
„Fajn,“ řekli jsme trochu nedůvěřivě a posunuli před něj mapu. „Co tedy říká ta tvoje geometrie o tom, kde ten čtvrtý symbol hledat?“
„Z geometrického hlediska je situace poměrně jasná,“ odpověděl Bahňák. „Hledáme čtvrtý bod, který se nějakým způsobem vztahuje k vrcholům nám známého trojúhelníka. Předpokládejme, že onen čtvrtý bod bude též vrcholem nějakého geometrického obrazce. Pak nejjednodušším řešením takové úlohy je doplnit trojúhelník na čtverec.“
Nikdo z nás neměl nejmenší ponětí, o čem to hovořil. Každopádně když si od nás vzal pero a do mapy zakreslil další dvě čáry směřující od symbolů vody a vzduchu šikmo na sever, jeho učené řeči nám byly tak akorát k smíchu. Čáry se totiž spojily za severní stěnou hlavní místnosti, tedy ve směru, na který jsme přišli i bez té jeho geometrie. A který jsme zavrhli jako nesprávný.
Bahňák se však nevzdával: „Tato úloha má i jiná řešení. Vyjdeme-li z předpokladu, že spojení oněch čtyř bodů nebude tvořit čtverec, máme zde ještě několik dalších obrazců, které lze čtyřmi body dostatečně vytyčit. A nemusíme chodit nijak daleko od původního rovnoramenného trojúhelníku. Vezměme do úvahy kupříkladu trojúhelník rovnostranný, to jest trojúhelník, který má stejně dlouhé všechny strany.“
Bahňák do mapy zakreslil další dvě čáry, tentokrát směřující od symbolu vzduchu a vody šikmo k jihu. Spojily se daleko na jih od místnosti, ve které jsme se právě nalézali. Pak zapíchl pero přímo doprostřed takto vytvořeného trojúhelníka a pokračoval: „Jak vidíte, nalézáme se právě v těžišti tohoto rovnostranného trojúhelníka, tedy v jeho geometrickém středu. Je to tak významný bod, že je zde umístěn symbol ohně. Symboly vzduchu a vody tvoří dva z jeho vrcholů, námi hledaný symbol země pak vrchol třetí.“
Zde učinil krátkou, dramatickou pauzu, aby nechal vyniknout triumfálnímu zakončení své řeči: „Je-li má úvaha správná, pak by se nejspíše v jižní stěně této místnosti měla nacházet tajná chodba, která nás dovede k hledanému symbolu.“
Naprosto jsme netušili, proč by měl být symbol ukryt právě tam, kde ho Bahňák zakreslil. Obvykle však bylo záhodno jeho úsudku důvěřovat. Ovládal různá mocná kouzla a geometrie byla zřejmě jedním z nich. Pomalu jsme se odebrali k jižní stěně, abychom si jeho vývody ověřili na vlastní oči.
Kóža stěnu podrobně prozkoumala a k našemu velkému překvapení v ní skutečně objevila mechanismus, kterým následně otevřela skryté dveře. Ohromeně jsme zírali do temné chodby za nimi a z posvátné bázně před tím mocným kouzlem, kterým je možno i na dálku odhalit skryté části podzemí, jsme nenacházeli odvahu do chodby vstoupit. Až nám musel jít Bahňák příkladem.
Chodba se mírně kroutila, stále však směřovala na jih. Podle mapy jsme museli ujít vzdálenost rovnající se téměř celé šířce hlavní místnosti, než jsme došli do malé, kruhové místnosti. V jejím středu stál útlý, kamenný podstavec, do kterého byl vyryt symbol země. Na podstavci zářil rudý krystal velikosti sevřené pěsti. Podobné krystaly se nejspíš nacházely i v rozbitých sochách umístěných na podstavcích se symboly vzduchu a vody, dokud ovšem sochy někdo nerozbil a krystaly nevzal.
Nepochybovali jsme o tom, že je krystal kouzelný. Se zájmem jsme si ho prohlíželi, ale nikdo o něm nebyl schopen říci nic bližšího. Bahňák se ho opatrně dotkl rukou, ale zjistil jen tolik, že nebyl ani horký, ani studený. Vzal ho tedy do ruky, aby si ho lépe prohlédl, načež jsme si znovuprožili naši snad nejhorší noční můru. Jak krystal ztratil kontakt s podstavcem, uvolnila se z něj obrovská síla, která nás odmrštila od podstavce ve středu místnosti až na její stěny.
Po nárazu jsme se sesunuli na kolena, pak i na lokty a na všech čtyřech jsme se snažili popadnout vyražený dech. Byli jsme potlučení a chvilku vůbec nechápali, co se přihodilo. Když nám to došlo, v tu ránu jsme byli opět na nohou a Bahňák už vracel krystal zpět na podstavec. Nebylo to ale nic platné, všechna kouzelná síla se z něj už uvolnila. Krystal byl teď temně červený a nijak se nelišil od obyčejného drahého kamene.
Jako tenkrát ve Slunečním chrámu, uvědomili jsme si s nelibostí. I tam jsme podobný krystal sňali z podstavce a zrušili tím kouzlo, které v něm bylo uloženo. Přes nepochybnou podobnost obou činů jsme však cítili zásadní rozdíl v jejich dopadu. Kouzlo v krystalu ve Slunečním chrámu ochraňovalo chrám před útokem zvenčí a jeho zrušením jsme chrám i jeho obyvatele nevědomky vydali do rukou temného kouzelníka, který následně chrám zničil. Naproti tomu nyní jsme mohli uškodit pouze temné síle ovládající toto podzemí, což bylo přesně to, co jsme potřebovali. Pokud kouzlo krystalu obdobně souviselo s ochranou podzemí, pak jsme temnou sílu jistě oslabili a měli ji tak větší šanci porazit. Byl to však jen náš dohad, o skutečných následcích našeho činu jsme se museli teprve přesvědčit.
Krystal jsme z podstavce opět sňali, schovali si ho do tlumoku a vraceli se chodbou zpět do místnosti s branou.
V jejím ústí jsme překvapením strnuli. U stropu místnosti přímo nad branou se vznášel velký, tlustý, černočerný mrak, ze kterého na všechny strany sršely ohnivé blesky. Tak působivé představení na první pohled nenaznačovalo, že by se moc temné síly v tomto podzemí nějakým způsobem umenšila. Čím déle jsme ho však sledovali, tím více v nás rostlo přesvědčení, že se nás tím jen pokouší zastrašit, abychom s ní neměli odvahu opět bojovat. Zřejmě z nás dostala strach.
Chvilku jsme pozorovali ono zdánlivě nahodilé chrlení ohně, až jsme v něm objevili jistou pravidelnost. Pak si stačilo vytipovat dostatečně dlouhou skulinu mezi dvěma výtrysky ohně, počkat si na ni a podél východní stěny vyrazit na druhou stranu místnosti. Akorát že zrovna v tom okamžiku naším směrem vyšlehl plamen. Nejednalo se o hlavní proud, tento byl mnohem slabší, spíše zbloudilý. Díky tomu jsme neutrpěli vážné popáleniny, žár plamene nám jen sežehl skoro všechny vlasy, a mě i vousy. Velice nelibě to nesla hlavně Kóža, která si, ostatně jako každá žena, na svých vlasech velmi zakládala. A pak samozřejmě já, protože jsem přišel o svou roky pěstovanou chloubu.
Na druhém konci místnosti nás čekalo další překvapení. Kamenné dveře vedoucí do hlavní místnosti podzemí se viditelně chvěly. Temná síla se je očividně snažila zavřít, ale díky našim klínkům se jí to nedařilo. Štěstí, že jsme na ně nezapomněli, jinak bychom zde zůstali pohřbeni zaživa.
Z překvapení jsme neměli vyjít ani v hlavní místnosti. Prošli jsme kamennými dveřmi a rázem se ocitli v obklíčení asi třiceti kostlivců. Nacházeli se v půlkruhu kolem nás ve vzdálenosti pěti sáhů a pomalu se přibližovali.
Skoro to vypadalo, že jsme byli v pasti. Ustoupit do místnosti s branou jsme nemohli, tedy pokud jsme nechtěli, aby kostlivci vytáhli klínky a dveře za námi navždy zavřeli. Zároveň jsme si nebyli jisti, zda k zápasu s tolika kostlivci najednou máme dost sil. Nutně jsme potřebovali prorazit jejich obklíčení, a to nejlépe ve směru podél západní stěny. Pak bychom měli volnou ústupovou cestu do nejbližší chodby, kde by už jejich početní převaha nepředstavovala takovou výhodu, jakou byla ve volném prostranství.
Nečekali jsme, až se kostlivci přiblíží. Provedli jsme rychlý výpad k západní stěně a k zemi hned poslali dva z nich. Sice jsme si tak vytvořili ústupovou cestu, ale už jsme ji neměli čas využít. V ten moment se na nás totiž vrhli všichni zbývající kostlivci.
Jen stěží jsme se bránili jejich přesile, natož abychom vedli nějaký soustředěný útok vytyčeným směrem. Přesto se nám dařilo tu a tam nějakého zneškodnit, aniž bychom sami utržili nějaká vážnější zranění. A co bylo nejdůležitější, poražení kostlivci zůstávali ležet bez hnutí na zemi. Temná síla je už zřejmě nebyla schopna oživit, první jasný důkaz, že jsme ji skutečně oslabili.
Kostlivců kolem nás ubývalo zprvu velice pomalu. Čím méně jich ale bylo, tím jsme měli méně práce s vlastní obranou, více času jsme mohli věnovat protiútokům a tím rychleji jsme vyřazovali z boje další. Zneškodnění posledních pěti kostlivců už bylo dílem okamžiku.
Zkontrolovali jsme své kouzelné zbraně. Jejich jasná záře nám prozrazovala, že temnou sílu jsme ještě zdaleka neporazili. Přesto jsme tušili, že máme vítězství na dosah, jen temné síle nedopřát oddechový čas k sešikování svých služebníků a dalšímu útoku proti nám. Čas a místo další bitvy jsme proto vybrali sami. Za pár minut na místě, kde na nás temná síla zaútočila nejtvrději, tedy v místnosti s temnou skvrnou na stěně.
Došli jsme k našemu lanu stále visícímu z ochozu, vyšplhali se po něm nahoru a chodbou pokračovali do místnosti. Temnou skvrnu na její stěně jsme tentokrát spatřili všichni. Těm z nás, kteří ji viděli minule, připadala o něco menší, než si ji pamatovali.
Opět bez varování se na nás snesla tma, která pohltila veškeré světlo lucerny, stejně tak nás obestřelo i neproniknutelné ticho. Tentokrát jsme ale byli připraveni. Bahňák ze svého meče vykouzlil slabé světlo právě v čas, abychom zahlédli, jak se před námi ze země pomalu zvedá několik stínů.
Nebylo jich mnoho a díky alespoň slabému světlu jsme neměli větší problém jejich útoky odrazit. S každým poraženým kostlivcem tma o kousek ustoupila ve prospěch světla lucerny a řinčení zbraní bylo slyšet zase o něco zřetelněji. Také temná skvrna na stěně se stále zmenšovala, až se s porážkou posledního kostlivce vytratila úplně. Naše kouzelné zbraně pohasly a místnost opět naplnilo světlo lucerny doprovázené naším vítězným bojovým pokřikem.
Věřili jsme, že teď už nám nic opustit podzemí nebrání. Těšili jsme se ven, na čerstvý vzduch a něco pořádného k snědku. Chodbou jsme se vrátili na ochoz, po laně se spustili dolů do hlavní místnosti a zamířili přímo do středu její severní stěny, k východu z podzemí.
Jak jsme správně předpokládali, východ byl otevřený. Prošli jsme jím a další chodbou se dostali do místnosti se sochami, kvůli kterým jsme sem původně přijeli. Právě v tom okamžiku do místnosti po schodech sestupovali kouzelníci.
Jak nás spatřili, na tvářích se jim rozhostil široký úsměv. „Co se vám to stalo s vlasy?“ zeptali se pobaveně.
Naše dobrá nálada z vítězství byla ta tam. Nejen že kouzelníci neprojevili ani náznak lítosti či vysvětlení, proč nás tu zanechali bez pomoci. Oni se nám navíc posmívali! Ač neradi, zvykli jsme si, že se k nám chovají přezíravě. Ale nesnesli bychom, kdyby se k nám chovali jako ke kusu hadru.
„Jestli vás to zajímá, tak jsme tu kvůli vám málem vypustili duši!“ rozkřikli jsme se na ně z plných plic. „A co jste zatím celé ty dny dělali vy, že jsme vám nestáli ani za ujištění, zda jsme stále na živu?“
Kouzelníci se přestali smát hned na začátku našeho výstupu, nyní vypadali zmateně. „No, snad to nebylo tak zlé,“ začali opatrně. „Vždyť jste, až na ty vlasy, v pořádku. Nebo ne? Navíc jsme se tím obědem určitě nezdrželi déle něž hodinku.“
Původně jsme chtěli ve výčitkách vůči nim ještě chvíli pokračovat. Jejich odpověď nás ale zcela zaskočila. Stáli jsme tam s otevřenými ústy a snažili se pochopit, co že nám to právě sdělili.