HAUZweb 2.0

Naštěstí Bahňák ještě neřekl své poslední slovo. Z jeho meče nyní vysvitla ještě jasnější záře než předtím. Tentokrát však soustředěná do jednotlivých paprsků, které směřovaly výhradně na kostlivce okolo nás. Podobné kouzlo jsme ještě neviděli.

Pod jeho vlivem s námi kostlivci přestali bojovat a po chvíli se dokonce i úplně hýbat. Jen tam stáli, jako by přemýšleli, proč na nás vlastně ještě před chvíli útočili. Paprsky je zřejmě nějakým způsobem odstínily od síly, která je oživila. A ta je teď nemohla ovládat.

Pokud jsme neměli promarnit naši možná poslední šanci na záchranu, museli jsme si pospíšit. Urputnost v Bahňákově tváři prozrazovala, že kostlivce takto nehybné příliš dlouho neudrží. Otočili jsme se a spěchali k východu z místnosti.

Právě jsme procházeli kolem Bahňáka do chodby, když se uprostřed místnosti začalo zhmotňovat cosi obrovského. Za jiných okolností by nám zvědavost nejspíše nedovolila odejít dříve, než bychom zjistili, oč se jedná. Jenže nyní nás i ta chvilka zdržení mohla stát život. Raději jsme přidali do kroku a všichni postupně zmizeli v chodbě.

Bahňák kryl náš ústup až do vyčerpání všech sil, které používal ke kouzlení. Poté záře vycházející z jeho meče pohasla a síla ovládající podzemí dostala kostlivce zpět pod svou kontrolu. Ti se rázem dali do pohybu. Bahňák již na nic nečekal a rozběhl se za námi.

Běželi jsme chodbou k ochozu, když se ze tmy přímo proti nám vynořila pochodeň. Byl to Hyatt. Konečně se vypořádal se dvěma kostlivci, kteří mu zastoupili cestu, a spěchal nám na pomoc.

Chtěl se samozřejmě zeptat, co se v místnosti odehrálo. A my zase, odkud to vlastně přichází. Jenže  v tu chvíli k nám chodbou dolehl strašlivý zvířecí řev, z něhož nám přeběhl mráz po zádech. Ať se v místnosti zhmotnilo cokoli, rozhodně jsme se s tím nemínili pustit do křížku. Odložili jsme vysvětlování na příhodnější chvíli a všichni se rozběhli k ochozu.

V pořadí, v jakém jsme pak na něj přiběhli, jsme se z něj jeden po druhém spouštěli dolů. Museli jsme si pospíšit, protože kostlivci se k nám chodbou nebezpečně rychle přibližovali. Lana jsme se proto pouštěli ještě vysoko nad podlahou a po dopadu jsme se na ní povětšinou hroutili.

Jen díky tomu jsme to ale stihli. Poslední z nás, opět to byl Bahňák, opouštěl ochoz přesně v okamžiku, kdy se na něm objevil první z kostlivců.

Sbírali jsme se z podlahy hlavní místnosti a při tom pozorovali, jak kostlivců na ochozu přibývá. Obávali jsme se, že se pustí za námi dolů a my před nimi budeme muset opět utíkat. K našemu velkému překvapení se však po chvíli otálení z ochozu vytratili.

Zajásali jsme, že jsme z nejhoršího venku. Bohužel trochu předčasně. Jak jsme vzápětí zjistili, kostlivci jen uvolnili místo oné příšeře, která se nyní na ochozu objevila v celé své kráse. Byl to odhadem tří metrový, šedivý medvěd s ohromnými prackami. Sotva se vešel do chodby, jak byl velký a tlustý.

Ve srovnání s ním se nám teď kostlivci jevili jako celkem přijatelní nepřátelé. Proti nim jsme se zbytky svých sil měli alespoň nějakou šanci. Pokud by ale k nám dolů skočil tento medvěd, neubránili bychom se mu. A na tak velkém prostoru hlavní místnosti bychom před ním ani neutekli, ani bychom se neměli kde schovat. Náš osud by byl zpečetěn.

Naštěstí byl ochoz příliš vysoko nad zemí. Sice jsme ani na okamžik nepochybovali, že by se medvědovi při dopadu na zem cokoli stalo. Ona tajemná síla, která ho stvořila, by jeho pád jistě nějakým kouzlem zbrzdila. Avšak on sám se očividně z takové výšky skočit bál. Nerozhodně přešlapoval na ochozu a svou zuřivost si vyléval o to silnějším řvaním.

Spolehnout se, že si to nakonec nerozmyslí a neskočí, jsme samozřejmě nemohli. Každopádně nám tím poskytl čas, který jsme mohli využít k útěku. Rychle jsme posbírali své věci a rozeběhli se směrem k východu z podzemí.

Stačili jsme učinit pouze několik kroků, když se v místnosti rozhostilo zlověstné ticho. Medvěd přestal řvát. Ve zlé předtuše jsme uchopili své zbraně a ohlédli se zpět. Přímo za námi medvěd naštěstí nestál. Vzhlédli jsme tedy nahoru k ochozu, ovšem již nedohlédli. Na prsou jsme v ten okamžik ucítili velice silný tlak, který nám zabraňoval nadechnout se. A hned nato nás něco ještě silněji udeřilo do zad.

Uvědomili jsme si, že ležíme na podlaze a snažíme se popadnout dech vyražený tvrdým dopadem. Celou hlavní místností se musela prohnat jakási tlaková vlna, která nás odhodila o několik sáhů dál. A to s takovou silou, jako by každý z nás nevážil i s výstrojí sto mincí, ale jen jednu.

Nebylo pochyb, že proti síle ovládající toto podzemí jsme byli příliš slabí. Co však bylo horší. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že si s námi hraje jako kočka s myší. Všechna ta kouzla, která na nás sesílala, jako by nás neměla zabít. Ale jen učinit slabšími a poddajnějšími. Teprve až ji přestane bavit hrát si s námi, sešle na nás skutečně silné kouzlo!

A my přitom byli tak blízko záchraně! K východu z místnosti nám zbývalo překonat pouze vzdálenost odpovídající půlce kratší strany hlavní místnosti. Od kouzelníků, kteří se již touto dobou museli vrátit z oběda, by nás pak dělila jen krátká chodba. Tou by na ně stačilo zavolat a oni by nám  jistě hned přispěchali na pomoc.

Snad jen díky této představě jsme se ještě dokázali zvednout a dát se do dalšího horečného běhu. Nohy nás již neposlouchali, jeden přes druhého jsme klopýtali, padali jsme a zase vstávali. K severní stěně, v jejímž středu se východ nacházel, se nám ale nakonec doběhnout podařilo.

Jenže v místě, které jsme odhadli jako střed stěny, se východ z místnosti nenacházel. Ani několik sáhů vpravo či vlevo. Stále zoufalejší jsme pak obcházeli stěnu východním i západním směrem, až jsme ji obešli téměř celou. Východ jsme však nenašli. Bezpochyby zmizel opět nějakým kouzlem. Byli jsme se v pasti, ze které nebylo úniku!

Toto poznání nás zcela zdrtilo. Přestali jsme chovat naději, že se odtud kdy dostaneme, a pomalu se smiřovali se svým koncem. Kouzelníci se nás sice sami vydají hledat, pokud se nebudeme dlouho vracet, avšak do té doby bychom zde museli přežít. A o tom jsme dosti pochybovali.

Přesto jsme hned začali promýšlet, jak bychom zde mohli zůstat naživu co možná nejdéle. Nikoli z plané naděje na záchranu, spíše z pouhé setrvačnosti. Byli jsme tak prostě zvyklí uvažovat.

Uvědomovali jsme si, že další střetnutí by mám mohlo být osudné. Někde jsme se proto potřebovali ukrýt. O jednom takovém místě jsme samozřejmě věděli. Byla jí místnost, ve které se jsme našli Šimona a toho druhého mladíka. Podle jejich vzoru bychom se tam mohli i zabarikádovat.

Znělo to jako dobrý plán. Když nic jiného, alespoň poslední chvíle, které nám byly vyměřeny, strávíme nějakou činností. A nebudeme se muset litovat. Podél západní stěny hlavní místnosti jsme se vydali směrem na jih.

Nikam jsme nespěchali. Jednak jsme k tomu již neměli sílu, jednak nás nikdo nepronásledoval. Zřejmě bychom teď byli příliš snadným cílem. Nedaleko jihozápadního rohu jsme odbočili do chodby.

Zde nám cestu zastoupili dva kostlivci. Na prvního se ihned vrhl Hyatt a jednou ranou mu sťal hlavu. Měl z nás všech nejvíce síly, protože minulé bitky s kostlivci se neúčastnil. Toho druhého jsme pak přemohli společnými silami my ostatní.

Chodbou jsme pak pokračovali na rozcestí a odtud do místnosti, ve které jsme se měli v úmyslu ukrýt. Jak jsme do ní vešli, začali jsme za sebou budovat barikádu. S její pevností jsme byli v rámci možností spokojeni. Nedobytná sice nebyla, ale vydržela poměrně dost.

Když jsme ji dokončili, naše síly byly u konce. Ještě jsme si dokázali ošetřit zranění a vypít uzdravující lektvary. Nohy se nám však u toho začaly podlamovat. Posadili jsme se na podlahu a zády se opřeli o zeď. Chtěli jsme si jen trochu odpočinout, ale oči se nám únavou samy zavíraly. A my postupně upadali do spánku.

Poslední, co jsme zaznamenali, bylo skřípění kostí. To se nějaký kostlivec snažil barikádu prorazit. Pokud by se mu to podařilo, znamenalo by to náš konec. Nic jsme s tím však nemohli udělat.