HAUZweb 2.0

Ahojky deníčku.

Fňuk brek...

Snad ti to tu moc nezaslzím, asi se divíš co tak najednou. Ale ono to není zas tak najednou jak se zdá.

Tvrďáčka jsem poznala před čtyřmi lety na přelomu února a března, kdy náš společný kamarád slavil narozeniny. Nevím čím, ale dostal mě na první pohled. Ty jeho nádherné oči, do kterých se musíte dívat stále a stále. Ta jeho pražsko moravská řeč. Ty jeho kouřem rudé oči, nádherné rty.. jen je políbit.. Večer to byl moc krásný. Na kouř, utěrky a cestu na nádraží asi nikdy nezapomeneme. Od té doby jsme byli pořád v kontaktu, psali si, volali si. A jednoho krásného dne po ukončení maturity se naše ruce propletly a neměli se už nikdy pustit. I když jsem si myslela, že je to ten pravý chlap a jiného lepšího už nepotkám, byli věci, které mi vadili a štvali. Ale ani já nejsem bez chyby. A tak jsme si jednou za čas vjeli do vlasů. Já kvůli tomu, že se mnou nechce nikam jezdit, že na mě nepočká, když jede na chalupu a nechá mě celý víkend samotnou doma. A on na mou lenost, nepořádek, bezstarostnost, nezodpovědnost.

Jak čas plynul vypadalo, že jsem si na chyby toho druhého zvykly. Naučili se je respektovat a obrátit v dobré..

Měli jsme krásné bezchybné plány do budoucna. Pořídili jsme si kocourka, domeček, a pejska. Vzali jsme se a naplánovali si rodinu. Jenže čím více se rodina měla blížit, tím větší strach a obavy jsem měla. Nejen z toho zda budu dobrou matkou a manželkou. Ale zda si to vše užiji. Když jsem si přemítala co mám s manželem společného nebylo toho mnoho. Ani on mi na tuto otázku nedokázal odpovědět. Jediné co mi řekl bylo, společná barva přírodních vlasů, společné sídlo podnikání, společné bydliště, elektrotechniku na střední škole.... A já nechci, aby dítě bylo jediné co by nás spojovalo.

Takže jak dál? Chybí mi tam společně strávené chvíle. Ano když jsem spolu, je nám krásně a jsem spokojeni. Ale chybí mi tam společné chvíle s mými kamarády a sním či s jeho kamarády a s ním. Vyrazit společně na nějakou dovolenou a užít si jí. Ale on o mých kamarádech slyšet nechtěl a mě vyčítal, že jsem přestala mezi jeho jezdit. Bodejť by ne? Kdo má věčně poslouchat něco o smažkách, zhulencích atd? Jednou se to dá vzít jako sranda, ale po opětovném žádání, aby toho nechali, žádná odezva? Není to má krevní skupina a já nejsem jejich. Ale toto téma už jsem rozebírala...

Chybí mi tam společné sny, cíle. On se nikdy nedokáže nadchnout pro mé věci a já zase pro jeho. Proč mi to ale došlo tak pozdě? Proč?

Myslela, jsem že rodina to spraví, že to bude jiné. Měla jsem ho a mám ho ráda. Bohužel taková láska, jaká byla před čtyřmi léty a jaká byla před rokem už není. Už mu nedokážu říci ahoj miláčku, aniž bych to myslela upřímně.

Tohle mé dumání ještě podpořilo vědomí, že na světě existuje chlap, který sdílí mé nadšení, mé sny. Chlap ze kterého čiší nějaká zvláštní autorita, kterou jsem u Tomíka nikdy nepocítila, a která mne donutí dělat věci, které jsem myslela že kvůli chlapovi nikdy dělat nebudu. Který na mě žárlí. Zjistila jsem, že mi alespoň minimální žárlivost chybí. Je asi potřeba. Ale já jsem taky nikdy nežárlila. Proč? Věříme si, máme se rádi, tak proč žárlit. Když se na ulici ohlédl po jiné slečně společně jsem ji ohodnotili. Nikdy jsem mu neřekla, kam se zase díváš. Když se chce podívat tak proč né. Vždyť po světě běhá tolik krásných ženský, ale on má rád jen mě....

Nestěžuji si na to jaký Tomík byl a jaký je, co mu chybí nebo nechybí. Má plno jiných úžasných vlastností. Je to chlap, který dokáže hodně milovat a svou lásku dokáže dát najevo než cokoliv jiného. Je to člověk, který podrží, podpoří. Je to chlap, který chápe ženské chování a umí potěšit. Bylo roztomilé, když jsem si před ním stoupla v nových šatech, vlasech, botech a on to vždy pochválil. Spíše z toho důvodu, že věděl. Ale i tak to hrozně potěšilo. Jinému chlapovi to můžete říct stokrát a stejně nebude vědět.

Tomík byl úžasný přítel, manžel, milenec. Ale je tam to slovíčko byl...

Snažím se přijít na to, zda se to nějak dá zachránit. Zda nám pomůže vrátit se na začátek? Bohužel si tím nejsem vůbec jistá.

Pamatuji si na dobu základní školy. Kdy se nás paní učitelky ptaly jaké prince si přejeme. Holky většinou odpovídaly, aby byl bohatý. A já nikdy pracháče nechtěla. Chtěla jsem a chci muže, který mě bude mít rád, který mě bude zahrnovat láskou, který si mě bude hýčkat doteky, mazlením, hlazením krásnými vlídnými slovy. Se kterým bude sranda, který mě bude chápat a brát takovou jakou jsem. Se kterým budu mít hodně společného a se kterým budu snít naše sny a nejen snít, ale i si je plnit.

Zní to jak z pohádky... Asi bych se měla už postavit na reálné nohy a ne někde věčně lítat. Ale tak to cítím tak to chci a zatím si půjdu. Vždyť život nemusí být jen zatrpklý a plný shonu, tak jak to vidíme na každém rohu. Proč? Proč by se měl každý hnát za velkým majetkem?

Nelituji dne, kdy jsem Tomáše potkala. Nelituji jediného dne, který jsem s ním strávila. Na tyhle čtyři roky nikdy nezapomenu.

Tomíku, milovala jsem Tě. Tomíku, mám Tě ráda...