HAUZweb 2.0

Po půl hodině neklidného přešlapování po místnosti jsme zaznamenali první známky zlepšení. Callonus začal dýchat hlouběji a v jeho obličeji se občas objevilo napětí. A za další půl hodinu otevřel oči.

„Vítejte zpět,“ usmáli jsme se na něho.

„Kde to jsem? Co se stalo?“ zeptal se pomalu a s obtížemi.

„Jste v nemocnici, v péči doktora Galthragota,“ odpověděli jsme. „Několik dlouhých týdnů jste pobyl v bezvědomí následkem požití jedu. Naštěstí se nám podařilo připravit protilátku, která jeho účinek zrušila. Jak se cítíte?“

„To je mi otázka. Mizerně, jak jinak,“ procedil Callonus mezi zuby a pokusil se posadit. Byl ale tak slabý, že se nezvedl ani s pomocí rukou.

Galthragot k němu přiskočil a alespoň mu hlavu podložil dalším polštářem.

„A kdo vlastně jste?“ zeptal se poté Callonus. „Na pomocníky v nemocnici nevypadáte.“

„Promiňte, zapomněli jsme se představit. Generála Azra Beje, velitele pevnosti Forsyth a přítele Gindrala Hlerana, pravděpodobně znáte. My ostatní jsme dobrodruzi na volné noze, které Hleran, když byl ještě na živu, pověřil jistým úkolem.“

„Hleran je po smrti?“ vytřeštil Callonus oči. „Jak se to stalo?“

„Máme jisté podezření. Nejprve bychom si ale potřebovali ujasnit některé souvislosti. Na co posledního si vzpomínáte před tím, než jste se probudil?“

Callonus se zamyslel. „Seděl jsem s kancléřem Ienem Sarandem u sklenky vína a o něčem jsme spolu rozmlouvali.“

„A v nestřežený okamžik vám do vína přilil jed,“ doplnili jsme ho.

„Prosím?“

„Ano, slyšel jste dobře. Sarandas je náš hlavní podezřelý z Hleranovy vraždy a pokusu zavraždit vás. A vy sám jste nám nyní potvrdil, že byl poslední, s kým jste se viděl. Krásně to do sebe zapadá.“

„Ale to není možné!“ ohradil se Callonus. „Sarandas je můj dobrý přítel. Proč by mě chtěl zabít?“

„Protože jste mu překážel v převzetí úřadu místodržícího. Varoval jste Hlerana, že se ho někdo chystá zabít.“

„Nezlobte se, ale to vůbec nedává smysl. Sarandas by Hlerana nezabil, ani kdyby tím získal jeho úřad. Znám ho dlouhá léta, je to dobrý a poctivý člověk.“

Callonovou bezmeznou důvěrou v Saranda jsme byli trochu zaskočeni. Že bychom se mýlili? Ovšem kdo jiný by mohl za Hleranovou vraždou stát?

V tom ale Callonus dodal: „Leda že by … Ale to by snad …“

Upřeli jsme na něho zrak a netrpělivě čekali, až si urovná myšlenky.

„Snažil jsem se Sarandovi domluvit, ať si s tím nezahrává. Že je to příliš nebezpečné. Sice mi to vždy odkýval, ale stejně jsem ho podezříval, že na má slova příliš nedbá. Teď si vzpomínám. Při našem posledním setkání se choval dost podrážděně. Když jsem se ho zeptal, co se děje, rozkřikl se na ně, abych se staral o své věci. Přitom nikdy dříve hrubý nebyl. Je možné, že už bylo pozdě. Vše by to vysvětlovalo.“

„Callone, zadržte,“ přerušili jsme tok jeho myšlenek. „Vůbec vám nerozumíme. S čím si neměl Sarandas zahrávat?“

„Víte, Sarandas se ve svém volném čase zajímal o alchymii. Trávili jsme spolu nesčetné hodiny studiem prastarých knih a přípravou mnoha pokročilých lektvarů. Avšak on chtěl jít dále. Občas se zmínil o vyvolávání démonů. Líbila se mu představa, že by se jejich ničivá síla využila k dobrým účelům. Já ho před tím samozřejmě varoval. Bez vedení zkušeného mistra by se jeho pokusy mohly snadno vymknout kontrole. A přesně k tomu i došlo, alespoň podle toho, co jste mi vyprávěli. Sarandovi se zřejmě podařilo démona vyvolat, už ho ale nebyl schopen zkrotit. Jinými slovy, místo aby mu démon sloužil, ovládl ho.“

„Já si toho Saranda podám!“ zahromoval Bej. „Bude litovat, že se pouštěl do věcí, kterým ani zbla nerozuměl.“

„Generále, prosím!“ ohradil se Callonus. „Sarandas se možná nechal svést nebezpečnou vidinou. Jsem si ale jist, že ho k tomu vedly pouze ty nejlepší úmysly. Navíc nesmíte zapomenout, že všechny jeho pozdější zlé činy nepocházejí z jeho vlastní vůle. Je to ten démon, který skrz Saranda jedná.“

„Co tedy navrhujete, Callone?“ zeptali jsme se ho.

„Sarandas by měl dostat šanci. Rád bych se z něj pokusil toho démona vyhnat.“

„Dobře, ať je po vašem,“ připustil Bej neochotně. „Co k tomu budete potřebovat?“

„Kámen duší.“

„Kámen duší? Co to má být?“ udivili jsme se.

„Je to takový, na první pohled obyčejný, rudý kámen, který však v sobě ukrývá mocné kouzlo k polapení démonů. Jeden takový mám ukrytý ve svém krámku. Musím si pro něj dojít.“

„Ehm, to nebude nutné,“ pronesl jsem rozpačitě. Ze své truhlice jsem vytáhl onen temně rudý kámen, který jsem si z Callonova krámku odnesl, načež se na mě všichni podezíravě zadívali. „Je to on?“ zeptal jsem se, a aby to nevypadalo jako očividná krádež, ještě jsem dodal: „Měl jsem jisté podezření a dovolil jsem si ten kámen hned přinést, abychom nemarnili čas.“

„Ano, je to on,“ přisvědčil Callonus a kámen si vzal. „Vy jste také alchymista?“

„Pouhý začátečník,“ řekl jsem po pravdě.

„A jak jste se dostal do mé truhly?“ zajímal se.

„Hledali jsme u vás jednu rostlinu k přípravě oné protilátky. Pokud bychom vaši truhlu nenašli a neotevřeli, ještě teď byste ležel v bezvědomí.“