HAUZweb 2.0

Hra irského dramatika Martina McDonagha Pan Polštář, uváděná v Činoherním klubu, je momentálně velkou událostí na divadelní scéně. Zmínky o ní byly jednu dobu téměř ve všech médiích, na kterých mi spočinul zrak. Také aby ne. Hra na divadelní prkna přenáší divácky přitažlivé prvky, jakými jsou bezesporu kriminální zápletka, napětí, násilí či horor. Pokud by však zůstalo jen u nich a hra se nezabývala hlubšími tématy, bylo by to mnoho povyku pro nic. A to rozhodně není.

Na první pohled by si člověk řekl, že tuto hru nemohl napsat než duševně vyšinutý člověk obsedantně se zabývající násilím na dětech. Ve hře snad nevystupuje postava, která by se na vlastní kůži nebo alespoň v rodinném kruhu nesetkala právě s násilím páchaným na bezmocných dětech. Děj hry je navíc prokládán povídkami, které násilí rozpitvávají do těch nejmenších, nervy drásajících detailů. Divák díky tomu ještě před přestávkou nabude dojmu, že pokud vůbec ještě něco má smysl, pak tím tato hra rozhodně není. Nakonec se ovšem ukáže, že vše do sebe zapadá a směřuje k vytyčenému cíli.

Amatérský spisovatel Katurian K. Katurian (hraje ho výtečný Ondřej Vetchý) se ocitá ve vyšetřovací cele. Neví, proč ho uvěznili, vyšetřovatelé Tupolski a Ariel mu to prozradí až s postupem vyšetřování. Došlo k dvěma hrůzným vraždám malých dětí a třetí je pohřešováno. Podobnost těchto vražd s Katurianovými povídkami je více než očividná. Obě děti byly navíc naposledy spatřeny na místech, kam Katurian chodí se svým postiženým bratrem Michalem, o kterého se od smrti jejich rodičů stará. Katurian se tak stává hlavním podezřelým a oba policisté jsou odhodlaní ho k přiznání donutit třeba i mučením, bude-li to nutné. Na takové, jako je on, mají osobně spadeno. Ariel byl totiž v dětství sexuálně zneužíván svým otcem, Tupolskému zase utonul jeho syn.

Během vyšetřování Katurian na žádost vyšetřovatelů čte své povídky. Nejprve povídku Malý Ježíš, která vypráví o tom, jak pěstounští rodiče ukřižovali malou holčičku, která o sobě tvrdila, že je Ježíš. Poté Příběh o městě na řece, který je zase o tom, že strašidelný vozka usekne malému chlapci, který se s ním rozdělil o večeři, prsty na jedné noze. A přesně takto se staly obě vraždy. Holčička byla ukřižována a chlapec vykrvácel po useknutí prstů u nohy. Ty pak nalezli policisté při domovní prohlídce v Katurianově domě.

Případ se zdá být nanejvýš jasný. Vraždy provedl Katurian, zneuznaný spisovatel, mstící se společnosti na nevinných dětech, nebo jeho postižený bratr Michal, ovšem jistě na Katurianův výslovný příkaz. Michala policisté zatknou také a jejich verzi potvrdí.

Když se Katurian, který ještě věří, že jejich obvinění je nešťastné nedorozumění, konečně v cele setkává s Michalem, jeho svět se zhroutí. Michal se mu totiž k vraždám přiznává. Chtěl jim prý pomoci, jako dětem pomáhá Pan Polštář. Pan Polštář je mužíček z Katurianovy povídky, kterou má Michal velice rád. Je celý z hebkých polštářků a zjevuje se dětem, které budou v budoucnu velmi nešťastné a budou velice trpět. Ze soucitu s jejich budoucím utrpením je přemluví, aby si raději vzaly hned život, dokud jsou ještě spokojené, aby nikdy v životě nepoznaly bolest.

Michal se pak ve vypjaté chvíli přizná i k třetí vraždě, ke které se prý inspiroval povídkou Jablíčkoví mužíčci. Katurian propadne zoufalosti. V té povídce totiž malá holčička nastraží do jablek malé žiletky. Po jejich požití umírá v hrozných bolestech jak její nehodný otec, tak ona sama. Katurian si již uvědomuje, že je za všechny vraždy zodpovědný. Je zodpovědný za to, že jeho postižený bratr vzal jeho povídky doslova.

Katurianovy povídky jsou vůbec pro objasnění děje hry nepostradatelné. Bez nich by obrázek o něm a o Michalovi nebyl úplný. V další povídce Katurian vypráví, jak v něm jeho rodiče podněcovaly fantazii, aby se z něj stal slavný spisovatel. Každou noc se z vedlejšího pokoje ozývaly strašidelné skřeky, které mu nedaly spát. Lámal si hlavu, co by to mohlo být, ale podívat se tam nikdy neodvážil. Až když vyrostl a jeho povídky se staly známé, vrátil se domů, aby si na tu záhadu posvítil. Ke svému zděšení našel ve vedlejším pokoji kostru svého mladšího bratra poznamenanou četnými ranami, jak ho rodiče mučili. V ruce svíral papír s povídkou napsanou vlastní krví. Povídkou, jejíž kráse se žádná z jeho ani nepřiblížila.

Tuto povídku napsal Katurian z části z vlastní zkušenosti. Ve skutečnosti se však do vedlejšího pokoje odvážil a jeho bratr, ač mučením psychicky velmi poznamenaný, nezemřel. Zato jeho rodiče se rána nedožili. Udusil je polštářem.

Jistě právě díky tomuto zážitku se všechny jeho povídky nesou v takovémto hrůzostrašném duchu. Tedy až na jednu jedinou. Tu, kterou měl Michal ze všech nejraději a která tvořila naprostou výjimku v Katurianově díle. Jmenuje se O malém zeleném prasátku a vypráví o prasátku, které chce být malinko odlišné od ostatních prasátek, a tak je zelené. To je jediná Katurianova povídka s dobrým koncem a má také v ději hry výjimečné místo.

O Katurianově životě je ale rozhodnuto, bude popraven. On se však ukáže být spisovatelem tělem i duší. Vezme na sebe trojnásobnou vraždu dětí, i když je nespáchal a jedna se ve skutečnosti vůbec nestala, a to jen proto, aby zachránil své povídky. I když posloužily jeho bratrovi jako návod k vraždám, přesto jsou to jediné, co kdy v životě měl a co kdy dokázal. Jsou prakticky celým jeho životem. Dokonce i poslední minutu svého života jim věnuje. Promýšlí svou poslední povídku, která se stane samým vyvrcholením celého jeho díla a tím i celého jeho života, i když si ji již nikdo na tomto světě nebude moci přečíst. K Michalovi, ještě malému, přijde jednou Pan Polštář, aby ho seznámil s jeho osudem. Bude nesnesitelně trpět jen proto, aby se jeho bratr mohl stát slavným spisovatelem. Ale Michal se odmítne zabít. Ne, že by nevěřil, že se to všechno skutečně stane. On svého bratra tak miluje, že to nesnesitelné utrpení pro něj podstoupí.

A proto hra Pan Polštář není jen nesmyslným hororem. Na jeho pozadí se rozvíjí existenciální drama člověka, který je z dětství poznamenán na celý život, ovšem i tak se snaží vytvářet něco krásného, co by člověka povzneslo nad jeho utrpení a dodalo mu v životě útěchy. Jeho snaha se však paradoxně obrací proti němu samotnému.