HAUZweb 2.0

Minulý týden se dostala brněnská vila Tugendhat na seznam památek chráněných UNESCO. Jelikož jsem ji v minulosti navštívil, ale ještě o ní nenapsal článeček, konečně jsem se díky tomu k této práci dokopal. Podkladem jsou jak vlastní oči a výklad paní průvodcové, tak publikace Vila Tugendhat od Zdeňka Kudělky (text) a Libora Teplého (fotografie), FOTEP 2001, jež lze dostal přímo na místě. Kdo by chtěl vilu osobně navštívit, pak vězte, že se nachází v Brně, Černopolní 45.

Jak čteme v publikaci, vila Tugendhat je nejvýznamnější realizovaná stavba německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe v Evropě. Stala se skutečným mezníkem v historii moderní architektury. Vila nese jméno podle původních majitelů, manželů Grete a Fritze Tugendhatových. Ti se v roce 1927, ještě před svým sňatkem v červnu 1928, rozhodli postavit si vlastní dům. Oba pocházili z bohatých podnikatelských rodin a měli tudíž dostatek prostředků pro výstavbu zcela avantgardního domu.

Manželé byli zcela uchváceni domem berlínského historika kultury a sběratele grafiky Eduarda Fuchse, který projektoval právě Ludwig Mies van der Rohe. Manželé se s ním seznámili a projevili zájem o vyprojektování domu s podobně velkým vnitřním prostorem a jednoduchostí tvarů. Do konečné podoby pak Miesovy hodně mluvili, co se rozvržení místností a funkčnosti týče.

Architekt

Ludwig Mies van der Rohe (1886 - 1969) neměl žádné specielní vzdělání jako architekt. Kvalifikaci a podněty pro své dílo získal a vstřebal od svého otce, zednického a kamenického mistra, absolvováním průmyslové školy, prací u Bruna Paula, proslulého návrháře nábytku, či Petera Behrense, učitele například slavného Le Corbesiera. Inspiroval se též dílem Franka Lloyda Wrighta. Mies si osvojil techniku tvarové jednoduchosti, čistotu použitých materiálů, dokonalost proporcí, eleganci detailu.

Jeho prvním samostatným dílem byl návrh výškových domů a administrativní budovy z let 1921 a 1922 ze želozobetonu a skla. Poté vypracoval několik návrhů na rodiné domky, které svou otevřeností a nepravidelností členění předjímaly funkcionalistické pojetí jeho pozdějších staveb. Vyvrcholením této práce pak je podíl na výstavbě sídliště Weissenhof ve Stuttgartu (1927), německý pavilon na Mezinárodní výstavě v Barceloně (1928 a 1929) a brněnská vila Tugendhat. Všechny tyto stavby spojuje ústřední myšlenka velikého vnitřního prostoru.

V období let 1930 až 1933 řídil proslulou modernistickou architektonickou školu Bauhaus, nejdříve v Dessavě, potom v Berlíně. Roku 1938 Mies z fašistického Německa emigroval do USA. Zde v roce 1930 navrhuje řadu staveb pro Illinois Institute of Technology v Chicagu, kde se stal ředitelem oddělení pro architekturu. Dále pak dům pro Edith Farnsworthovou (1945-1950), monumentální budovu fakulty Crown Hall (1950-1956), obytné výškové budovy Lake Shore Drive v Chicagu (1948-1951), mrakodrap Seagam Building v New Yorku (1954-1958). V letech 1962 až 1968 projektuje Národní galerii v Berlíně. Všechny tyto projekty jsou charakteristické jasnou skeletovou konstrukcí ze železobetonu, obalané křehkými průhlednými stěnami, s citem pro detail a eleganci. Přesně v duchu rčení "méně je více".

Historie

Projekt vily pro manžele Tugendhatovi byl hotov na jaře 1929, se stavbou se začalo již v létě a na podzim již byl hotov základní skelet budovy. Během jara a léta 1930 byly dokončeny vnitřní práce a zařízení a na podzim byla vila již manželi obývána.

Roku 1938 však musela rodina Tugendhatových emigrovat do rodného Švýcarska, roku 1941 pak do bezpečnější Venezuely. V roce 1940 zabavilo vilu gestapo. Za jejího užívání byly ve vile provedeny nepatřičné stavební úpravy. Ke konci války pak byla vila vyrabovaná ustupujícími německými vojáky a při pouličních bojích zasažena střelamy z kulometu a granáty.

V roce 1945 po ukončení války byla Ministerstvem průmyslu zavedena národní správa na vilu, neboť se k jejímu vlastnictví nikdo nepřihlásil. Národní správa pronajala vilu v létě téhož roku paní Karle Hladké, která v ní do roku 1950 provozovala školu rytmiky. V roce 1950 byla vila přidělena rozhodnutím Krajského národního výboru v Brně jako válečný konfiskát Státnímu ústavu léčebného tělocviku, jež přešel v roce 1962 jako rehabilitační středisko pod Fakultní dětskou nemocnici, která ji provozovala do roku 1969.

Protože se o vilu začali zajímat památkáři a historici umění jako o unikátní historický architektonický objekt, Krajský národní výbor v Brně převzal vilu v roce 1969 pod svou správu a naplánoval rozsáhlou rekonstrukci vily do původního stavu z 30-tých let. Tato však proběhla až v letech 1982 až 1985, a to podle plánů Státního ústavu pro rekonstrukce historických měst a objektů. Její výsledek byl poněkud rozpačitý, neboť byla provedena úplná výměna sanitárního vybavení a ústředního topení, přičemž původní kusy se ztratily. Přesto však byly odstraněny pozdější rušivé stavební úpravy a nadále bylo vlastníkům objektu bráněno provádět zásahy do podstaty stavby.

Od roku 1985 do 1993 sloužila vila jako reprezentační ubytovací zařízení městské samosprávy. V roce 1992 se zde například konala přípravná jednání na nejvyšší úrovni pro rozdělení tehdejšího Československa. V roce 1993 se Rada města Brna usnesla na kulturním využití vily a převedla ji do správy Muzea města Brna. Od roku 1994 je přístupná široké věřejnosti, poté, co byla vybavena replikami původního nábytku. V roce 1995 byl stavbě přiznán status národní kulturní památky.

Prohlídka

Toliko informací ze zmíněné publikace. Přejděme nyní k vlastní prohlídce vily. Vila Tugendhat působí z ulice velice nenápadným dojmem. Je vidět jediné patro. Díky tomu je šetrně začleněna do okolní zástavby, i když tvar vily je velice strohý a jednoduchý. Vila je z tohoto pohledu rozdělena na jakoby dvě samostatné části, větší levou, či jihovýchodní, a menší pravou, či severozápadní. tyto dvě části spojuje zastřešující střecha, pod níž je mezi oběma částmi budovy průhled na panorama starého Brna na protějším kopci. Vila tak působí zvenčí velice odhlehčeně a útulně viz přiložený obrázek.



Pravá část budovy sloužila služebnictvu. V levé jsou hlavní vstupní dveře do vily. Vedou do chodby s točitým schodištěm do spodního patra, jež z ulice není vidět, neb je pod její úrovní. Schody jsou kryty mléčně zabarveným sklem. Naproti schodům je šatna pro příchozí. Hosté postupují schody do spodního patra. Domácí mají v tomto patře své pokoje. Je zde pokoj pána, pokoj paní, jejich koupelna, potom 2 pokoje dětí, pokoj služebné a jejich koupelna.

Chodba je obložená tmavým dřevem, bez dalších ozdob. To je charakteristickým rysem této budovy. Dekoraci totiž tvoří pouze použitý materál, jednoduchost formy a zvláštní detaily. Obrazy či plakáty na stěnách v této budově nenajdeme. Pracovna pána a pokoj paní jsou umístěny na protější straně, než je ulice, tedy na jihozápadě. Z pracovny pána se naskýtá úchvalný pohled na panoráma starého Brna, s dominantou brněnského hradu. Podobně pak z pokoje paní. Oba pokoje jsou stroze zařízeny, obloženy stejným dřevem jako chodba.

Koupelně rodičů dominuje neobvykle řešený strop. Je totiž umístěn na úzkých, dlouhých oknech podél celého jeho obvodu, kterými sem proniká spoustu světla. Tím je tato místnost naplněna jakousi neočekávanou veselostí. Z chodby se též chodí postraním vchodem na velkou terasu před pokojem pána, paní a dětským pokojem. Je to ideální místo pro posezení s výhledem na staré Brno. Část budovy s pokoji pak zabraňuje doléhání hluku z ulice. Je zde také viděl obrovská zahrada, jež patří k domu, osázená různými stromy.

Ač se to z ulice nezdálo, je odtud vidět pohledem dolů, že vila má úhrnem 3 patra. Terasa je pak stejně široká jako celý dům, propojená průhledem mezi levou a pravou částí nejhořejšího patra se vstupním cestou z ulice. Tyto dvě části horního patra jsou propojeny spodními patry.

Shody v hale vedou do druhého patra. Po pravé straně, přesně pod pravou částí vrchního patra, je kuchyň a další místnosti pro personál. Dům je tak celý rozdělen na levou, větší obytnou část a pravou, menší část pro personál. V kuchyni můžeme dnes nalézt výstavu dobových fotografií ze stavby vily, jejího zařízení těsně po dokončení a dalších projektů Miese van der Rohe. Pod schody z vrchního patra jsou další točité schody do nejnižšího patra. Tam jsou umístěny sklady, systém vytápění a ventilace a také agregát pro ovládání oken.

V levé části prostředního patra se nachází hlavní místnost celé vily. Obrovská obytná místnost, v nejširším a nejdelším místě asi 20 x 16 metrů. Při vstupu člověka osloví volnost, vzdušnost a prostornost této místnosti. Je to dáno tím, že celé dvě stěny, jihovýchodní a jihozápadní, tvoří obrovská okna. Místnostnost tak působí dojmem zasazenosti do okolní přírody. Přes skleněné stěny je vidět na zahradu s jejími stromy. Navíc jihovýchodní stěna je dvojitá, takže poskytuje úzký prostor pro vždy zelenou zimní zahradu.

Jihozápadní stěna je zase rozdělena do 4 velkých oken, z nichž 2 se dají úplně zasunout do nejnižšího patra, díky okenímu mechanismu v nejnižším patře. Místnost tak může být v letních měsících otevřená svěžímu vzduchu ze zahrady. Jelikož obvodové zdi nemohou nést tíhu stavby, jsou v místnosti viditelné sloupy skeletu budovy. Ty jsou však úzké a elegantně vypracované, takže nepůsobí nijak rušivě. Tato velká místnost je členěna do několika částí, které lze v případě potřeby přehradit závěsy. Je zde místo pro přijímání návštěv, hned vedle vstupních dveří, vedle je hudební kout s piánem, vedle pracovna pána a knihovna. Dále pak obytná a společenská část s konferenčním stolkem a jídelna.

V prostředku místnosti je obrovská pětidílná přepážka z medově žlutého onyxu s bílou kresbou o délce asi 6 metrů a síle 10 cm. Tento zvláštní kámen byl přivezen až z pohoří Atlas a má jednu velice zajímavou vlastnost. Při nasvícení zapadajícím sluncem, jehož paprsky sem dopadají skleněnou jihozápadní stěnou, mění barvu dle slunce na žlutočervenou. Nejenže tento kámen tvoří přepážku mezi severovýchodní částí, kde je pracovna a knihovna, a jihozápadní částí, kde je společenský a obytný prostor, ale působí také velmi dekorativně.

Stejně dekorativně působí jiný vzácný použitý materál, makasarský eben, tmavé dřevo se světlými letokruhy, z něhož je vyrobena celá knihovna, stolek v pracovně, a původně i dvanáctidílná půlkruhová stěna, oddělující jídelnu od prostoru pro přijímání hostů a hudebního koutku, a také velký kulatý stůl v jídelně. Tyto však byly odcizeny a jsou dnes nahrazeny jiným druhem ebenu, ne tak tmavým, jako se dochoval v knihovně a pracovně.

Jídelnou se dá projít na malou terasu před 4 metrovým hlavním schodištěm, jež překonává výšku nejnižšího patra a ústí do zahrady. Ta je lemována kruhovou cestou. Procházka po ní je velice příjemná, neb zahrada je velice prostorná, je na ní mnoho stromů a různých zákoutí. Z cesty pak vynikne celá budova vily s jejími třemi patry. Neb celý pozemek se příkře svažuje dolů, k jihozápadu. Tak nejvzdálenější bod cesty je pod úrovní nejnižšího patra a vila je tak při pohledu odtud ještě monumentálnější. Pohledu dominuje prostřední patro s velkou obytnou místností a jejími skleněnými stěnami. Z horního patra je vidět jen terasa a pokoj pána a paní. Nejnižší patro je pak zpola zapuštěno ve svahu a je bez oken.

Co říci závěrem.? Snad jen, až budete někdy v Brně, jděte se na vilu Tugendhat podívat. Určitě to stojí za to.