HAUZweb 2.0

Strážní nás vedli spletí chodeb až k místu, kde začínala úzká štola, o které mluvil Tauryon. Zde se zastavili a pokynuli nám, abychom do ní vstoupili sami. Oni prý jít dál nemohou. Byli bledí a neklidní. Očividně se báli.

Jako trpaslíka mě to pobouřilo. Ještě jsem neviděl příslušníka našeho druhu, který by svůj strach dával najevo před cizími lidmi. To se prostě na trpaslíka neslušelo. Abych jim předvedl, jak se mají chovat, vstoupil jsem do štoly jako první. A ostatní mě následovali.

Mířili jsme k síni a přitom přemýšleli. Věděli jsme už, proč do ní Tauryon neposlal své muže. Byli vyděšení a v boji by proto mnoho platní nebyli. O to víc nás začala trápit jiná otázka: Co mohlo jinak statečné trpaslíky tak hrozně vyděsit?

A mohlo to být vůbec něco skutečného? Tauryon se zmínil o pověstech, díky nimž se o síni zachovalo mezi trpaslíky povědomí. Pokud se v některé z nich vyprávělo o krvelačné zrůdě, která v síni přebývá a nelze ji přemoci, pak by to mohla být ta pravá příčina jejich strachu.

V tomto světle se nám jevil náš úkol o něco jasněji. Ony pověsti jsme neznali a tudíž jsme byli schopni přistupovat k možnému nebezpečí s chladnou hlavou. Díku tomu jsme mohli uspět i tam, kde by neuspěl ani celý oddíl trpasličích bojovníků. Závěry naší úvahy zněly velice rozumně a navíc nám dodávaly odvahy.

Došli jsme na konec štoly a v její pravé stěně spatřili proražený otvor. Vedl kamsi do velkého tmavého prostoru, tedy někam vysoko nad podlahu síně.

Připravili jsme si lano a hledali, kam bychom ho uchytili. Při tom jsme na konci štoly zahlédli něco lesklého. Posvítili jsme si tam a uzřeli žílu drahokamů.

Pomalu nám docházel pravý účel našeho úkolu. Tauryona samotná síň pravděpodobně vůbec nezajímala a ty řeči o poznání minulosti na nás měly jen zapůsobit. Šlo mu o drahokamy. Objevení oné síně mu naopak překazilo plány, protože jeho muži se sem teď odmítali vrátit a pokračovat v jejich těžbě. Jak jsme to názorně viděli na příkladu strážných.

Lano jsme přivázali ke skobě, která zde už byla do skály zapuštěná, a spustili se dolů do síně.

O její velikosti jsme si nemohli učinit ani hrubý odhad, protože naše lucerna dosvítila slabých deset sáhů okolo nás a konce síně jsme zdaleka nedohlédli. Avšak podle toho, jak hluboko jsme se do ní spouštěli, musela být obrovská. Vydali jsme se na její obhlídku.

Po pár krocích jsme na zemi spatřili pět mrtvých těl trpaslíků. Zřejmě se jednalo o první odvážlivce z řad kopáčů drahokamů, kteří se sem vypravili bezprostředně po proražení stěny síně. Nic zajímavého u sebe neměli a my pokračovali dál.

Odhadem tak v prostředku síně jsme narazili na další bojiště, tentokrát mnohem větší a starší. Místo těl zde ležely jen kosti asi tak padesáti trpaslíků. Z jejich šatstva zbyly jen cáry a  jejich zbraně napůl zrezivěly a napůl se rozpadly. Jelikož jsme nenalezli žádné jiné kosti, usoudili jsme, že trpaslíci zde byli na hlavu poraženi.

Právě tato bitva mohla dát podnět ke vzniku oněm pověstem o jakési zrůdě, která obsadila síň. Trpaslíci, jimž se podařilo z bitvy uprchnout, jistě podali svému tehdejšímu králi zprávu o neporazitelnosti nepřátel, se kterými bojovali. A ten, aby uchránil zbývající poddané, rozhodl o zavalení přístupu do síně.

Přemítali jsme nad minulostí a zároveň prohledávali bojiště, zda neobjevíme něco cenného. Byli jsme zhruba v jeho půlce, když jsme začali mít pocit, jako bychom se znovu ocitli ve zlém snu, který jsme už jednou prožili. Kosti všude kolem nás se pomalu sbíraly ze země.

Nepoučili jsme se z minulých chyb a proto jsme po chvíli ocitli v obklíčení padesáti trpasličích kostlivců. Na sebeobviňování ale nebyl nejlepší čas. Stáhli jsme se co nejblíže k sobě, abychom si vzájemně kryli záda, popadli zbraně a pustili se s kostlivci do boje.

Neměli brnění a jejich zbraně moc nevydržely. Přesto nás málem udolali svou desetinásobnou početní převahu. Vyvážit ji dokázaly  jen kouzla, která na ně jedno za druhým sesílali Milča s Bahňákem.

Nakonec jsme kostlivce pobili a jejich kosti rozprášili, kam jsme jen dokopli. Na další průzkum síně jsme však mohli zapomenout. Utrpěli jsme mnohá zranění a museli si je ošetřit a odpočinout si.

Vzpomněli jsme si na Tauryonova slova, že se máme obracet na strážné, pokud bychom cokoli potřebovali. Ustoupili jsme zpět do štoly a vrátili se až k chodbě, kde na nás čekali.

Když nás spatřili, vykřikli hrůzou. Museli jsme je ubezpečit, že jsme to skutečně my. Zabředli jsme jen do menší potyčky s jistými nepřátelskými silami, která se neobešla bez zranění na naší straně. Ale nejsou tak vážná, jak možná na první pohled vypadají.

Pokud bychom se mohli někde v klidu dát zase dohromady, budeme za chvíli v pořádku. Pak se do síně vrátíme a svou práci tam dokončíme.

Strážní nás zavedli do místnosti vyhrazené hostům a přinesli nám tam čisté obvazy a také jídlo na posilněnou. Poté se omluvili a běželi zpravit Tauryona, jak to s námi vypadá. Nic jsme nenamítali. Jistě na něj udělá dojem, že se skutečně snažíme a nasazujeme pro ty jeho drahokamy vlastní krk.

Pečlivě jsme si ošetřili zranění, trochu pojedli a zapili to léčivými lektvary ze svých zdrojů. Když se strážní stále nevraceli, uvelebili jsme se na postelích, které zde byly pro hosty přichystány. A ač to přímo nebylo naším úmyslem, chvilku poté jsme usnuli.