HAUZweb 2.0

Pondělí 23. srpna

Následoval tedy svižnější pochod směrem zpět. K autu jsme se dostali po více jak pěti hodinách po jeho opuštění. Bylo snad něco ke druhé hodině ráno. Alespoň jsme zažili téměř liduprázdné Benátky. Chvíli jsme tuhli, přičemž Chóca odhodil směrem ke stromům pecku od broskve. Prý, když jsou tam stromy, je tam zahrada. Pod deseti patry se ale kupodivu skrýval chodník. Naštěstí nikdo v tuhle hodinu nikam nešel. Odjeli jsme z „ostrova“ a vytuhli někde na prvním příhodném místě rovnou v autě, byla to už docela krize. Když jsme se nepříliš vyspalí probrali a pokračovali s krátkou zastávkou na snídani v cestě, bylo již světlo. Našim cílem nyní bylo pověstné jezero Lago di Garda. Zvolili jsme cestu přes hory, řídil Chóca. K jezeru jsem dorazili ze severní strany, přímo do městečka Torbole. Chóca měl těch serpentin plné kecky a šel si lehnou do zadu. Já jsem potom za asistence probudivšího se Bahňáka objížděl kempy. Vyzkoušeli jsme jich několik a volný našli až v sousední Rivě. Kemp se jmenoval Bavaria, stejně jako pivko, které jsem si ihned po příjezdu načal. Šli jsme se podívat k vodě. Bylo tu nádherně. Čistá voda, vlny skoro jak na moři. Jezero je kromě jižní strany, odkud sem fouká teplý vítr, obklopeno horami přesahujícími 2000 m n/m. Ač se tedy jezero nachází v horách, udržuje se tu klima vhodné např. pro pěstovaní pomerančů, je zde vidět růst palmy a pochází odtud i vlastní odrůda vína Bardolino, pojmenovaná podle stejnojmenného městečka na břehu jezera.

Postavili jsme stan a vytuhli střídavě venku na karimatkách. K jídlu jsme si dali torteliny koupené v supermarketu. Večer jsme se šli projít po Rivě. Zaujal nás kostelík vysoko na skále, ale během pobytu jsme se nedostali k tomu, se k němu vydat. Snad příště.

Úterý 24. srpna

Na tento den jsme si naplánovali tůru po hřebenech pohoří Monte Baldo tyčícím se po pravé straně jezera (při pohledu z jihu). Bohužel počasí se tvářilo na horskou tůru poněkud nevalně, drobně pršelo a nahoře to vypadalo na mraky, a tak jsme zvolili druhou variantu. Ta spočívala v objetí jezera, které má po obvodu kolem 160 km, autem se zastávkami v Bardolinu a Sirmione. V Bardolinu jsme si dali oběd v pizzerii. Kluci vychytali happy hour, kdy byly dvě pizzy za cenu jedné. Ovšem kreveta nebo co to bylo se válela mezi kompletními mušlemi jen na jedné z nich. Jelikož si k tomu dali i litr vína, zbytek dne jsem jako pivař odřídil já. Sirmione je městečko nacházející se na jižní, širší časti jezera. Jedná se o úzký výběžek pevniny končící pevností, kterou jsme si prohlédli.

Po cestě zpět po druhé straně jezera jsme se stavili v supermarketu a v jednom zpětně neidentifikovatelném městečku s přístavem plachetnic a vodotryskem tryskajícím vodu přímo z plochy jezera.

Též jsme projížděli Saló známé z filmu Saló aneb 120 dní sodomy. Po příjezdu jsme se byli vykoupat a vychutnali si v jezeře krátce vychlazené Desperados.

Středa 25. srpna

Dnes bylo krásně nato realizovat náš plán ze včerejška. Bez problémů jsme zaparkovali v Malcesine na minulý den vyhlédnutém parkovišti, kde se nemuselo platit a vyrazili na lanovku. Vystoupat dva tisíce výškových metrů by byla pro nás netrénované jedince skoro sebevražda. Lanovka vyrobená továrnou pana Swobody byla rozdělena na dva úseky. Druhý pak obstarávala větší kabina, která se navíc počas stoupaní pomalu otáčela kolem své osy, aby měli  všichni nádherný výhled na stále se zmenšující středověké městečko kdesi dole u jezera.

Nahoře si Chóca opravil brýle reklamními kombinačkami, které tu byly spolu s dalším nářadím na vyzkoušení a po krátké pauze na rozhlédnutí po okolí jsme vyrazili směr jih. Bylo něco po dvanácté hodině a nacházeli jsme se ve výšce kolem 1700 metrů nad hladinou jezera, potažmo moře. Cesta vedla po stále drsnějších pěšinách, chvílemi přímo po hřebenech hor.

Po cestě jsme dali oběd v podobě sucharů a sýra, viděli jsme kamzíka nebo nějakou podobnou horskou kozu a upsali se do památeční knihy na jednom z vrcholků opatřeném křesťanským křížem.

Ač jsme během cesty vystoupali do výše nad 2100 m, bylo poměrně teplo a já většinou chodil jen v triku bez rukávů.

K večeru jsme dorazili do místa, kde jsme plánovali sestup dolů k jezeru.

Podle mapy se nám nejdříve nedařilo lokalizovat cestu, ale chytli jsme se u horské chaty, která tu stála a vydali se směrem dolů. Klesání to bylo pravda celkem husté, přece jenom 2000 m jsou dva kilometry převýšení. Přitom nám, alespoň mně a Chócovi, přišlo, že musíme být za chvíli dole. To bylo však jen zdání. V jednom momentu cesta přestala být schůdná, vedla prudce dolů a nakonec jsme přelézali po větvích nízkého jehličnatého porostu. Jdouc první, ptal jsem se ještě Bahňáka, zda je to opravdu tudy a on s Chócou potvrdili, že sem dokonce vedla značka a že se tudíž nebudeme vracet. Pokračovali jsme tedy a dostali se tak na kamenné pole, kde se válela plechovka od Fanty stará podle jejího typu odhadem tak patnáct let. Podle mapy měla cesta pokračovat kamenným polem podél skály tyčící se vpravo, což by odpovídalo. Problém byl, že kamenné pole končilo záhy kletí a navíc na jedné z větví, přes kterou se muselo přejít, bylo vosí hnízdo. Riskovat poštípání vysoko v horách, když se navíc stmívalo se nám opravdu nechtělo. Tak jsme se vydali nahoru, kde by mohla být hypoteticky cesta, v případě, že kolem skály nevedla. Něco takového jsme opravdu našli, ale záhy to také skončilo v porostu. Nakonec jsme se tedy vrátili ke značce, odkud jsme vyšli a zjistili tak, že cesta pokračuje přes malý vrcholek, takže nebyla na první pohled vidět, úplně na druhou stranu. Zdá se tedy, že jsme opět, jako již tradičně, zabloudili. Bahňák pak ještě, aby toho nebylo málo, šlápnul po cestě do hovna a nechával za sebou silnou pachovou stopu. Cestička konečně skončila a vyšli jsme na silnici, náznak to civilizace. Opticky to vypadalo, že už jsme nízko, ale bylo to ještě takový výškový kilometr nad jezerem. Už se setmělo, ale po silnici se dalo jít naštěstí i v šeru a po tmě. Našel jsem si u jedné cedule s mapou dlouhý klacek jako hůl, který tam někdo odložil a brzdil se tak při nekonečném sestupu dolů. Nohy začali bolet i Bahňáka, který už něco nachodil. Musím ale vyzdvihnout svoje boty, protože mě nohy bolely skoro všude, začalo to až ve zhruba třetině sestupu, ale neměl jsem ani jediný puchýř nebo otlačeninu. Kvalitní boty se opravdu vyplatí. Dokonce mě bolely i tricepsy od brzdění holí a měl jsem z ní mozoly na rukou. To bych fakt nečekal. Nedostatek trénovanosti na podobný typ zátěže se holt musel někde projevit.

Chóca byl tak vyprahlý, že pil vodu z pumpy, kterou jsme našli u jednoho z prvních domů. Zásoby jsme totiž už dávno dopili někdy během sestupu. Došli jsme k jezeru a jako zázrakem měli ještě otevřeno v samoobsluze. Bylo už pozdě večer. Dali jsme si něco k pití a pro povzbuzení a vyrazili po silnici podél břehu k autu. Zbývalo nám asi 6 km. Ve finále nám tůra trvala skoro dvanáct hodin, kolik jsme našli nevím. Úleva v kempu však netrvala dlouho. Jednak nás nepustili s autem dovnitř, abychom nerušili noční klid a v noci přišla silná bouřka. Kluci spali venku, jako obvykle pokud zrovna nepršelo. Chóca si po začátku bouřky vlezl do předsíně, jelikož jsem měl ve stanu naházeny všechny svoje krámy, ale když už pršelo fakt hustě, vlezl dovnitř a spal v polosedě. Bahňák si ode mne půjčil pláštěnku na přikrytí, ale záhy mu voda přetekla přes karimatku, a tak odešel do auta pouštět si mokrý muziku až do rána.

Čtvrtek 26. srpna

Ráno nás již podruhé vzbudilo dítě německých Rusů, kteří stanovali a parkovali se svým Volvem hned vedle nás. Od té doby nemám rád rusky mluvící Němce. Pokud jde o sousedy, ještě jsem se zapomněl zmínit o Slovácích, kteří se vedle nás nastěhovali ihned první den. Mladý pár nám oplatil půjčení sekery zapůjčením průvodce po severní Itálii a dal pár cenných rad, kam se podívat. Času však moc nezbývalo a navíc po včerejšku jsme se rozhodli ještě den zůstat u jezera, relaxovat a nabírat ztracené síly. Ráno přece jen naše chůze nevypadala příliš jistě a  alkoholem to pro tentokrát nebylo. Den jsme tedy strávili poflakováním po pláži a hraním Carcassone.

Desperados jsme nesehnali, a tak jsme si alespoň dali po jedné Coroně. K obědu jsme zašli na pizzu do místní pizzerie. Zjistil jsem, že v Rivě a Torbole půjčují docela pěkná kola za celkem rozumné peníze. Např. si můžete vybrat z asi pěti typů Cannondalů od silničky až po sjezdový speciál. Okolí je pro cyklistické vyjížďky opravdu vyhlášené, stejně tak jako jezero pro surfaře. Jezdí sem tedy na dovolenou vesměs mladí sportovně založení lidé a tento rozdíl je oproti Bibione na první pohled vidět. Večer jsme šli spát mírně ovínění, tedy já vlastně spíš opiven.