HAUZweb 2.0

Tvrďák s Berkou, Chosé s Dančou a psem Dobíkem, Hans s Peťasem a krávou Mirkou, Voitech s Chócou, Dadák s Kárkou, PeterZ s Pookym, Johule s Tomílkem a Bahňák s Kadlou.

Sobota 12. července 2003

Jelikož letošní voda se jela jako loni z Ledče s tím, že zahájení bylo opět u Dudáků doma v Bělé, využil jsem sobotního dopoledne a vlastně i odpoledne před vlastní akcí k relaxaci na naší nedaleké chalupě s rodiči a do Bělé se pak dopravil po vlastní ose. Přesněji řečeno, rodiče mě tam hodili autem. Dorazil jsem akorát do pěkně rozběhnutého večírku. Maso se pěkně grilovalo, kuželky čekali na rozstřel připravené v base. Nebyl jsem ani úplně poslední, který dorazil. Daje si před vodou předsevzetí, abych se tolik neopíjel a nepřijel pak zase do Prahy ve stavu „potřebuji nutně další dovolenou“, opil jsem se první večer celkem slušně slivovicí, jelikož jsme hromadně připíjeli s Vláďou Dudákem seniorem na tykání a pak už to šlo jako po másle. Spát jsem šel s posledními. Zůstal jsem venku, jelikož na terase bylo ještě volné místo pod střechou a čerstvý vzduch byl lepší vidinou než vydýchaná místnost plná chrápajících makaků.
 
Neděle 13. července 2003

Ráno jsem v kuchyni pojedl čísi dobrý koláč a vystál frontu na záchod obsazený Chócou po neúměrně dlouhou dobu. Sbalili jsme se a v Dadákově a dalších autech se přemístili do Ledče. Tentokráte jsme vyjížděli od kina. Zbývalo celkem dost času, a tak jsme postávali či posedávali okolo kina, což nám zpříjemnili lahváče z nedalekého obchůdku s paní, která se nám nerozpakovala tykat. Já si dal „krajenecky“ Bernarda, ale místo, aby mě vyprostil, mě po něm začala bolet hlava. Efekt druhého kousku jsem radši nevyzkoušel. Z Prahy (práce) dorazil autem Chose, který tradičně trochu bloudil. Lodě jsme měli půjčené od Bisportu z Týnce a byli to klasické uměláky Vydrabanány. Vybrali jsme si s Pookym jednu loď, ovázali jí koňadrou a dali si do ní pádla a vesty. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme se k ní vrátili a loď si mezitím přivlastnil Dadák, daje tak na mylné instrukce své družky. Ach ta láska : ) Nakonec nám vybral jinou loď a mohli jsme tak vyjet s ostatními. První zastávka byla U Vlka, kde mají ve stánku vyvěšené homemade vtipy, z nichž jeden jsem fakt nepochopil a ostatním se nesmál. Jídelnímu lístku jsem naštěstí rozuměl a mohl si tak dát instantní česnečku. S Pookym jsme potom s mírným předstihem vyrazili za Dančou, která spolu se psem Dobíkem jela vyhodit Choseho do Chřenovic, aby se mohl vrátit na večer do Prahy do práce. V Chřenovicích jsem si dal smažáka a pozorujíce Dobíka vyvádějícího s jiným psem si pomalu začal spravovat hodinky. Potkali jsme zde kachnu, Dadákova kamaráda. Dle mého úsudku z tohoto setkání bych řekl, že kachny mívají problémy s pamětí, ale možná jen tenhle druh, co nosí metalová trička : ). Příliš jsme se nezdržovali, a tak jsem pobral na zemi se válející Moniku a všichni, tedy až na Choseho, jsme vyrazili dále. Cíl byl v Budčicích. Malý stánek s pivem a nějakými těmi zákusky a dvojitá kadi/chčijbudka. Postavili jsme stan a prakticky hnedka vytuhli. Ostatní pařili déle.
 
Pondělí 14. července 2003

Další den jsme se namazali, jelikož už zase začalo pěkně, jako ostatně skoro po celou vodu, svítit sluníčko. Já jsem protentokrát zvolil netradiční prostředek a to krém proti slunci. Dobík proháněl slepice a když nám pan z budky řekl, že si je zaplatíme, začal jsem se vzhledem k Dobíkově rozpoložení zajímat o množstevní slevu. Nějaká nezkažená kulturní duše přišla s nápadem navštívit muzeum v přilehlém mlýně, a tak jsme nakonec já s Pookym, Tomáš s Johankou a možná ještě někdo další, ale spíš už ne, učinili. Stálo to zato a ostatní hlupky prohloupily svojí hlupkovitost, že nešli s námi. Prováděla nás mladá (něco kolem Chócovi horní hranice) slečna dědička a Tomáš o ní (mlýn) projevil celkem průhledný zájem. Dokonce i kolo nám pustila, když už ho v současnosti nepoužívají (mají turbínu). Po té, co konečně dorazil Chose, jsme se sbalili a vyrazili na další pádlovací štaci. Tentokrát nám ale chyběl Hans, který prozměnu odjel na den do Prahy do práce. Už ani nevím jak, ale získali jsme náskok na ostatní lodě a s Tvrďákovou a Dadákovou lodí se vylodili někde u jezu, ještě celkem dost km před Zručí. Byl zde kiosek schovaný v baráku a tvářící se tak jako že malá hospůdka, kde by mohli vařit, ale měli tam celkem hovno. Taky nevím proč a jak, ale Dadák s Tvrďákem byli celkem nasračky. Hlavně Tvrďák, kterého jsme museli usměrňovat, aby si nešel dát pod záminkou jídla další pivo. Přenesli jsme lodě. Tvrďák ji tvrdohlavě spolu se svým neméně tvrdohlavým makakem a později i Dadákem přetáhl přes šlajsnu a mohli jsme tak vyrazit dále. Dojeli jsme do Zruče, kde jsme se vylodili na jakési louce a já zjistil, že nedaleká, ve vodě inzerovaná hospoda také nevaří. Poté k nám přišel takový klasický, trochu senilní, ale hodný děda farmář, tuším že s nějakou dlouhou tyčí, jako má Gandalf a začal se nám omlouvat, že na té louce nemůžeme stanovat, že prý tam nejsou sociální zařízení a že bychom mohli leda přespat na seníku s hobitama. Tak jsme ho uklidnili, že tu nezůstaneme a počkali jsme na ostatní. Rozhodli jsme se dojít pro Hanse, který zrovna psal, že přijíždí na nádraží a pak to dočasně zalomit do nějaké hospody na jídlo. Hans nebo spíš Džejár dorazil ve zbrusunovém papírovém klobouku s tradičním světáckým úsměvem na rtech. V hospodě točili Kácov a vytáčeli naše hladové žaludky tím, že jedné části přinesli jídlo hnedka, zatímco nám v rohu až Pookyví kdy. Chose s Dančou a Tomílek, který se s Johulí dvakrát cvaknul (asi nějaká rezonance, uvážíme-li, že Johule je z nás asi nejlepší vodák) zůstali u lodí. Nojo, teď jsem si vlastně vzpomněl, proč jsme se dostali s těmi loděmi napřed. Mohlo za to soulodění a sluníčko, potažmo mazání se. Taky si pamatuji, jak jsem se během něj snažil vydrápat na břeh, jen si tak trochu přeleštit kvér. Jelikož jsem si na něj jen v plavkách lehl hrudníkem na nějakou trávu, ze které jsem dostal vyrážku ve tvaru přilehnutých stonků, vypadal jsem pak jako by snad Pooky schovával pod svými okousanými nehty ještě jednu opravdovou medvědí sadu. Když jsme se vrátili z hospody, ostatní vyjeli napřed, zatímco já jsem čekal na Pookyho, až si vyřídí opakovaný pokus o telefonát svým Bohorodičům. Když jsme pak vyjeli, byl už soumrak a začaly lítat chuchvalce mušek. Pooky si proto vzala své brýle určené pro ledovcovou turistiku a viděla s nimi s prominutím velké hovno. Respektive si všimla až nějaké čmouhy (v jejích očích tedy velkého hovna) na mostě, kterou jsme nakonec identifikovali jako na zábradlí ležícího Tvrďáka, který nám přišel sdělit, že tady už konečně končíme. Postavili jsme stan a vydali se do nedalekého kempu na pivko. Hans nám tu vyprávěl své historky s makakem a nakonec jsme odešli spát opět dříve než ostatní. V kempu jsme potkali separujícího se Tomílka rozdělávajícího oheň. Tak jsme se ještě na chvilku podívali do ohně, jestli je stále stejný a můžu říct, že jo. A ty hvězdy asi celkem taky.
 
Úterý 15. července 2003

Ráno jsme se postupně sešli snad všichni nahoře v kempu na gáblík. Měli tu sprchu a fotbálek a smažený vajíčka a pivo a…. Chócu jsme ukecali, aby si dal tupláka a naše piva pak vypadaly v porovnání s tím jeho jako malá píva. Těsně před vyplutím nám řeku zahustil dorazivší hovnocucák, ale to nás celkem nerozházelo, jelikož jsme od neustálého sluníčka začínali být beztak pěkný hnědáci. Pooky, která byla hnědá skoro jako grizzly, přesto chtěla furt na slunce a když se mé ubohé, vlivem nahrazení monitoru nevyzařujícím LCD panelem vůbec neopálené tělo chtělo schovat do stínu, přestala pádlovat. Jakoby snad neznala háčkovský kodex. No nakonec jsem se dozvěděl, že ani neumí plavat, a to už jsme spolu jeli vodu potřetí. I když, viděl někdy někdo boha plovat? Po cestě byla jedna zastávka u jezu s kioskem. Ani nevím, jestli to byl ten jez, kde se hlupka cvaknul při vylézání z lodě ztratíc tak své triko, bylo-li tomu tak vůbec. Nebo to byl ten jez se smaženkami a sršním hnízdem. Psát zápisek čtrnáct dní po vodě má své nevýhody, ale stenografa kvůli tomu příště o dovolené dělat nehodlám. Voitechova a Dadákova loď nám každopádně ujela a my je dohnali až v Kácově. Po strhujícím tempu, kdy jsme s Pookym předjeli polovinu našich lidolodí (my měli prasoloď ), jsme přetáhli loď a pak z povzdálí koukali, jak se Chose s celou posádkou vlivem předčasně evakuujícího Dobíka opět udělali na šlajsně, kde si předtím nechali pustit vodu vytažením prkna. Vojtěch a spol. spali vytuhlí na slunci a když jsme přišli, ožili jen trochu. Z průvodce a podle přívětivosti obsluhy otestované rozbitým pulitrem jsme usoudili, že další kemp bude lepší a po pár kouscích vyrazili. Ten další kemp byl hnedka za mostem a podle prvních zpráv od průzkumníků, byl příliš betonový. Nakonec jsme hlasovali, že zůstaneme, jelikož byl čas na obědovečeři a lákal nás též Kácovský pivovar. Postavili jsme stany. Hans namasíroval Pookymu záda v mylném očekávání, že mu to bude v následujících dnech oplaceno. Vyrazili jsme do pivovaru. Ten se změnil. Před jeho uzavřením tu bývala, co si pamatuji, minimálně jedna velká místnost, možná i více. Nyní je to jen malá místnůstka, tedy alespoň podle těch, co nahlédli, a skromný výčep s pár stolky venku. Zde jsme dali po jednom kvasnicovém a pak se šli najíst na náměstí. Johanka opět prezentovala, na co pořád myslí, tím, že jí okamžitě napadlo přečíst si název Kácov pozpátku. Po vydatném jídle jsem se opět zahloubal do svých hodinek závidějíce supermanům, kteří si klidně mohou dovolit spát bez hodinek a ještě si přitom zalítají. Děda byl ale hodinář a navíc z Kácova, takže se, jak říkaval, nedalo svítit. No a pak se šlo skutečně spát. Teda někdo se, tentokrát včetně Pookyho, ještě stavil na kanystr piva u ohně s bandou kotlíkářů z Moravy.
 
Středa 16. července 2003

Další den zase pádlování a navíc už tak brzo ráno v půl jedenácté. Na oběd jsme se stavili ve Šternberku. Měli tu polotmavých sedm kulí. Holky prozměnu zazdívali oběd zmrzlinami ve venkovním stánku. Pak jsme vytuhli u lodí a řešili, kdo je a kdo není romantik. Výsledky byli takové, že si je radši nechám pro sebe. Ihned za naší zastávkou byl jez se skokánkem, kde po nás sjížděl nějaký oddíl dospívajících děcek, z nichž jedna posádka si nezavřela loďák a vyklopila do vody nějaké kastróly či co. Vedoucí je tak seřvala, že v té své lodi skoro nebyli vidět. Při soulodění jsem se dozvěděl, že si ze mě Vojtěch s Chócou udělali jakousi komixovou postavičku. Podrobnosti mi naštěstí nejsou známy. Před jedním jezem naše loď způsobila mírným zasouloděním za účelem výměnného pobytu Ruma s Fernetem mohutnou soulodící hvězdu s lidmi z Havlíčkova nebo spíš Brazilského Brodu. Dopilo se pár lahví a pak nás čekal celkem obtížný jez. Pooky mě ukecala, že chce jet taky, a tak jsme jeli poprvé na této vodě spolu. Jelikož jsem jí neřekl, že má pádlovat, tak se chytila bortu a já pak ve finále taky, ve snaze vyrovnat loď plnou vody. Asi bych si měl oživit něco vodácké teorie. Naštěstí jsme se necvakli, ale pohled na nás asi nebyl příliš vodácký : ). Kousek za jezem se nacházel další, který jsem jel sám, a ve kterém jsem prozměnu najel na kámen. Pak už jsme vysedli a rozbili tábor. Jelikož už se smrákalo a všude lítali malé kousavé mušky, oblékl jsem se do dlouhých rukávů a nohávů a hrozně jsem se tak zpotil při stavění stanu. Při prvním pokusu mi podržel tyč Tvrďák, nedokázal ji však udržet kolmo. Naštěstí se pak vrátila Pooky, která umí držet přece jen lépe. No ale nakonec jsme zjistili, že máme ve stanu takovou malou zmenšeninu řípu, a tak jsme si to ještě jednou zopakovali. Pak jsem se musel celý zpocený svlíknout a než jsem se stihnul vypařit do hospody, celýho mě ty blbý mušky poštípali. No spíš byli chytrý, protože dokud jsem nebyl zpocenej a mohl se tak kdykoliv oblíknout, tak na mě nešli, takže na ty svině pozor. Po chvíli sezení v hospodě dorazil Saab se svým Pajíkem a s Pájíkovou novomanželkou. Ukázali nám album docela vtipných fotek ze svatby a Pájík prozradil pravý důvod svatby, jímž je kolekce Saabů v Klárčině příbuzenstvu. No, ale mezi námi, já mu vůbec nevěřím. Už můj děda říkával, nevěř lidem, co nemají Ericsson. Mě to můžete věřit, já mam totiž hned dva. Obsluha v hospodě mířila někam na disco nebo kam, a tak nás celkem neodbytně vyhodila. Někdo pak došel splašit dříví na oheň, ale to už jsem to zabalil a šel spát.
 
Čtvrtek 17. července 2003

Následující den jsme navštívili nedaleké potraviny a po sladké snídani se zabalili. Začalo krápat a většina lidí to ještě předtím zabalila do hospody. Že by byli všichni alkoholici a ve vidině dalšího propádlovaného dne se snažili alespoň trochu opít? Možná to byl náznak toho, k čemu nakonec došlo na Marijáně. Johuli, která má, jak sama říká, toulavé boty a u ničeho moc dlouho nevydrží, to táhlo dále, a tak jsme se k ní s Pookym přidali a vyjeli o trochu dříve. Pršet přestalo zanedlouho, a to přimělo vyrazit i ostatní. S Johulí jsme si svázali lodě a zjistili tak, že podobný způsob jízdy je sice velmi společenský, ale co se týče optimálního využití energie je to celkem nahovno, což nám došlo, když naší, ze všech sil pádlující dvojloď, předjížděli v pohodě pádlující samostatné lodě ostokvér. Na dalším jezu jsme se proto rozvázali. Pooky si pak vlezla dozadu a docela jí to tam šlo. Dojeli jsme do Sázavy. Přivázali jsme lodě u prvního jezu nad ostrovem a šli najít nějakou hospodu za účelem krmení. Tu jsme našli až na náměstí. Dali jsme si do žaludku a po různých nákupech a cukrárnách jsme se nakonec sešli zpátky u lodí. Když jsme se vylodili, bylo nechutné horko, ale po cestě zpět se již začala blížit pořádná bouřka. Tak nějak nás ale minula. Sjeli jsme si šlajsnu se skokánkem a pokračovali Sázavou dále. Na druhé straně ostrova jsme hlasovali, jestli pojedeme dále nebo to tu rozbalíme. Vypadalo to na bouřku, ale vidina hospody Marijána, která se později opravdu zapsala nejen do duší, ale především do peněženek mnohých z nás, způsobila, že jsme s našim cirkusem pohli dále. Jen jsme vyjeli, začalo pršet. Tentokrát jsme s Pookym projeli šlajsnu předpisově. V dešti, který neustával, jsme se celou cestu drželi na chvostu. Střihl jsem si jednu šlajsnu s levotočivou zatáčkou, kterou někdo nevytočil (Chose), jiný zase přetočil (já). Ještě, že jsme měli sebou Johanku, která nám napravila u přihlížejících reputaci. Na Marijáně jsme se vylodili a postavili si stany vedle tábora strácečů nádobí. Někdo dal přednost spaní pod mostem. Hospoda byla opravdu hezká a obsluha ještě krásnější. Takové tričko Metaxa s nápisem dotkni se slunce… Ještě že byly ty slunce dvě a člověk nevěděl, které si vyrat. Hans se začal družit, prochlastal tu vše, co měl a nakonec skončil s Tvrďákem pod mostem. To už jsem já ovšem neviděl neb jsme to s Pookym a Johulí zabalili. Pookyho prý svrhl Hans s Dadákem z piedestalu božství. Bylo už na čase, když si Hans po čtřičtvrtěnebokolikroku neustálého střídání holek vzpomněl i na svého boha :).
 
Pátek 18. července 2003

Další den, když jsem se dostal do hospody, potažmo se vypořádal s pekelnou zácpou umocněnou ještě pekelnější, minulý večer spořádavší, feferonkou, byla párty už v plném proudu a průtok tequily osazenstvem dosahoval průtoku vody v nedaleké řece. Já jsem si dal z panáků alespoň ten krvesaj, abych nevypadal divně, že nepiju. Servíruje se ve zkumavce, takže jsem divně vypadal. Dali jsme pár karetních her pro děti, aby se neřeklo, že jsme nekulturní lidi, co jen chlastaj. Když jsme se dostali zpátky do našeho ležení, byla zhruba polovina vodáků úplně nasračky, což dokazovala i čerstvě upečená pizza, kterou si při odjezdu někdo zapomněl pod mostem. Chose chtěl hodit Johanku do vody, ale neunesl její čerstvě nabyté božství a málem jí přitom odvíčkoval (hlavu o kámen). Potom dostal amok, jako by ho posypali tou samou látkou, jako ty vojáky v Jakubově žebříku a nakonec jsme ho museli nechat na místě, protože odmítl jet s námi. Nepomohlo ani Johančino, místy až s erotikou hraničící přemlouvání. Za nedlouho jsme potkali ty kotlíkáře z Kácova a na chvíli se k nim přidali. Skoro to vypadalo, jako že na nás machrujou, kolik toho denně najedou. Ale při pohledu na hubené dívčí ruce bych řekl, že to bylo dáno spíš lepšími loděmi a brzkým vstáváním, nežli větším hákováním. Po asi kilometru se vylodili u nechutně vybaveného kempu. My se po odhlasování, že je lepší se posunout dál dneska než zítra vstávat jako do práce, opět vlodili a pokračovali. Celkem jsme se ještě projeli. Tvrďák na každém místě jen trochu připomínajícím kemp vylézal z lodě a zjišťoval situaci. Dokonce to vypadalo, že chtějí spát i pod dálničním mostem. To musí být snad nějaká úchylka s těmi mosty, kdo by chtěl spát na vodě pod dálnicí? Cesta to ale byla jinak celkem krásná a místy byly i slušné peřeje. No i když opilkám se to pádlování asi tolik nelíbilo. Skončili jsme v kempu, údajně někde v Poddubí, kousek od Hlásky alias Zlenice. Hospoda tu byla celkem fajn. Sprcha zadáčo. Servírka známá Moniky. Žádná ožíračka se však, alespoň pokud vím, nekonala. No po tom dopoledni se ani není čemu divit.
 
Sobota 19. července 2003

A tak se stalo, že nastal poslední den vody. Do Čerčan, které byly naším cílem, zbývalo jen málo, a tak jsme si mohli ráno v klidu vychutnat snídani. Od břehu jsme odráželi jako poslední, a tak jsme byli svědky toho, jak se Hans s Pěťasem cvakli, jen co nalezli do lodě. Asi to bylo tím těžkým předkem, po tom, co si vyměnili místa. Pomohli jsme jim tedy s vylitím lodi a kytary a trochu se tak zdrželi. Po cestě jsme pak osamoceni potkávali skupiny víkendových vodáků, kteří začínajíce svojí cestu někde pod hradem Hláska, byli ještě celkem vyjukaní a pohlíželi si nás skoro jako Tailor v Četě pytle s mrtvolama, když poprvé vylezl v Namu z letadla. U jednoho jezu jsme dojeli ostatní a soulodíce pak pokračovali spolu až do cílového místa. Jen Tvrďák a Dadák se asi nemohli dočkat pevné půdy pod nohama, a tak s námi nebyli. Během čtvrthodiny jsme na lodi vypili snad všechen zbývající alkohol a nastalo pravé vodácké veselení se, v intenzitě musím říci dosud nevídané. To už na nás nekoukala zmiňovaná okolo projíždějící skupina jako Tailor na pytle s mrtvolama, ale vysloveně jako tele na vrata. V hlavní roli byl Hans a Pooky. Ještě, že jsem nepil tvrdej, jinak bychom těch posledních pár metrů asi všichni nedojeli. Monika, která neumí plavat, skákala v lodi, dělala s Hansem, který hnedka po slonovi vypadá opravdu jako nejbližší současný žijící příbuzný mamuta, dělali holubičky a vůbec. Hans pak pádloval kytarou, která už byla beztak mokrá. Seděl přitom na háku obráceně a pádloval tak proti. Stáli jsme tam tak na místě, zpívali nebo spíš řvali a nakonec se nějak dokázali dopravit na břeh, dříve než by někdo napadlo zavolal hasiče. Krátce po té si přijeli pro lodě. Sbalili jsme se a Moniku, která toho nebyla schopná a odtáhli se do nádražky. Ještě předtím se na nás přijel na kole podívat Pan Hana senior a Hans mu tak mohl představit opilého boha Pookyho, který byl předtím svržen rovnou do vody. Doufám, že to rouhání nevyvolá zase nějaké povodně. Při čekání na vlak jsme si dali nějaké ty smažáky. Jelikož někdo zapomenul zaplatit svou porci, zatáhli jsme to pytlem plným prázdných lahváčů. Pro Chócu přijel bratr a vzal sebou ještě Voitecha a Báru s Tvrďákem. My ostatní se rozloučili s Dadákem a Klárkou vracejícím se proti proudu a po zmateném šaškování po peróně nakonec nastoupili do toho správného vlaku, do kterého jsme však měli špatný lístek. No a tak skončila další voda. Nakonec ještě nesmím zapomenout poznamenat, že jsem vše přežil zdráv, bez bolení v krku i jinde. To je, co? No a teď, když už jsem doma, řekl bych dokonce, že mi to pádlování až zase tolik nevadilo. Lepší než někde v hospodě riskovat, že mě popadne nějakej depkoidní makak jako Choseho. Příští rok si ale milerád povozím zadek na těch slibovaných raftech. Tedy, pokud to klapne. Budiž k nám proto Pooky milostiv.