HAUZweb 2.0

O víkendu se udělalo hezky, a tak jsem v neděli ráno (=dopoledne) zavolal Vojtovi, jako že pojedeme na to kolo, jak jsme se předběžně domluvili. Vzal to až napodruhé, jelikož spal. Mezitím jsem stihl zavolat Chócovi a ten přikývl, že pojede taky. Takže jsme poté, co Vojta dorazil ke mě (=se tři čtvrtě hodinovým zpožděním, ale zato měl sebou už i lístky na zpáteční vlak), mohli vyrazit do Dubče, kde jsme nabrali Chócu a pokračovali v cestě…

Původně jsme měli namířeno do Popovic. Chóca totiž nemá kolo příliš (=vůbec) do terénu a cesta právě tam je už prověřená (=mají tam prověřenou hospodu). Nakonec jsme skončili jinde, ale vezměme to po pořádku… Do Říčan jsme jeli po silnici, přičemž foukal hrozný vítr, tak hrozný, že se mnozí zaříkávali, že už nikdy více nebudou hýčkat svojí pivní cejchu apod. Říčany jsou nejspíš městem džoukařů. Jakýsi dědeček na mě pokřikoval, že prý se mi točí obě kola a že to je špatně, že by mělo jen jedno. Pak jsme se pro změnu zeptali chlápka s kočárem, co si to trádoval po lesní cestě, kudy dál. Poslal nás tam, odkud přijel, a tak jsme si říkali, že to bude asi kultivovaná cesta pro venčení důchodců jak dělaná. To ale moc nebyla, spíš naopak, o čemž svědčil fakt, že jsme na ní potkali bandu maniaků na trialových motorkách. Značená byla ale jako cyklostezka a vůbec, mě se to líbilo…

Nakonec jsme se dostali na lesní silničku, kam byl zakázán vjezd autům. Vojtu popadla jeho tradiční obsese, že to má moc měkký (=opětovné zneužívání mojí pumpičky), po půl hodině následovaná neméně tradiční obsesí, že to má moc tvrdý a mohlo by mu to prasknout…

Nakonec byl snad spokojen, což se dá usuzovat z toho, že předjel z kopce v zatáčce mercedes. Škoda, že byl do toho předjíždění tak zabrán, že přejel o půl kilometru odbočku, kam jsme měli zahnout. To jsme ale už byli u Mnichovic, kde jsme plánovali pozdní obídek. Jelikož zde ale byly vysoké ceny a malý výběr, nadlábl se nakonec jen Vojta, který ten den hýřil penězi…

a my ostatní si dali jen to obligátní pivko. Jo a vlastně ještě česnečku…

Následoval přesun do Senohrab, kde je to také moc krásné (=je zde další prověřená hospoda). Nohy nás už pěkně bolely a sedat zpátky do sedla bylo utrpením, ale co se dalo dělat. Jídlo a pivko v Senohrabech za to stálo. Pak už jsme jen vychutnávali sluníčko (=gambrinus) a čekali na vlak. Vojta se dostával do nálady a povídal nám o tom, jak bude doma vařit pivo, udělá si vejšku a bude stavět baráky, o tom, jak vyprávěl křesťanům ten vtip o křečkovi, co ho Pepíček omotal izolepou, aby nepraskl až… a tak dále a tak dále…

až z toho Chóca málem zapomněl, co vlastně má psát za diplomku…

a já jsem pro změnu chytil divnej kontrast vůči okolí…

A Vojta byl čím dál tím víc spokojenější, až vypadal docela jako štamgast, a tak mu dva chlápci (na fotce v pozadí) začali svařovat stojan pro kolo přesně na jeho míru, jako kdyby k tý hospodě začal patřit a nikdy z ní neměl odjet…

Naštěstí venku přituhlo a proto jsme se rozhodli, že pojedeme radši už tím vlakem, co měl jet v půl osmé, a tak jsme také nakonec učinili…

No a to je konec, milá zvířátka