Brána 12.

Jak jsme nyní zjistili, dostat se do poslední chodby nebude vůbec snadné. Ochoz před ní byl propadlý, čehož jsme si před tím nepovšimli. Pokoušet se tam skočit a doufat, že se zachytíme jeho zbytků, bylo příliš nebezpečné. Jako schůdnější se nám jevilo sejít opět dolů a poslat Kóžu, aby do chodby vyšplhala po stěně. A nám ostatním pak spustila lano. S jejím zlodějským výcvikem by to měla zvládnout.

Jenže když si Kóža stěnu prohlédla, postavila se rázně proti: „Vy jste se snad museli zbláznit! Vždyť ta stěna je téměř hladká!“

Pobaveně jsme se jejímu rozhořčení uculovali. Byl to pro nás jasný důkaz, že nebyla ani zdaleka tak dobrá, jak o sobě tvrdila.

I jí hned došlo, v jakém světle se před námi předvedla. Proto rychle dodala: „Ne, že bych to nezvládla. Nebudu vám tu ale převádět, jak visím na stěně, jen proto, abyste se měli na co dívat. A mohli to pak dávat k dobru ve vašich věčných hospodách. Navíc byste mě jistě podezírali, že zatím co jste šplhali po laně, já jsem z té poslední místnosti něco vzala a zatajila vám to.“

Tak takový projev nedůvěry jsme si snad ani nezasloužili. Chtěli jsme se proti němu ohradit, ale Bahňák ho raději přešel: „V tom případě bych měl ještě jeden nápad. Mohl bych se nahoru do chodby vznést pomocí kouzla. Mám jich ještě pár v zásobě a snad již nebudou zapotřebí.“

„To nepřichází k úvahu,“ ohradila se k našemu překvapení Kóža. „Kouzly je potřeba šetřit. Vždyť vůbec nevíme, co nás může čekat za těmi kamennými dveřmi!“

V tom měla jistě pravdu. Bylo však divné, proč to vyslovila právě ona. Na jejím místě bychom mlčeli jako pěny a byli rádi, že po té stěně lézt nemusíme. Nedovedli jsme si to vysvětlit jinak, než že se v ní právě ozvala hrdost příslušníka zlodějského cechu. Zřejmě by nemohla připustit, aby její práci zastala nějaká pochybná kouzla.

„Co tedy navrhuješ?“ přesunuli jsme rozhodnutí na ni. Pokud jsme se měli nahoru dostat, musela z jednoho svého zamítavého stanoviska slevit. Žádná třetí cesta nás již nenapadala.

Místo odpovědi Kóža vztekle odhodila na zem všechnu svou výstroj, přes rameno si přehodila jen lano a beze slova přistoupila ke stěně. Přátelsky jsme ji poplácali po ramenou, abychom jí projevili své uznání. Rozhodla se správně. Avšak toto naše gesto ji ještě více popudilo.

Se zatajeným dechem jsme pak sledovali, jak šplhá vzhůru. Naše pochybnosti o jejím umění se ukázaly být zcela liché. Počínala si opravdu velice zkušeně. Využívala drobných výstupků, na kterých by se neudržel nikdo z nás, a ani jednou přitom neškobrtla. Natož aby snad ze stěny spadla. V rámci možností šetřila silami a neudělala ani jeden zbytečný pohyb. Stejně ale bylo vidět, že ji výstup stojí spoustu sil, které jí budou později chybět.

Když se konečně vyškrábala až nahoru do chodby, svalila se na záda a notnou chvíli nebyla schopna čehokoli dalšího. Jen zhluboka oddechovala. Nohy stále čnící z chodby dolů. Vzchopila se až na naše pobízení, ať nám spustí lano. Posadila se a opřena o stěnu chodby si vyhlédla příhodný zbytek ochozu. Lano pak kolem něj obtočila a druhý konec nám hodila dolů.

S hlavami zvrácenými kolmo vzhůru jsme se na něj nevěřícně dívali. Zastavil se příliš vysoko, aby na něj ti menší z nás dosáhli. A to ani s výskokem. Lano samo o sobě bylo dlouhé dostatečně, musela ho tedy takto nešikovně spustit schválně. Zřejmě taková její malá pomsta.

Jistě se nahoře výborně bavila, zatímco Hyatt s Dárošem mě a Bahňáka k lanu neohrabaně nadzvedávali. Bahňákovi to podle všeho nijak zvlášť nevadilo. Avšak pro mě to bylo velice potupné. Byl jsem hrdý na to, že si jako trpaslík poradím se vším jako ostatní. A ještě je v mnohém předčím. Ale v této situaci jsem byl zcela bezmocný.

I přes počáteční nesnáze jsme se nakonec nahoru všichni zdárně vyšplhali. Plni očekávání jsme se pak vydali chodbou do další místnosti. Jakmile jsme v ní však stanuli, zůstali jsme stát jako opaření. Nepočítáme-li kosti odhadem deseti lidí ležící uprostřed, byla místnost úplně prázdná.

Dostali jsme pořádnou zlost. Kdybychom to bývali tušili, tak tu neztrácíme síly ani čas a již jsme byli dávno za těmi kamennými dveřmi. Toto podzemí bylo vůbec plné překvapení. Tam, kde bychom to nečekali, jsme nalezli mnoho cenných věcí. A tam, kde jsme to naopak čekali, jsme nenalezli zhola nic.

Byli jsme již na odchodu, když se začaly dít podivné věci. A jako by to nestačilo, divně se začali chovat i někteří z nás. Nejprve se Bahňákův meč z ničeho nic zlověstně rozhučel. Neměli jsme ponětí, co to znamená. Každopádně to nevěstilo nic dobrého.

Sám Bahňák si toho ovšem snad ani nepovšiml. Z nějakého záhadného důvodu byl zcela zahleděn do stěny naproti vchodu, na které nebylo na první pohled vůbec nic zvláštního. Po chvíli se sehnul k zemi pro nejbližší kost, potěžkal ji v ruce a mrštil s ní o stěnu. Kost se podle očekávání od stěny odrazila a opodál dopadla na zem. Bahňák nad tím nespokojeně zamručel, načež se sehnul pro další kost. Opět ji potěžkal a napřáhl ruku k hodu. Jenže ta mu najednou poklesla a kost mu z ní vyklouzla zpět na zem.

Nyní něco přelétlo přes nos Dárošovi. Přistoupil k oné zdi a pod drobnohledem ji zkoumal. Očividně na ní ale neshledal nic zvláštního, protože po chvíli pokrčil rameny a od stěny zase poodstoupil. Aby toho nebylo málo, ke stěně vzápětí zamířila Kóža.

To již bylo na mě a Hyatta příliš. Podívali jsme se po sobě s výmluvnými výrazy. Jsme tu snad jediní normální? A v tom se na všechny snesla černočerná tma!

„Proč zhasínáš lucernu?“ obořili jsme se rozzlobeně na Bahňáka, který ji nesl.

Bahňák ji pohmatu zkontroloval a vzkázal nám: „Lucerna stále hoří. Sálá z ní teplo.“

To nám ještě chybělo, povzdechli jsme si. Zase nějaká kouzla! To jsme však ještě nevěděli, že je to teprve začátek. Dříve než jsme stačili vymyslet, jak se odtud poslepu dostaneme, zaslechli jsme povědomé zvuky. Jako když do sebe navzájem naráží nějaké kosti.

„Ustupte všichni k …,“ stačil ještě Bahňák vykřiknout, ale již nedokončil. Jeho hlas se utopil v neproniknutelném tichu, do kterého se náhle všechno ponořilo.