HAUZweb 2.0

V místnosti, kde jsme nalezli oba mladíky se nic zajímavého nenalézalo. Zamířili jsme proto do poslední chodby, která vedla z hlavní místnosti, a to z jejího severozápadního rohu.

Chodba nás přivedla na rozcestí. Zabočili jsme vpravo a došli do místnosti, ve které stála otevřená truhla. Kolem ní se na zemi váleli rozpadlé knihy, původně nejspíše uložené v truhle.

Ještě než jsme do místnosti vstoupili, ucítili jsme nám již dobře známý, značně nepříjemný pocit ohrožení. Okamžitě jsme zkontrolovali naše kouzelné zbraně. Všechny jasně zářili. Nebylo pochyb, v místnosti na nás číhali nevidění. A kouzelníci právě odešli!

Bez jejich pomoci jsme si příliš šancí na přemožení neviděných nedávali. Ale čekat zde se založenýma rukama, až se vrátí, se nám také nechtělo. Vždyť bychom jim byli jen pro smích! Rádi bychom jim dokázali, že nejsme tak neschopní, za jaké nás pokládali. Třeba právě tím, že se postavíme mnohem silnějšímu protivníkovi. Samozřejmě pouze za předpokladu, že budeme moci kdykoli utéct do bezpečí a zbytek nechat na nich.

Bitvu zahájil Bahňák sesláním bílé střely doprostřed místnosti. Na pozadí jejího výbuchu jsme, podobně jako v hlavní místnosti po seslání střel Radarysem, na zlomek vteřiny spatřili temné obrysy tří beztvarých obláčků. Možná se nám to jen zdálo, ale ve srovnání s tamtěmi nám tito nevidění připadaly o něco menší.

Ihned jsme se na ně vrhli, aby nám nemohli uniknout. První zaútočila Kóža svou šavlí. Zasáhla hned napoprvé, neviděný jí to ale okamžitě oplatil. Jako jeden muž pak útočili Bahňák svým mečem a Hyatt Dárošovým širokým mečem na další dva neviděné. I oni zasáhli a i oni byli vzápětí sami zasaženi.

Průběh prvního kola souboje z vnějšího pohledu jistě nevypadal příliš povzbudivě, my jsme však začali věřit ve své vítězství. Tito nevidění byli skutečně slabší než ti, na které jsme narazili v hlavní místnosti. Zranění jimi způsobená nebyla tolik bolestivá a nenásledovalo po nich ono celkové ochromení. Nevidění tak neměli dostatek času, aby nás mohli po zásahu nerušeně obejít a vpadnout nám do zad, což bylo jejich nejúčinnější zbraní. Síly byly vyrovnány a proto záleželo jen na naší potažmo jejich odolnosti, kdo koho nakonec porazí. A odolnost byla zase naší silnou stránkou.

Do druhého kola boje jsme se tak pustil s o to větším nasazením. Kóža dokonce takovým, že hned po druhém jejím zásahu kouzlená šavle v její ruce něco pohasla. Nevěřili jsme vlastním očím, jak lehce neviděného přemohla. Ani Bahňák se nenechal zahanbit a toho svého neviděného zabil již třetím zásahem. Všichni tři pak obklíčili toho posledního a rukou nerozdílnou ho dobili. Bylo to velké vítězství.

Zatím, co se ti tři vydýchávali a ošetřovali si rány, já s Dárošem jsme prohledali truhlu. Čekali jsme něco cenného. Úměrně tomu, kolik úsilí jsme museli vynaložit k přemožení jejích strážců. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme v ní kromě starých hadrů nenalezli nic než nějaký pergamen! Po pravdě řečeno, tušili jsme, že truhlu nejspíše někdo vybral před námi. Vždyť byla otevřená a pak všechny ty knihy kolem. Stejně nám to ale radost z vítězství úplně zkazilo.

Otráveně jsme se vrátili na rozcestí a pokračovali odtud chodbou vlevo. Zavedla nás do místnosti téměř na vlas podobné té, na kterou jsme narazili při průzkumu chodby vedoucí z protilehlé, východní stěny hlavní místnosti. I tato místnost byla kruhová a i v jejím středu stál podstavec s vyrytým symbolem živlu. Tentokrát se jednalo o symbol vzduchu. Na podstavci opět stály nohy sochy, kterou někdo od pasu nahoru rozbil. Z jejích dutých nohou vystupoval menší podstavec. I na tomto pravděpodobně spočíval kouzelný krystal, protože jsme na něm nalezli stopy mitrilu. Na zemi mezi úlomky sochy ležely tři mrtvoly.

Podle všeho, co jsme zatím v podzemí viděli, se tu kdysi dávno odehrála velká bitva. Obránci v ní byli na hlavu poraženi a útočníci jim ukořistili krystaly a další věci. Třeba z truhly v předešlé místnosti. Některé jejich pohnutky nám však stále nebyly jasné. Proč například nechali nepovšimnuty klíče, kterými by si mohli otevřít dveře v jižní stěně hlavní místnosti? Nebo proč ty dveře alespoň nevyhodili do povětří, když tak naložili s těmi ve východní stěně? Šlo jim jen o ty dva krystaly? A proč jen o dva, když tu pravděpodobně musejí být čtyři? Stejně jako jsou čtyry živly, jejichž symboly byly vyryty do podstavců soch, ve kterých byly krystaly umístěny. Nenacházejí se další dva krystaly právě za těmi dveřmi v jižní stěně?

O všech těchto otázkách jsme přemýšleli na zpáteční cestě do hlavní místnosti a dospěli jsme k těmto možným vysvětlením. Jeden klíč mohli přehlédnout, protože byl uschován v tajné schránce. S tím druhým to nebylo tak jednoznačné, jak jsme se zprvu domnívali. Našli jsme ho totiž u jedné mrtvoly a ta mohla patřit obránci i útočníkovi. Co se týče dveří v jižní stěně, útočníci na ně již nemuseli mít dostatečné množství trhaviny. Nebo dříve, než se k nim dostali, na ně zaútočili nevidění. A těm mohli útočníci nakonec sami podlehnout. Proto zde nevidění zůstali, i když všichni ostatní obránci padli. Obránci je buď odněkud vypustili jako poslední záchranu, nebo je vypustili sami útočníci. Například prolomením dveří ve východní stěně, za kterými mohli být zavřeni. Pokud by to ale byla pravda, kde pak zůstaly krystaly? Podařilo se některému z útočníků zachránit a prchnout s nimi? Nebo je odnesli vlkodlaci, kteří podzemí objevili před námi?

Ať to bylo, jak chtělo, byla zde jistá pravděpodobnost, že budeme první, kdo po obráncích odhalí tajemství ukrývající se za dveřmi v jižní stěně. Bylo to tak vzrušující!

Zabráni do svých úvah jsme si ani nepovšimli, že jsme mezitím prošli chodbou do hlavní místnosti. V chůzi jsme museli pokračovat dále k jižní stěně, protože jsme najednou stáli přímo před kamennými dveřmi. Naše podvědomí nás, jak to tak vypadalo, samo přivedlo k předmětu naši myšlenek.

Právě jsme vyndavali klíče, abychom jimi odemkli zámky, když náš zrak zabloudil vysoko nad dveře. Pokračovala tam východní část ochozu, kterou jsme ještě neprozkoumali. Domnívali jsme se, že je to zbytečné. Že se tam beztak nalézají jen samé prázdné místnosti stejně jako v jeho západní části. Jenže co když jsme se mýlili? napadlo nás nyní. Mohli bychom kvůli tomu něco důležitého přehlédnout! Pochybnosti v nás hlodaly tak dlouho, až jsme klíče opět uschovali a zamířili ke schodům na ochoz ve východní stěně u jihovýchodního rohu.

Vystoupali jsme nahoru na ochoz a spatřili tři chodby. Vešli jsme do první a nestačili se divit. Ocitli jsme se v zařízené místnosti, ve které se nacházela postel a menší truhla. Na podlaze ležely tři mrtvoly. Kóža truhlu prohlédla, zda na ní není nalíčena past, a pak ji otevřela. Pod vrstvou starých hadrů, jež jsme zde nalézali všude, nahmatala váček se zlaťáky a prsten s červeným kamínkem.

Vyšli jsme zpět na ochoz a plni očekávání, co zde ještě nalezneme, jsme vstoupili do další místnosti. I tato byla zařízená. Stála v ní knihovna s rozpadávajícími se knihami a velká truhla. Kóža na truhle objevila past a pokusila se jí zneškodnit. Podařil se jí však pravý opak. Past spustila a na Kóžu vystřelila šipka. Naštěstí byla Kóža pohotová a stačila před ní uskočit. Když pak truhlu otevřela, nedočkavě jsme ji obklopili, aby nám nic neuniklo. Na dně truhly byl uložen pergamen, váček se zlaťáky, prsten s oranžovým, modrým a zeleným kamínkem a náhrdelník s perlami.

Jak špatný byl náš úsudek! pomysleli jsme si při tom pohledu. Nejen že místnosti nebyly prázdné, ono v nich bylo dokonce tolik cenných věcí, jako v celém zbývajícím podzemí. A to zde byla ještě jedna místnost.