HAUZweb 2.0

Pátek 27. srpna

Opouštíme kemp a míříme na sever směrem k masívu zvanému Marmolada, který nám doporučili Slováci. Cestou náhodou narazíme na jednu přírodní zajímavost, kterou si pamatuji se zapůjčeného průvodce. Jedná se o Segonzánské pyramidy, útvary z písku, hlíny a kamenů, které vzniky při odtávání ledovců. Procházíme tedy naučnou stezkou a divíme se, že něco takového ještě pořád stojí. Zachovalost nejvyšších z nich je dána prý díky kamenu, který trůní na jejich špičce a tvoří tak ochranou čepici před nepřízní počasí.

Dá se tedy říct, že celou dovolenou nás kromě zmíněných bloudění provází i štěstí na zajímavá místa, které jen tak náhodou po cestě míjíme. Po krátkém pokusu zahnat hlad koupeným chutným salámem pokračujeme v cestě. Začínají se vynořovat holé vrcholky hor. Míjíme značky vedoucí k olympijským závodištím, nejspíš se jedná o blížící Olympiádu, která se zde má konat v roce 2006. Nenecháváme se zlákat jedním z kempů, kde však na chvíli stavíme. Každý kopec, který se od té doby vyloupne na obzoru, odhadujeme jako Marmoladu. Avšak nesprávně. Ta na nás čeká až po vystoupání po serpentinách k nádhernému jezeru, které se nalézá ve výšce asi 2 km nad mořem a nad nímž se teprve naparuje v celé své kráse. Nahoře je vidět ledovec, který pokrývá její vrchní část.

Stavíme za jezerem, Ondra kupuje mapu a pak se vracíme k přehradě, odkud vede směrem nahoru lanovka – klece na stojáka nejvýš pro dva lidi. Je zde i vojenské muzeum věnované první světové válce, o tom ale až později. Máme již hlad a už je zase pozdě odpoledne. Pokračujeme tedy dál a po sestoupaní o pár set metrů níž nacházíme kemp, kousek od dolní stanice druhé lanovky, té která vede kousek pod vrchol Punta di Penia, který je svými 3 344 m n/m nejvyšším v Dolomitech. Jistě nejen proto je Marmolada přezdívána jejich královnou. Kemp je příjemně levný, a tak se ihned ubytováváme. Kousíček za ním se tyčí stěna Marmolady, odhadem tak tisíc metrů vysoká. Na jejím vrcholu je pak vidět přestupní stanice lanovky.

Stavíme stan a vyrážíme do nedalekého městečka na večeři. Volíme opět pizzerii, kde na nás zkouší pár „českých“ slovíček jako pička malička a fusbal. Po jídle, natankování  a návratu do kempu zjišťujeme, že nadmořská výška se celkem podepsala na venkovní teplotě. Oblékáme se tedy a paříme Carcassone u stolu nedaleko stanu dopíjíce přitom tenké zásoby alkoholu.

Sobota 28. srpna

Kluci spali venku a prý jim přitom ani nebyla moc zima. Já byl ve stanu v pohodě. Ráno bylo asi pět stupňů. Od Slováků, tentokrát jiných, zjišťujeme, že velká lanovka se opravuje. Škoda, říkáme si a pokoušíme se zahnat zklamání úlevou na záchodě. Díky tureckým záchodům však úleva přichází až po zaklapnutí dveří a konstatování, že vše proběhlo bez očekávaných komplikací. Po snídani míříme na druhou lanovku, u které jsme se stavovali den předtím. Ještě než zamíříme k vrcholu, kupuji si v muzeu zachovalou střepinu z dělostřeleckého granátu z první války, jejíž fronta vedla, jak se dovídáme, přímo přes Marmoladu, kde mělo pozice Rakousko-Uherské vojsko včetně pověstného kanónu na jejím vrcholku.

Nalézáme tedy do stojacích klecí a míříme vzhůru. Počasí nám opět přeje, je nádherně.

Nahoře vyskakujeme a pohled na všechny strany, který se nám odtud naskýtá a který se nám pomalu rozprostíral po celou cestu nahoru, připomíná ráj.

Podle mapy hledáme cestu, ale nacházíme jen jednu po ledovcovém poli vzhůru. Jdeme šikmo po svahu vzhůru, ale pak to začne klouzat a bez maček či hůlek se musíme vrátit zpět na kameny.

Nejvýše jsme byli odhadem něco kolem 2800 m. Je zde poměrně dost lidí, ale díky velikosti masivu zase ne tolik, abychom o ně zakopávali. Někteří jsou zde za účelem vystoupat co nejvýše, někteří se zde jen opalují. Litujeme, že nemáme vybavení a po relaxaci a nasávání té nádhery si míříme prohlédnout vojenské pozice na druhé straně, kam se dá ještě dojít. Jak tak lezu po mírné skále, nacházím šrapnely a spolu s Chócou a Ondrou pak i malé úlomky granátů a zbytky vojenských bot. Všude se také povalují kosti. Z jejich velikosti usuzujeme, že jsou koňské. Nějak sem ten materiál a děla dostat museli. Při pohledu po okolních kopcích, některých krásně zelených, jiných holých vápencových s různými přísadami, se nechce vůbec věřit, že v tak krásném místě umírali lidé a zvířata roztrháni na kusy odletujícím kamením a šrapnely. V ledovci se údajně nacházelo celé podzemní město s 8 km chodeb a ten, jak postupem času odtává, občas ještě vydá tělo nějaké své tehdejší oběti. Nedá mi to a šplhám do jednoho z hnízd, kde jsou proraženy střílny směrem na druhou stranu masivu.

Kluci zůstávají dole. Je tu nádherný výhled.

Slézání je přirozeně horší, ale naštěstí jsem nespadl. Cestou dolů lanovkou pak hrozně vymrznu, majíc na sobě opět jen triko bez rukávů a plné ruce střepin, takže se nemohu obléci. Vrátíme se zpět do kempu sbalit sluncem vysušený stan, spacáky a karimatky a pomalu vyrážíme směr Praha. Cestou míjíme ještě několik pohoří a v jednom z měst se stavujeme na poslední pizzu. Je to zvláštní město. Na všech domech mají vyvěšené prapory s bílou veverkou na červeném pozadí a každé desáté auto, které tu projede je Porsche. Po večeři upadám do mdlob na zadním, tentokrát ustlaném sedadle a probouzím se úplně až na dálnici, kde přebírám řízení, akorát těsně předtím než vjíždíme do známé zácpy před semafory, které regulují provoz v tunelech. Zácpu projíždíme asi hodinu. V tu chvíli jsem vzhůru jen sám. Po rozjetí se Chóca probouzí a dělá my společnost až do Salcburku, za kterým stavíme na odpočinek. Vytuhávám za volantem a probouzím se o pár hodin poté s pocitem, daným snem, co se mi zdál, že jsme mezitím dojeli k nějakému jezeru. Opravdu divný pocit, nechtělo se mi věřit, že jsme se nehnuli z místa. Na hranice pak řídil Chóca. Poté jsem vystřídal vzadu spícího Ondru a ten řídil až do Prahy. Ve Strašnicích jsme byli asi kolem deváté. Musím říct, že tahle dovolená se fakt povedla. Nakonec přidám ještě malé poděkování Bahňákovi, bez jehož nabíječky do auta na naše spešl Sony hračky bychom si toho nejspíš moc nevyfotili. Doufám, že příští rok podnikneme nějakou podobnou akci a že se nás na ní sejde více.