HAUZweb 2.0

První část zápisku z dovolené v Dolomitech.

Pátek 20. srpna

Chóca mě někdy kolem deváté vyzvedává se svojí Fabií zvanou důvěrně M... a jedeme přes Vilečku pro Bahňáka. Ještě těsně předtím se přes internet narychlo pojišťuji, vždycky musí být něco na poslední chvíli. Následuje nákup v Tescu a pak zpátky do Vilečky, protože jsme zapomněli Carcassone. Když už jsem zmínil nákup, musím zde uvést i to, že jsme si s Chócou ten samý den byli pořídit fajnové trekové botky a to včetně ponožek, aby nám nic nebránilo vychutnávat si krásu hor, na které jsme se všichni těšili. Chóca evidentně vyspaný po rande, když přišel domů týž den ráno v šest hodin, řídil až někam za Salzburg do Německa směrem na Mnichov. Tam jsme ale nechtěli, a tak jsme se pak museli asi 30 km vracet. Před Salzburgem byl provoz sveden do jednoho směru a zbytek opravdu dlouhého zúžení byl po celé délce deklarován cedulemi s kilometráží doprovázenou od postupně se mračícího až po smějícího se smajlíka. Pak řídil Bahňák, který byl pro změnu v pátek na svatbě. Vytrpěli jsme si klasickou zácpu před tunely a to včetně vozu, ze kterého se linul pach spálené gumy odněkud z motoru. Nechali jsme to plavat.

Sobota 21. srpna

Někdy po ránu jsme udělali zastávku u jezera kousek od Willachu. Pak následovala návštěva hradu, který by byl u nás považován spíše za stylovou restauraci. Vypadal jako téměř znova postaven, ale turisti se k němu hrnuli, jako by to byla nějaká památka. Naplánovali jsme cestu přes Slovinsko kvůli levnějšímu benzínu. Vzali jsme to přes přechod v docela velké nadmořské výšce a užili si tak první serpentiny. Po návratu na zem jsme minuli pumpu s tím, že jich ještě potkáme a odbočili do známého lyžařského střediska Kranjské Gory. Ihned za městem nás upoutalo vyschlé jezero, kterým se linul jen potok průzračné čistě modré vody. Zbytek jezera byl poset vápencovou sutí naplavenou z hor. Když jsme v autě opouštěli jezero, zjistili jsme, že zase tak úplně vyschlé nebylo, ale to je v podstatě jedno. Cesta dál začala stoupat po ještě brutálnějších serpentinách až do výše kolem 1600 m n/m (sedlo Vršič). Po cestě jsme míjeli cyklisty, kteří si to tu dávali směrem nahoru. Abych pravdu řekl, někteří šlapali, jako by jeli po rovině někde okolo rybníka a vůbec je to stoupání nevzrušovalo. Udělali jsme zastávku, abychom vyzkoušeli s Chócou naše nové turistické boty. Jelikož byla mlha, daleko jsme nedošli, ale zato jsme potkali několik krásných černě lesklých ještěrek, které se rády fotily nebo si spíš naivně myslely, že nejsou vidět.

Vrchol nebyl daleko, alespoň autem. Bylo na něm celkem rušno. Jedinou zastávku, kterou jsme zde ale podnikli, byla kvůli kravám, které tu byly všude rozesety mezi kameny po okolních stráních a poflakovaly se právě i po silnici, kde bezostyšně sraly.

Byly tu i ovce, ale ty se ani nehnuly a vypadaly tak v mlžném oparu jako sochy. Po sjezdu jsme začali hledat nějakou hospodu kvůli obědu, přičemž jsme si ještě prohlédli řeku Soču, která byla plná té krásné modré vody, co už jsme viděli v jezeře. Škoda, že na fotkách to není tolik vidět, jak byla modrá.

Luxusnímu obědu odpovídala i cena. Výbornou houbovou polévku následovali steaky a Chóca si dal pstruha nebo nějakou jinou rybohavěť. Přejedení přeběhneme v dešti do auta a míříme Slovinskem směrem do Itálie. Z letargie způsobené trávením nás vyvede překrásný vodopád, u kterého zastavujeme.

Bereme na sebe Boty a vyrážíme okolo a přes balvany šumícího řečiště směrem vzhůru k ze skály tryskajícímu proudu vody.

Bohužel se nedá dostat až nahoru. Já se ještě, prý riskantně,  pokusím přeskočit přes malý proud vody z balvanu na balvan a dostat se trochu výš. Sice úspěšně, ale ostatní mě nechtějí následovat a dál to po chvíli stejně nejde, takže se všichni vracíme. Následuje zoufalé vyhlížení pumpy, které nám vydrželo až do Itálie. Tam je sice pump relativně dost, ale polovina z nich je v tu chvíli zavřena (je již večer) a druhá funguje jako automat na peníze, což se nám nelíbí, protože preferujeme e-karty. Nakonec se musíme vzdát pár papírků, ale dáváme si předtím ještě první italskou zmrzlinu.

Chóca pak úplně vytuhnul a Bahňák, který řídil už od té hospody ve Slovinsku, nás dovezl až do Bibione, známého nic moc letoviska u moře. Náš cíl byl jasný. Najít bez hledání kemp, kde bychom mohli přespat. To se nám daří, i když, protože to bylo jen na jednu noc, museli jsme vzít zavděk pěti hvězdičkami v rok starém kempu. Recepční se po tom, co zjistil, že jsme Češi, pokouší o pár českých slovíček, které jsou spíš polsky, ale to nás už moc nezajímá. Stavíme stan a s nakoupeným vínem a pivem míříme do moře. Na pláži nikdo není, a tak se nazí necháváme okusovat od krabů a unášet vlnami kousek od mělkého břehu a pomalu přitom upíjíme, co jsme nakoupili. Kluci si vybrali nějaké levné hnusné víno a já zkusil pro porovnání místního italského Tuborga. Moc to nepřeháníme a po sprše jdeme spát.

Neděle 22. srpna

Po obligátních věcech začínajících na vy... jsme opustili kemp. Zastavujeme se ještě v centru, abychom si prohlédli moře za bílého dne. Po nalezení místa na parking jdeme po ze začátku přeplněné pláži směrem od města k majáku.

Docela pohoda. Zpět jsme se ale rozhodli jít lesíkem, podle mapy, kterou jsme matně zahlédli ve městě. Nějak jsme to ale neošéfovali a podařilo se nám tak v podstatě obejít celý okruh inzerovaný jako krásná vyjížďka pro kola, který měl asi osm kilometrů.

Bohužel jsme tou procházkou přišli i oběd, protože pak již všude drželi siestu. Po tomto zjištění jsme tedy vyrazili směr Benátky. Po zdolání dlouhého mostu spojujícího pevninu s Benátkami nás otočka na parkovišti pro autobusy vyvedla zpět směrem na tentýž most.

Bodejť by taky ne, místo ulic jsou tu totiž kanály. Ještě před najetím na most jsme tedy odbočili do pseudo-desetipatrového parkoviště a vyjeli zaparkovat až na jeho střechu. Už padal soumrak a my se teprve vydali hledat něco k „obědu“. Proto jsme se také nechali zlákat ihned druhým nahaněčem a zasedli u stolku u zábradlí jednoho z kanálů, kde panoval v tu dobu čilý lodní provoz. Porce tu byly malé, prý asi protože to byla večeře. Po jídle vyrážíme do „města“, Bahňák tu už kdysi byl, a tak se necháme více méně vést.

Dojdeme do přístavu a pak jdeme podél velkého kanálu směrem k Náměstí Svatého Marka. Nakonec ho nějak najdeme, ale že bychom šli na jistotu se říct nedá. Po cestě si ještě na chvíli sedáme na podstavec nějakého sloupu a posloucháme klavírní koncert, který se odehrává venku jen kousek za zdí jakéhosi dvora. Jak romantické. Chóca zrovna příznačně řeší přes mobil svoje milostné záležitosti a je z toho mírně rozladěn až skoro hluboko v depresi.

Na Náměstí je pak několik restaurací s posezením venku, kde také hraje živá klasická hudba. Po zemi se prohánějí plyšový kocouři na baterky a Černoši tu cpou každému na potkání různé kabelky a peněženky (vše nové, ne právě vyprázdněné, jak by vás mohlo napadnout). Z náměstí míříme okolo velkého přístavu gondol směrem k parkovišti. Jdeme a jdeme a připadá nám to už docela dlouhé a pak si vzpomenu na fotku z letadla na jedné ze zdí, podle které jako bychom šli skoro opačným směrem. Už se ale nevracíme a míříme k pobřeží, kde se podle mapky vodního busu ujišťujeme, že jsme skutečně na druhé straně Benátek, a tak nám nezbývá než si přiznat, že jsme opět zabloudili.