HAUZweb 2.0

Mírně jsme zpanikařili. Vůbec nic jsme neviděli a nic neslyšeli. Každý se náhle ocitl úplně sám, bez jakékoli možnosti domluvy s ostatními.

Pud sebezáchovy nám velel tasit zbraně. Rozum se však zaobíral otázkou, zda to má ještě nějaký význam. Co když jsme již byli po smrti? Pokud jsme si svou smrt vůbec nějak představovali, pak právě jako takovéto odříznutí od všech tělesných smyslů.

O tom, že jsme stále naživu, nás přesvědčila až bolest, kterou jsme vzápětí pocítili. Nejprve něco zasáhlo Dároše ze strany do paže. Ihned se tím směrem ohnal svým širokým mečem a ucítil praskot kostí.

Poté něco kostnatého skočilo na mě. Rychle jsem to ze sebe setřásl a sekl po tom sekerou. Jak Dárošovi, tak mě hned došlo, před čím nás to chtěl Bahňák varovat. Z kostí uprostřed místnosti povstali kostlivci.

Další z nich zaútočil na Kóžu. Tu z celé té děsivé situace popadla nekontrolovatelná zuřivost. Začala kolem sebe sekat šavlí jako smyslu zbavená, ale nic nezasáhla. Naštěstí ani nikoho z nás.

Bojovat s nepřítelem, kterého jsme neviděli, pro nás nebylo novinkou. Avšak bojovat úplně poslepu bylo o poznání obtížnější. Zvláště pokud jsme se nechtěli zabít navzájem. K zaměření nepřítele nám zbýval jen jeden smysl, a to hmat. Řídit se podle něho ale znamenalo, že jsme se nejprve museli nechat zranit, abychom vůbec poznali, kam máme útočit. A to skutečně nebyl příliš účinný způsob boje.

Bahňák právě sesílal nějaké kouzlo, když i jeho zasáhl jeden z kostlivců. Zcela ho to vytrhlo ze soustředění a kouzlo se mu nezdařilo.

Já jsem podruhé sekl směrem, kde jsem kostlivce zasáhl minule. Tentokrát jsem však promáchl naprázdno. Kostlivec musel učinit krok stranou, protože mě vzápětí zasáhl do boku. Kóža se dalšímu útoku ubránila. Či spíše jí kostlivec sám naběhl na šavli.

Bahňák byl opět zasažen. Na rozdíl od nás se ale bránit ani nesnažil. Byl plně zabrán do seslání dalšího kouzla. Nyní se nenechal vyrušit a kouzlo se mu skutečně podařilo.

Na zlomek vteřiny jsme přibližně ve středu místnosti zahlédli záblesk silného světla, načež se vše opět ponořilo do naprosté tmy. O účincích kouzla jsme nic vědět nemohli. Když nic jiného, alespoň jsme si ověřili, že oči máme v pořádku.

Na Hyatta, jako jediného z nás, zatím kostlivci nezaútočili. Tma ho zastihla již na odchodu, skoro až u vstupu do chodby. A žádný kostlivec se ještě tak daleko od středu místnosti nedostal.

O kostlivcích Hyatt zatím nic nevěděl. Z Bahňákových posledních slov však správně vyvodil, že je potřeba tuto místnost z nějakého důvodu co nejrychleji opustit. Proto vstoupil do chodby a po hmatu, krok za krokem postupoval směrem k ochozu.

Asi v půli chodby zaslechl slabé, téměř neslyšitelné zvuky. Jak pokračoval chodbou dále, zvuky se stávaly stále hlasitějšími, až je skoro u ochozu konečně poznal. Byly to jeho vlastní kroky. Kouzla, která na nás v místnosti působila, musela mít omezený dosah. S přibývající vzdáleností slábla, až přestala působit úplně.

I my zbylí v místnosti jsme něco zaslechli. Nejednalo se však o jednotlivé zvuky, ale o souvislé, temné hučení. Velice se podobalo tomu, které prve vycházelo z Bahňákova meče. Pouze s tím rozdílem, že bylo tím hlasitější a nesnesitelnější, čím více jsme se o něm snažili přemýšlet. Místy dokonce přerůstalo ve fyzickou bolest. Raději jsme proto od jakéhokoli přemýšlení upustili a soustředili se na samotný boj.

Kostlivci opět zaútočili na každého z nás. Útok jsme v rámci možností opětovali, zasáhla ovšem jen Kóža a Hyatt. Tentokrát sice Bahňák meč tasil, ruka mu ale z nějakého důvodu zase poklesla. Jako by vedena cizí vůlí.

Hyatt v chodbě vytáhl ze svého tlumoku pochodeň a poslepu se ji snažil křesadlem zapálit. Jiskry odlétající od křesadla mu potvrdily úvahu, že s největší pravděpodobností pominulo i kouzlo, které ho obklopovalo temnotou. Pochodeň vzplála a on skutečně opět prohlédl.

S uspokojením se posadil na zem a čekal, až ho doženeme. Předpokládal, že jsme si všichni Bahňákova slova vyložili stejně a následujeme ho v těsném závěsu. Když jsme se však dlouho neobjevovali, usoudil, že máme potíže. Vstal a s pochodní v ruce se chodbou vracel zpět.

Nám zatím přibývala zranění a velice rychle docházely síly. Byl nejvyšší čas dát se na útěk. V té tmě jsme ale ztratili povědomí o tom, kterým směrem se nachází východ z místnosti. A domluvit se mezi sebou jsme nemohli. V podstatě nám nezbylo nic jiného než nechat na sebe kostlivce útočit a doufat, že je nějakým zázrakem pobijeme dříve, než oni pobijí nás.

Hyatt již byl kousek od místnosti a světlo z jeho pochodně  stále nesláblo. I své kroky slyšel stejně zřetelně. Kouzla zřejmě nepůsobila na toho, kdo do okruhu jejich působnosti vstoupil až po jejich seslání.

Díky tomu mohl všechny kostlivce v místnosti pobít, či nás alespoň odtamtud odvést. Jenže těsně před vchodem mu dva kostlivci zastoupili cestu. Boj s nimi ho dosti zdržel, čímž se šance na naší záchranu výrazně snížila.

Nevěděli jsme, jak dlouho se ještě udržíme na nohou. Kostlivci na nás nepřestávali útočit a stále nás zraňovali. Byli jsme na tom již velice bledě. Téměř jsme se smiřovali s myšlenkou, že zde, zcela opuštění v neprostupné temnotě a tichu, zemřeme. V tom nám doslova vysvitla naděje.

Ve tmě jsme spatřili záři pocházející z Bahňákova meče. Nejprve byla nesměle slabá. Pozvolna se však stávala jasnější, až byla natolik silná, že osvítila celou místnost. To byla úleva zase vidět!

Seslat tu záři nebylo pro Bahňáka vůbec snadné. Sice si vypomáhal tím, že ji sesílal z kouzelného meče, přesto k tomu musel vykonat jistou duševní činnost. A ta zesilovala ono temné hučení v hlavě na nesnesitelnou míru. Věděl však, že bolest, kterou mu to způsobovalo, musí vydržet. Jinak bychom se totiž odtamtud nedostali.

Rozhlédli jsme se po místnosti. Všude kolem nás stáli kostlivci a sápali se po nás svými pařáty. Jen dva z nich jsme přemohli, ti leželi na zemi. Stěna naproti vchodu byla nyní černá jako tma, která nás dosud obklopovala. Musel jsem dát Bahňákovi, Dárošovi i Kóže zpětně za pravdu. Skutečně se nemýlili, když se jim na ní něco nezdálo.

Bahňák na nás zběsile mával, abychom se nezdržovali zkoumáním stěny a rychle se stáhli do chodby. Něco na nás i pokřikoval, ale stále jsme vůbec nic neslyšeli. Kostlivci nás však ze spárů jen tak pustit nemínili. Museli jsme se jimi k chodbě prosekat.

Šlo nám to sice o poznání lépe, než když jsme se jim poslepu bránili. Jenže kostlivců byla přesila a my byli u konce svých sil. Ti dva přemožení kostlivci navíc opět obživli. A po chvíli obživli i všichni další kostlivci, které jsme poslali k zemi.

K boji s takovou silou jsme sami již sílu neměli. Náš konec se zdál být neodvratný.