HAUZweb 2.0

Milý deníčku, to už je zas doba co
jsme se neviděli. Jak ta doba letí. Přijde mi to jako včera, co
jsem odložila uniformu do skříně, a přísahala si, že dráha už
nikdy... ale jak se říká: Nikdy neříkej nikdy.

Tak co se za celou tu dobu událo?

Tak jak jsme s Tomíčkem plánovali,
dali jsme si měsíční volno. Jenže co osud nechtěl. Sotva jsme
odešli ze zaměstnání a se všemi se řádně rozloučili, ulehli
jsme do postele s bacílkama. Nemoc jsme první týden trávili u
dlouhého seriálu Řím, ale stálo to za to. I když já osobně
jsem viděla asi půlku, pač zbytek jsem prospala v horečkách.

Jakmile se nám ulevilo, zabalili jsme
věci, nakoupili rum a citrony a tradá na chaloupku. Bylo tam moc
krásně. Pěkně jsme si odpočli vypotili co se dalo ...

... a jak teď zjišťuji, já už jsem
ti to vyprávěla a ty mě ani nezastavíš...

Silvestra jsme jako vždy oslavili na
chaloupce. Kamil nám představil svou novou přítelkyni Gaiu, v
této době už jeho ženu. Zůstali jsem tam o něco málo déle
(myslím, že asi o den) a chosíci se k nám přidali. Byl to krásný
Silvestr, ale pro mě na chalupě už poslední a to je taky
kapitola, se kterou bych se ti chtěla svěřit, můj milý deníčku.

Jsou tomu 3 roky2 měsíce a 27 dní co
jsem Tvrdiaakm co jsem přišla mezi jeho kamarády. Byla to báječná
doba, doba kdy jsem se všichni na v zájem poznávali, doba kdy jsem
byla ještě puberťačka bez starostí a bez starostí jsem si taky
užíval život, ovšem do takové míry, co mi to mí rodičové
dovolili, po odstěhování ještě více. Jenže studentské období
dávno skončilo a já začínám zjišťovat, že to nejsem já. Že
už mi není tak dobře a tak fajn jako vždy bylo. Proč je tomu
tak. Tak jako se mění svět, tak jak stárneme, měníme se i my.
Skončíme školu a očekává se od nás, že nastoupíme do
zaměstnání, kde jsou na nás kladeny opět jiné nároky. Na práci
se můžeme připravovat všelijak. Brigádami v čase studentského
období, praxemi ve škole. Ale na zodpovědný život, plný
starostí a povinností, se musíme připravit jen my sami. A k tomu
potřebujeme své okolí, své kamarády, své drahé polovičky,
který nás podrží a dodají energii. A já začínám zjišťovat,
že v okolí ve kterém se nacházím, mi není fajn, že to nejsou
lidi, se kterými bych si užila tak jak si představuji. Nejsou to
lidi, kteří by sdíleli mé spontánní nápady, že to nejsou
lidi, se kterými si užiji srandu na koncertu či fesťáku, dokonce
ani mé nadšení nechápou. Už vím, proč to nejsem já. Já totiž
zase nesdílím jejich zábavu a nechápu ji. Například dovolená
na vodě. Každý rok co jsem jela, jsem si řekla už nikdy, ale
stejně jsem jela, protože jsem chtěla být se svým miláčkem.
Ale na letošní vodě jsem si uvědomila, že už to takhle opravdu
nejde, že pro mě to prostě není voda v pohodičce a v klídku.
Jsou to lidi sice fajn, ale jiní než-li já. Ráda se s nimi uvidím
v hauzu kde se každou středu vídáme, ráda s nimi pokecám, ale
zábavu si budu užívat, mezi lidmi které znám. Kteří mě chápou
a při mých občas nepochopitelných výbuchů smíchu mi nebudou
nadávat do smažek a fetek. Jen doufám, že mé rozhodnutí nebude
mít vážný dopad na můj vztah s Tvrdiaačkem. Vím totiž, že on
se zas nebaví mezí mými kamarády, deníčku poraď, co dál?

Toliko asi k mé osobní několika
měsíční depce a jdeme dál. Přes slzy už ani nevidím co píši.

Někdy koncem února, začátkem března
jsem se přestěhovali do Dubče. Do krásného malého :) útulného
domečku. Se zahrádkou pro pejska a prosvětlenou místností pro
můj salónek. V dubnu jsem nastoupila do I centra na kurz manikúry,
pedikúry a nehtové modeláže a v květnu jsem tento kurz ukončila
s certifikacemi v ruce, začala pomalu přemýšlet nad nábytkem a
jeho umístěním.

Mno a v květnu jsem se taky vdala za
lásku svého života. Za pana Tomáše Tvrdíka. Svatba byla úžasná.
Nejen, že se mi splnil sen, jet ve svůj svatební den v limuzíně,
ale navíc to byla tak krásná svatba, že lepší jsem si ani ve
snu nepřála. Po nádherné svatbě, následovala nádherná
svatební cesta. Poprvé v životě jsem letěla letadlem a v 17
dnech to bylo celkem 5ti letadly, tudíž 5x start a 5x přistání a
občas nějaká ta turbulence a málem bych zapomněla, ještě 2x
vrtulníkem;) Letu jsem se bála, nejvíce asi těch turbulencí, pač
po loňské zkušenosti s tandem paraglidingem, vím, že mi
turbulence opravdu nesedli. Ale až na pár výjimek to bylo
výborné. Poslední dobou si skoro každé dovolené berme nějaké
poučení, proč už nebudeme nadávat na ty a ty věci. Tak třebas
po pětihodinovém stání a popojíždění v koloně už nenadáváme
na pražský trafic. Po skoro každém opozděném letu asi o 2
hodiny nenadáváme na ČD a po kvalitě amerických silnic už ani
nenadáváme na nedostatek financi pro opravu našich silnic. Vše
špatné k něčemu dobré...

Svatba a svatební cesta mi splnila
několik snů ze seznamu věcí co jsem si napsala, že chci aby se
mi splnili. Krom zmiňované limuzíny, je to taky manželství s
mužem, se kterým mi je moc fajn, který mě hodně naučil, hodně
mě učí, který mě miluje a svou lásku umí dát krásně najevo
(za to já bych se měla odmamit a své city dávat více najevo,
omlouvám se miláčku za své občas nemožné chování, za svou
sobeckost, kterou ti od začátku vyčítám a nakonec zjistím, že
i já bych se nad sebou mohla zamyslet). S tímhle chlapem si umím
představit budoucí život, společné vychovávání dětí a
společné řešení problémů.

Nedávno jsem četla v časopise, že
láska se musí hýčkat, piplat a nesmí se ani na chvíli
opomenout. Je potřeba si občas udělat ve svém vztahu pořádek.
To že si po sobě umyjeme nádobí, uklidíme, že sami sebe
umyjeme, aby se nám žilo lépe je samozřejmosti, ale to že náš
vztah, naše láska, potřebuje též péči, to už jako
samozřejmost bere málo kdo. Měníme se. Oba partneři se během
vztahu mění, je potřeba spolu mluvit, je potřeba myslet, na to,
co nás na tom druhém baví, co se nám líbí, z čeho jsem
unesení, je potřeba na to myslet. Je potřeba mezi sebou
komunikovat, bez komunikace je vztah ztracen.

Zpátky k plnění snů. Viděla jsem
na vlastní oči grand canyon, Ameriku, ty vysokánské mrakodrapy,
a taky kousek amerického stylu života. Dále to byl skok ,bungy
jumping, potěškání si harleje, a sedět na něm úplně sama,
vstřebat ten svůj sen, dobít baterky a přemýšlet jak si tento
sen na 100% splnit. Rozhodnutí co od života chci.

Po návratu z USA, následovalo léto a
plány jak rozjet podnikaní. Bohužel začátky jsou krušné. V
červenci jsem nastoupila do kamarádčinýho salonu, kde ji chyběla
nehtařka. Naneštěstí je léto a tudíž kšefty mizerné.
Rozjíždět dva salony na jednou je opravdu fuška. Ale to bych
nebyla já, abych si léto, i přes tyto nesnáze neužila, tak jak
jsem si vždy v zaměstnání představovala, že to tak jednou bude.
Ovšem nebýt mého miláčka, nevím jak by toto léto dopadlo.

Od 10-13.7 se konal letní festival ve
Vizovicích, v areálu pálenky R. Jelínka, Masters of rock. Jela
jsem na tento festival po dlouhých létech přemlouvání Pečáků.
Konečně jsem se podívala na festival, který si vždy
vychvalovali. A byl opravdu super. Viděla jsem tam spoustu nových
kapel, které mě zaujali, ale i starých známých osvědčených,
které opět nezklamaly a pořádně nás pobavily. Splnila jsem si
již zmiňovaný skok a to z 65m z jeřábu na beton. Děsně jsem se
bála, ale zážitek to byl výborný. Potkala jsem tam i lidi, které
jsem tam vůbec nečekala. Jakuba a Jakuba a jejich kamarády s
přítelkyněmi, které z nám z loňské benátské noci. Opět jsme
pořádně zapařili a zasmáli se. Seznámila jsem se tam s novými
lidmi např. se Slovenkou Lenkou, ještě menší holčina než já,
ale co v ní dřímá energie, to by jsi deníčku koukal. Největší
vzpomínku ovšem asi budu mít, na propršené a pro bouřené a pro
foukané půlhodinové čekání na Apocalyptiku. Ale stálo to zato,
sice jsem šla v promočené sukni a tričku k autu jak rozklepaný
kostlivec, pač mi byl děsná zima, ale vidět tuto kapelu bylo něco
nádherného. A když už jsem byla v tom areálu té pálenky, tak
jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít exkurzi a ochutnávku bílé
a zlaté slivovice, mňami;)

Po fesťáku jsem vyrazila na vodu. A
jelikož jsem tušila jak bude probíhat, zapřisáhla jsem se, že
budu v pohodě a že se ji budu snažit užít. Což se celkem dařilo
až do pátku, kdy na mě definitivně dopadla zmiňovaná depka a po
dopoledním uvažování jsem usoudila, že bude lepší jet domů už
v pátek, pač bych mohla porušit své rozhodnutí být v pohodě a
nehádat se.

Po vodě následoval další fesťák a
to Benátská noc. Bohužel nezačala moc dobře a ani dobře
neskončila. Opět prosákla deprese a bylo v tu ránu po pařící
náladě. Nakonec mě kluci z Peček ukecali a já jela. Pátek jsem
si užila báječně. Viděla jsem Lordi, na které jsem se moc
těšila a kteří byli úžasní. jen škoda, že je publikum tolik
neznalo. Takže nás tam pařilo opravdu málo a od toho se taky
odvíjela atmosféra v kotli. Bohužel druhý den, jsem shlídla
pouze Keks a když mi kluci sdělili že sedí v hospodě bůhví
kolik km vzdálené, rozhodla jsem se jet domů, pač má nálada
opět klesla na bod mrazu. Odjela jsem na chaloupku kde byla Aksička
a Tomíček a jeho rodičové a Těšínští.

Týden na to 08.08.08 hráli v Praze
Iron Maiden. Na to jak rosničky slibovali, že bude pršet a bouřit,
tak jsem za celý den nezahlédla ani kapku, ale pro jistotu, co
kdyby náhodou přeci jen lilo, jsem na sebe natáhla džíny a ono
bylo pěkný dusno. Po té co jsem se potkala s Jirkou, Ovečkou,
Hubáčkem, Šátkem a ještě se dvěma jejichž jména jsem jaksi
zapomněla :( začala parádní zábava. Jako před kapely hráli
česká Salamandra a ještě jedna, kterou neznám a ani jsem ji
nevnímala. Kolem osmé začali hrát miláčci večera. Po té co
odehráli dvě písničky, které nebyli v našich pozicích vůbec
slyšet, jsem se začala bát, jak tento koncert dopadne. Ale
naštěstí trošku přidali (ne moc, ale už bylo aspoň něco
slyšet) a my mohli rozjet parádní pařbu. Můj názor na užívání
si koncertů a fesťáků není v tom, jakou ty kapely udělají
show nebo jak organizátoři vše zmáknou, ale v tom s jakou partou
tam pojedete, být na Ironech sama, jsem nasraná pač ten zvuk nebyl
moc dobrý a navíc jsem houby viděla. Ale v přítomnosti těchto
lidí, zábava ani paření nevázlo a v počtu tolika statných mužů
jsem i docela často něco viděla;) I když kluci už hodně dlouho
slibovali, že žádná after party nebude, po takto kvalitním
koncertu prostě nešlo jít spát, a tak jsme se cestou na vlak do
Peček stavěli v hauzu na jedno a pořádně to rozjeli v edenu. Ten
tedy vypadá, děsnej pajzl z toho udělali, brr. Pamatuji si ho
jinak, hezčejc. Když jsem tam tak o půl jedné dorazili, hráli
tam nějakou děsnou diskotéku, na kterou stejně nikdo nepařil. A
tak jsem to tam trošku rozhýbali Harlejema, Kabátama, AC/DC a
mnoho dalších podobných kapel a spát jsme šli okolo 4h ranní.
Tuto noc jsem si mohla i osahat dvoukolého harleje a zkusit si jaké
to je na něm sedět úplně sama samotinká, a zkusit jeho váhu.
Mno do začátku si pořídím něco lehčího, ale na 200kg se dá
zvyknout;)

Po snídaňo-obědu jsem vyrazila domu,
dát koupel, postarat se o zvířátka a trošku dospat propařenou
noc a pokračovat dále. Po večeři v dubečské pizzerii a po
hlášce, při které jsem se málem udusila smíchy, když jsem
slyšela maminku jak dvěma malým chlapečkům říká: „Máte
každý vlastního, tak si lízejte“ načež jeden z těch
chlapečků poznamenal „Já ho mam tlustého a ty hubeného“,
jsem si nechala zbytek pizz i zabalit a vyrazila jsem do Poříčan
na Telegraf. Kam jsem vytáhla i sestru Verču. Bylo to takové
zvláštní a krásné, potkat staré tváře, které už jsem
hooodně dlouho neviděla. Zavzpomínala jsem na staré časy a bylo
mi fajn. Do postele jsem ulehla asi ve 3h ráno, ale moc jsem toho
nenaspala. Vyděsil mě sen, zabitého kamaráda a už jsem nějak
neusnula:(

Víkend to byl krásný. Vyvětrala
jsem si hlavu, vyřešila svou depku a přestala se zlobit na Tomíčka
(ovšem on na mě zřejmě ne:( )

Deníčku ještě, že tě mám.
Konečně jsem se vymluvila až si z toho asi celý unavený, ale já
ti děkuji;)

Děkuji nejvíc ale Tomíčkovi, za to
že je, za to že je se mnou a za jeho lásku.

A ještě k tomu nikdy neříkej
nikdy.... na 99% půjdu zase jezdit;)