HAUZweb 2.0

Cvak. Dveře mohly být konečně zavřeny. Teď se zbytečně nezdržovat, nastartovat a dokuď zase nezapadnu, jet. Tradiční úkony, malé finty jak motoru ulehčit úvodní naběhnutí. Pak už jen zařadit správnou rychlost, přidat plyn a začít ukrajovat krajíce z cesty.

Cesta bílou zmrzlou krajinou je jednou z nejkrásnějších věcí, co znám. Je krásně vidět i v noci, všechno se třpytí a umrzlý sníh je i poměrně příjemný povrch pro jízdu. Někdy trochu bolí oči a někdy nevíte, kudy cestička. V neprošláplé vrstvě snadno po sobě zanecháte stopu. A jen lišky, a to možná jen v pohádkách, používají svůj ocásek k jejich zametení. Ale na silnicích se stopy zakrývají jedna přes druhou a není pak možné rozeznat třeba kolo od automobilu.

A z noci se čas přechyluje ke dni. Na horizontě vychází blahodárné slunce. Omrzlé kopce se začínají třpytit a máte-li to štěstí, že jste na jednom horizontu, pod vámi zmrzlá krajina v údolí a ono slunce vylézá nad druhým hřebenem, spolu s tím vaším tvořícím ono široké údolí pod vámi (a nejedete-li zrovna na montáž s blbcem za volantem), k dokonalosti nechybí snad už ani procento vzniklé principem neurčitosti.

Ale jste-li na cestě, nemůžete se jen tak uzamknout v místě a čase a ač nemáte, na rozdíl od vašich protějšků, čtete-li to ze stejných středopolohových vlastností kolem slabin, ony vlastnosti pro detail, momentální prožitek, ale díváte se za ten další horizont, odeberete si momentku do paměťových prostorů a vybavíte si ho klidně po dvou letech. A máte k tomu navíc tu věc, že jedete proti slunci. Proti slunci nevidíte svůj stín. A je těžké rozhodnout, který z extrémů je lepší. Podíváte-li se na ty, jež jedou proti vám a nevidí zase nic jiného, než svůj stín, ač si musíte zakrývat oči proti paprskům, přece jen je to snazší.

Ale jsou rovné úseky, klidné až míruplné, a na nich se nechá zastavit, bez ohrožení ostatních cestujících. Stát a mávat na ty, co jedou proti vám. Někteří zastaví a zprvu nechápavě vystoupí ze svého dopravního prostředku. A vy jim můžete říct, „podívejte se na celek, copak všude leží jen stín?“ A jen lze poblahopřát těm, co odpoví, ale já vím, ale tudy musím projet a tam za kopcem se už cesta obrací jinam, ale tato tma je podle mé mapy na chvíli nutná, ale ne věčná.

A tady je právě ona větší mapa to, co pomůže víc než sebelepší pocit na jedné dobyté kótě. A kdo zasněženou krajinou projíždí nejlépe? Podívejte se na nějakou sněhovou soutěž a uvidíte, že se nejlépe daří skupině auta, mechaniků, pilota a navigátora. Těžko lze ten celek rozdělit. Podvědomě jsem k tomu tíhnul dávno, ale je dobré si to ještě někde ověřit.

Ale nejhorší je bílá tma. Na tu už musíte být připraveni předem. Se základy, co se jen tak nenahnou ke krásné iluzi. Abych tak řekl, nebýt na ploše, ale být obsažen v prostoru. Jsou věci, z kterých se nevymaníme, například náš vesmír, ale v něm je spousta jiných věcí, událostí, skutečností, kterými je smutné se nechat převálcovat.

A bílá tma je o to nebezpečnější, že zabraňuje vidět jinak, než jsme tmu zvyklí vnímat. Tedy ne tmou, ale světlem. Ozářením zabraňuje vidět skutečnou podstatu, zákeřná křoví, plná moderních pastí. Dokonce bych řekl, že se této maskovací zbrani musíme bránit čím dál více a být obezřetnější než kdykoliv předtím, z tmářství se mocně přechází na ozařování, případně na kombinaci, kdy se ozáří jen část a zbytek optickými klamy zneviditelní. Ale celek obsahuje všechno.

Ale tak to bylo už dávno. Jen si vzpomeňte na objevení a podání důkazů o objevení věcí tak skutečných a hmotných jako je například malá planetka v oblasti mezi drahami jiných větších planet. Nikdo si nevšiml, že severní i jižní cesta vede na ten stejný kopec. Mylně viděli bratry dva i více, místo jednoho, jen podle podnebí jinak oblečeného. Ale ten to věděl a ví stále, ale není to výhodné rozšiřovat dále. Proto se už na poušti nestaví stan, který je všemi stranami viděn, ale setkání jsou zprostředkovaná.

A jsme zpátky u mapy, principů. Jak jinak se dostat do míst, kde nejsme součástí dobře promazané mašinérie, ale můžeme stroj pěkně pozorovat zvenčí a chceme-li, jelikož ty cesty lze zvenčí vidět, podívat se dovnitř. Ale zevnitř lze jen těžko rozpoznat podstatu, řídící strukturu. Zevnitř lze jen slepě vyzařovat a starat se více než o osvícený objekt o zář nebo jaký stín vrhá.

Ale ani tma ani bílá tma není věčná a existuje nekonečno cest, jak se z nich dostat a mapa rozhodne, kam. A ta mapa na druhou stranu nevznikne jinde, než uvnitř, ale ne onoho stroje, ale nás.