HAUZweb 2.0

Galthragot se pomalu rozhovořil: „Gindral Hleran neskonal způsobem, který jsem před chvíli popsal. Když jsem jeho tělo ohledával, přepadl mě muž, kterému jsem přes kápi neviděl do obličeje. Držel mi dýku na krku a vyhrožoval zabitím, neuvedu-li na Hleranův úmrtní list přirozenou příčinu smrti. Stejný trest by mě čekal, pokud bych se někomu o jeho návštěvě zmínil. Neměl jsem na vybranou. Nechtěl jsem přijít o život, a proto jsem přerušil práci a na úmrtní list napsal první hodnověrnou příčinu smrti, která mě napadla.“

Muž v kápi. Na počátku našeho dobrodružství ho Kocour spatřil s jakýmsi vojákem, s nímž se domlouval na Hleranově smrti. Usuzovali jsme na Dandera Selara, muže na špinavou práci.

„Výborně, doktore. Velice jste nám pomohl. A sobě jistě také. Musíte se teď cítit o mnoho lépe, když jste se se svým truchlivým tajemstvím konečně někomu svěřil,“ usmáli jsme se.

„To jistě. A budu se cítit ještě mnohem líp, až mi ten muž opět zaklepe na rameno,“ podotkl Galthragot s ironií. „Copak nechápete? Právě jsem si podepsal rozsudek smrti! Jsem mrtvý muž, pánové.“

„Nebojte, doktore,“ uklidňovali jsme ho. „Postaráme se o vás. Nepřipravíme se přece o korunního svědka. Ale přejděme nyní k té druhé věci, kvůli níž jsme s vámi chtěli mluvit. Zajímalo by nás, jak je na tom Codus Callonus.“

„Callonus? Jak ten s tím souvisí?“ divil se Galthragot.

„Pracoval pro Hlerana,“ shrnuli jsme krátce jeho působení, abychom příliš nezabíhali do podrobností.

„V podstatě není o čem hovořit,“ zhodnotil Galthragot celé své dosavadní snažení. „Callonus je už přes měsíc v bezvědomí a já dosud nebyl schopen zjistit, co se mu přihodilo. Bez určení příčiny jsem nemohl nasadit odpovídající léčbu, a proto jsem se alespoň snažil udržet ho při životě. Doufal jsem, že dám-li mu dostatek času, jeho tělo si samo poradí. Ovšem po tak dlouhé době je šance, že se ještě někdy probere, velice malá.“

Nechtěli jsme uvěřit, že by si věhlasný doktor Galthragot s Callonem skutečně nevěděl rady. Na druhou stranu jaký by měl důvod, aby nám o jeho stavu lhal?

„Můžu ho vidět?“ zeptal se Bej zase svým obvyklým hlasem.

Galthragot se po nás s obavami o svého pacienta ohlédl.

„To je v pořádku, doktore. Trochu jsme generálovi vlastnosti zveličili, abychom vám nahnali strach. V podstatě je to docela rozumný muž.“

Galthragot si něco nelichotivého zabručel pod vousy, načež nám pokynul, abychom ho následovali.

Zavedl nás do malého pokoje, ve kterém na lůžku ležel Codus Callonus, přesněji řečeno jeho vychrtlé, bezvládné tělo.

Bej k němu přistoupil a se zájmem si ho prohlížel. Měřil mu tep na zápěstí, díval se na barvu jeho bělma a jazyka a nahlédl také do jeho chorobopisu. Chvíli nad výsledky svého šetření přemýšlel a poté prohlásil: „Není pochyb. Callonus byl otráven!“

Překvapením jsme otevřeli ústa. Nejvíce asi já, protože bych se jako alchymista měl jedy zabývat. Leč mé znalosti v té době ještě nebyly tak velké.

„Nesmysl!“ bránil se Galthragot. „Podrobně jsem prostudoval účinky všech známých jedů a musím se vší vážností prohlásit, že vašemu tvrzení nic nenasvědčuje.“

„Nejedná se o příliš rozšířený jed a nejspíš proto ho neznáte,“ nedal se Bej. „Tento působí velmi pomalu, ale svou práci nakonec odvede. A přesně o to těm travičům šlo. Na jedné straně se potřebovali Callona zbavit, aby je nemohl odhalit. A na straně druhé nechtěli Hlerana vyplašit tím, že by Callona přímo zabili. Spokojili se proto se stavem někde na půl cesty mezi životem a smrtí. A díky tomu nyní můžeme Callona uzdravit, budeme ho potřebovat.“

„A jak si to s tím uzdravením představujete?“ zeptal se ho Galthragot pochybovačně.

„Znám proti tomu jedu protilátku,“ odpověděl Bej. „I když musím hned dodat, že připravit ji nebudete snadné. Potíž je s jednou její přísadou. Jedná se o velice vzácnou rostlinu, která v tomto kraji neroste a navíc se nedá běžně koupit.“

„Protilátka, kterou nedokážete připravit, nám příliš nepomůže,“ vysmál se mu Galthragot.

„Neukvapujte se, doktore,“ vmísil jsem se do jejich rozhovoru. Nato jsem se obrátil na Beje: „Generále, obstarat tu rostlinu možná nebude tak těžké. Ze zkušenosti vím, že i když alchymisté některé vzácné přísady do lektvarů neprodávají, neznamená to, že by se u nich nenašly. Schraňují je totiž pro svou vlastní potřebu. Dobrovolně je sice nevydají, ale nezapomínejme, že Callonus je sám alchymista. Vsadím se, že ve svém krámku tu rostlinu mít bude. A navíc by jistě neměl nejmenších námitek, abychom si ji vzali a připravili z ní lektvar, který ho vyléčí.“

Dále nebylo co řešit. Táhlo na půlnoc, byl nejlepší čas k obstarání zboží, které za bílého dne koupit nešlo. S výjimkou Hyatta jsme opustili nemocnici a vydali se ke Callonovu krámku, který se nacházel v malé uličce u hlavního městského náměstí.

Hyatt zůstal s Galthragotem. Neměli jsme zatím důvod domnívat se, že by byl Galthragotův život bezprostředně ohrožen. Spíše jsme ho nechtěli spustit z očí, abychom ho zbytečně nevystavili pokušení provést něco nerozumného.