Někdo září, někdo paří :)

Vložil/a myška, 2. Říjen 2007 - 12:04

Ahojky deníčku,

tak už jsme opět spolu... jsi rád? Já docela ano, už se těším, jak ti povyprávím nějaké novinky :)

Musím ti povyprávět zážitky z naší srpnové dovolené, která byla úžasná. Mno jako vždy mě předběhl Tvrdiaak, takže z jeho zápisku se můžeš dozvědět více. Já ti to popíšu jen tak stručně a z mého pohledu.

Ale ještě před tím, ti povím jak Myšpule k měsíčnímu volnu přišla. To bylo tak, jednoho krásného dne, si zabalila spacák, karimatku, penízky a svetřík a džíny a vyrazila na Malou skálu, kde se konal fesťáček

Benátská noc. Byl to úžasnej fesťák. Začal v páteční poledne. Ráno co jsem vstala a nakrmila svůj žaludeček, šla jsem si koupit lístek. Stánek s lístkama byl asi 600m od našeho místa tábořiště, nelenila jsem a ptala se všech kolemjdoucích zda nemají lístek navíc, chicht, a našel se. Vtipné bylo, jak jsem nechtíc snížila jeho cenu. chtěli za něj 550kč a já měla jen tisícovku a taxe tam tak začalo různě měnit. A i když mi přišlo, že je to nějaké divné rozměňování, přesvědčili mě, že prý je to dobré. Mno a taxe stalo, že když jsem nakonec přepočítala můj zůstatek, zbylo mi o stovku více než by mělo. Suupeerr:) A tak jsem se asi po dvoustech metrech otočila a šla s nejlevnějším úlovkem do tábořiště. Po chvíli dorazili i kluci co si šli koupit lístek do stánku. Líná huba, holý neštěstí... myslím, že lístek na místě stál 950:)

Ten svůj lístek jsem si parádně užila, v pátek jsem nevěděla, co poslouchat dříve. Spát jsem šla někdy po druhé hodině, když skončil úžasnej Akrakain. V sobotu ráno už do mě chtělo panstvo líti pivo... a já že se nejdříve musím maličko rozpít a tak jsem tak maličko upíjela z kámošova kelímku. Až jsme došli do stánku kde za tři panáky byla jedna pecka a za tři pecky už se soutěžilo o nějaké ceny. Mno tak jsem se tak po ránu rozpila panákama... Mno... hrůza.. ale sranda byla. Posilnila jsem se půlkou kuřete (po těch panácích mi nějak vyhládlo) a už to jelo. Kámošova slova „Mít o padesátku na víc, tak to na tebe vyleju“ to vše rozpoutala. Páč já to pade měla... chrst a už měl celé pivo mezi očima... Pak si ještě pamatuji vodní fotbálek, déšť, Jizeru, kaluže, bahno... a pár posledních minut do odjezdu vlaku (jelikož jsem musela druhý den do práce, můj pobyt byl o den kratší), převlíkání se do suchého a čistého na záchodě. Stejně mi byla hrozná kosa a po třech dnech jsem šla marodit. Doma jsem byla měsíc a z neschopenky jsem jela rovnou na dofču.

Tak tedy v pátek odpoledne po práci jsme si zabalili dva menší kufry, naložili do kordůbky a vyrazili směr Řípec. Cestou jsme nabrali stopaře a s ním jsem se připravovala na večer u Chosíků s jedním krásně vytvarovaným lahváčkem s ještě lepším mokem. Dorazili jsme do Řípecu, někteří z nás si dali něco na zub a odešli jsme do hospůdky. Tam to krásně žilo, hospodský se o nás krásně staral, ještě jsme neměli pořádně dopito a už byl na stole další půl litřík. Samozřejmě padli nějací paňáci. Krásně to tam žilo, harmonika hrála, hrdla řvala.. mno prostě veselo. Po čase začali někteří z nás, nebudu jmenovat, viď Tvrdiaaku, odpadat. A tak jsem usoudila, že je nejvyšší čas jít spát.

Ráno jsem se probudila ještě dříve než budík, nemohla jsem dospat, jak moc jsem se těšila na Slovinsko. Já a Tomíček jsme vstali dříve, udělali nějakou tu snídani, samozřejmě i pro hostitele, dokonce až do postýlky, vzbudili stopaře Petra a pomalu se soukali do aut. Ráno nás na silnici docela překvapila mlha, ale jakmile se více oteplilo, byla ta tam. Cesta až na rakouské hranice byla super. I v Rakousku to celkem šlo, jen do té doby, než jsme na pět hodin uvázli v koloně. Já, že jsem ze svého zaměstnání na

nějaké to zpoždění zvyklá, ale pět hodin bylo vážně moc. Naštěstí to rychle uteklo a my se ocitli za hranicemi Slovinska a za pár minut i v místě cílovém.

Seznámili jsme se s obyvateli kempu, dali něco na zub, maličko se poohlídli po okolí a znavení cestou jsme brzy ulehli do spacáčků. Smůla byla, že v kempu zrovna vládla pařící nálada, a tak nás po dvou hoďkách spánku, vzbudila kytara a zpěv a tak dále... Než nadávat a rozčilovat se nad probděným časem (a že jsme netušili jak bude dlouhý), šli jsme se podívat do právě probíhajících bramborových oslav na náměstí nedaleko kempu. Tam to panečku žilo. Hnedle jsme si objednali něco k pití, nějakou tu kukuřičku (která tedy nebyla vůbec dobrá) a pozorovali místo dění. Když tu najednou Tvrdiaaczek, že musí na záchodek. Ok, tak si tak čekám a najednou mi v kapse zazvoní smska, že ho přepadl průjmiček a tudíž se jen tak brzy neobjeví. Tak jsem se vydala zpět do kempu, kde už to utichlo. Naštěstí večerka je v jedenáct hodin večer, která se přísně kontrolovala. Pokusila jsem se znovu usnout, což nebylo tak těžké. Ráno mě vzbudil nějaký oběšenec, který měl blbý nápad věšet se na kostelní zvon někdy kolem sedmé hodiny. Trvalo asi deset či patnáct minut než ho někdo sundal. Mno horší bylo, že se tam takhle věšel každý ráno
někdo a vždy v ten samý čas.... Grrr.

Po né moc dobrém uvítacím večeru a ránu, to byl jeden super zážitek za druhým. Paragligding, canyonig, hydrospeed, speleo... mno prostě paráda. První den bylo moc krásné počasí, nelenili jsme a šli se podívat do ptačích výšek. Dobře jsme udělali, páč další dny už nás čekal více méně déšť. Což nám zdatným sportovcům nevadilo, o to méně, když jsme vyfasovali neopren;) Mno a podrobnosti jste se určitě už dočetli ve Tvrďáčkovým zápisku.

Ve Slovinsku bylo moc parádně. Vůbec se mi nechtělo domů. Ten poslední večer bylo pěkně. Koukali jsme na fotky druhé partičky, která tam jezdí každým rokem, jak se jim dařilo na canyoningu a jiných aktivitách, Jířa tam po tom vytáhl vodnici, mno to vám byla mňamka... Místo vody domácí pálenka a k tomu banánový tabák. To bylo tak jemné pokouřeníčko... mňami! Jedině doporučuji:) Poslední naše ráno se měly konat ještě nějaké Feraty a hydrospeedy... jenže k nepřízni počasí padlo Feratovaní a tudíž pro mě i hydrospeed. V pauzach děště jsme balili stan a věci a v našich pauzách sem ještě stihla pár stříleček v Bangu. Mno a najednou bylo vše v autě a nám nezbývalo nic jiného než odjet. Ach... A tak jsme se vydali na cestu. Asi po patnácti minutách jsem zjistila, že mi chybí batůžek, takže jsme se museli vrátit... a já už jsem vymáčkla slzu (zamáčkla :) ).

Toho dne odpoledne jsme se už ale nacházeli v chorvatském Seleci. Bylo tam nádherné teploučko, ještě ten večer jsme vyzkoušeli teplotu moře a místní kuchyni a šli hajat. Další den svítilo parádně sluníčko, takže jsem nasbírala nějaký ten bronz. Jelikož vím jak moc má ráda Tomíčkova kůže sluníčko, nabádala jsem ho ať se namaže, jenž to by nebyl chlap, kdyby si zas něco nevymýšlel... Mno a stalo se, že se namazal samozřejmě pozdě. Ach...

Dovolená to byla vskutku úžasná, kdyby chtěl někdo alespoň malinko nakouknout, jak jsme se měli a ujasnit si nějaké názvy jukněte se na www.alpincenter.cz .

Dovolená utekla hroozně moc rychle. Po měsíčním volnu, zase šupky dupky do práce... BLE!

Za ten rok a půl co se vyskytuji mezi cestujícími na vlaku, mě ještě ledacos překvapí... hrůza. Tak třebas paní, co mi předkládá přehnutou jízdenku, na které bylo vidět jen platné datum. Když jsem ji ale rozevřela, zjistila jsem že platí až od Tuklat do Tatců a my se nacházeli někde u Běchovic. Navíc ta paní byla ještě tak drzá, že mi místo 36kč dala jen 35,50, vrchol. Po těchto případech mě vždy rozesměje myšlenka na slova důchodců – ta dnešní mládež... - Ať si nejdříve zametou před vlastním prahem, protože to jak se chováme, to jsme vše okoukali od nich!!! Mno a od paní se vydáme dále po vlaku, kde narazíme na chlápka, který škemrá o jízdenku. Ale po té co jsem ho shlídla od halvy až k patě jsem usoudila, že si půl hoďky počká na vlak co jede za námi a do těch Úval se třeba ještě dostane. V obličeji byl celkem upravený, vlasy delší, plnovous. Bundu měl teplejší, džíny, ale ty šílené pantofle a děravé ponožky a ze ním ležící igelitka plná novin, mluvila za vše. Po nějaké chvíli se zase vydávám na průzkum jízdenek. V Rostoklatech nastoupil týpek co i přesto, že mi šel přímo do „náruče“ se neobtěžoval mi jízdenku ukázat. Když jsem ho přímo oslovila, koupil si jízdenku do Velimi. Někdy od Českého Brodu se zavřel na záchodku a ani ve Velimi se neobtěžoval vylézt. Přísněji jsem ho vyzvala, aby vyšel ven... a dostala sem facku z výparu sprchového gelu a mé oči uzřely kaluž na zemi. Mno tak si koupil ještě jízdenku až do Kolína a čistě vymydlen a oholen vystoupil. Hrůza. Mno že se někteří lidé myjí na záchodech asi není žádná novinka a všichni tušíme co jsou tito lidé zač. Ale když ráno je na záchodě dost dlouho zamčeno a po zabouchání na dveře vyjde holka se slovy, že si čistila zuby... Fuuujjj... hrůza. Při další noční jsem narazil na feťáka, se kterým jsem neměla moc příjemný výstup a nezbylo mi nic jiného než zavolat Policii. Doufám, že na něj jen tak brzy nenarazím... a když, tak že bude plný vlak lidi;) Tuhle noční se mnou zrovna absolvoval Tomíček, po skončení směny jsme se těšili až ulehneme. I přesto, že jsem si na šatně rezervovala postel, byla obsazená. Dokonce byly obsazená všechna místa ke spaní, že i když bych byla sama, neměla bych kam složit hlavu. Mno jelikož spát se nám chtělo, nezbylo nám nic jiného než jít zkusit nocležnu. Naštěstí paní byla
tak hodná a nechala nás oba dva složit hlavy tam. Noční s Tomíčkem jsem si užila parádně. A on si aspoň udělal představu o tom, co to je být průvodčí.

Mno a pak následovaly další směny, už bohužel bez doprovodu. Jedno krásné víkendové odpoledne, se mi na vlaku objevila paní, která ztratila manžela. Oběma bylo kolem osmdesáti. Mno bylo to docela stresující dobrodružství, ale nakonec vše dobře dopadlo. Paní spokojená a šťastná odjela se svým manželem domů a všude vypráví jak potkala milou a ochotnou slečnu průvodčí, která ji pomohla najít ztraceného manžela. Na jednu stranu mě to těší, ale na druhou mrzí. Z jejích slov totiž vyplývá, že jsem zřejmě jediná takto ochotná. A tím teď nemyslím ochota z řad nádražáků, ale v dnešní době dělají všichni, že nevidí neslyší. Zajímají se jen o své já a ostatní je nezajímají, je to hodně smutné. Děti dávají své rodiče do ústavů a domovů, jen aby se o ně nemuseli starat, ale to že oni se od nich starali několik desítek let... Na ulici někdo někoho okrade, slova okradeného chyťte zloděje na okolí působí jako uvolněte mu cestu ať náhodou nezakopne. Měli bychom se nad sebou zamyslet, protože to jak se teď chováme, se promítne za pár desítek let v budoucnosti v ještě horší míře...

Tak to by bylo asi zatím vše, už jsem se zas nějak moc rozepsala... Další zápisek by mohl býti nejpozději koncem listopadu a bude to poslední zápisek o cestování vlakem jako průvodčí :)

Ale do té doby si ještě párkrát řeknu o jízdenky....

Zatím páček, deníčku