HAUZweb 2.0

Třetím snímkem, který jsem shlédl na letošním Febio Festu, byl jeden z filmů promítaných v rámci pocty režisérovi Michelangelu Antonionimu – Zatmění. Zpětně musím říci, že je docela škoda, že jsem se nedostal i na další jeho filmy, a vůbec na více filmů na festivalu promítaných. A to i proto, že jsem měl od Voitecha na každý den k dispozici dvě volné vstupenky. No, nezbývá než doufat, že příště již budu mít práce o něco méně.

Zatmění – L´eclisse
Michelangelo Antonioni, Itálie 1961

Bezprostředně po shlédnutí Antonioniho filmu Zatmění jsem nejevil žádné známky nadšení. O to víc jsem nevycházel z údivu o dva dny později, když se mi film v hlavě rozležel. Náhle jsem měl pocítit, že jsem viděl vskutku výjimečný film, i když na projekci to tak vůbec nevypadalo. Možná ale, že jsem byl natolik unaven prací, že jsem nebyl schopen si jemné nuance filmu bezprostředně uvědomit.

Příběh filmu je docela banální a dá se shrnout několika větami. Hlavní hrdinka filmu, Vittorie, se rozejde se svým dlouholetým přítelem a ocitá se tak po dlouhé době úplně sama. Hledá nějaký záchytný bod, o který by se mohla opřít. A tím bodem, zdá se, by mohl být Pierro, mladý burzovní makléř starající se rodině o finance (hraje ho mladičký Alain Delon). Po nějaké době vzájemného poznávání však oba dva zjistí, že si vlastně vůbec nerozumí. Film tak končí dalším rozchodem a Vittoriiným opětným osamocením.

Vlastní příběh zde však není tím, co by bylo na filmu tím hlavním. Antonioni na jeho základě staví film, ve kterém se umně prolínají dva zcela odlišné světy. Svět úspěchu, velkých peněz, shonu a světských záležitostí zosobněný Pierrem se na chvíli spojí s pomalým, hloubavým a poetickým světem Vittorie, aby se na konci zase rozdělili a každý šel svou vlastní cestou. Protiklad obou světů Antonioni vylíčil i odlišnými výrazovými prostředky. Na jedné straně vskutku mistrovská scéna vystavěná z rychlého sledu záběrů přibližující shon a chaos obchodování na burze, na druhé straně pomalé záběry zátiší z rozestavěné okrajové čtvrti města, s vlastní poetikou i citovým významem.

Kromě toho jakoby Antonioni ve filmu vyjadřoval obecnější povahu lidských vztahů. I přes Pierovu blízkost se Vittorie cítí stále osamocená. Touží být vášnivě milována, ale Pierro jí v tomto směru nemůže dát více. Touží po bezmezné lásce, ale ani ona sama jí není schopna. Jako by mezi oběma stála neproniknutelná zeď, přes kterou se nelze k druhému člověku přiblížit.

Zhodnocení

Jako obvykle by na tomto místě mělo být malé zhodnocení celého festivalu. Tentokrát však v podstatě není hodnotit co. Z těch pouhých tří filmů se mi totiž líbily všechny tři. Lady Zi a Cesta byly dosti emotivní, nikoli však vyložené dojáky, nad kterými si člověk v kině popláče a za hodinu po nich ani nevzdechne. Tyto filmy u mě dokázaly vzbudily emoce i s několika týdenním odstupem, když jsem o nich teprve psal. Film Zatmění zase působil zvláštní atmosférou paradoxního, i když vůbec ne nepochopitelného, lidského osamění uprostřed velkoměsta. Více asi není co dodat.