HAUZweb 2.0

Galthragot seděl za stolem a před sebou měl rozložené nějaké chorobopisy. Překvapeně na nás zíral. Obestoupili jsme ho, abychom mu nahnali strach, ale mělo to spíš opačný účinek.

„Co tu chcete?“ rozkřikl se na nás. „Už je po návštěvní době a vy tu nemáte co pohledávat. Opusťte ihned nemocnici, nebo na vás zavolám vojáky!“

„No no, doktore. Ne tak zhurta. Máme na vás jen pár otázek. Když na ně správně odpovíte, odejdeme stejně tak rychle, jako jsme přišli,“ chtěli jsme ho uklidnit.

„No dovolte, jak to se mnou mluvíte? Víte, kdo já jsem? Já mám styky na nejvyšších místech. Jestli okamžitě neodejdete, dostanete se do velkých problémů. Za to vám ručím,“ trval na svém Galthragot.

Z tónu jeho hlasu jsme usoudili, že je to v jádru dobrák a ta jeho prudkost pochází z toho, že jsme ho přece jen trochu vystrašili.

„O ty vaše styky nám právě jde, doktore. Řekněme, že jsme dobří přátelé zesnulého Gindrala Hlerana a zajímáme se o příčinu jeho smrti. Co nám o ní můžete říci?“

„Ach tak,“ řekl Galthragot a tón jeho hlasu se změnil. Přešel na vyjednávání. „Pokud vám jde o toto, pak jste mě mohli navštívit kdykoli v návštěvních hodinách. A ne sem takto vpadnout. Když už jste ale tady, mohu vám sdělit následující. V případě Hleranovy smrti se jednalo o srdeční selhání. Již delší dobu jsem se ho snažil přesvědčit, aby myslel na své zdraví a trochu se šetřil. Jenže on si nedal říci. Cítil za svůj úřad velikou zodpovědnost. Však jste ho patrně sami znali, pracoval neúnavně šestnáct hodin denně, jenže jeho srdce takovou zátěž nemohlo dlouhodobě vydržet. Věřte mi, je mi to osobně velice líto. Měl jsem ho rád. Je to velká ztráta,“ dodal dojatě. Pak se nadýchl a pokračoval: „A nyní mě, prosím, omluvte. Řekl jsem vám vše, co jsem věděl, a mám tu ještě spousty další práce. Musím se starat o své pacienty.“

Galthragot byl chytrý protivník. Kdybychom si o něm už dříve neučinili jistou představu, málem bychom mu uvěřili. Přišel čas na něm trochu zapracovat.

„Mysleli jsme si, že to s vámi půjde po dobrém, doktore. S vaším přístupem nám ovšem nedáváte na vybranou. Musíme vás proto seznámit s generálem Azra Bejem. Generál byl Hleranovým blízkým přítelem a jeho smrt ho velice zasáhla. Přijel až z pevnosti Forsyth, aby zjistil, co se ve skutečnosti stalo. A že je to odtamtud pořádná dálka!“

Nato jsme se rozestoupili, aby si Galthragot mohl Beje pořádně prohlédnout. Bej nezklamal a vrhl na Galthragota přímo vražedný pohled.

„Těší mě,“ pronesl Galthragot už méně sebejistě.

„Vy ještě generála neznáte,“ pokračovali jsme. „Kdybyste s ním už měl tu čest, vyšel byste raději s pravdou ven hned. Víte, za ty nesčetné roky, po které slouží v armádě, se mu trochu pokřivilo vnímání světa. Všechny lidi začal rozlišovat pouze na přátele a nepřátele. A pokud je někdo nepřítel, pak nemá právo na život. Takovýto přístup samozřejmě vede k neúctě k životu, nelidskému mučení zajatců a znásilňování, což je v kostce i jeho klíč k úspěchu coby armádního velitele. Pokud nepromluvíte, pak jste nepřítel a jako s takovým s vámi bude zacházet. Nepochybujeme o tom, že z vás vymlátí i to, co nevíte. V tom je skutečně mistr.“

Generál se opravdu činil, aby dodal našim slovům na hodnověrnosti. Přimhouřil oči, zatnul obě pěsti a začal vrčet jako medvěd.

Galthragot na sucho polkl. Už jsme ho téměř měli na lopatkách, stačilo jen ho dorazit.

„Když o tom tak uvažujeme, pokud byste jeho výslech náhodou přežil, možná byste si ho tu měl rovnou nechat. Nejlépe ve svěrací kazajce. Ještě něco jsme vám o něm totiž neprozradili. Jako každý voják je i on hnán do boje silnou touhou po krvi. Jenže tato touha v něm nabyla vpravdě chorobných rozměrů. Hleran nad tím pravděpodobně zavíral oči, protože generála potřeboval. Zřejmě si říkal, ať si Bej ty své krvavé rituály klidně pořádá, hlavně když zůstane v té odlehlé pevnosti a brání hranice. A že při nich ze spoutaných a zmítajících se těl nepřátel za živa vyjímá srdce a ještě teplá a tlukoucí je pozře? To je jen malá daň za jeho služby. Každopádně nechat toto vraždící monstrum volně se potulovat po hlavním městě by nebyl zrovna šťastný nápad. No, to by asi pro krátké seznámení stačilo. Nyní vás tu necháme s generálem o samotě, abyste mohli jeden druhého poznat blíže.“

Generálovi z úst ukápla slina, načež si mezi námi začal dělat prostor, aby se mohl Galthragota zmocnit. Předstírali jsme, že odcházíme.

V té chvíli Galthragot propadl panice a vysokým hlasem vykřikl: „Pánové, proboha vás prosím, nenechávejte mě tu s tím zvířetem. Povím vám všechno, slibuji.“ Výraz v jeho tváři svědčil o naprostém zoufalství.

Bej se zastavil a my jsme ho naoko uklidňovali, aby si Galthragota nepodal i přes jeho slib mluvit.

„No vidíte, doktore, že jste nakonec přišel k rozumu. A udělal jste dobře. Skutečně by na vás nebyl pěkný pohled, až by s vámi tady generál skončil. Takže prosím, spusťte,“ pobídli jsme ho.