HAUZweb 2.0

Tak je tu konečně další zásypek na vaše, od věčného posedávání u počítače jistě značně opruzené zadky. Tentokrát zase z kol, jak jinak. Psát o tom, kde jsem se zase opil a jak mi z toho druhý den bylo blbě, mě moc nemotivuje.

V sobotu mi tak nějak došlo, že nemám moc co na práci a venku je hezky, a tak jsem zavolal Vojtovi a kolem třetí jsme vyrazili. Ze smícháče jsme se tentokrát přesunuli vlakem do Černošic šetříce tak síly na krásnější místa k pojezdu než je exit z Prahy. Vojta si postěžoval, že jeho přední vidlice časem změnila geometrii a zdá se být více ohnutá než byla při nákupu. No vezmu-li v úvahu, jak je Vojta vážený člověk, ani se moc nedivím. Posuďte sami. Co ty nato Dadáku?

Z Černošic jsme vyrazili do kopečka přes Solopysky do Vonoklasů, kde se v lese nachází precizně postavená dráha pro kola, plná různých překážek a skoků, jako je například tato houpačka…

…nebo tato rampa…

To že je tahle fotka rozmazaná, mám za to, že jsem se na skokánku nechal vyfotit, aniž bych ho ve skutečnosti skočil. Vůbec překážky byly, a to asi nejen na můj vkus, tak obtížné, že jsem zdolal akorát následující dva jednoduché můstky… : )

Po prozkoumání dráhy už zbývalo jen vyjet po silnici do kopce překrásným Karlickým údolím, abychom si mohli dát pivko v naší oblíbené hospůdce na hříšti v Mořině, kde bylo v tomhle počasí tradičně plno. Mají zde také skvělou točenou malinovou limonádu, ale to asi většina z vás ví, neb jsme zde kdysi byli na hromadném výletě autmo. Kdyby si někdo nemohl vzpomenout, zeptejte se Choseho…

Po jednom pivku a limonádě jsme vyrazili na Ameriku…

…kde jsme objevili nově navezenou haldu jakéhosi konzistentního materiálu, na které jsem pokoušel štěstí a svojí obratnost sjížděním dolů…

Hlavně následující sjezd od úplného vrcholu dolů byl takříkajíc docela o ocas, jelikož mi kvůli blikačce nešlo dát úplně dolů sedlo…

A ještě jedna fotečka z haldy a hajdy do opět do lesa…

…z něj jsme vyjeli poblíž další naší oblíbené zastávky, letiště Bubovice, kde byla ovšem svatba a pro veřejnost zavřeno…

Jelikož se už stejně stmívalo, byl nejvyšší čas pustit se lesem dolů na vlak.
Naučná stezka, kterou jsme sjížděli obsahovala i takové pasáže, kde musel člověk slézt s kola. Bylo to v místech s vodopády, kde byla tak dech beroucí příroda, že se před ní člověk musel chtě nechtě poklonit. Díky tomu jsem zjistil, že mám úplně povolený přední upínák kola, a to mi možná zachránilo kožich. Škoda, že jsem si doma nedobil foťák. Tahal jsem z něj poslední fotky, až chudák nebyl ani schopen zatáhnout si objektiv. Sjezd byl opravdu skvělý, konečně jako celá yjížďka. Při půlhodinovém čekání v Srbsku na předposlední vlak, jsme si dali langoše a klobásku s pivečkem. Do Vojty to pivo vůbec nelezlo a když jsem ho na to upozornil, říkal, že by se musel rozpít, že ho ta dnešní námaha nějak rozhodila. Naštěstí už bylo skoro deset hodin, a tak na rozpíjení nebyl čas. No a to je vše, takže zase někdy za pár měsíců nashledanou…